3 C 219/2021

Plný text

Okresní soud v Blansku rozhodl samosoudkyní JUDr. Petrou Burešovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 48 570,34 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 42 101,47 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 42 101,47 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částku 6 468,87 Kč s úrokem z prodlení kapitalizovaným za období od [datum] do [datum] částkou 2 929,45 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6 468,87 Kč od [datum] do zaplacení, s úrokem kapitalizovaným za období od [datum] do [datum] částkou 3 569,78 Kč a s úrokem ve výši 18,2 % ročně z částky 48 570,34 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu účelně vynaložených nákladů řízení ve výši 1 413 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se podanou žalobou po žalované domáhala zaplacení částky 48 570,34 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 569,78 Kč od [datum] do [datum], s úrokem ve výši 18,2 % ročně z částky 48 570,34 Kč od [datum] do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 929,45 Kč od [datum] do [datum] a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 48 570,34 Kč od [datum] do zaplacení z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalované ze smlouvy o úvěru ze dne [datum] Touto smlouvou se právní předchůdkyně žalobkyně ([právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]) zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 50 000 Kč, přičemž žalovaná měla poskytnutou částku včetně sjednaného úroku a poplatků splatit 30 pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 2 293,88 Kč. Tuto svoji povinnost žalovaná řádně neplnila, právní předchůdkyně žalobkyně proto dopisem ze dne [datum] zůstatek dluhu zesplatnila.

2. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila, že při posuzování úvěruschopnosti žalované vycházela právní předchůdkyně žalobkyně z žádosti žalované o úvěr, kontrolovala dostupné informace v interních a externích databázích, zejména v bankovním a nebankovním registru klientských informací, insolvenčním rejstříku a databázi Ministerstva vnitra České republiky. Z těchto zdrojů zjistila, že žalovaná měla v době podání žádosti závazek vůči právní předchůdkyni žalobkyně ve výši měsíčních splátek 487,21 Kč a vůči třetím osobám ve výši měsíčních splátek 4 730 Kč. Při hodnocení úvěruschopnosti byl porovnáván příjem a výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

4. Z jednání dne [datum] se žalobkyně omluvila a souhlasila s projednáním věci v její nepřítomnosti, žalovaná se bez omluvy nedostavila. Soud proto za použití ustanovení § 101 odst. 3 zák. č. 99/1963, občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků, vycházeje přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.

5. Po zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, přihlížeje přitom ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, má soud za prokázaný tento skutkový stav: Ze Smlouvy o úvěru ze dne [datum] soud zjistil, že jejím obsahem je závazek původního věřitele ([právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]) poskytnout žalované úvěr ve výši 50 000 Kč a závazek žalované splatit tento úvěr včetně nákladů spotřebitelského úvěru 30 pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 2 293,88 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně svou povinnost poskytnout úvěr splnila dne [datum] bezhotovostním převodem částky 50 000 Kč na účet žalované, jak vyplývá z výpisu z úvěrového účtu žalované.

6. Z výpisů z úvěrového účtu žalované vedených právní předchůdkyní žalobkyně soud rovněž zjistil, že žalovaná zaplatila částku v celkové výši [číslo], a to částku 2 298,53 Kč a částku 600 Kč dne [datum] a dále pětkrát částku 1 000 Kč ve dnech [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum] Celkem tak žalovaná na svůj dluh zaplatila 7 898,53 Kč.

7. Z dopisu právní předchůdkyně žalobkyně adresovaného žalované ze dne [datum] soud zjistil, že jeho obsahem je zesplatnění zůstatku dluhu vyplývajícího ze shora specifikované úvěrové smlouvy a dále pak výzva žalované, aby uhradila dlužnou částku v celkové výši 55 663,10 Kč do dne [datum]. Dle předloženého podacího archu byl přípis odeslán dne [datum].

8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] a její přílohy soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně jejím prostřednictvím postoupila pohledávku vyplývající z uvedené úvěrové smlouvy v celé výši včetně veškerého příslušenství žalobkyni. Dopisem ze dne [datum] oznámila právní předchůdkyně žalobkyně postoupení žalované.

9. Dopisem ze dne [datum] vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě dluhu.

10. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalované, doložila žalobkyně žádost o úvěr ze dne [datum], ve které žalovaná uvedla, že má základní vzdělání, bydlí u rodičů, je svobodná, má uzavřenu pracovní smlouvu na dobu neurčitou na pozici prodavačky, přičemž její průměrný měsíční příjem za poslední tři měsíce činí [částka], nemá žádné vyživovací povinnosti a její ostatní nezbytné měsíční náklady činí 0 Kč. Výše průměrného měsíčního příjmu byla ověřena potvrzením zaměstnavatele žalované o výši příjmu.

11. Podle § 101 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a podle § 120 odst. 1, 2 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. Důkazní povinnost je tedy vymezena jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení. Pokud nebudou potřebná tvrzení prokázána, stihne účastníka, který má důkazní povinnost, újma spočívající v pro něho nepříznivém soudním rozhodnutí.

12. V daném případě žalobkyně v řízení nenavrhla dostatečné důkazy k prokázání svého tvrzení, že právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí posoudila schopnost žalované (jakožto spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr. O této povinnosti tvrdit a prokázat však soud však žalobkyni nemohl poučit podle § 118a odst. 3 o. s. ř. s ohledem na její omluvenou absenci u jednání.

13. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu v souvislosti s citovanými zákonnými ustanoveními posoudil soud věc po právní stránce takto: Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jiné osobě. Podle § 1880 odst. 1 o. z. s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená. Žalobkyni byla postoupena pohledávka za žalovanou, došlo k oznámení postoupení pohledávky žalované, žalobkyně je tedy ve věci aktivně legitimována.

14. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

15. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 86 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Podle § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele se odbornou péčí rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.

16. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96).

18. Náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, se dlouhodobě projevuje v judikatuře Ústavního soudu. Např. již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 1/10 bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). Soud má za to, že rovněž v případě § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě.

19. Soud také připomíná, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES. Článek 8 směrnice č. 2008/48/ES ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných„ případně“ od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být„ účinné, přiměřené a odrazující.“ Směrnice samy sice nemají tzv. přímý horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU, dříve ESD, ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 79/2013). Nicméně podle ustálené judikatury Soudního dvora EU jsou vnitrostátní soudy při použití vnitrostátního práva povinny vykládat vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnice 2008/48, aby dosáhly výsledku jí zamýšleného. Tato povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva je totiž inherentní systému Smlouvy o FEU v tom, že umožňuje, aby vnitrostátní soudy v rámci svých pravomocí zajistily plnou účinnost unijního práva při rozhodování o sporech, které jim byly předloženy (rozsudek ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová, C 377/14, EU:C: 2016, bod 79). Soudní dvůr již mimoto mnohokrát rozhodl, že zásada konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, s tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu s cílem sledovaným touto směrnicí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. ledna 2012, Dominguez, C 282/10, EU:C: 2012).

20. V rozsudku ze dne 5. března 2020 ve věci OPR- Finance s.r.o. v. GK., ECLI:EU:C: 2020 pak Evropský soud EU výslovně uvedl, že„ články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“ (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2021, sp. zn. 29 ICdo 3/2021).

21. Proto soudu nezbývá než uzavřít, že neplatnost úvěrové smlouvy pro nedostatečné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru je neplatností absolutní, neboť poskytnutí spotřebitelského úvěru v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 580 a 588 občanského zákoníku). Jde o neplatnost, která nastává přímo ze zákona a soudy se jí musí zabývat z úřední povinnosti, je-li z právního jednání patrna, anebo jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního úkonu od samého počátku, na právní úkon se hledí jakoby nikdy nevznikl a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2221/2013).

22. Ze všech výše uvedených důvodů se soud nejprve z úřední povinnosti zabýval posouzením, zda při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru byla dostatečným způsobem prověřena úvěruschopnost žalované.

23. Věřiteli je zákonem uložena povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Toto je věřitel povinen učinit jak před vznikem závazku, tak před jeho jakoukoliv změnou, která by znamenala významné navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru. Věřitel je při tom povinen vynaložit odbornou péči. Zákon o spotřebitelském úvěru pojem odborné péče nedefinuje. Určité jeho vymezení však lze nalézt v jiných právních předpisech, zejména v zákoně o ochraně spotřebitele nebo v zákoně o podnikání na kapitálovém trhu. V § 2 odst. 1 zák. o ochraně spotřebitele je odborná péče definována jako„ úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“. Odborná péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyžaduje speciální znalosti v příslušné oblasti a jejich aplikaci v konkrétním případě. Věřitel je povinen postupovat jako profesionál. Zákon nestaví přesný postup či hierarchii informací nutných k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V řadě případů mohou věřiteli dostačovat již informace, které má o spotřebiteli na základě předchozích či současných smluvních vztahů. Tyto informace mohou být dostatečným důvodem pro odmítnutí poskytnout spotřebitelský úvěr (opakované prodlení se splácením předchozích úvěrů apod.), nemohou však být samy o sobě dostačující pro kladné rozhodnutí o poskytnutí spotřebitelského úvěru (některé pohyby na platebním účtu spotřebitele mohou představovat peněžní toky např. příbuzného spotřebitele; stejně tak věřitel nemusí mít povědomí o všech dluzích spotřebitele u jiných věřitelů apod.).

24. Ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel. Zde je však nutné zdůraznit, že jakkoliv ustanovení § 84 odst. 2 ukládá spotřebiteli povinnost poskytnout věřiteli na jeho žádost úplné a pravdivé informace, tato povinnost ani nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. K obdobnému závěru ostatně došel i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. září 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006. Věřitel se tak nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a časem obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit.

25. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele - žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť např. ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné říci, zda bude schopen platit splátky, pokud nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba (rodiče, manžel, druh, děti) atp. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru. Odborná péče věřitele mimo jiné zahrnuje i skutečnost, že při tom věřitel nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů (např. nájem v místě a čase obvyklý či jiné průměrné výdaje domácnosti), ale vždy bere v potaz konkrétní situaci spotřebitele žádajícího o spotřebitelský úvěr. Obecně dostupné statistické údaje však mohou posloužit k alespoň částečnému ověření realističnosti údajů tvrzených spotřebiteli a být základem pro podrobnější prověřování situace spotřebitele (např. pokud spotřebitel uvede, že průměrné výdaje na stravování či bydlení činí měsíčně částku, která je o řád nižší než výdaje v místě a čase obvyklé).

26. V daném případě žalobkyně prokázala, že její právní předchůdkyně ověřila výši průměrného měsíčního příjmu potvrzením zaměstnavatele žalované o výši příjmu. K dalším tvrzením (kontrola v interních a externích databázích, zejména v bankovním a nebankovním registru klientských informací, insolvenčním rejstříku a databázi Ministerstva vnitra České republiky) však již žalobkyně žádné důkazní prostředky nenavrhla. Navíc absentují tvrzení o tom, jakým způsobem byly konkrétně zkoumány výdaje žalované. Pokud žalobkyně uvádí, že při hodnocení úvěruschopnosti byl porovnáván příjem žalované s výdaji odhadnutými na základě historických dat z ČSÚ, odkazuje soud znovu na závěry judikatury předestřené výše, dle kterých je nutno podrobně analyzovat obě strany rozpočtu žadatele o úvěr, tedy nejen příjmy, ale i výdaje, přičemž nelze vycházet pouze ze statisticky zprůměrovaných údajů, naopak je třeba posuzovat vždy konkrétní situaci žadatele o spotřebitelský úvěr. Žalobkyně ani netvrdila, že by před uzavřením úvěrové smlouvy byly výdaje žalované blíže zkoumány.

27. Předloženými důkazy tedy nebylo v řízení prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně při uzavření předmětné smlouvy řádně prověřila úvěruschopnost žalované (tj. že by splnila zákonem jí uloženou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované s odbornou péčí), a tedy poskytla spotřebitelský úvěr, aniž by bylo zřejmé, zda bude žalovaná schopna úvěr splatit.

28. Proto soudu nezbývá než uzavřít, že smlouva o úvěru podepsaná mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně dne [datum] je podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná, neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 580 a 588 o. z.).

29. Pokud právní předchůdkyně žalobkyně za této situace ve prospěch žalované poskytla plnění ve výši 50 000 Kč, je nutné to posuzovat jako plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 2 o. z.). Žalované proto vznikla povinnost vydat vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením (§ 3000 o. z.), tedy povinnost zaplatit žalobkyni částku 50 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná svůj dluh dobrovolně nesplnila, uložil jí tuto povinnost soud rozsudkem, a to po zohlednění provedených plateb v celkové výši 7 898,53 Kč. Co do zbytku žalované jistiny ve výši 6 468,87 Kč soud žalobu zamítnul.

30. Jelikož soud shledal uzavřenou úvěrovou smlouvu neplatnou, nemohl přiznat žalobkyni ani požadované úroky, které byly sjednány právě v předmětné smlouvě, neboť z neplatné smlouvy nemohou účastníkům vyplývat žádná práva ani povinnosti. Soud proto zamítnul rovněž nárok na zaplacení kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 3 569,78 Kč a smluvního úroku procentního za období od [datum] do zaplacení.

31. Pokud jde o požadované úroky z prodlení, je žaloba důvodná pouze částečně. Podle § 1968 věty první o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o. z. může věřitel po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

32. Vzhledem k tomu, že splatnost předmětné pohledávky na vrácení bezdůvodného obohacení nevyplývá z právního předpisu ani nebyla mezi účastníky dohodnuta, stává se pohledávka splatnou na základě výzvy k zaplacení (§ 1958 odst. 2 o. z.), která je adresným právním úkonem. Adresný právní úkon se stává účinným v okamžiku, kdy se dostane do dispoziční sféry adresáta, tak aby měl adresát možnost se s obsahem úkonu seznámit. Právní předchůdkyně žalobkyně žalovanou vyzvala k zaplacení dlužné částky přípisem ze dne [datum], a to do [datum]. Dle podacího archu byl přípis odeslán dne [datum]. Soud za podpůrného využití § 573 o. z. vzal za prokázané, že zásilka byla žalované doručena dne [datum]. Tohoto dne se tedy žalovaná dozvěděla o své povinnosti uhradit dlužnou částku, přičemž splatnost byla žalobkyní stanovena na [datum]. Ode dne následujícího tak žalobkyni náleží zákonný úrok z prodlení. Jelikož je soud v civilním sporném řízení ovládaném dispoziční zásadou vázán návrhem žalobkyně, přiznal zákonné úroky z prodlení až od požadovaného data [datum], a to z přiznané jistiny ve výši 42 101,47 Kč do zaplacení. Co do úroku z prodlení za dobu před uvedenou splatností, jakož i co do úroku plynoucího z částky převyšující přiznaných 42 101,47 Kč, soud žalobu zamítl.

33. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšnější, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 413 Kč, přičemž tato částka představuje 34,28 % z jejich celkové výše ( (rozdíl úspěchu žalobkyně v rozsahu 67,14 % a úspěchu žalované v rozsahu 32,86 % – soud kapitalizoval požadované úroky a úroky z prodlení ke dni vyhlášení rozsudku, přičemž celkový předmět řízení činil 71 243,09 Kč (48 570,34 jistina + 2 929,45 kapitalizovaný úrok z prodlení + 5 735,29 úrok z prodlení kapitalizovaný soudem ke dni vyhlášení rozhodnutí + 3 569,78 kapitalizovaný smluvní úrok + 10 438,23 smluvní úrok kapitalizovaný soudem ke dni vyhlášení rozhodnutí = 71 243,09) a žalobkyně byla úspěšná co do částky 47 836,76 Kč (42 101,47 jistina + 5 735,29 úrok z prodlení kapitalizovaný soudem ke dni vyhlášení rozhodnutí = 47 836,76)). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 944 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 48 570,34 Kč sestávající z částky 500 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé a výzva k plnění) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 800 Kč ve výši 378 Kč. Soud nepřiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů za další úkon – doplnění žaloby ze dne [datum], neboť všechny doplňované skutečnosti mohly a měly být uvedeny již v žalobě samotné. Náklady na sepis doplnění žaloby tak nelze považovat za účelně vynaložené. Ačkoliv žalobkyně požadovala náhradu nákladů řízení dle sazby mimosmluvní odměny počítané podle § 7 a. t., rozhodl soud o přiznání odměny dle § 14b a. t., jelikož má za to, že byly splněny všechny podmínky stanovení v § 14b odst. 1 písm. a) – c) a. t. Řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatňovaném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, jak je soudu známo z jeho úřední činnosti – např. návrhy ve věcech sp. zn. 6 C 82/2022, sp. zn. 12 C 271/2021, či sp. zn. 6 C 230/2021 jsou s nyní projednávanou věcí na první pohled prakticky totožné, je použita stejná struktura, přičemž některé odstavce jsou zcela shodné a u jiných byla pouze zaměněna čísla, případně jiné údaje, aby odpovídaly konkrétní věci. Zároveň je předmětem řízení peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč. Soud proto dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro přiznání nákladů dle § 14b a. t.