3 C 191/2021

Plný text

Okresní soud v Blansku rozhodl samosoudkyní JUDr. Petrou Burešovou ve věci žalobkyně: název žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 58 607,54 Kč s přísl.

I. Žaloba o zaplacení 58 607,54 Kč s příslušenstvím se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení..

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 58 607,54 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti žalovaného vyplývající z úvěrové smlouvy ze dne [datum]. Podle žalobních tvrzení se touto smlouvou původní věřitel ([právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]) zavázal poskytnout žalovanému revolvingový úvěr ve výši úvěrového rámce 60 000 Kč. Žalovaný úvěr čerpal prostřednictvím kreditní karty ve výši 111 721,20 Kč, čímž žalovanému v souvislosti s uvedenou smlouvou vznikla povinnost tuto částku včetně sjednaných nákladů spotřebitelského úvěru splatit pravidelnými měsíčními splátkami ve výši sjednané smlouvou v závislosti na výši čerpaného úvěru. Tuto svoji povinnost žalovaný řádně neplnil, původní věřitel proto dopisem ze dne [datum] zůstatek dluhu zesplatnil. Vedle jistiny dluhu se žalobkyně s odkazem na citovanou smlouvu dále domáhala zaplacení: úroků z prodlení a sjednaného smluvního úroku ve výši 12 % ročně. Smlouva o úvěru byla podle žalobních tvrzení uzavřena elektronickým způsobem prostřednictvím unikátního profilu internetového bankovnictví žalovaného. V souladu s obchodními podmínkami byla identita žalovaného ověřena zadáním autorizačního kódu, zaslaného žalovanému prostřednictvím SMS zprávy na smluvené telefonní číslo. Zadání autorizačního kódu pak zároveň nahrazuje písemný podpis žalovaného.

2. Původní věřitel zkoumal schopnost žalovaného splácet následujícím způsobem: Žádost byla poskytnuta přes internetové bankovnictví [obec] spořitelny v rámci kreditní linky. [příjmení]„ byla napočtena“ na základě příjmu z předchozí žádosti klienta. [anonymizována čtyři slova] [částka]. Klient na žádosti uvedl příjem ve výši [částka]. Pro hodnocení žádosti byl použit příjem [částka]. Klient na žádosti uvedl výdaje ve výši 0 Kč. Banka stanovila životní výdaje klienta po zohlednění jeho situace podle svého interního ekonomického modelu (pracujícího se statistickými daty a aktuálními údaji životních nákladů a normativních nákladů na bydlení) na [částka]. Klient na žádosti uvedl splátky mimo Českou spořitelnu ve výši 0 Kč. [příjmení] dotazem do CCB a vlastních systémů zjistila, že klient měl v době úvěrové žádosti následující poskytnuté úvěry: Spotřební úvěr v [obec] spořitelně se splátkou [částka], kreditní karta splátková mimo Českou spořitelnu s limitem [částka] a s orientační splátkou 1 750 Kč. Splátka nového úvěru činila 3 000 Kč. [příjmení] splátkové zatížení tedy činilo [částka]. Příjem klienta byl dostatečný k pokrytí splátek i životních výdajů. Žalovaný projevil souhlas se smlouvou o úvěru zadáním autorizačního kódu. Žalobkyně také tvrdila, že účet [číslo] patří žalovanému. Žalovaný za celou dobu trvání na dluh neuhradil žádnou splátku.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. K jednání dne [datum] se žalovaný bez omluvy nedostavil. Soud proto za použití ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného, vycházeje přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.

5. Po zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, přihlížeje přitom ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, má soud za prokázaný tento skutkový stav: Žalobkyně předložila soudu Smlouvu o úvěru číslo [anonymizováno], datovanou dnem [datum] ve formě elektronického dokumentu ve formátu PDF. V textu smlouvy je jako„ úvěrující banka“ uvedena společnost [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], přičemž dokument neobsahuje žádný podpis.

6. Dále žalobkyně předložila dokument ve formátu.xlsx, který obsahuje text SMS zprávy„ [anonymizováno]: Pro dokonceni vasi zadosti o kreditni kartu na jmeno [celé jméno žalovaného] ve vysi [číslo] Kc použijte autorizacni SMS kod: [číslo]. Tento kod ani Tento kod ani SMS zpravu nikomu nepreposilejte. V pripade nejasnosti volejte [tel. číslo]“ Tato zpráva podle předloženého dokumentu.xlsx měla být odeslána na tel. [číslo] dne [datum] v [anonymizováno]: [údaj o čase] hod. [obec] autorizace: [datum] [anonymizováno].

7. Žalobkyně však nenavrhla žádné důkazy, ze kterých by vyplývalo, že telefonní [číslo] patří žalovanému. Toto telefonní číslo je uváděno ve smlouvě, která však neobsahuje žádné podpisy. Z předložených důkazů tedy nevyplývá, že to byl právě žalovaný, kdo projevil svou vůli být vázán předmětnou smlouvou.

8. Z Posouzení úvěruschopnosti klienta k žádosti žalovaného ze dne [datum] bylo zjištěno, že příjem uvedený v žádosti byl [částka] a byl použit pro hodnocení žádosti. Klient na žádosti uvedl výdaje ve výši 0 Kč; banka stanovila životní výdaje klienta po zohlednění jeho situace podle svého interního ekonomického modelu (pracujícího se statistickými daty a aktuálními údaji životních nákladů a normativních nákladů na bydlení) na [částka]. Klient na žádosti uvedl splátky mimo ČS ve výši 0 Kč. Banka dotazem do CCB a vlastních systémů zjistila, že klient měl v době úvěrové žádosti následující poskytnuté úvěry: Spotřební úvěr v ČS se splátkou [částka], kreditní karta splátková mimo ČS s limitem [částka] a s orientační splátkou [částka]. Splátka nového úvěru činila [částka]. Nové splátkové zatížení tedy činilo [částka]. Dále je v listině Posouzení úvěruschopnosti klienta uvedeno:„ Příjem klienta byl dostatečný k pokrytí splátek i životních výdajů.“ Po odečtení výdajů ([anonymizována dvě slova]) a nového splátkového zatížení ([anonymizována dvě slova]) od příjmu ([anonymizována dvě slova]) však vychází záporný výsledek - [částka]. Výdaje žalovaného tak po uzavření úvěrové smlouvy přesahovaly o [částka] jeho příjmy.

9. Tvrzení, že účet [číslo] patří žalovanému, vyplývá pouze ze smlouvy o úvěru, která však neobsahuje žádné podpisy a ani jinými důkazy nebylo prokázáno, že to byl žalovaný, kdo se smlouvou projevil souhlas. Z výpisu z účtu [číslo] je zřejmé, že prostřednictvím kreditní karty [číslo] byly provedeny výběry z bankomatu a provedeny některé platby. Z výpisu však nevyplývá, že by majitelem tohoto účtu byl žalovaný. Z provedených důkazů tedy není možné učinit závěr, že právní předchůdce žalobkyně ve prospěch žalovaného poskytl nějakou finanční částku.

10. Z dopisu původního věřitele adresovaného žalovanému ze dne [datum] soud zjistil, že jeho obsahem je zesplatnění zůstatku dluhu vyplývajícího ze shora specifikované úvěrové smlouvy a dále pak výzva žalovanému, aby uhradil dlužnou částku v celkové výši 42 404,29 Kč do dne [datum].

11. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] soud zjistil, že původní věřitel jejím prostřednictvím postoupil pohledávku vyplývající z uvedené úvěrové smlouvy v celé výši včetně veškerého příslušenství žalobkyni.

12. Z předžalobní výzvy ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k úhradě celého dluhu ve výši 42 404,29 Kč nejpozději do [datum].

13. Žalobkyně tvrdila, že„ smlouva o úvěru byla uzavřena elektronickým způsobem prostřednictvím unikátního profilu internetového bankovnictví žalovaného. V souladu s obchodními podmínkami byla identita žalovaného ověřena zadáním autorizačního kódu, zaslaného žalovanému prostřednictvím SMS zprávy na smluvené telefonní číslo s tím, že kód nahrazuje fyzický podpis smlouvy.“ K žádné z těchto tvrzených skutečností však žalobkyně nenavrhla důkazy, kterými by bylo možné prokázat, že k takovému průběhu událostí opravdu došlo. Mohl by např. být navržen důkaz počítačovým systémem, který obsahuje záznamy údajů o právních jednáních. Pokud by zároveň bylo prokázáno, že se záznamy provádějí se systematicky a posloupně a jsou chráněny proti změnám, mohla by se uplatnit vyvratitelná právní domněnka stanovená v § 562 odst. 2 o. z., že záznamy v takovém elektronickém systému jsou spolehlivé. Důkaz počítačovým systémem však navržen nebyl a z důkazů, které žalobkyně navrhla a předložila, nevyplývá, že by žalovaný (elektronickým) podpisem vyjádřil svůj souhlas se smlouvou. Žalobkyně také nenavrhla důkazy k prokázání svého tvrzení, že telefonní [číslo] patří žalovanému a že majitelem účtu [číslo] byl žalovaný (a to ani přes výzvu učiněnou usnesením ze dne 19. 10. 2021, č. j. 3C 191/2021-55).

14. Podle § 101 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a podle § 120 odst. 1, 3 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, který z navrhovaných důkazů provede. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. Důkazní povinnost je tedy vymezena jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení. Pokud nebudou potřebná tvrzení prokázána, stihne účastníka, který má důkazní povinnost, újma spočívající v pro něho nepříznivém soudním rozhodnutí.

15. V daném případě žalobkyně v řízení nenavrhla důkazy dostatečné k prokázání svých tvrzení, že smlouva o úvěru byla uzavřena elektronickým způsobem prostřednictvím unikátního profilu internetového bankovnictví žalovaného, že v souladu s obchodními podmínkami byla identita žalovaného ověřena zadáním autorizačního kódu, zaslaného žalovanému prostřednictvím SMS zprávy na smluvené telefonní číslo a zda/že právní předchůdce žalobkyně s odbornou pečlivostí posoudil schopnost žalovaného (jakožto spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr; že telefonní [číslo] patří žalovanému a že majitelem účtu [číslo] byl žalovaný. O této povinnosti tvrdit a prokázat soud žalobkyni poučil jednak usnesením ze dne 19. 10. 2021, č. j. 3C 191/2021-55 a jednak při jednání dne [datum] a poučil žalobkyni podle § 118a odst. 3 o. s. ř., avšak ani po tomto poučení žalobkyně nenavrhla další důkazy k prokázání tvrzených skutečností.

16. Proto soudu nezbylo než konstatovat, že v tomto ohledu žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a důkazní ve smyslu § 120 odst. 3 o. s. ř., neboť na základě skutkového stavu, jak byl v řízení prokázán, nemohl soud dospět k závěru, že žalovaný vyjádřil svůj souhlas s tvrzenou smlouvou o úvěru, že v jeho prospěch právní předchůdce žalobce poskytl nějaké plnění, ani že byla ověřena úvěruschopnost žalovaného (tj. že by věřitel splnil zákonem mu uloženou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, a tedy poskytl spotřebitelský úvěr, aniž by bylo zřejmé, zda bude žalovaný schopen úvěr splatit).

17. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu v souvislosti s citovanými zákonnými ustanoveními posoudil soud věc po právní stránce takto: Podle ust. § 1879 o. z. může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jiné osobě. Podle § 1880 odst. 1 o. z. s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená. Žalobkyni byla postoupena pohledávka za žalovaným, došlo k oznámení postoupení pohledávky žalovanému, žalobkyně je tedy ve věci aktivně legitimována.

18. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ustanovení § 1751 odst. 1 o. z. lze část obsahu smlouvy určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy.

19. Podle § 546 o. z. lze právně jednat konáním nebo opomenutím; může se tak stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co jednající osoba chtěla projevit.

20. Podle § 561 o. z. se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat. Jedná-li více osob, vyžadují se jejich projevy na téže listině při právním jednání, kterým se zřizuje nebo převádí věcné právo k nemovité věci, anebo kterým se takové právo mění nebo ruší. Dle ustanovení § 1824 a násl. o. z. mohou být pro uzavření smlouvy použity prostředky komunikace na dálku, které umožňují uzavřít smlouvu bez současné fyzické přítomnosti smluvních stran. Prostředky komunikace na dálku se dle tohoto ustanovení rozumí mimo jiné i veřejná komunikační síť, například internet.

21. Písemná forma je v souladu s ustanovením § 562 odst. 1 o. z. zachována, je-li právní úkon učiněn telegraficky, dálnopisem nebo elektronickými prostředky, jež umožňují zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila. Tomu odpovídá i judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1230/2007), podle něhož písemná forma právního jednání předpokládá existenci dvou náležitostí, a to písemnosti a podpisu. Písemnost spočívá v tom, že projev vůle jednajícího zahrnuje všechny podstatné náležitosti zachycené v písemném textu listiny. Písemný projev musí být zároveň podepsán, tj. je platný až po podpisu jednající osoby. Smlouva, která musí být písemná, avšak nebyla jejími účastníky podepsána, nemůže vyvolat ani zamýšlené právní následky.

22. Aby se žalobkyně mohla dovolávat právních následků smlouvy, je nutné prokázat, že smlouva byla skutečně mezi účastníky uzavřena. V daném případě se s tím pojí především povinnost prokázat, že žalovaný se smlouvou vyjádřil souhlas, tedy smlouvu podepsal - připojil k ní svůj podpis, ať už fyzicky nebo ve formě elektronického podpisu, případně projevil souhlas jiným způsobem (konkludentně).

23. Dne 1. 7. 2016 nabylo účinnosti nařízení EU č. 910/2014, tzv. eIDAS, které se podstatně dotklo uznávání elektronických podpisů v rámci Evropské unie. V návaznosti na účinnost eIDAS nabyl ke dni 19. 9. 2016 účinnosti zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce ve znění pozdějších předpisů („ ZSVD“). Pro písemné právní jednání občanský zákoník vyžaduje podpis jednajícího, přičemž výslovně počítá i s možností podepsat písemnost elektronicky. Konkrétní požadavky na elektronický podpis elektronických písemností pak předepisuje ZSVD ve spojení s eIDAS.

24. ZSVD nově stanoví, že k podepisování listin mezi soukromými osobami lze použít všechny typy elektronického podpisu, tedy i prostý elektronický podpis, který nenaplňuje požadavky kladené na vyšší formy elektronických podpisů (tj. zaručený elektronický podpis či kvalifikovaný elektronický podpis). ZSVD tak zrovnoprávňuje při jednání v soukromoprávních vztazích všechny formy elektronického podpisu s vlastnoručním podpisem jednající osoby. Základní formu elektronického podpisu eIDAS definuje velmi široce, neboť za elektronický podpis považuje jakákoliv„ data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena, a která podepisující osoba používá k podepsání“. Takovýmto prostým elektronickým podpisem tedy může být cokoli (jakákoli data), co někdo (podepisující osoba) vnímá jako svůj podpis, a také to takto použije – tak, že to„ nějak přidruží“ k tomu, co chce podepsat (viz: připojí či logicky spojí).

25. České právo tedy nezná pouze jeden druh elektronického podpisu, ale rozlišuje různé druhy, přičemž právní důsledky spojuje s jakýmkoliv elektronickým podpisem. Obyčejným, prostým elektronickým podpisem může být nejen např. skenovaný vlastnoruční podpis, nebo speciální kód (PIN, heslo, ID apod.), kterým osoba disponuje, ale i řetězec jednotlivých znaků tvořících jméno a příjmení v textu zprávy zaslané z určité adresy elektronické pošty. Nicméně v rámci soudního řízení je nutné takové uzavření smlouvy prokázat.

26. Z důkazů, které žalobkyně navrhla a předložila, nevyplývá, že by žalovaný (elektronickým) podpisem vyjádřil svůj souhlas se smlouvou. Proto není možné uzavřít, že by žalovaný byl smlouvou vázán.

27. Podle §1 věty druhé zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem. Podle ust. § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele ve znění pozdějších předpisů jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 28. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

29. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ (O) becný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96).

30. Náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, se dlouhodobě projevuje v judikatuře Ústavního soudu. Např. již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). Soud má za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě.

31. Soud také připomíná, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES. Článek 8 směrnice č. 2008/48/ES ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných„ případně“ od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být„ účinné, přiměřené a odrazující.“ Směrnice samy sice nemají tzv. přímý horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU, dříve ESD, ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 79/2013). Nicméně podle ustálené judikatury Soudního dvora EU jsou vnitrostátní soudy při použití vnitrostátního práva povinny vykládat vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnice 2008/48, aby dosáhly výsledku jí zamýšleného. Tato povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva je totiž inherentní systému Smlouvy o FEU v tom, že umožňuje, aby vnitrostátní soudy v rámci svých pravomocí zajistily plnou účinnost unijního práva při rozhodování o sporech, které jim byly předloženy (rozsudek ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová, C -377/14, EU:C: 2016, bod 79). Soudní dvůr již mimoto mnohokrát rozhodl, že zásada konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, s tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu s cílem sledovaným touto směrnicí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. ledna 2012, Dominguez, C -282/10, EU:C: 2012.

32. V rozsudku ze dne 5. března 2020 ve věci OPR- Finance s.r.o. v. GK., ECLI:EU:C: 2020 pak Evropský soud EU výslovně uvedl, že„ články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 33. Proto soudu nezbývá než uzavřít, že neplatnost úvěrové smlouvy pro nedostatečné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru je neplatností absolutní, neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 580 a 588 občanského zákoníku). Jde o neplatnost, která nastává přímo ze zákona a soudy se jí musí zabývat z úřední povinnosti, je-li z právního úkonu patrna, anebo jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního úkonu od samého počátku, na právní úkon se hledí jakoby nikdy nevznikl a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2221/2013).

34. Ze všech výše uvedených důvodů se soud také z úřední povinnosti zabýval posouzením, zda byla dostatečným způsobem prověřena úvěruschopnost žalovaného.

35. Podle § 86 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni podpisu smlouvy mezi účastníky (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

36. Věřiteli je zde uložena povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Toto je věřitel povinen učinit jak před vznikem závazku, tak před jeho jakoukoliv změnou, která by znamenala významné navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru. Věřitel je při tom povinen vynaložit odbornou péči. Zákon o spotřebitelském úvěru pojem odborné péče nedefinuje. Určité jeho vymezení však lze nalézt v jiných právních předpisech, zejména v zákoně o ochraně spotřebitele nebo v zákoně o podnikání na kapitálovém trhu. V § 2 odst. 1 zák. o ochraně spotřebitele je odborná péče definována jako„ úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“. Odborná péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyžaduje speciální znalosti v příslušné oblasti a jejich aplikaci v konkrétním případě. Věřitel je povinen postupovat jako profesionál. Zákon nestaví přesný postup či hierarchii informací nutných k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V řadě případů mohou věřiteli dostačovat již informace, které má o spotřebiteli na základě předchozích či současných smluvních vztahů. Tyto informace mohou být dostatečným důvodem pro odmítnutí poskytnout spotřebitelský úvěr (opakované prodlení se splácením předchozích úvěrů apod.), nemohou však být samy o sobě dostačující pro kladné rozhodnutí o poskytnutí spotřebitelského úvěru (některé pohyby na platebním účtu spotřebitele mohou představovat peněžní toky např. příbuzného spotřebitele; stejně tak věřitel nemusí mít povědomí o všech dluzích spotřebitele u jiných věřitelů apod.).

37. Ustanovení § 86 odst. 1 výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel. Zde je však nutné zdůraznit, že jakkoliv ustanovení § 84 odst. 2 ukládá spotřebiteli povinnost poskytnout věřiteli„ na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr“, tato povinnost ani nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. K obdobnému závěru ostatně došel i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. září 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006. Věřitel se tak nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a časem obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit.

38. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele - žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť např. ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné říci, zda bude schopen platit splátky, pokud nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba (rodiče, manžel, druh, děti) atp. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru. Odborná péče věřitele mimo jiné zahrnuje i skutečnost, že při tom věřitel nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů (např. nájem v místě a čase obvyklý či jiné průměrné výdaje domácnosti), ale vždy bere v potaz konkrétní situaci spotřebitele žádajícího o spotřebitelský úvěr. Obecně dostupné statistické údaje však mohou posloužit k alespoň částečnému ověření realističnosti údajů tvrzených spotřebiteli a být základem pro podrobnější prověřování situace spotřebitele (např. pokud spotřebitel uvede, že průměrné výdaje na stravování či bydlení činí měsíčně částku, která je o řád nižší než výdaje v místě a čase obvyklé).

39. V daném případě původní věřitel prověřoval úvěruschopnost žalovaného, avšak z provedeného posouzení vyplývá, že nové splátkové zatížení měsíčně překračovalo úroveň příjmů žalovaného. Předloženými důkazy tedy nebylo v řízení prokázáno, že by věřitel při uzavření předmětných smluv řádně prověřil úvěruschopnost žalovaného (tj. že by věřitel splnil zákonem mu uloženou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí), a tedy poskytl spotřebitelský úvěr, aniž by bylo zřejmé, zda bude žalovaný schopen úvěr splatit).

40. Nebylo ani prokázáno, že by žalovanému bylo poskytnuto nějaké plnění - finanční prostředky byly čerpány z účtu [číslo] avšak nebyl prokázán žádný vztah žalovaného k tomuto bankovnímu účtu. Proto nepřichází v úvahu ani hodnocení uplatněného nároku jako bezdůvodného obohacení.

41. Vzhledem k tomu, že se žalobkyni nepodařilo prokázat žalobní tvrzení, soud žalobu zamítl jako nedůvodnou (výrok I.).

42. O náhradě nákladů řízení (výrok II.) rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že nepřiznal právo na náhradu nákladů žádnému z účastníků, neboť plně úspěšnému žalovanému dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly.