3 C 189/2021

Plný text

Okresní soud v Blansku rozhodl samosoudkyní JUDr. Petrou Burešovou ve věci žalobkyně: název žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částka s přísl. I. Žaloba o zaplacení [částka] s příslušenstvím se zamítá. II. žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení..

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost uhradit mu částku [částka] s kapitalizovaným úrokem ve výši [částka] od [datum] do [datum], s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši [částka] od [datum] do [datum], s úrokem 16,9 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení ve výši 10 % z titulu nesplněné povinnosti žalovaného vyplývající z úvěrové smlouvy [číslo] ze dne [datum] Touto smlouvou se původní věřitel ([právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]) zavázal poskytnout žalovanému revolvingový úvěr ve výši úvěrového rámce [částka]. Žalovaný úvěr čerpal, čímž mu v souvislosti s uvedenou smlouvou vznikla povinnost tuto částku včetně sjednaných nákladů spotřebitelského úvěru splatit pravidelnými měsíčními splátkami ve výši [částka]. Tuto svoji povinnost žalovaný řádně neplnil, původní věřitel proto dopisem ze dne [datum] zůstatek dluhu zesplatnil. Vedle jistiny dluhu se žalobkyně s odkazem na citovanou smlouvu dále domáhala zaplacení: úroků z prodlení a sjednaného smluvního úroku ve výši 16,9 % ročně.

2. Původní věřitel zkoumal schopnost žalovaného splácet následujícím způsobem: Žádost o navýšení revolvingového úvěru byla poskytnuta přes internetové bankovnictví [obec] spořitelny v rámci kreditní linky. Nabídka byla vypočtena na základě kombinaci příjmů z předchozí žádosti a příjmů chodících klientovi na účet-příjem byl stanoven na [částka]. Klient na žádosti uvedl příjem ve výši [částka]. Dle výpisu z účtu, který žalobce přikládá k tomuto vyjádření, je patrné, že částka odpovídá průměrnému příjmu v měsících předcházejících úvěrové žádosti. Klient na žádosti uvedl výdaje ve výši [částka]. Banka stanovila životní výdaje klienta po zohlednění jeho situace podle svého interního ekonomického modelu (pracujícího se statistickými daty a aktuálními údaji životních nákladů a normativních nákladů na bydlení) na [částka]. Klient na žádosti uvedl splátky mimo [anonymizována dvě slova] ve výši [částka]. Banka dotazem do CCB a vlastních systémů zjistila, že klient měl v době úvěrové žádosti následující poskytnuté úvěry: Revolvingový úvěr v [název] [anonymizováno] s limitem [částka] se splátkou [částka] (tento se navyšoval na limit [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]), kontokorentní úvěr v [obec] spořitelně s limitem [částka] a s orientační splátkou [částka], spotřební úvěr v [obec] spořitelně se splátkou [částka]. Splátka nového úvěru činila [částka]. Nové splátkové zatížení tedy činilo [číslo] [číslo] = [částka]. Příjem klienta byl dostatečný k pokrytí splátek i životních výdajů. Žalovaný za celou dobu trvání na dluh uhradil [částka].

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. K jednání dne [datum] se žalovaný bez omluvy nedostavil, žalobce se omluvil. Soud proto za použití ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků, vycházeje přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.

5. Po zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, přihlížeje přitom ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, má soud za prokázaný tento skutkový stav: Ze Smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne [datum] soud zjistil, že jejím obsahem je závazek původního věřitele ([právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]) poskytnout žalovanému revolvingový úvěr ve výši úvěrového rámce [částka], a to převodem na účet č. [bankovní účet] a závazek žalovaného splatit tento úvěr pravidelnými měsíčními splátkami ve výši [částka], a to včetně sjednaných celkových nákladů spotřebitelského úvěru. Účastníci se dohodli, že úvěr bude spravován na úvěrovém účtu č. [bankovní účet].

6. Ze Žádosti o poskytnutí úvěrového produktu ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovaný uvedl výši příjmu ze zaměstnání na dobu neurčitou [částka], uvedl měsíční platby domácnosti ve výši [částka], splátky úvěrů [anonymizováno] ve výši [částka], splátky u jiných bank [částka], ostatní splátky [částka]. Žalovaný uvedl, že bydlí u rodičů nebo rodinných příslušníků.

7. Dále žalobkyně předložila soudu Dodatek ke smlouvě o revolvingovém úvěru vedeném na úvěrovém účtu č. [bankovní účet], datovanou dnem [datum] ve formě elektronického dokumentu ve formátu PDF. V textu smlouvy je jako„ banka“ uvedena společnost [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], přičemž dokument neobsahuje žádný podpis.

8. Z Posouzení úvěruschopnosti klienta k žádosti žalovaného ze dne [datum] bylo zjištěno, že příjem uvedený v žádosti byl [částka] a pro hodnocení žádosti byl použit příjem z předchozí žádosti a z příjmů přicházejících na účet žalovaného ve výši [částka]. Klient na žádosti uvedl výdaje ve výši [částka]; banka stanovila životní výdaje klienta po zohlednění jeho situace podle svého interního ekonomického modelu (pracujícího se statistickými daty a aktuálními údaji životních nákladů a normativních nákladů na bydlení) na [částka]. Klient na žádosti uvedl splátky mimo [anonymizováno] ve výši [částka]. Banka dotazem do CCB a vlastních systémů zjistila, že klient měl v době úvěrové žádosti následující poskytnuté úvěry: Revolvingový úvěr v [anonymizováno] se splátkou [částka], kontokorentní úvěr u [anonymizováno] s limitem [částka] a s orientační splátkou [částka] a spotřební úvěr v [anonymizováno] se splátkou [částka]. Splátka nového úvěru činila [částka]. [příjmení] splátkové zatížení tedy činilo [částka]. Dále je v listině Posouzení úvěruschopnosti klienta uvedeno:„ Příjem klienta byl dostatečný k pokrytí splátek i životních výdajů.“ Po odečtení výdajů ([anonymizována dvě slova]) a nového splátkového zatížení ([anonymizována dvě slova]) od posuzovaného průměrného příjmu ([anonymizována dvě slova]) příjem převyšuje výdaje pouze o částku [částka].

9. Podle výpisu z účtu žalovaného za měsíc září 2016 žalovaný měl příjem ze zaměstnání [částka], v měsíci říjnu 2016 ve výši [částka], v měsíci listopadu 2016 ve výši [částka], v prosinci 2016 ve výši [částka], v lednu 2017 ve výši [částka], v únoru 2017 ve výši [částka] a v březnu 2017 ve výši [částka].

10. Z výpisu z běžného účtu žalovaného za měsíc říjen 2016 bylo zjištěno, že žalovaný čerpal z úvěrového účtu č. [bankovní účet] částku [částka].

11. Z výpisu z úvěrového účtu žalovaného vedeného původním věřitelem soud nezjistil, jakou celkovou částku úvěru žalovaný čerpal, neboť soudu byly zřejmě předloženy neúplné záznamy - ačkoli smlouva byla uzavřena dne [datum] datum první transakce vyplývající z předložených dokumentů je [datum] a jedná se o splátku (nikoli čerpání) úvěru. K tomuto datu je zároveň uvedena výše dlužné jistiny [částka] - z toho je tedy zřejmé, že úvěr byl pravděpodobně čerpán již dříve. Důkazy o tomto čerpání a jeho výši však soudu nebyly předloženy.

12. Podle tvrzení žalobkyně žalovaný na dluh z předmětné smlouvy zaplatil částku [částka].

13. Z dopisu původního věřitele adresovaného žalovanému ze dne [datum] soud zjistil, že jeho obsahem je zesplatnění zůstatku dluhu vyplývajícího ze shora specifikované úvěrové smlouvy a dále pak výzva žalovanému, aby uhradil dlužnou částku v celkové výši [částka] do dne [datum].

14. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] soud zjistil, že původní věřitel jejím prostřednictvím postoupil pohledávku vyplývající z uvedené úvěrové smlouvy v celé výši včetně veškerého příslušenství žalobkyni.

15. Podle § 101 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a podle § 120 odst. 1, 3 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, který z navrhovaných důkazů provede. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. Důkazní povinnost je tedy vymezena jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení. Pokud nebudou potřebná tvrzení prokázána, stihne účastníka, který má důkazní povinnost, újma spočívající v pro něho nepříznivém soudním rozhodnutí.

16. V daném případě žalobkyně v řízení nenavrhla důkazy dostatečné k prokázání svých tvrzení, zda/že žalobkyně posoudila schopnost žalovaného (jakožto spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr a jakým způsobem dospěla žalobkyně k částce, kterou požaduje po žalovaném zaplatit. O této povinnosti tvrdit a prokázat soud žalobkyni poučil usnesením ze dne 6. 10. 2021, č. j. 3C 189/2021-69, na základě kterého žalobkyně částečně doplnila svá tvrzení a navrhla nové důkazy. O skutečnosti, že soud stále nemá povinnost žalobkyně tvrdit a prokázat zkoumání úvěruschopnosti žalovaného za splněnou však soud žalobkyni nemohl poučit podle § 118a odst. 3 o. s. ř. s ohledem na její omluvenou absenci u jednání.

17. Proto soudu nezbylo než konstatovat, že v tomto ohledu žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a důkazní ve smyslu § 120 odst. 3 o. s. ř., neboť na základě skutkového stavu, jak byl v řízení prokázán, nemohl soud dospět k závěru, že byl uzavřen dodatek úvěrové smlouvy, že žalovaný úvěr čerpal v plném rozsahu předložených smluv (bylo prokázáno pouze čerpání ve výši [částka]), ani že byla před uzavřením úvěrové smlouvy a jejího dodatku řádně ověřena úvěruschopnost žalovaného (tj. že by věřitel splnil zákonem mu uloženou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, a tedy poskytl spotřebitelský úvěr, aniž by bylo zřejmé, zda bude žalovaný schopen úvěr splatit).

18. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu v souvislosti s citovanými zákonnými ustanoveními posoudil soud věc po právní stránce takto: Podle ust. § 1879 o. z. může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jiné osobě. Podle § 1880 odst. 1 o. z. s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená. Žalobkyni byla postoupena pohledávka za žalovaným, došlo k oznámení postoupení pohledávky žalovanému, žalobkyně je tedy ve věci aktivně legitimována.

19. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ustanovení § 1751 odst. 1 o. z. lze část obsahu smlouvy určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy.

20. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru byla uzavřena dne [datum] a dodatek smlouvy dne [datum], řídí každá smlouva odlišným zákonem o spotřebitelském úvěru.

21. Podle § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni podpisu smlouvy mezi účastníky ([datum]) je totiž věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či před změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

22. Podle § 86 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni podpisu dodatku smlouvy mezi účastníky ([datum]) je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

23. Podle §1 věty druhé zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem. Podle § 86 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni podpisu smlouvy mezi účastníky (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

24. Podle ust. § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele ve znění pozdějších předpisů jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 25. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

26. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ (O) becný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96).

27. Náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, se dlouhodobě projevuje v judikatuře Ústavního soudu. Např. již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). Soud má za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě.

28. Soud také připomíná, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES. Článek 8 směrnice č. 2008/48/ES ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných„ případně“ od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být„ účinné, přiměřené a odrazující.“ Směrnice samy sice nemají tzv. přímý horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU, dříve ESD, ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 79/2013). Nicméně podle ustálené judikatury Soudního dvora EU jsou vnitrostátní soudy při použití vnitrostátního práva povinny vykládat vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnice 2008/48, aby dosáhly výsledku jí zamýšleného. Tato povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva je totiž inherentní systému Smlouvy o FEU v tom, že umožňuje, aby vnitrostátní soudy v rámci svých pravomocí zajistily plnou účinnost unijního práva při rozhodování o sporech, které jim byly předloženy (rozsudek ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová, C -377/14, EU:C: 2016, bod 79). Soudní dvůr již mimoto mnohokrát rozhodl, že zásada konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, s tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu s cílem sledovaným touto směrnicí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. ledna 2012, Dominguez, C -282/10, EU:C: 2012.

29. V rozsudku ze dne 5. března 2020 ve věci OPR- Finance s.r.o. v. GK., ECLI:EU:C: 2020 pak Evropský soud EU výslovně uvedl, že„ články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 30. Proto soudu nezbývá než uzavřít, že neplatnost úvěrové smlouvy pro nedostatečné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru je neplatností absolutní, neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 580 a 588 občanského zákoníku). Jde o neplatnost, která nastává přímo ze zákona a soudy se jí musí zabývat z úřední povinnosti, je-li z právního úkonu patrna, anebo jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního úkonu od samého počátku, na právní úkon se hledí jakoby nikdy nevznikl a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2221/2013).

31. Ze všech výše uvedených důvodů se soud také z úřední povinnosti zabýval posouzením, zda byla dostatečným způsobem prověřena úvěruschopnost žalovaného, a to při uzavření smlouvy i při uzavření dodatku.

32. Oběma zákony o spotřebitelském úvěru je věřiteli uložena povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Toto je věřitel povinen učinit jak před vznikem závazku, tak před jeho jakoukoliv změnou, která by znamenala významné navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru. Věřitel je při tom povinen vynaložit odbornou péči. Zákon o spotřebitelském úvěru pojem odborné péče nedefinuje. Určité jeho vymezení však lze nalézt v jiných právních předpisech, zejména v zákoně o ochraně spotřebitele nebo v zákoně o podnikání na kapitálovém trhu. V § 2 odst. 1 zák. o ochraně spotřebitele je odborná péče definována jako„ úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“. Odborná péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyžaduje speciální znalosti v příslušné oblasti a jejich aplikaci v konkrétním případě. Věřitel je povinen postupovat jako profesionál. Zákon nestaví přesný postup či hierarchii informací nutných k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V řadě případů mohou věřiteli dostačovat již informace, které má o spotřebiteli na základě předchozích či současných smluvních vztahů. Tyto informace mohou být dostatečným důvodem pro odmítnutí poskytnout spotřebitelský úvěr (opakované prodlení se splácením předchozích úvěrů apod.), nemohou však být samy o sobě dostačující pro kladné rozhodnutí o poskytnutí spotřebitelského úvěru (některé pohyby na platebním účtu spotřebitele mohou představovat peněžní toky např. příbuzného spotřebitele; stejně tak věřitel nemusí mít povědomí o všech dluzích spotřebitele u jiných věřitelů apod.).

33. Zákon výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel. Zde je však nutné zdůraznit, že jakkoliv zákon ukládá spotřebiteli povinnost poskytnout věřiteli„ na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr“, tato povinnost ani nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. K obdobnému závěru ostatně došel i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. září 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006. Věřitel se tak nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a časem obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit.

34. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele - žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť např. ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné říci, zda bude schopen platit splátky, pokud nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba (rodiče, manžel, druh, děti) atp. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru. Odborná péče věřitele mimo jiné zahrnuje i skutečnost, že při tom věřitel nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů (např. nájem v místě a čase obvyklý či jiné průměrné výdaje domácnosti), ale vždy bere v potaz konkrétní situaci spotřebitele žádajícího o spotřebitelský úvěr. Obecně dostupné statistické údaje však mohou posloužit k alespoň částečnému ověření realističnosti údajů tvrzených spotřebiteli a být základem pro podrobnější prověřování situace spotřebitele (např. pokud spotřebitel uvede, že průměrné výdaje na stravování či bydlení činí měsíčně částku, která je o řád nižší než výdaje v místě a čase obvyklé).

35. V daném případě žalobkyně nepředložila žádný důkaz, že by se původní věřitel zabýval ověřením úvěruschopnosti žalovaného při uzavření úvěrové smlouvy dne [datum]. Pokud jde o uzavření dodatku úvěrové smlouvy, původní věřitel sice prověřoval úvěruschopnost žalovaného, avšak z provedeného posouzení vyplývá, že nové splátkové zatížení společně se stanovenými výdaji ve většině měsíců překračovalo úroveň příjmů žalovaného - původní věřitel vycházel z průměrného příjmu [částka], který převyšoval vypočtenou částku výdajů pouze o částku [částka] (přičemž je diskutabilní, zda taková výše finanční rezervy je dostatečná). Avšak ze zkoumaných 7 měsíců měl žalovaný v 5 měsících výši příjmů ([částka] - [částka]), která neumožňovala hrazení běžných výdajů a splátek úvěru ([částka]). Proto nelze mít ani v případě dodatku smlouvy o úvěru, ani v případě smlouvy o úvěru za to, že by věřitel při uzavření předmětných smluv řádně prověřil úvěruschopnost žalovaného (tj. že by věřitel splnil zákonem mu uloženou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí), a tedy poskytl spotřebitelský úvěr, aniž by bylo zřejmé, zda bude žalovaný schopen úvěr splatit).

36. Proto soudu nezbývá než uzavřít, že Smlouva o úvěru uzavřená mezi účastníky dne [datum] je podle § 9 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb. neplatná, neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 580 a 588 o. z.). Také dodatek smlouvy o úvěru ze dne [datum] je podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2017 Sb. neplatná, neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 580 a 588 o. z.). V obou případech se přitom jedná o absolutní neplatnost právního úkonu, tedy o neplatnost, která nastává přímo ze zákona a soudy se jí musí zabývat z úřední povinnosti, je-li z neplatného právního úkonu patrna, anebo jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního úkonu od samého počátku a na právní úkon se hledí jakoby nikdy nevznikl a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti.

37. Navíc Dodatek smlouvy o úvěru byl předložen bez podpisu žalovaného, v řízení tedy nebylo prokázáno, jakým způsobem s ním žalovaný vyjádřil souhlas, nebylo tedy prokázáno že by tento dodatek byl vůbec mezi účastníky uzavřen.

38. Proto plnění, které si smluvní strany mezi sebou poskytly, představuje s ohledem na absolutní neplatnost Smlouvy o úvěru a jejího dodatku plnění z neplatného právního úkonu, přičemž takové plnění je bezdůvodným obohacením ve smyslu § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, které jsou si smluvní strany povinny vzájemně vydat podle § 2993 téhož zákona („ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno.“).

39. Pokud žalobkyně za této situace na základě absolutně neplatné Smlouvy o úvěru a jejího dodatku ve prospěch žalovaného poskytla plnění ve výši [částka], je nutné toto posuzovat jako plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 2 o. z.). Žalovanému proto vznikla povinnost vydat vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením (§ 3000 o. z.), tedy povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka]. Podle tvrzení žalobkyně však žalovaný na úhradu dluhu z tohoto právního vztahu uhradil částku [částka], tedy částku, která převyšuje výši dluhu prokázanou v tomto soudním řízení. Vzhledem k tomu, že se žalobkyni nepodařilo prokázat žalobní tvrzení, soud žalobu zamítl jako nedůvodnou (výrok I.).

40. O náhradě nákladů řízení (výrok II.) rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že nepřiznal právo na náhradu nákladů žádnému z účastníků, neboť plně úspěšnému žalovanému dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly.