3 C 145/2022

Plný text

Okresní soud v Blansku rozhodl samosoudkyní JUDr. Petrou Burešovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 13 653,60 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení 13 653,60 Kč s příslušenstvím se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost uhradit jí částku 13 653,60 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10,75 % ročně z částky 13 653,60 Kč od [datum] do zaplacení z titulu nesplněné povinnosti žalované vyplývající z úvěrové smlouvy [číslo] ze dne [datum], kterou se žalobkyní uzavřela žalovaná spolu s panem [celé jméno žalovaného] (spoludlužníci). Touto smlouvou se žalobkyně zavázala poskytnout žalované a panu [celé jméno žalovaného] úvěr ve výši 80 001 Kč. Spoludlužníci úvěr v této výši čerpali, čímž jim v souvislosti s uvedenou smlouvou vznikla povinnost tuto částku včetně sjednaných nákladů spotřebitelského úvěru splatit pravidelnými měsíčními splátkami. Tuto svoji povinnost řádně neplnili, žalobkyně proto dopisem ze dne [datum] zůstatek dluhu zesplatnila. Rozsudkem Okresního soudu v Blansku č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] bylo mimo jiné rozhodnuto, že žalovaná je povinna uhradit žalobkyni částku představující smluvní pokuty dle čl. 6 6.5. smlouvy, tedy částky ve výši 498 Kč a 25 848,90 Kč. Částka ve výši 25 848,90 Kč představovala smluvní pokutu dle bodu 6.5. smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 82 058 Kč, a to za období prodlení žalované s úhradou této nové jistiny úvěru do [datum]. Prodlení žalované s úhradou nové jistiny úvěru však trvalo i po datu [datum]. Touto žalobou se proto žalobkyně s odkazem na citovanou smlouvu domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 82 058 Kč od [datum] do [datum]. V souladu s limity dle čl. 6 smlouvy, respektive s ustanovením § 122 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, žalobkyně smluvní pokutu vyčíslila na částku ve výši 13 653,60 Kč.

2. Soud nejprve přezkoumal svou pravomoc jednat ve věci a zjistil, že tato je dána ve smyslu čl. 37 smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Mongolskou lidovou republikou o poskytování právní pomoci a o právních vztazích v občanských, rodinných a trestních věcech (publ. [číslo] Sb. m. s.). Rozhodným právem je v souladu s čl. 36 shora citované smlouvy právo české.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

4. K jednání dne [datum] se žalovaná se bez omluvy nedostavila, ačkoli jí bylo předvolání k jednání doručeno dne [datum] (náhradním způsobem – uložením ve smyslu § 49 odst. 4 zákona č. 991/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“). Soud proto za použití ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované, vycházeje přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.

5. Po zhodnocení uvedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, přihlížeje přitom ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, má soud za prokázaný tento skutkový stav: Ze Smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum] soud zjistil, že jejím obsahem je závazek žalobkyně poskytnout žalované a panu [celé jméno žalovaného] úvěr ve výši 80 001 Kč a závazek spoludlužníků splatit tento úvěr pravidelnými měsíčními splátkami, a to včetně sjednaných celkových nákladů spotřebitelského úvěru. Z výpisu z účtu uvedeného spoludlužníky ve smlouvě soud zjistil, že čerpali částku 80 001 Kč. Čerpaný úvěr řádně nespláceli.

6. Žalobkyně dne [datum] vyzvala žalovanou k zaplacení smluvní pokuty ve výši 13 653,60 Kč do 15 dnů od doručení výzvy. Podle podacího archu byla výzva odeslána dne [datum].

7. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti, tvrdila žalobkyně, že úvěruschopnost žalované ověřovala v registru SOLUS, v nebankovním registru klientských informací (NRKI), jakož i v dalších registrech, k tomuto tvrzení však nenavrhla žádné důkazy. K prokázání tvrzení o zkoumání úvěruschopnosti předložila žalobkyně soudu pouze žalobkyní předpřipravenou formulářovou listinu nazvanou„ HODNOCENÍ KLIENTA“. Dle tohoto formuláře činí pravidelný čistý měsíční příjem žalované 9 000 Kč a ostatní příjmy činí 0 Kč. Výdaje byly v hodnotícím formuláři uvedeny částkou 3 410 Kč. Za druhou osobu v domácnosti, děti, spoření, splátky případných závazků, bydlení (nájemné, inkaso) a ostatní výdaje (jako doprava, kurzy a záliby) bylo ve formuláři uvedeno 0 Kč. Uvedené údaje nebyly ověřeny žádnými dalšími dokumenty. Žalobkyně doložila pouze výpis z účtu žalované za období listopadu 2016 až prosince 2016, kde jsou uvedeny zůstatky na účtu žalované k různým datům v průběhu tohoto období. K [datum] byl zůstatek na účtu - 700,80 Kč, k [datum] + 8 641,72 Kč, v mezidobí částky kolísaly. Celkem byl konečný zůstatek v polovině uvedených dat v mínusové hodnotě.

8. Rozsudkem Okresního soudu v Blansku č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] bylo mimo jiné rozhodnuto, že žalovaná je povinna uhradit žalobkyni částku představující smluvní pokuty dle čl. 6 6.5. smlouvy, tedy částky ve výši 498 Kč a 25 848,90 Kč. [příjmení] ve výši 25 848,90 Kč představovala smluvní pokutu dle bodu 6.

5. Smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 82 058 Kč, a to za období prodlení žalované s úhradou této nové jistiny úvěru do [datum]. Bylo rozhodnuto rozsudkem pro zmeškání.

9. Podle § 101 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a podle § 120 odst. 1, 2 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, který z navrhovaných důkazů provede. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. Důkazní povinnost je tedy vymezena jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení. Pokud nebudou potřebná tvrzení prokázána, stihne účastníka, který má důkazní povinnost, újma spočívající v pro něho nepříznivém soudním rozhodnutí.

10. V daném případě žalobkyně v řízení nenavrhla dostatečné důkazy k prokázání svého tvrzení, že s odbornou péčí posoudila schopnost žalované (jakožto spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr. V tomto směru soud žalobkyni při jednání dne [datum] poučil podle § 118a odst. 3 o. s. ř. a vyzval ji k návrhu důkazů, nato žalobkyně nenavrhla provedení žádných dalších důkazů.

11. Proto soudu nezbylo než konstatovat, že v tomto ohledu žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a důkazní ve smyslu § 120 odst. 2 o. s. ř., neboť na základě skutkového stavu, jak byl v řízení prokázán, nemohl soud dospět k závěru, že byla s odbornou péčí ověřena úvěruschopnost žalované (tj. že by věřitel splnil zákonem uloženou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované s odbornou péčí, a tedy poskytl spotřebitelský úvěr, aniž by bylo zřejmé, zda bude žalovaná schopna úvěr splatit).

12. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu v souvislosti s citovanými zákonnými ustanoveními posoudil soud věc po právní stránce takto: Předmětem řízení byla smluvní pokuta vycházející ze smlouvy o úvěru ze dne [datum]. Soud se v prvé řadě zabýval posouzením, zda projednání věci nebrání překážka věci rozsouzené a dospěl k závěru, že je uplatňována sice smluvní pokuta vyplývající ze stejné smlouvy jako ve věci projednávané u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. [spisová značka], avšak za jiné (následující) období. Proto projednání nebrání překážka věci rozsouzené (§ 159a odst. 4 o. s. ř.).

13. Právní moc se však neprojevuje pouze v případech, kdy je v dalším soudním řízení projednávána totožná věc. Závaznost rozhodnutí jako účinek právní moci míří také na situace, kdy předmětem pravomocného rozhodnutí je otázka, jež má v jiném řízení mezi týmiž účastníky povahu otázky předběžné. Nelze připustit, aby pravomocně již vyřešená právní otázka byla v jiném řízení mezi týmiž stranami řešena opětovně. Závaznost rozhodnutí tak brání soudu, aby v následném sporu mezi týmiž účastníky již pravomocně vyřešenou otázku samostatně posoudil (§ 159a odst. 3 o. s. ř.). Účinek závaznosti rozhodnutí tak spočívá v zákazu odchýlení se od již pravomocně stanoveného právního následku (srov. též SoJ 164/2009, NS 26 Cdo 612/2007). V praxi to znamená, že v následném řízení není projednání pravomocně již vyřešené otázky přípustné; soud se proto v následném řízení nebude zabývat tvrzeními, která jsou v rozporu se skutkovými zjištěními, na nichž soud vystavěl své pravomocné rozhodnutí v prejudiciálním sporu, a nebude tedy ani provádět dokazování vztahující se k již vyřešenému právnímu následku.

14. V dané věci lze za takovou předběžnou otázku považovat platnost smlouvy o úvěru, na jejímž posouzení závisí výsledek sporu. Když Okresní soud v Blansku rozhodoval věc vedenou pod sp. zn. [spisová značka], vyšel z platnosti smlouvy o úvěru a žalobě vyhověl. Nicméně nelze odhlédnout od toho, že ve výše uvedené věci bylo rozhodnuto rozsudkem pro zmeškání – tedy pouze na základě splnění procesních předpokladů, soud neprováděl ve věci žádné dokazování a považoval za nesporná všechna tvrzení uvedená v žalobě (§ 153b o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že rozhodnutí ve věci [spisová značka] nebylo vydáno po dokazování, ale jedná se o rozhodnutí čistě procesní, neuplatní se v tomto případě závaznost posouzení prejudiciální otázky. Proto soud posuzoval otázku platnosti úvěrové smlouvy autonomně.

15. Podle § 1872 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) je-li několik dlužníků zavázáno plnit společně a nerozdílně, jsou povinni plnit jeden za všechny a všichni za jednoho. Věřitel může požadovat celé plnění nebo jeho libovolnou část na všech spoludlužnících, jen na některých, nebo na kterémkoli ze spoludlužníků.

16. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ustanovení § 1751 odst. 1 o. z. lze část obsahu smlouvy určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy.

17. Podle § 1 věty druhé zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem. Podle § 86 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele ve znění pozdějších předpisů jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 18. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96).

20. Náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, se dlouhodobě projevuje v judikatuře Ústavního soudu. Např. již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). Soud má za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě.

21. Soud také připomíná, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES. Článek 8 směrnice č. 2008/48/ES ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných„ případně“ od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být„ účinné, přiměřené a odrazující.“ Směrnice samy sice nemají tzv. přímý horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU, dříve ESD, ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 79/2013). Nicméně podle ustálené judikatury Soudního dvora EU jsou vnitrostátní soudy při použití vnitrostátního práva povinny vykládat vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnice 2008/48, aby dosáhly výsledku jí zamýšleného. Tato povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva je totiž inherentní systému Smlouvy o FEU v tom, že umožňuje, aby vnitrostátní soudy v rámci svých pravomocí zajistily plnou účinnost unijního práva při rozhodování o sporech, které jim byly předloženy (rozsudek ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová, C 377/14, EU:C: 2016, bod 79). Soudní dvůr již mimoto mnohokrát rozhodl, že zásada konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, s tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu s cílem sledovaným touto směrnicí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. ledna 2012, Dominguez, C 282/10, EU:C: 2012.

22. V rozsudku ze dne 5. března 2020 ve věci OPR- Finance s.r.o. v. GK., ECLI:EU:C: 2020 pak Evropský soud EU výslovně uvedl, že„ články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 23. Proto soudu nezbývá než uzavřít, že neplatnost úvěrové smlouvy pro nedostatečné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru je neplatností absolutní, neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 580 a 588 o. z.). Jde o neplatnost, která nastává přímo ze zákona a soudy se jí musí zabývat z úřední povinnosti, je-li z právního úkonu patrna, anebo jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního úkonu od samého počátku, na právní úkon se hledí jakoby nikdy nevznikl a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2221/2013).

24. Ze všech výše uvedených důvodů se soud nejprve z úřední povinnosti zabýval posouzením, zda při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru byla dostatečným způsobem prověřena úvěruschopnost žalované.

25. Věřiteli je zákonem uložena povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Toto je věřitel povinen učinit jak před vznikem závazku, tak před jeho jakoukoliv změnou, která by znamenala významné navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru. Věřitel je při tom povinen vynaložit odbornou péči. Zákon o spotřebitelském úvěru pojem odborné péče nedefinuje. Určité jeho vymezení však lze nalézt v jiných právních předpisech, zejména v zákoně o ochraně spotřebitele nebo v zákoně o podnikání na kapitálovém trhu. V § 2 odst. 1 zák. o ochraně spotřebitele je odborná péče definována jako„ úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“. Odborná péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyžaduje speciální znalosti v příslušné oblasti a jejich aplikaci v konkrétním případě. Věřitel je povinen postupovat jako profesionál. Zákon nestaví přesný postup či hierarchii informací nutných k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V řadě případů mohou věřiteli dostačovat již informace, které má o spotřebiteli na základě předchozích či současných smluvních vztahů. Tyto informace mohou být dostatečným důvodem pro odmítnutí poskytnout spotřebitelský úvěr (opakované prodlení se splácením předchozích úvěrů apod.), nemohou však být samy o sobě dostačující pro kladné rozhodnutí o poskytnutí spotřebitelského úvěru (některé pohyby na platebním účtu spotřebitele mohou představovat peněžní toky např. příbuzného spotřebitele; stejně tak věřitel nemusí mít povědomí o všech dluzích spotřebitele u jiných věřitelů apod.).

26. Ustanovení § 86 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel. Zde je však nutné zdůraznit, že jakkoliv ustanovení § 84 odst. 2 zák. o spotřebitelském úvěru ukládá spotřebiteli povinnost poskytnout věřiteli„ na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr“, tato povinnost ani nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. K obdobnému závěru ostatně došel i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. září 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006. Věřitel se tak nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a časem obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit.

27. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele – žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť např. ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné říci, zda bude schopen platit splátky, pokud nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba (rodiče, manžel, druh, děti) atp. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru. Odborná péče věřitele mimo jiné zahrnuje i skutečnost, že při tom věřitel nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů (např. nájem v místě a čase obvyklý či jiné průměrné výdaje domácnosti), ale vždy bere v potaz konkrétní situaci spotřebitele žádajícího o spotřebitelský úvěr. Obecně dostupné statistické údaje však mohou posloužit k alespoň částečnému ověření realističnosti údajů tvrzených spotřebiteli a být základem pro podrobnější prověřování situace spotřebitele (např. pokud spotřebitel uvede, že průměrné výdaje na stravování či bydlení činí měsíčně částku, která je o řád nižší než výdaje v místě a čase obvyklé).

28. V daném případě žalobkyně tvrdila, že úvěruschopnost žalované ověřovala v registru SOLUS, NRKI, jakož i v dalších registrech, k prokázání této skutečnosti však již nenavrhla žádné důkazy. Formulářovou listinou nazvanou„ HODNOCENÍ KLIENTA“ bylo prokázáno, že žalobkyně zjistila celkový měsíční příjem žalované ve výši 9 000 Kč a výdaje ve výši 3 410 Kč. Z dokumentu ani z tvrzení žalobkyně však již neplyne, jakým způsobem a zda vůbec byly tyto údaje ze strany žalobkyně ověřeny. Žalobkyně doložila pouze výpis z účtu žalované za období listopadu 2016 až prosince 2016, kde jsou uvedeny zůstatky na účtu žalované k jednotlivým datům v průběhu tohoto období, kdy konečný zůstatek byl v polovině uvedených dat v mínusové hodnotě, což rozhodně nemůže vyústit v závěr o schopnosti žalované splácet úvěr, nadto takovýto dokument k ověření celkové výše příjmů a výdajů žalované rozhodně nemůže postačovat a potřebné informace z něj nemohly být zjištěny. Jelikož žalobkyně příjmy a výdaje žalované nijak neověřovala (resp. neprokázala, že by ověřovala) a navíc se spokojila s uvedením částky příjmů a výdajů žalované bez zkoumání dalších relevantních skutečností, nesplnila zákonem uloženou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované s odbornou péčí, a tedy poskytla spotřebitelský úvěr, aniž by bylo zřejmé, zda bude žalovaná schopna úvěr splatit. Předloženými důkazy tedy nebylo v řízení prokázáno, že by žalobkyně při uzavření předmětné smlouvy řádně prověřila úvěruschopnost žalované (tj. že by splnila zákonem jí uloženou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované s odbornou péčí), a tedy poskytla spotřebitelský úvěr, aniž by bylo zřejmé, zda bude žalovaná schopna úvěr splatit).

29. Proto soudu nezbývá než uzavřít, že smlouva o úvěru podepsaná mezi účastníky řízení dne [datum] je podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná, neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 580 a 588 o. z.). Jedná se přitom o absolutní neplatnost právního úkonu, tedy o neplatnost, která nastává přímo ze zákona a soudy se jí musí zabývat z úřední povinnosti, je-li z neplatného právního úkonu patrna, anebo jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního úkonu od samého počátku, na právní úkon se hledí jakoby nikdy nevznikl a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2221/2013).

30. Pokud tedy jde o požadovanou smluvní pokutu, soud výrokem I. rozsudku žalobu zamítl jako nedůvodnou (včetně požadovaného příslušenství), neboť z neplatné smlouvy nemohou účastníkům vyplývat žádná práva ani povinnosti.

31. O náhradě nákladů řízení (výrok II.) rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., přičemž ze spisu nevyplývá, že by plně úspěšné žalované vznikly nějaké náklady, proto soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.