3 C 166/2024

Plný text

Okresní soud v Blansku rozhodl samosoudkyní JUDr. Petrou Burešovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného , st. příslušník Anonymizováno bytem Adresa žalovaného o zaplacení 179 016,84 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 73 953 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 73 953 Kč od , datum, do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 105 063,84 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 56 733,11 Kč od , datum, do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 5 808 Kč od , datum, do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky 179 016,84 Kč spolu s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru s odůvodněním, že žalobkyně uzavřela s žalovaným Smlouvu o úvěru č. , IBAN, dne , datum, , jejímž předmětem bylo financování osobního automobilu tov. zn , Anonymizováno, , VIN , VIN kód, . Nedílnou součástí smlouvy se staly obchodní podmínky a Sazebník poplatků. Touto smlouvou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 178 795 Kč. Výše úvěru byla vypočtena jako součet rozdílu mezi pořizovací cenou automobilu (198 795 Kč) a přímou platbou žalovaného (20 000 Kč). Úvěr byl poskytnut žalovanému k rukám dodavatele dne , datum, . Žalovaný úvěr čerpal ve výši 178 795 Kč, čímž mu v souvislosti s uvedenou smlouvou vznikla povinnost tuto částku včetně sjednaných nákladů spotřebitelského úvěru splatit pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 4 065 Kč splatných vždy k 28. dni každého měsíce, přičemž první splátka byla splatná dne , datum, . Tuto svoji povinnost žalovaný řádně neplnil, když neuhradil splátku č. , hodnota, splatnou dne , datum, a dostal se do prodlení, v důsledku čehož došlo k , datum, k zesplatnění dosud nesplatných dlužných splátek a k vyčíslení celkové pohledávky k úhradě. Dlužná částka závazků žalovaného vůči žalobkyni vyplývající ze Smlouvy dle písemné výzvy ze dne , datum, činila 164 437,11 Kč (dlužné splátky ve výši 288 Kč splatné dne , datum, + 5x dlužné splátky ve výši 4 065 Kč od , datum, do , datum, + dlužná jistina ve výši 141 753,11 Kč + kapitalizovaný smluvní úrok z prodlení ve výši 445 Kč + poplatky za zaslané písemné upomínky ve výši 150 Kč + účelně vynaložené náklady za oznámení o okamžité splatnosti úvěru ve výši 200 Kč + smluvní pokuta za prodlení ve výši 1 276 Kč). O zesplatnění byl žalovaný informován dopisem žalobkyně zaslaným doporučeně dne , datum, , kde byl současně vyzván k úhradě dlužné částky do , datum, . Žalovaný však ničeho neuhradil a žalobce tak využil svého práva dle čl. 2. odst. 2.13 Smlouvy a předmět financování, tj. osobní automobil, na základě Smlouvy o zajišťovacím převodu práva žalovanému odebral, přičemž dle smlouvy jdou náklady za odebrání předmětu financování k tíži žalovaného. Žalovaný ani po zabavení vozidla ničeho neuhradil, a tak žalobkyně využila svého práva dle čl. 2. odst. 2.15 Smlouvy a rozhodla se svoji pohledávku uspokojit z výtěžku odprodeje vozidla. Prodej realizovala žalobkyně prostřednictvím společnosti , právnická osoba, na základě komisionářské smlouvy ze dne , datum, a automobil byl prodán za 70 000 Kč vč. DPH, přičemž tato částka byla započtena na dlužnou částku. Žalovaný byl následně vyzván k úhradě nové dlužné částky, a to dopisem ze dne , datum, , a poté předžalobní upomínkou ze dne , datum, . Žalovaný na výzvu nereagoval a ničeho neuhradil. Vedle jistiny dluhu se žalobkyně s odkazem na citovanou smlouvu dále domáhala zaplacení úroků z prodlení, provize za prodej vozidla ve výši 5 808 Kč a smluvní pokuty ve výši 42 522,73 Kč.

2. Žalobkyně v podání doručeném soudu dne , datum, doložila své tvrzení týkající se posouzení úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí. Uvedla, že schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr byla posuzována zejména na základě získaných informací z bankovních a nebankovních registrů a z údajů uvedených žalovaným o svých příjmech a výdajích.

3. V řízení se jedná o věc s mezinárodním prvkem, neboť žalovaný je státním příslušníkem Bulharska. Soud se proto nejprve zabýval tím, zda je dána jeho pravomoc ve věci rozhodovat a podle jakého právního řádu má soud ve věci postupovat. Podle článku 6 odst. 1 písm. a) Nařízení rady (ES) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen Nařízení Brusel I bis) mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Žalovaný má své bydliště na adrese uvedené shora, proto je pravomoc zdejšího soudu dána. Rozhodným právem je dle čl. 4 odst. 1 písm. b) nař. Evropského parlamentu a Rady č. 593/2008 (Řím I) právo české.

4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil., právnická osoba, jednání dne , datum, se dostavila pouze žalobkyně, žalovaný, ač řádně předvolán, se bez omluvy nedostavil, proto soud ve věci rozhodl v nepřítomnosti žalovaného.

6. Po zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, přihlížeje přitom ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, má soud za prokázaný tento skutkový stav: Dne , datum, uzavřela žalobkyně se společností , právnická osoba, . Smlouvu o obchodním zastoupení č. , hodnota, na jejímž základě se společnost zavázala dlouhodobě vyvíjet činnost směřující k poskytování úvěrových produktů žalobkyně, zejména pak pro účely financování nákupu či prodeje motorových vozidel a souvisejícího zboží či služeb.

7. Smlouvou o úvěru ke koupit zboží ze dne ze dne , datum, č. , IBAN, se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 178 795 Kč a žalovaný se zavázal zaplatit tuto částku splatit v 60 měsíčních splátkách po 4 065 Kč splatných vždy k 28. dni v měsíci, počínaje dnem , datum, , s roční úrokovou sazbou 12,96 %. Předmětem financování byl osobní automobil tov. zn Mazda 6 2.5 , Anonymizováno, , VIN kód, , jehož pořizovací cena činila 198 795 Kč. Od této částky byla odečtena přímé platba žalovaného ve výši 20 000 Kč.

8. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, doložila žalobkyně úvěrovou smlouvu ze dne , datum, , ve které žalovaný uvedl, že jeho měsíční příjem činí , částka, plynoucí ze mzdy, měsíční výdaje na bydlení jsou , částka, a ostatní měsíční výdaje činí , částka, . Dále uvedl, že nemá žádné vyživované děti. Příjmy žalovaného byly ověřeny výpisy z účtu žalovaného za měsíce duben a květen , Anonymizováno, . Z žádosti o úvěr neplyne, že by žalobkyně jakýmkoliv způsobem ověřovala výdaje žalovaného.

9. Jak vyplývá z Potvrzení o poskytnutí úvěru, tento byl poskytnut žalovanému dne , datum, v souladu s čl. 9 Obchodních podmínek k rukám dodavatele, tj. společnosti , právnická osoba, .

10. Z listiny označené jako Protokol o předání – převzetí automobilu ke smlouvě č. , číslo, soud zjistil, že žalovaný přebral vozidlo od společnosti , právnická osoba, . dne , datum, .

11. Z Tabulky umoření vyhotovené dne , datum, plyne, že žalovaný čerpal úvěr v plné výši, přičemž v období od června 2021 do září 2022 uhradil 10 splátek, celkem tedy 40 650 Kč. Tato skutečnost vyplývá rovněž z listiny označené jako Přehled plateb pro smlouvu č. , číslo, .

12. Z dopisu ze dne , datum, plyne, že žalobkyně informovala žalovaného o zesplatnění úvěru k , datum, a současně je vyzvala k uhrazení dlužné částky nejpozději do , datum, . Výzva byla odeslána doporučeně, dne , datum, byl žalovaný vyzván k vyzvednutí zásilky a po uplynutí úložní doby byla dne , datum, zásilka vrácen odesilateli.

13. Z Mandátní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní (mandant) a společností , Anonymizováno, , právnická osoba, ., IČ , IČO, (mandatář) ze dne , datum, plyne, že na jejím základě se mandatář zavázal jménem a na účet mandanta vymáhat pohledávky vyplývající mimo jiné z úvěrových smluv.

14. Z Faktury č. , hodnota, vystavené dne , datum, společností , Anonymizováno, , právnická osoba, . soud zjistil, že jejím prostřednictvím byla žalobkyně vyzvána k zaplacení dlužné částky 6 050 Kč za zabavení vozidla žalovanému, a to se splatností do , datum, .

15. Z Komisionářské smlouvy uzavřené mezi žalobkyní (komitent) a společností , právnická osoba, , IČ , IČO, (komisionář) dne , datum, má soud za prokázané, že na jejím základě se společnost , právnická osoba, zavázala vykonávat pro žalobkyni činnost směřující k uskutečnění prodeje motorových vozidel a žalobkyně se zavázala poskytnout sjednanou odměnu.

16. Z Faktury č. , hodnota, vystavené dne , datum, společností , právnická osoba, soud zjistil, že jejím prostřednictvím byla žalobkyně vyzvána k zaplacení celkové dlužné částky 59 444 Kč, která představuje provizi za prodej vozidel, a to se splatností do , datum, , přičemž provize za prodej vozidla , Anonymizováno, 5 808 Kč. Z Dodacího listu, jež byl součástí faktury, plyne, že vozidlo bylo prodáno za 70 000 Kč. Z výpisu z účtu žalobkyně plyne, že částka nákladů za prodej vozidla částka byla uhrazena dne , datum, .

17. Kupní smlouvou č. , hodnota, ze dne , datum, uzavřenou mezi žalobkyní, jakožto prodávajícím (v zastoupení , právnická osoba, .), a panem , jméno FO, , IČ , RČ, , jakožto kupujícím, bylo prokázáno, že vlastnické právo k předmětnému vozidlu tov. značky Mazda přešlo na pana , jméno FO, . Součástí smlouvy je rovněž Protokol o předání a převzetí předmětu smlouvy.

18. Dopisem ze dne , datum, odeslaným doporučeně má soud za prokázané, že žalobkyně vyzvala žalovaného k uhrazení dlužné částky ve výši 141 527 Kč (zprostředkování prodeje vozu 5 808 Kč + dlužná jistina 130 686 Kč + příslušenství 5 033 Kč). Výzva byla žalovanému odeslána doporučeně, dne , datum, byl žalovaný vyzván k vyzvednutí zásilky a po uplynutí úložní doby byla dne , datum, zásilka vložena do schránky žalovaného, jak vyplývá z dodejky.

19. Z předžalobní výzvy ze dne , datum, soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k úhradě celého dluhu ve výši 173 080,71 Kč nejpozději do , datum, . Výzva byla odeslána doporučeně dne , datum, , jak vyplývá z výpisu sledování zásilek.

20. Podle § 101 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a podle § 120 odst. 1, 3 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, který z navrhovaných důkazů provede. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. Důkazní povinnost je tedy vymezena jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení. Pokud nebudou potřebná tvrzení prokázána, stihne účastníka, který má důkazní povinnost, újma spočívající v pro něho nepříznivém soudním rozhodnutí.

21. V daném případě žalobkyně v řízení nenavrhla dostatečné důkazy k prokázání svého tvrzení, že žalobkyně s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného (jakožto spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr.

22. Proto soudu nezbylo než konstatovat, že v tomto ohledu žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a důkazní ve smyslu § 120 odst. 3 o. s. ř., neboť na základě skutkového stavu, jak byl v řízení prokázán, nemohl soud dospět k závěru, že byla s odbornou péčí ověřena úvěruschopnost žalovaného (tj. že by věřitel splnil zákonem uloženou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, a tedy poskytl spotřebitelský úvěr, aniž by bylo zřejmé, zda bude žalovaný schopen úvěr splatit).

23. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu v souvislosti s citovanými zákonnými ustanoveními posoudil soud věc po právní stránce takto: Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ustanovení § 1751 odst. 1 o. z. lze část obsahu smlouvy určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy.

24. Podle § 2 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem. Podle § 86 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele ve znění pozdějších předpisů jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli „rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“25. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

26. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že „O]becný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96).

27. Náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, se dlouhodobě projevuje v judikatuře Ústavního soudu. Např. již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). Soud má za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě.

28. Soud také připomíná, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES. Článek 8 směrnice č. 2008/48/ES ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných „případně“ od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být „účinné, přiměřené a odrazující.“ Směrnice samy sice nemají tzv. přímý horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU, dříve ESD, ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 79/2013). Nicméně podle ustálené judikatury Soudního dvora EU jsou vnitrostátní soudy při použití vnitrostátního práva povinny vykládat vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnice 2008/48, aby dosáhly výsledku jí zamýšleného. Tato povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva je totiž inherentní systému Smlouvy o FEU v tom, že umožňuje, aby vnitrostátní soudy v rámci svých pravomocí zajistily plnou účinnost unijního práva při rozhodování o sporech, které jim byly předloženy (rozsudek ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová, C 377/14, EU:C:2016:283, bod 79). Soudní dvůr již mimoto mnohokrát rozhodl, že zásada konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, s tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu s cílem sledovaným touto směrnicí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. ledna 2012, Dominguez, C 282/10, EU:C:2012:33.

29. V rozsudku ze dne 5. března 2020 ve věci OPR-Finance s.r.o. v. GK., ECLI:EU:C:2020:167 pak Evropský soud EU výslovně uvedl, že „články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“30. Proto soudu nezbývá než uzavřít, že neplatnost úvěrové smlouvy pro nedostatečné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru je neplatností absolutní, neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 580 a 588 občanského zákoníku). Jde o neplatnost, která nastává přímo ze zákona a soudy se jí musí zabývat z úřední povinnosti, je-li z právního úkonu patrna, anebo jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního úkonu od samého počátku, na právní úkon se hledí jako by nikdy nevznikl a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2221/2013).

31. Ze všech výše uvedených důvodů se soud nejprve z úřední povinnosti zabýval posouzením, zda při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru byla dostatečným způsobem prověřena úvěruschopnost žalovaného.

32. Věřiteli je zákonem uložena povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Toto je věřitel povinen učinit jak před vznikem závazku, tak před jeho jakoukoliv změnou, která by znamenala významné navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru. Věřitel je při tom povinen vynaložit odbornou péči. Zákon o spotřebitelském úvěru pojem odborné péče nedefinuje. Určité jeho vymezení však lze nalézt v jiných právních předpisech, zejména v zákoně o ochraně spotřebitele nebo v zákoně o podnikání na kapitálovém trhu. V § 2 odst. 1 zák. o ochraně spotřebitele je odborná péče definována jako „úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“. Odborná péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyžaduje speciální znalosti v příslušné oblasti a jejich aplikaci v konkrétním případě. Věřitel je povinen postupovat jako profesionál. Zákon nestaví přesný postup či hierarchii informací nutných k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V řadě případů mohou věřiteli dostačovat již informace, které má o spotřebiteli na základě předchozích či současných smluvních vztahů. Tyto informace mohou být dostatečným důvodem pro odmítnutí poskytnout spotřebitelský úvěr (opakované prodlení se splácením předchozích úvěrů apod.), nemohou však být samy o sobě dostačující pro kladné rozhodnutí o poskytnutí spotřebitelského úvěru (některé pohyby na platebním účtu spotřebitele mohou představovat peněžní toky např. příbuzného spotřebitele; stejně tak věřitel nemusí mít povědomí o všech dluzích spotřebitele u jiných věřitelů apod.).

33. Ustanovení § 86 odst. 1 výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel. Zde je však nutné zdůraznit, že jakkoliv ustanovení § 84 odst. 2 ukládá spotřebiteli povinnost poskytnout věřiteli „na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr“, tato povinnost ani nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. K obdobnému závěru ostatně došel i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. září 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006. Věřitel se tak nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a časem obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit.

34. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele – žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť např. ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné říci, zda bude schopen platit splátky, pokud nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba (rodiče, manžel, druh, děti) atp. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru. Odborná péče věřitele mimo jiné zahrnuje i skutečnost, že při tom věřitel nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů (např. nájem v místě a čase obvyklý či jiné průměrné výdaje domácnosti), ale vždy bere v potaz konkrétní situaci spotřebitele žádajícího o spotřebitelský úvěr. Obecně dostupné statistické údaje však mohou posloužit k alespoň částečnému ověření realističnosti údajů tvrzených spotřebiteli a být základem pro podrobnější prověřování situace spotřebitele (např. pokud spotřebitel uvede, že průměrné výdaje na stravování či bydlení činí měsíčně částku, která je o řád nižší než výdaje v místě a čase obvyklé).

35. V daném případě žalobkyně tvrdila, že před uzavřením smlouvy posoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného úvěr splácet. Při hodnocení úvěruschopnosti však pouze porovnala prokázaný příjem žalovaného s tvrzenými výdaji na bydlení a ostatní měsíčními výdaji, aniž tato tvrzení žalovaného jakkoli ověřila. Soud znovu akcentuje závěry judikatury předestřené výše, dle kterých je nutno podrobně analyzovat obě strany rozpočtu žadatele o úvěr, tedy příjmy i výdaje, přičemž nelze vycházet pouze ze statisticky zprůměrovaných údajů, naopak je třeba posuzovat vždy konkrétní situaci žadatele o spotřebitelský úvěr.

36. V daném případě lze uzavřít, že předloženými důkazy nebylo prokázáno, že by žalobkyně při uzavření předmětné smlouvy splnila zákonem jí uloženou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí (tj. na základě dostatečných podkladů), a tedy poskytla spotřebitelský úvěr, aniž by bylo zřejmé, zda bude žalovaný schopen úvěr splatit. Soud proto dospěl k závěru, že věřitel při uzavření předmětné smlouvy nedostál své zákonné povinnosti řádně prověřit úvěruschopnost žalovaného (tj. že by věřitel splnil zákonem mu uloženou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí), a tedy poskytl spotřebitelský úvěr, aniž by bylo zřejmé, zda bude žalovaný schopen úvěr splatit).

37. Proto soudu nezbývá než uzavřít, že smlouva o úvěru podepsaná mezi účastníky řízení dne , datum, je podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná, neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 580 a 588 občanského zákoníku). Jedná se přitom o absolutní neplatnost právního úkonu, tedy o neplatnost, která nastává přímo ze zákona a soudy se jí musí zabývat z úřední povinnosti, je-li z neplatného právního úkonu patrna, anebo jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního úkonu od samého počátku, na právní úkon se hledí jako by nikdy nevznikl a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2221/2013).

38. Pokud žalobkyně za této situace ve prospěch žalovaného poskytla plnění ve výši 178 795 Kč, je nutné to posuzovat jako plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 2 o. z.). Žalovanému proto vznikla povinnost vydat vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením (§ 3000 o. z.), tedy povinnost zaplatit žalobkyni částku 178 795 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný tuto svou povinnost v plném rozsahu nesplnil, uložil mu ji soud rozsudkem po odečtení plateb žalovaného ve výši 40 650 Kč a po odečtení výtěžku z prodeje předmětného vozidla (70 000 Kč) poníženého o náklady na uskutečnění prodeje (5 808 Kč). Z provedených důkazů lze mít za to, že bezdůvodné obohacení žalovaného se snížilo o částku 104 842 Kč (40 650 + 70 000 – 5 808 = 104 842 Kč). Soud tedy dospěl k závěru, že na straně žalovaného bylo ke dni vyhlášení rozsudku bezdůvodné obohacení ve výši 73 953 Kč (178 795 – 104 842 Kč = 73 953 Kč), proto žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni tuto částku (výrok I.).

39. Také pokud se týká požadovaných úroků z prodlení, je žaloba důvodná pouze částečně. Podle § 1968 věty první o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o. z. může věřitel po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

40. Vzhledem k tomu, že splatnost předmětné pohledávky na vrácení bezdůvodného obohacení nevyplývá z právního předpisu ani nebyla mezi účastníky dohodnuta, stává se pohledávka splatnou na základě výzvy k zaplacení (§1958 odst. 2 o. z.), která je adresným právním úkonem. Adresný právní úkon se stává účinným v okamžiku, kdy se dostane do dispoziční sféry adresáta, tak aby měl adresát možnost se s obsahem úkonu seznámit. Žalobkyně žalovaného prokazatelně vyzvala k zaplacení výzvou ze dne , datum, , a to nejpozději do , datum, . Ode dne následujícího tak žalobkyni náleží zákonný úrok z prodlení. Proto soud žalobkyni přiznal právo na úrok z prodlení až od tohoto data. Co do úroku z prodlení za dobu dřívější soud žalobu zamítl. Také pokud jde o požadované smluvní nároky – poplatky, smluvní pokutu a úrok, soud žalobu zamítl jako nedůvodnou, neboť z neplatné smlouvy nemohou účastníkům vyplývat žádná práva ani povinnosti (výrok II.).

41. O náhradě nákladů řízení (výrok III.) rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalovanému, jenž byl v řízení o něco úspěšnější, by příslušel nárok na náhradu nákladů řízení, avšak ze spisu nevyplývá, že by mu jakékoli náklady řízení vznikly, proto soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.