3 C 252/2023

Plný text

Okresní soud v Blansku rozhodl samosoudkyní JUDr. Petrou Burešovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 481 033,75 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 216 740,10 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 216 740,10 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 264 293,65 Kč s úrokem z prodlení kapitalizovaným za období od [datum] do [datum] částkou 12 183,48 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 481 033,75 Kč od [datum] do [datum], s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 264 293,65 Kč od [datum] do zaplacení, s úrokem kapitalizovaným za období od [datum] do [datum] částkou 9 352,60 Kč a s úrokem ve výši 11,9 % ročně z částky 481 033,75 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky 481 033,75 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 9 352,6 Kč od [datum] do [datum], s úrokem ve výši 11,9 % ročně z částky 481 033,75 Kč od [datum] do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 183,48 Kč od [datum] do [datum] a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 481 033,75 Kč od [datum] do zaplacení z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum] Touto smlouvou se právní předchůdkyně žalobkyně ([právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]) zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 599 553 Kč. Žalovaný úvěr čerpal ve výši 599 553 Kč, čímž mu v souvislosti s uvedenou smlouvou vznikla povinnost tuto částku včetně sjednaných nákladů spotřebitelského úvěru splatit pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 8 686 Kč, poslední v částce 5 302 Kč. Tuto svoji povinnost žalovaný řádně nesplnil, právní předchůdkyně žalobkyně proto dopisem ze dne [datum] zůstatek dluhu zesplatnila. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla shora uvedená pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně postoupena žalobkyni. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila, že při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela právní předchůdkyně žalobkyně z výpisu z účtu žalovaného, přičemž uvedená částka 17 338 Kč odpovídala průměrnému příjmu v měsících předcházejících žádosti. Dále právní předchůdkyně žalobkyně provedla kontrolu z dostupných interních a externích databází, zejména z bankovního a nebankovního registru klientských informací, insolvenčního rejstříku a databáze Ministerstva vnitra ČR. Z těchto zdrojů zjistila, že žalovaný měl v době podání žádosti závazek vůči právní předchůdkyni žalobkyně ve výši měsíčních splátek 7 436 Kč (tento byl v rámci úvěru zkonsolidován) a dále revolvingový úvěr s limitem 5 000 Kč s orientační splátkou 250 Kč. Žalovaný neuvedl ke svým výdajům ničeho, banka kombinací interních informací, statistických údajů a normativních životních nákladů a nákladů na bydlení, stanovila jejich výši, přičemž byly porovnávány výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ na částku 6 040 Kč.

2. Soud nejprve přezkoumal svou pravomoc jednat ve věci a zjistil, že tato je dána ve smyslu čl. 37 smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Mongolskou lidovou republikou o poskytování právní pomoci a o právních vztazích v občanských, rodinných a trestních věcech (publ. č. 106/1978 Sb. m. s.). Rozhodným právem je v souladu s čl. 36 bod 1. shora cit. smlouvy právo české.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, na jednání dne [datum] se bez omluvy nedostavil, ačkoliv byl řádně a včas předvolán, předvolání mu bylo doručeno [datum]. Soud proto za použití ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti, vycházeje přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.

4. Po zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, přihlížeje přitom ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, má soud za prokázaný tento skutkový stav: Smlouvou o úvěru ze dne [datum] [číslo] se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 599 553 Kč a žalovaný se zavázal splatit tento úvěr včetně nákladů spotřebitelského úvěru 120 pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 8 686 Kč a poslední ve výši 5 302 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně svou povinnost poskytnout úvěr splnila dne [datum] bezhotovostním převodem částky 450 051,77 Kč na účet č. [bankovní účet] (částka určená na konsolidovaný dluh), a dále částky 149 501,33 Kč na účet č. [bankovní účet] (sloužící jako splátkový účet). Z výpisů z úvěrového účtu žalovaného vedených právní předchůdkyní žalobkyně tak vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně ve prospěch žalovaného poskytla celkem částku 599 553 Kč.

5. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, tento v žádosti o spotřebitelský úvěr uvedl, že má měsíční příjem ve výši [částka] a jeho pravidelné výdaje představují částku 0 Kč měsíčně.

6. Výdaje žalovaného však nijak prověřeny nebyly. Právní předchůdkyně žalobkyně nepožadovala konkrétní údaje o výdajích žalovaného a rovněž nebyly vyžadovány doklady prokazující tyto výdaje.

7. Z výpisů z běžného účtu žalovaného č. [bankovní účet] vyplývá, že mzda, která byla žalovanému vyplacena minimálně ve dvou posledních měsících, byla nižší než uváděná částka [částka] a pohybovala se jenom okolo [částka]. Zůstatky na běžném účtu činily k [datum] 35,05 Kč, k [datum] 4,43 Kč a k [datum] je to čistá 0. Dále téměř každý měsíc jsou ve výpisu z běžného účtu žalovaného obsaženy neprovedené platby z důvodu nízkého zůstatku na účtu.

8. Z výpisů z úvěrového účtu žalovaného vedených právní předchůdkyní žalobkyně soud rovněž zjistil, že žalovaný zaplatil celkem na svůj dluh 382 812,90 Kč.

9. Žalovaný byl několikrát vyzýván k úhradě dlužné částky před zesplatněním celého dluhu a sice výzvou ze dne [datum] a [datum].

10. Dopisem ze dne [datum] byla celá pohledávka z úvěrové smlouvy prohlášena za splatnou.

11. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla shora uvedená pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně s účinností k [datum] postoupena žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne [datum] odeslaným téhož dne viz. poštovní podací arch.

12. Z předžalobní výzvy ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k úhradě celého dluhu ve výši 529 562,79 Kč nejpozději do 7 dnů od odeslání výzvy. Tato výzva byla zaslána dne [datum], splatnost tedy nastala dne [datum].

13. Podle § 101 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a podle § 120 odst. 1, 3 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, který z navrhovaných důkazů provede. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. Důkazní povinnost je tedy vymezena jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení. Pokud nebudou potřebná tvrzení prokázána, stihne účastníka, který má důkazní povinnost, újma spočívající v pro něho nepříznivém soudním rozhodnutí.

14. V daném případě žalobkyně v řízení nenavrhla dostatečné důkazy k prokázání svého tvrzení, že právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného (jakožto spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr.

15. Proto soudu nezbylo než konstatovat, že v tomto ohledu žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a důkazní ve smyslu § 120 odst. 3 o. s. ř., neboť na základě skutkového stavu, jak byl v řízení prokázán, nemohl soud dospět k závěru, že byla s odbornou péčí ověřena úvěruschopnost žalovaného (tj. že by věřitel splnil zákonem uloženou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, a tedy poskytl spotřebitelský úvěr, aniž by bylo zřejmé, zda bude žalovaný schopen úvěr splatit).

16. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu v souvislosti s citovanými zákonnými ustanoveními posoudil soud věc po právní stránce takto: Podle ust. § 1879 o. z. může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jiné osobě. Podle § 1880 odst. 1 o. z. s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená. Žalobkyni byla postoupena pohledávka za žalovaným, došlo k oznámení postoupení pohledávky žalovanému, žalobkyně je tedy ve věci aktivně legitimována.

17. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ustanovení § 1751 odst. 1 o. z. lze část obsahu smlouvy určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy.

18. Podle §1 věty druhé zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem. Podle § 86 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle ust. § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele ve znění pozdějších předpisů jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 19. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ O) becný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96).

21. Náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, se dlouhodobě projevuje v judikatuře Ústavního soudu. Např. již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). Soud má za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě.

22. Soud také připomíná, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES. Článek 8 směrnice č. 2008/48/ES ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných„ případně“ od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být„ účinné, přiměřené a odrazující.“ Směrnice samy sice nemají tzv. přímý horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU, dříve ESD, ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 79/2013). Nicméně podle ustálené judikatury Soudního dvora EU jsou vnitrostátní soudy při použití vnitrostátního práva povinny vykládat vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnice 2008/48, aby dosáhly výsledku jí zamýšleného. Tato povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva je totiž inherentní systému Smlouvy o FEU v tom, že umožňuje, aby vnitrostátní soudy v rámci svých pravomocí zajistily plnou účinnost unijního práva při rozhodování o sporech, které jim byly předloženy (rozsudek ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová, C 377/14, EU:C: 2016, bod 79). Soudní dvůr již mimoto mnohokrát rozhodl, že zásada konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, s tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu s cílem sledovaným touto směrnicí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. ledna 2012, Dominguez, C 282/10, EU:C: 2012.

23. V rozsudku ze dne 5. března 2020 ve věci OPR- Finance s.r.o. v. GK., ECLI:EU:C: 2020 pak Evropský soud EU výslovně uvedl, že„ články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 24. Proto soudu nezbývá než uzavřít, že neplatnost úvěrové smlouvy pro nedostatečné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru je neplatností absolutní, neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 580 a 588 občanského zákoníku). Jde o neplatnost, která nastává přímo ze zákona a soudy se jí musí zabývat z úřední povinnosti, je-li z právního úkonu patrna, anebo jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního úkonu od samého počátku, na právní úkon se hledí jakoby nikdy nevznikl a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2221/2013).

25. Ze všech výše uvedených důvodů se soud nejprve z úřední povinnosti zabýval posouzením, zda při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru byla dostatečným způsobem prověřena úvěruschopnost žalovaného.

26. Věřiteli je zákonem uložena povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Toto je věřitel povinen učinit jak před vznikem závazku, tak před jeho jakoukoliv změnou, která by znamenala významné navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru. Věřitel je při tom povinen vynaložit odbornou péči. Zákon o spotřebitelském úvěru pojem odborné péče nedefinuje. Určité jeho vymezení však lze nalézt v jiných právních předpisech, zejména v zákoně o ochraně spotřebitele nebo v zákoně o podnikání na kapitálovém trhu. V § 2 odst. 1 zák. o ochraně spotřebitele je odborná péče definována jako„ úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“. Odborná péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyžaduje speciální znalosti v příslušné oblasti a jejich aplikaci v konkrétním případě. Věřitel je povinen postupovat jako profesionál. Zákon nestaví přesný postup či hierarchii informací nutných k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V řadě případů mohou věřiteli dostačovat již informace, které má o spotřebiteli na základě předchozích či současných smluvních vztahů. Tyto informace mohou být dostatečným důvodem pro odmítnutí poskytnout spotřebitelský úvěr (opakované prodlení se splácením předchozích úvěrů apod.), nemohou však být samy o sobě dostačující pro kladné rozhodnutí o poskytnutí spotřebitelského úvěru (některé pohyby na platebním účtu spotřebitele mohou představovat peněžní toky např. příbuzného spotřebitele; stejně tak věřitel nemusí mít povědomí o všech dluzích spotřebitele u jiných věřitelů apod.).

27. Ustanovení § 86 odst. 1 výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel. Zde je však nutné zdůraznit, že jakkoliv ustanovení § 84 odst. 2 ukládá spotřebiteli povinnost poskytnout věřiteli„ na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr“, tato povinnost ani nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. K obdobnému závěru ostatně došel i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. září 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006. Věřitel se tak nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a časem obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit.

28. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele - žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť např. ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné říci, zda bude schopen platit splátky, pokud nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba (rodiče, manžel, druh, děti) atp. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru. Odborná péče věřitele mimo jiné zahrnuje i skutečnost, že při tom věřitel nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů (např. nájem v místě a čase obvyklý či jiné průměrné výdaje domácnosti), ale vždy bere v potaz konkrétní situaci spotřebitele žádajícího o spotřebitelský úvěr. Obecně dostupné statistické údaje však mohou posloužit k alespoň částečnému ověření realističnosti údajů tvrzených spotřebiteli a být základem pro podrobnější prověřování situace spotřebitele (např. pokud spotřebitel uvede, že průměrné výdaje na stravování či bydlení činí měsíčně částku, která je o řád nižší než výdaje v místě a čase obvyklé).

29. Pokud žalobkyně uvádí, že v daném případě byl při hodnocení úvěruschopnosti porovnáván příjem žalovaného s výdaji odhadnutými na základě historických dat z ČSÚ, odkazuje soud znovu na závěry judikatury předestřené výše, dle kterých je nutno podrobně analyzovat obě strany rozpočtu žadatele o úvěr, tedy nejen příjmy, ale i výdaje, přičemž nelze vycházet pouze ze statisticky zprůměrovaných údajů, naopak je třeba posuzovat vždy konkrétní situaci žadatele o spotřebitelský úvěr. Žalobkyně ani netvrdila, že by před uzavřením úvěrové smlouvy byly výdaje žalovaného blíže zkoumány. Soud je toho názoru, že při kalkulaci s odhadnutými výdaji a zjištěnými příjmy, tak jak byly uvedeny výše a ve spojení s naprosto minimálními až nulovými zůstatky na účtu a neprovedenými platbami, měl původní věřitel získat pochybnosti o schopnosti spotřebitele splácet úvěr. Soud má za to, že v této situaci neměl být úvěr vůbec poskytnut.

30. Předloženými důkazy tedy bylo v řízení prokázáno, že věřitel při uzavření předmětné smlouvy nesplnil zákonem mu uloženou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, neboť neúplně prověřil úvěruschopnost žalovaného a poskytl žalovanému spotřebitelský úvěr, ačkoli byly objektivní pochybnosti o tom, zda bude žalovaný schopen úvěr splatit.

31. Proto soudu nezbývá než uzavřít, že smlouva o úvěru podepsaná mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně dne [datum] je podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná, neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 580 a 588 občanského zákoníku). Jedná se přitom o absolutní neplatnost právního úkonu, tedy o neplatnost, která nastává přímo ze zákona a soudy se jí musí zabývat z úřední povinnosti, je-li z neplatného právního úkonu patrna, anebo jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního úkonu od samého počátku, na právní úkon se hledí jakoby nikdy nevznikl a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2221/2013).

32. Pokud právní předchůdkyně žalobkyně za této situace ve prospěch žalovaného poskytla plnění ve výši 599 553 Kč, je nutné to posuzovat jako plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 2 o. z.). Žalovanému proto vznikla povinnost vydat vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením (§ 3000 o. z.), tedy povinnost zaplatit žalobkyni částku 599 553 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný tuto svou povinnost v plném rozsahu nesplnil, uložil mu ji soud rozsudkem po odečtení platby žalovaného ve výši 382 812,90 Kč.

33. Také pokud se týká požadovaných úroků z prodlení, je žaloba důvodná pouze částečně. Podle § 1968 věty první o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o. z. může věřitel po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

34. Vzhledem k tomu, že splatnost předmětné pohledávky na vrácení bezdůvodného obohacení nevyplývá z právního předpisu ani nebyla mezi účastníky dohodnuta, stává se pohledávka splatnou na základě výzvy k zaplacení (§1958 odst. 2 o. z.), která je adresným právním úkonem. Adresný právní úkon se stává účinným v okamžiku, kdy se dostane do dispoziční sféry adresáta, tak aby měl adresát možnost se s obsahem úkonu seznámit. Žalobkyně žalovaného prokazatelně vyzvala k zaplacení předžalobní výzvou ze dne [datum], a to do 7 dnů od odeslání výzvy. Dle podacího archu žalobkyně přípis odeslala dne [datum]. Soud za podpůrného využití § 573 o. z. vzal za prokázané, že zásilka byla žalovanému doručena dne [datum] Lhůta pro zaplacení tak uplynula dne [datum]. Ode dne následujícího tak žalobkyni náleží zákonný úrok z prodlení. Proto soud žalobkyni přiznal právo na úrok z prodlení až od tohoto data.

35. Co do úroku z prodlení za dobu dřívější soud žalobu zamítl. Také pokud jde o požadované smluvní nároky - smluvní úrok, soud žalobu zamítl jako nedůvodnou, neboť z neplatné smlouvy nemohou účastníkům vyplývat žádná práva ani povinnosti. Soud proto zamítl rovněž nárok na zaplacení kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 9 352,60 Kč a smluvního úroku ve výši 11,9 % z částky 481 033,75 Kč od [datum] do zaplacení (výrok II.).

36. O náhradě nákladů řízení (výrok III.) rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Žalovanému, jenž byl v řízení úspěšnější, by příslušel nárok na náhradu nákladů řízení, avšak ze spisu nevyplývá, že by žalovanému vznikly jakékoli náklady řízení. Proto soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.