15 C 37/2022

Plný text

Okresní soud v Blansku rozhodl samosoudkyní JUDr. Radkou Bukovskou ve věci žalobkyně: název žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 20 500 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 20 500 Kč od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 20 500 Kč od datum do datum, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 2 272 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobou doručenou soudu dne datum se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 20 500 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že nabyla pohledávku za žalovaným na základě Smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne datum se právnická osoba, se sídlem adresa, IČO, jako původní věřitelkou a postupitelkou, která uzavřela s žalovaným prostřednictvím prostředků komunikace na dálku webová adresa) dne datum smlouvu o úvěru číslo na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr ve výši 3 000 Kč, žalovaný následně využil svého práva k navýšení úvěru a načerpal úvěr v celkové výši 20 500 Kč, úvěr byl čerpán převodem na účet žalovaného pod č. bankovní účet. Úvěr měl být splacen nejpozději dne datum. Žalovaný však načerpaný úvěr do data splatnosti nesplatil a dostal se do prodlení s vrácením úvěru. Předmětem žalobního návrhu je pohledávka v celkové výši 20 500 Kč, skládající se z celkové nesplacené jistiny úvěru (bez úroku), s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení od následujícího dne po datu splatnosti úvěru. Žalovaný byl prokazatelně upomínán k úhradě dluhu upomínkou odeslanou původní věřitelkou dne datum a následně i předžalobní upomínkou právního zástupce žalobkyně, odeslanou dne datum.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Z jednání dne datum se žalobkyně i její zástupce omluvili a souhlasili s projednáním věci v jejich nepřítomnosti, žalovaný se bez omluvy nedostavil. Soud proto za použití § 101 odst. 3 zák. č. 99/1963, občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků, vycházeje přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.

4. Po zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, přihlížeje přitom ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, má soud za prokázaný tento skutkový stav: Ze smlouvy o úvěru číslo ze dne datum soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně právnická osoba uzavřela uvedeného dne s žalovaným smlouvu o úvěru, na základě níž právnická osoba poskytla žalovanému spotřebitelský neúčelový bezúročný úvěr ve výši 3 000 Kč, který byl žalovanému zaslán na účet č. bankovní účet, dále došlo k navýšení úvěru dne datum v rámci téže smlouvy na 8 000 Kč a téhož dne dále o navýšení na celkovou částku úvěru 20 500 Kč. Předchůdkyně žalobkyně na základě výpisu z banky prokazatelně zaslala na účet žalovaného č. bankovní účet dne datum částku 3 000 Kč pod variabilní symbol, dne datum částku 5 000 Kč pod variabilní symbol, částku 12 500 Kč pod variabilní symbol a dne datum částku 4 500 Kč pod variabilní symbol Celkem měl žalovaný splatit za úvěr 20 500 Kč právní předchůdkyni žalobkyně částku 25 075 Kč jednorázově ve lhůtě 30 dnů, tj. do datum. Nedílnou součástí smlouvy byly Obchodní podmínky. Na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum byla pohledávka právnická osoba za žalovaným postoupena žalobkyni, změna v osobě věřitelky byla žalovanému oznámena dopisem žalobkyně (oznámením o postoupení pohledávky) ze dne datum. Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne datum, odeslanou doporučeně téhož dne, jak vyplývá z podacího lístku.

5. Podle § 101 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a podle § 120 odst. 1, 3 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, který z navrhovaných důkazů provede. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. Důkazní povinnost je tedy vymezena jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení. Pokud nebudou potřebná tvrzení prokázána, stihne účastníka, který má důkazní povinnost, újma spočívající v pro něho nepříznivém soudním rozhodnutí.

6. V daném případě žalobkyně v řízení netvrdila ani nenavrhla důkazy k tomu, že posoudila schopnost žalovaného (jakožto spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr ve smyslu § 86 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. O této povinnosti tvrdit a prokázat však soud žalobkyni nemohl poučit podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. s ohledem na její omluvenou absenci u jednání. Soud má za to, že není možné žádat o odročení jednání pouze za určitých podmínek (pokud soud shledá, že žalobkyně dosud tvrzené, resp. dokládané skutečnosti nejsou dostatečné pro to, aby bylo žalobnímu návrhu zcela vyhověno), jak to v tomto případě učinila žalobkyně, neboť podle § 41a o. s. ř. není možné přihlížet k úkonu účastníka, který je vázaný na splnění podmínky. Takový postup soudu by také představoval porušení zásady rovnosti účastníků.

7. Proto soudu nezbylo než konstatovat, že v tomto ohledu žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a důkazní ve smyslu ust. § 120 odst. 1, 3 o. s. ř., neboť na základě skutkového stavu, jak byl v řízení prokázán, nemohl soud dospět k závěru, že byla ověřena úvěruschopnost žalovaného (tj. že by právní předchůdkyně žalobkyně splnila zákonem jí uloženou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, a tedy poskytla úvěr, aniž by bylo zřejmé, zda bude žalovaný schopen úvěr splatit).

8. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu v souvislosti s citovanými zákonnými ustanoveními posoudil soud věc po právní stránce takto: Podle § 1879 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jiné osobě. Podle § 1880 odst. 1 o. z. s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená. Žalobkyni byla smlouvou ze dne datum postoupena pohledávka za žalovaným, žalobkyně je tedy ve věci aktivně legitimována.

9. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1751 odst. 1 o. z. lze část obsahu smlouvy určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy.

10. Na základě shora uvedeného skutkového stavu s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně.

11. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Podle § 86 odst. 1, 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Věřiteli je zde uložena povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Toto je věřitel povinen učinit jak před vznikem závazku, tak před jeho jakoukoliv změnou, která by znamenala významné navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru. Věřitel je při tom povinen vynaložit odbornou péči. Odborná péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyžaduje speciální znalosti v příslušné oblasti a jejich aplikaci v konkrétním případě. Věřitel je povinen postupovat jako profesionál. Zákon nestaví přesný postup či hierarchii informací nutných k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V řadě případů mohou věřiteli dostačovat již informace, které má o spotřebiteli na základě předchozích či současných smluvních vztahů. Tyto informace mohou být dostatečným důvodem pro odmítnutí poskytnout spotřebitelský úvěr (opakované prodlení se splácením předchozích úvěrů apod.), nemohou však být samy o sobě dostačující pro kladné rozhodnutí o poskytnutí spotřebitelského úvěru (některé pohyby na platebním účtu spotřebitele mohou představovat peněžní toky např. příbuzného spotřebitele; stejně tak věřitel nemusí mít povědomí o všech dluzích spotřebitele u jiných věřitelů apod.). Zdrojem informací může být i samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a časem obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele - žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť např. ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné říci, zda bude schopen platit splátky, pokud nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba (rodiče, manžel, druh, děti) atp. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru. Odborná péče věřitele mimo jiné zahrnuje i skutečnost, že při tom věřitel nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů (např. nájem v místě a čase obvyklý či jiné průměrné výdaje domácnosti), ale vždy bere v potaz konkrétní situaci spotřebitele žádajícího o spotřebitelský úvěr. Obecně dostupné statistické údaje však mohou posloužit k alespoň částečnému ověření realističnosti údajů tvrzených spotřebiteli a být základem pro podrobnější prověřování situace spotřebitele (např. pokud spotřebitel uvede, že průměrné výdaje na stravování či bydlení činí měsíčně částku, která je o řád nižší než výdaje v místě a čase obvyklé).

14. Na základě shora uvedeného skutkového stavu s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k závěru, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně (jako podnikatelkou) a žalovaným (jako spotřebitelem) nebyla platně uzavřena spotřebitelská smlouva podle § 2395 o. z. Žalobkyně v žalobě netvrdila ani neoznačila důkazy, že by její právní předchůdkyně před poskytnutím úvěru řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného (tj. že by splnila zákonem jí uloženou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí), a tedy poskytla úvěr, aniž by bylo zřejmé, zda bude žalovaný schopen úvěr splatit.

15. Proto soudu nezbývá než uzavřít, že smlouva o úvěru číslo ze dne datum je podle § 86 zák. č. 257/2016 Sb. neplatná (§§ 580 a 588 o. z.). Jedná se přitom o absolutní neplatnost právního úkonu, tedy o neplatnost, která nastává přímo ze zákona a soudy se jí musí zabývat z úřední povinnosti, je-li z neplatného právního úkonu patrna, anebo jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního úkonu od samého počátku a na právní úkon se hledí, jako by nikdy nevznikl, a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2221/2013).

16. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

17. Plnění, které si smluvní strany mezi sebou poskytly, představuje s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru plnění z neplatného právního úkonu, přičemž takové plnění je bezdůvodným obohacením ve smyslu § 2991 a násl. o. z., které jsou si smluvní strany povinny vzájemně vydat.

18. Pokud tedy žalobkyně (právní předchůdce žalobkyně) žalovanému na základě neplatné smlouvy o úvěru poskytla částku 20 500 Kč, je žalovaný povinen žalobkyni poskytnutou částku vrátit.

19. Podle § 1968 věty první o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o. z. může věřitel po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

20. Vzhledem k tomu, že splatnost předmětné pohledávky na vrácení bezdůvodného obohacení nevyplývá z právního předpisu ani nebyla mezi účastníky dohodnuta, stává se pohledávka splatnou na základě výzvy k zaplacení (§1958 odst. 2 o. z.), která je adresným právním úkonem. Adresný právní úkon se stává účinným v okamžiku, kdy se dostane do dispoziční sféry adresáta, tak aby měl adresát možnost se s obsahem úkonu seznámit. Žalobkyně žalovaného prokazatelně vyzvala k zaplacení předžalobní výzvou ze dne datum, a to do 3 dnů od doručení výzvy. Dle podacího archu žalobkyně přípis odeslala dne datum. Soud za podpůrného využití § 573 o. z. vzal za prokázané, že zásilka byla žalovanému doručena dne datum, lhůta pro zaplacení tak uplynula dne datum, ode dne následujícího tak žalobkyni náleží zákonný úrok z prodlení. Proto soud žalobkyni přiznal právo na úrok z prodlení až od tohoto data. Co do úroku z prodlení za dobu dřívější soud žalobu zamítl.

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jenž byla v řízení neúspěšná v poměrně nepatrné části, náhradu nákladů řízení v částce 2 272 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 820 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 20 500 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím soudu podepsaného. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.