15 C 25/2024

Plný text

Okresní soud v Blansku rozhodl samosoudkyní JUDr. Radkou Bukovskou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Anonymizováno Anonymizováno o zaplacení Anonymizováno Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku , částka, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky , částka, a úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do , datum, , zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce , částka, , a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky , částka, spolu se zákonným úrokem z prodlení od , datum, do zaplacení z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze Smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, . Žalovaný se nejprve zaregistroval na internetových stránkách žalobkyně www., Anonymizováno, .cz, kde při registraci uvedl požadované údaje včetně e-mailové adresy, čísla účtu a čísla mobilního telefonu. Žalovaný žalobkyni k prokázání totožnosti předložil elektronickou cestou kopii svého dokladu totožnosti a výpis ze svého účtu. Žalobkyně dále uvedla, že posoudila úvěruschopnost žalovaného a z doložených listin určila, že výše čistých příjmů žalovaného ke splacení úvěru je dostatečná. Touto smlouvou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši , částka, . Žalovaný úvěr čerpal v plné výši, čímž mu v souvislosti s uvedenou smlouvou vznikla povinnost tuto částku včetně sjednaných nákladů spotřebitelského úvěru, celkem tedy , částka, , splatit jednorázově do 28 dnů od odeslání finančních prostředků z úvěru, tj. do , datum, . Nedílnou součástí smlouvy o úvěru se staly Všeobecné obchodní podmínky a Sazebník. Dne , datum, účastníci sjednali Dodatek ke smlouvě č. , hodnota, o prodloužení doby splatnosti úvěru, a to do , datum, . Žalovaný však svoji povinnost hradit řádně a včas nesplnil. Žalobkyně tak žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky e-mailovou zprávou, jelikož doručování prostřednictvím e-mailové zprávy bylo sjednáno v čl.

15. Úvěrových podmínek. Žalovaný na výzvu nijak nereagoval a dlužnou částku neuhradil. Vedle jistiny dluhu ve výši , částka, se žalobkyně s odkazem na citovanou smlouvu dále domáhala zaplacení úroku a poplatků za poskytnutí úvěru do data splatnosti ve výši , částka, , smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 12 500 od , datum, do , datum, a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě vyjádřil podáním ze dne , datum, ve kterém uznává, že s žalobkyní uzavřel smlouvu o úvěru na částku , částka, , kdy tento mu byl poskytnut v plné výši. Současně však namítá, že žalobkyně nesplnila svoji zákonnou povinnost, když nedostatečně posoudila schopnost žalovaného úvěr splatit řádně a včas. Uvádí, že žalobkyně si vyžádala výpis pouze z jedné databáze a po žalovaném nepožadovala ničeho dalšího. Dále namítá, že sjednaný úrok a poplatek za poskytnutí úvěru je dohodnut v nepřiměřené výši a je v rozporu s dobrými mravy. Co se nákladů týče, odkazuje žalovaný na § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, s tím, že se jedná o formulářovou žalobu a výše nákladů by měla být určena podle tohoto ustanovení. Žalovaný navrhuje uložení povinnost uhradit žalobkyni částku, která mu byla skutečně poskytnuta a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítnout.

3. Žalobkyně na vyjádření žalovaného reagovala podáním ze dne , datum, , ve kterém uvedla, že úvěruschopnost žalovaného posoudila přiměřeně s ohledem na výši úvěru, když vycházela z informací, které jí poskytl sám žalovaný. Žalovaný ve své žádosti uvedl měsíční příjem , částka, a výdaje ve výši , částka, . Žalobkyně odkazuje na § 84 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, kde je stanoveno, že spotřebitel poskytne poskytovateli úplné a pravdivé informace. Na základě toho žalobkyně oprávněně očekávala, že informace poskytnuté žalovaným jsou úplné a pravdivé. Vedle toho žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného na základě výpisu EUCB, REPI. Rovněž namítá, že výše poplatku za poskytnutí úvěru není nepřiměřený a odkazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, sp. zn. , spisová značka, , kde byla přiměřenost výše poplatku uznána.

4. Z jednání dne , datum, se žalobkyně omluvila a souhlasila s projednáním věci v její nepřítomnosti. Soud proto za použití ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalobkyně, vycházeje přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.

5. Po zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, přihlížeje přitom ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, má soud za prokázaný tento skutkový stav: Smlouvou ze dne , datum, č. , hodnota, bylo prokázáno, že žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši , částka, a žalovaný se zavázal zaplatit částku ve výši , částka, (jistina , částka, + úrok , částka, + poplatek za poskytnutí úvěru , částka, ), a to jednorázově do 28 dnů od odeslání finančních prostředků úvěrovanému (žalovanému), tj. do , datum, , na účet žalobkyně č. , č. účtu, . Úroková sazba byla sjednána ve výši 36 % ročně. Nedílnou součástí smlouvy o úvěru je sazebník a Všeobecné obchodní podmínky žalobkyně. Z Dodatku č. , hodnota, o prodloužení splatnosti úvěru ze dne , datum, vyplývá, že účastníci sjednali prodloužení lhůty pro uhrazení úvěru, a to o 14 dní, tj. do , datum, . Z Potvrzení o provedené platbě vyplývá, že žalobkyně ve prospěch žalovaného poskytla dne , datum, částku , částka, .

6. Z výpisu z účtu žalovaného č. , č. účtu, soud zjistil, že si žalobkyně vyžádala údaje za období od , datum, do , datum, , kde příjmy činily celkem , částka, a výdaje , částka, . Z listiny označené jako „rozšířené vyhledávání“ plyne, že celkové příjmy žalovaného v období od srpna 2022 do února 2023 činily celkem , částka, , výdaje pak , částka, . Výdaje žalovaného nijak prověřeny nebyly. Z Registru platebních informací plyne, že ke dni , datum, měl žalovaný uzavřenou další smlouvu o spotřebitelském úvěru, kde zbývající částka vč. příslušenství činila , částka, . Dále žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalovaného výpisem z registru Evropské centrální banky.

7. Z předžalobní upomínky žalobkyně ze dne , datum, plyne, že žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu v celkové výši , částka, , a to do 7 dnů od doručení výzvy, kdy tato byla žalovanému zaslána téhož dne dopisem a rovněž zprávou na jeho e-mailovou adresu. Žalovaný však na tuto výzvu nijak nereagoval a nezaplatil ničeho.

8. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu v souvislosti s citovanými zákonnými ustanoveními posoudil soud věc po právní stránce takto: Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ustanovení § 1751 odst. 1 o. z. lze část obsahu smlouvy určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy.

9. Podle § 1 věty druhé zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem. Podle § 86 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele ve znění pozdějších předpisů jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli „rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že „Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96).

12. Náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, se dlouhodobě projevuje v judikatuře Ústavního soudu. Např. již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). Soud má za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě.

13. Soud také připomíná, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES. Článek 8 směrnice č. 2008/48/ES ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných „případně“ od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být „účinné, přiměřené a odrazující.“ Směrnice samy sice nemají tzv. přímý horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU, dříve ESD, ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 79/2013). Nicméně podle ustálené judikatury Soudního dvora EU jsou vnitrostátní soudy při použití vnitrostátního práva povinny vykládat vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnice 2008/48, aby dosáhly výsledku jí zamýšleného. Tato povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva je totiž inherentní systému Smlouvy o FEU v tom, že umožňuje, aby vnitrostátní soudy v rámci svých pravomocí zajistily plnou účinnost unijního práva při rozhodování o sporech, které jim byly předloženy (rozsudek ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová, C 377/14, EU:C:2016:283, bod 79). Soudní dvůr již mimoto mnohokrát rozhodl, že zásada konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, s tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu s cílem sledovaným touto směrnicí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. ledna 2012, Dominguez, C 282/10, EU:C:2012:33.

14. V rozsudku ze dne 5. března 2020 ve věci OPR-Finance s.r.o. v. GK., ECLI:EU:C:2020:167 pak Evropský soud EU výslovně uvedl, že „články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“15. Ze všech výše uvedených důvodů se soud nejprve z úřední povinnosti zabýval posouzením, zda při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru byla dostatečným způsobem prověřena úvěruschopnost žalovaného.

16. Věřiteli je zákonem uložena povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Toto je věřitel povinen učinit jak před vznikem závazku, tak před jeho jakoukoliv změnou, která by znamenala významné navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru. Věřitel je při tom povinen vynaložit odbornou péči. Zákon o spotřebitelském úvěru pojem odborné péče nedefinuje. Určité jeho vymezení však lze nalézt v jiných právních předpisech, zejména v zákoně o ochraně spotřebitele nebo v zákoně o podnikání na kapitálovém trhu. V § 2 odst. 1 zák. o ochraně spotřebitele je odborná péče definována jako „úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“. Odborná péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyžaduje speciální znalosti v příslušné oblasti a jejich aplikaci v konkrétním případě. Věřitel je povinen postupovat jako profesionál. Zákon nestaví přesný postup či hierarchii informací nutných k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V řadě případů mohou věřiteli dostačovat již informace, které má o spotřebiteli na základě předchozích či současných smluvních vztahů. Tyto informace mohou být dostatečným důvodem pro odmítnutí poskytnout spotřebitelský úvěr (opakované prodlení se splácením předchozích úvěrů apod.), nemohou však být samy o sobě dostačující pro kladné rozhodnutí o poskytnutí spotřebitelského úvěru (některé pohyby na platebním účtu spotřebitele mohou představovat peněžní toky např. příbuzného spotřebitele; stejně tak věřitel nemusí mít povědomí o všech dluzích spotřebitele u jiných věřitelů apod.).

17. Ustanovení § 86 odst. 1 výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel. Zde je však nutné zdůraznit, že jakkoliv ustanovení § 84 odst. 2 ukládá spotřebiteli povinnost poskytnout věřiteli „na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr“, tato povinnost ani nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. K obdobnému závěru ostatně došel i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. září 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006. Věřitel se tak nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a časem obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit.

18. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele - žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť např. ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné říci, zda bude schopen platit splátky, pokud nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba (rodiče, manžel, druh, děti) atp. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru. Odborná péče věřitele mimo jiné zahrnuje i skutečnost, že při tom věřitel nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů (např. nájem v místě a čase obvyklý či jiné průměrné výdaje domácnosti), ale vždy bere v potaz konkrétní situaci spotřebitele žádajícího o spotřebitelský úvěr. Obecně dostupné statistické údaje však mohou posloužit k alespoň částečnému ověření realističnosti údajů tvrzených spotřebiteli a být základem pro podrobnější prověřování situace spotřebitele (např. pokud spotřebitel uvede, že průměrné výdaje na stravování či bydlení činí měsíčně částku, která je o řád nižší než výdaje v místě a čase obvyklé).

19. V daném případě žalobkyně měla v době uzavírání smlouvy k dispozici výpis z Evropské centrální banky, 1 výpis z bankovního účtu žalovaného za měsíc březen 2023, ze kterého vyplýval naprosto minimální zůstatek peněžních prostředků a hospodaření žalovaného na samé hraně udržitelnosti (zůstatek ke konci měsíce činil pouze , částka, ), rozšířené vyhledávání ze dne , datum, , ze kterého plyne, že žalovaný měl za období od srpna 2022 do února 2023 příjmy celkem , částka, , výdaje žádné, přičemž výdaje žalovaného nebyly nijak prověřovány, a dále výpis z Registru platebních informací, ze kterého plyne, že žalovaný měl v době uzavření smlouvy sjednaný další úvěr ve výši , částka, , na který zbývající částka činila , částka, .

20. Podle názoru soudu za této situace z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele jednoznačně vyplývaly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, proto úvěr neměl být vůbec úvěr žalovanému poskytnut.

21. V řízení tedy bylo prokázáno, že věřitel nesplnil zákonem mu uloženou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí a poskytl spotřebitelský úvěr za situace, kdy bylo zřejmé, že žalovaný pravděpodobně nebude schopen úvěr splatit, tedy v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou zákona o spotřebitelském úvěru.

22. Proto soudu nezbývá než uzavřít, že smlouva o úvěru podepsaná mezi účastníky řízení dne , datum, je podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná, neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 580 a 588 občanského zákoníku). Jedná se přitom o absolutní neplatnost právního úkonu, tedy o neplatnost, která nastává přímo ze zákona a soudy se jí musí zabývat z úřední povinnosti, je-li z neplatného právního úkonu patrna, anebo jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního úkonu od samého počátku, na právní úkon se hledí jakoby nikdy nevznikl a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2221/2013).

23. Vzhledem k tomu, že smlouva byla posouzena jako absolutně neplatná, pokládal soud za nadbytečné zabývat se ostatními námitkami žalovaného.

24. Pokud žalobkyně za této situace ve prospěch žalovaného poskytla plnění ve výši , částka, , je nutné to posuzovat jako plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 2 o. z.). Žalovanému proto vznikla povinnost vydat vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením (§ 3000 o. z.), tedy povinnost zaplatit žalobkyni částku , částka, . Vzhledem k tomu, že žalovaný tuto svou povinnost v plném rozsahu nesplnil, uložil mu ji soud rozsudkem.

25. Také pokud se týká požadovaných úroků z prodlení, je žaloba důvodná pouze částečně. Podle § 1968 věty první o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o. z. může věřitel po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

26. Vzhledem k tomu, že splatnost předmětné pohledávky na vrácení bezdůvodného obohacení nevyplývá z právního předpisu ani nebyla mezi účastníky dohodnuta, stává se pohledávka splatnou na základě výzvy k zaplacení (§ 1958 odst. 2 o. z.), která je adresným právním úkonem. Adresný právní úkon se stává účinným v okamžiku, kdy se dostane do dispoziční sféry adresáta, tak aby měl adresát možnost se s obsahem úkonu seznámit. Žalobkyně žalovaného prokazatelně vyzvala k zaplacení předžalobní výzvou ze dne , datum, , a to do 7 dnů od doručení výzvy. Z kopie zprávy zaslané na e-mail žalovaného plyne, že tento žalobkyně odeslala dne , datum, . Soud za podpůrného využití § 573 o. z. vzal za prokázané, že zásilka byla žalovanému doručena dne , datum, , lhůta pro zaplacení tak uplynula dne , datum, . Ode dne následujícího tak žalobkyni náleží zákonný úrok z prodlení. Proto soud žalobkyni přiznal právo na úrok z prodlení až od tohoto data.

27. Soud proto uložil žalovanému výrokem I. tohoto rozsudku povinnost zaplatit žalobkyni nesplacenou jistinu ve výši , částka, včetně zákonného úroku z prodlení dle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nař. vl. č. 351/2013 Sb., ve výši 15 % z částky , částka, od , datum, (když v prodlení se žalovaný ocitl v den následující po uplynutí lhůty stanovené v předžalobní výzvě) do zaplacení.

28. Další nárok uplatněné žalobkyní (úrok a poplatek za poskytnutí úvěru ve výši , částka, , smluvní pokuta ve výši , částka, s úrokem z prodlení) však soud posoudil jako nedůvodný, neboť z neplatné smlouvy nemohou účastníkům vyplývat žádná práva ani povinnosti, a proto ve zbývající části soud žalobu zamítl (výrok II.).

29. O náhradě nákladů řízení (výrok III.) rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce , částka, , přičemž tato částka představuje 38,68 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 69,34 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 30,66 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce , částka, a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.“) z tarifní hodnoty ve výši , částka, sestávající se z částky , částka, za každý ze 4 úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po , částka, dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky , částka, ve výši , částka, .