3 C 56/2021

Plný text

Okresní soud v Blansku rozhodl samosoudkyní JUDr. Petrou Burešovou ve věci žalobkyně: název žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částka s přísl.

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky [částka] s úrokem kapitalizovaným za období do [datum] částkou [částka], s úrokem ve výši 23,72 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, s úrokem kapitalizovaným za období do [datum] částkou [částka], s úrokem ve výši 23,72 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, s úrokem z prodlení kapitalizovaným za období do [datum] částkou [částka] a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky [částka] z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze 2 smluv o zápůjčce - [číslo] ze dne [datum] a [číslo] ze dne [datum]. Těmito smlouvami právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]) poskytl žalovanému zápůjčku [částka], resp. [částka], přičemž žalovaný měl poskytnutou částku včetně sjednaného úroku ve výši 23,72% a souhrnného poplatku ve výši [částka], resp. [částka] splatit 58 pravidelnými týdenními splátkami ve výši [částka], resp. ve výši [částka] Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne [datum] právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, žalobkyni.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Z jednání dne [datum] se žalobkyně omluvila a souhlasila s projednáním věci v její nepřítomnosti, žalovaný se bez omluvy nedostavil. Soud proto za použití ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků, vycházeje přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.

4. Po zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, přihlížeje přitom ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, má soud za prokázaný tento skutkový stav: Smlouvou ze dne [datum], [číslo] právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]) poskytl žalovanému zápůjčku [částka] a žalovaný se zavázal zápůjčku včetně sjednaného úroku ve výši [částka] za sjednanou dobu trvání smlouvy, poplatku za administrativní činnost ve výši [částka] a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši [částka] splatit 58 pravidelnými týdenními splátkami ve výši [částka] počínaje 7. dnem od uzavření smlouvy.

5. Součástí smlouvy se staly i smluvní podmínky, podle kterých činí výše výpůjční úrokové sazby 23,72 % p. a. (čl. 1 2. Smluvních podmínek)„ Úroková sazba je stanovena jako pevná po celou dobu trvání smlouvy a uplatňuje se jako roční úroková sazba. V případě, že dojde ve smyslu článku 9. 3. věty druhé těchto smluvních podmínek k prodloužení doby trvání smlouvy, nebude v období překračujícím původně sjednanou dobu trvání smlouvy jistina úročena.“ Podle čl. 9 7. smluvních podmínek„ [příjmení] Smlouva je uzavírána na dobu určitou, její účinnost trvá ode dne podpisu teto Smlouvy do dne splatnosti poslední splátky celkové dlužné částky. Bude-li však zákazník v okamžiku splatnosti poslední splátky celkové dlužné částky v prodlení se zaplacením některé ze splátek nebo neuhradí-li poslední splátku celkové dlužné částky řádně a včas, prodlužuje se účinnost Smlouvy do doby řádného uhrazení celkové dlužné částky. Ukončení účinnosti Smlouvy nemá vliv na nároky, práva a povinnosti, které vznikly za dobu jejího trvání.“ 6. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, vyplnil původní věřitel dne [datum] se žalovaným [příjmení] zákazníka, ve které žalovaný uvedl, že bydlí v nájemním bytě, nemá děti, má další půjčku u původního věřitele, ale nemá žádný další úvěr nebo půjčku u jiného poskytovatele, má příjem ze zaměstnání ve výši [částka] měsíčně a jeho náklady představují výdaje na bydlení ve výši [částka] měsíčně, výdaje domácnosti [částka] měsíčně, spoření/pojištění [částka], splátky/půjčky/alimenty [částka] a výdaje na telefon ve výši [částka] měsíčně. Právní předchůdce žalobkyně ověřil tyto informace na základě následujících dokumentů: občanský průkaz, výplatní pásky, pracovní smlouva, nájemní/ubytovací smlouva, SIPO.

7. Na dluh z této smlouvy žalovaný doposud zaplatil částku [částka].

8. Smlouvou ze dne [datum], [číslo] právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]) poskytl žalovanému zápůjčku [částka] a žalovaný se zavázal zápůjčku včetně sjednaného úroku ve výši [částka] za sjednanou dobu trvání smlouvy, poplatku za administrativní činnost ve výši [částka] a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši [částka] splatit 58 pravidelnými týdenními splátkami ve výši [částka] počínaje 7. dnem od uzavření smlouvy. Dluh z citované smlouvy aktuálně činí [částka].

9. Součástí smlouvy se staly i smluvní podmínky, podle kterých činí výše výpůjční úrokové sazby 23,72 % p. a. (čl. 1 2. Smluvních podmínek)„ Úroková sazba je stanovena jako pevná po celou dobu trvání smlouvy a uplatňuje se jako roční úroková sazba. V případě, že dojde ve smyslu článku 9. 3. věty druhé těchto smluvních podmínek k prodloužení doby trvání smlouvy, nebude v období překračujícím původně sjednanou dobu trvání smlouvy jistina úročena.“ 10. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, vyplnil původní věřitel dne [datum] se žalovaným Kartu zákazníka, ve které žalovaný uvedl, že bydlí v nájemním bytě, nemá děti, má další půjčku u původního věřitele, má další úvěr nebo půjčku u jiného poskytovatele, má příjem ze zaměstnání ve výši [částka] měsíčně a jeho náklady představují výdaje na bydlení ve výši [částka] měsíčně, výdaje domácnosti [částka] měsíčně, splátky/půjčky/alimenty [částka] a výdaje na telefon ve výši [částka] měsíčně. Právní předchůdce žalobkyně ověřil tyto informace na základě následujících dokumentů: občanský průkaz, výplatní pásky, pracovní smlouva.

11. Na dluh z této smlouvy žalovaný doposud zaplatil částku [částka].

12. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla shora uvedená pohledávka právního předchůdce žalobkyně postoupena žalobkyni.

13. Z předžalobní výzvy datované dnem [datum] soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k úhradě celého dluhu ve výši [částka] nejpozději do 10 dnů po obdržená výzvy.

14. Z podacího lístku vyplývá, že výzva byla žalovanému doporučeně odeslána dne [datum]

15. Podle § 101 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a podle § 120 odst. 1, 3 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, který z navrhovaných důkazů provede. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. Důkazní povinnost je tedy vymezena jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení. Pokud nebudou potřebná tvrzení prokázána, stihne účastníka, který má důkazní povinnost, újma spočívající v pro něho nepříznivém soudním rozhodnutí.

16. V daném případě žalobkyně v řízení netvrdila a ani nenavrhla dostatečné důkazy k prokázání zda právní předchůdce žalobkyně v případě smlouvy ze dne [datum] posoudil schopnost žalovaného (jakožto spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr. O této povinnosti tvrdit a prokázat však soud však žalobkyni nemohl poučit podle § 118a odst. 3 o. s. ř. s ohledem na její omluvenou absenci u jednání. Soud má za to, že není možné žádat o odročení jednání pouze za určitých podmínek (pokud soud shledá, že žalobkyně dosud tvrzené, resp. dokládané skutečnosti„ nejsou dostatečné pro to, aby bylo žalobnímu návrhu zcela vyhověno“), jak to v tomto případě učinili žalobkyně, neboť podle § 41a o. s. ř. není možné přihlížet k úkonu účastníka, který je vázán na splnění podmínky. Takový postup soudu by také představoval porušení zásady rovnosti účastníků.

17. Proto soudu nezbylo než konstatovat, že v tomto ohledu žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a důkazní ve smyslu § 120 odst. 3 o. s. ř., neboť na základě skutkového stavu, jak byl v řízení prokázán, nemohl soud dospět k závěru, že byla ověřena úvěruschopnost žalovaného (tj. že by věřitel splnil zákonem mu uloženou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, a tedy poskytl spotřebitelský úvěr, aniž by bylo zřejmé, zda bude žalovaný schopen úvěr splatit).

18. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu v souvislosti s citovanými zákonnými ustanoveními posoudil soud věc po právní stránce takto: Podle ust. § 1879 o. z. může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jiné osobě. Podle § 1880 odst. 1 o. z. s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená. Žalobkyni byla postoupena pohledávka za žalovaným, došlo k oznámení postoupení pohledávky žalovanému, žalobkyně je tedy ve věci aktivně legitimována.

19. Podle § 2390 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 2392 odst. 1 o. z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Podle ustanovení § 1751 odst. 1 o. z. lze část obsahu smlouvy určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy.

20. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

21. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

22. Podle § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni podpisu smlouvy mezi účastníky je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či před změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

23. Věřiteli je zde uložena povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Toto je věřitel povinen učinit jak před vznikem závazku, tak před jeho jakoukoliv změnou, která by znamenala významné navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru. Věřitel je při tom povinen vynaložit odbornou péči. Zákon o spotřebitelském úvěru pojem odborné péče nedefinuje. Určité jeho vymezení však lze nalézt v jiných právních předpisech, zejména v zákoně o ochraně spotřebitele nebo v zákoně o podnikání na kapitálovém trhu. V § 2 odst. 1 zák. o ochraně spotřebitele je odborná péče definována jako "úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti". Odborná péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyžaduje speciální znalosti v příslušné oblasti a jejich aplikaci v konkrétním případě. Věřitel je povinen postupovat jako profesionál. Zákon nestaví přesný postup či hierarchii informací nutných k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V řadě případů mohou věřiteli dostačovat již informace, které má o spotřebiteli na základě předchozích či současných smluvních vztahů. Tyto informace mohou být dostatečným důvodem pro odmítnutí poskytnout spotřebitelský úvěr (opakované prodlení se splácením předchozích úvěrů apod.), nemohou však být samy o sobě dostačující pro kladné rozhodnutí o poskytnutí spotřebitelského úvěru (některé pohyby na platebním účtu spotřebitele mohou představovat peněžní toky např. příbuzného spotřebitele; stejně tak věřitel nemusí mít povědomí o všech dluzích spotřebitele u jiných věřitelů apod.).

24. Ustanovení § 9 odst. 1 výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel. Zde je však nutné zdůraznit, že jakkoliv ustanovení § 9 odst. 3 ukládá spotřebiteli povinnost poskytnout věřiteli "na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr", tato povinnost ani nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. K obdobnému závěru ostatně došel i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. září 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006. Věřitel se tak nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a časem obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Zásadní rozhodnutí k této problematice zmínil Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. V něm uvedl, že“ k otázce porušení povinnosti dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil například v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v němž uvedl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace odvolací soud v napadeném rozhodnutí. K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen„ Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008 /48/, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ (dále jen„ směrnice“), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. Ústavní soud uzavřel, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.“ 25. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je tedy nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele - žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť např. ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele ve výši [částka] není možné říci, zda bude schopen platit splátku ve výši [částka] měsíčně, když nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba (rodiče, manžel, druh, děti) atp. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru. Odborná péče věřitele mimo jiné zahrnuje i skutečnost, že při tom věřitel nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů (např. nájem v místě a čase obvyklý či jiné průměrné výdaje domácnosti), ale vždy bere v potaz konkrétní situaci spotřebitele žádajícího o spotřebitelský úvěr. Obecně dostupné statistické údaje však mohou posloužit k alespoň částečnému ověření realističnosti údajů tvrzených spotřebiteli a být základem pro podrobnější prověřování situace spotřebitele (např. pokud spotřebitel uvede, že průměrné výdaje na stravování či bydlení činí měsíčně částku, která je o řád nižší než výdaje v místě a čase obvyklé).

26. Na základě shora uvedeného skutkového závěru, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že v případě smlouvy ze dne [datum] původní věřitel dostatečným způsobem prověřoval úvěruschopnost žalovaného, a to příjmovou i výdajovou stránku jeho rozpočtu. Proto soud dospěl k závěru, že smlouva o zápůjčce ze dne [datum] byla mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným (právní předchůdce žalobkyně coby podnikatel a žalovaný coby spotřebitel; § 1810 občanského zákoníku) platně uzavřena. Právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku ve výši [částka], kterou měl vrátit včetně sjednaného souhrnného poplatku v 58 týdenních splátkách. Ujednaný úrok a poplatek za sjednání smlouvy jsou odměnou věřiteli za poskytnutí peněžních prostředků. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Vzhledem k tomu, že sjednaný úrok a poplatek lze interpretovat jako cenu zápůjčky a byly ve smlouvě jasně a srozumitelně uveden, není podle § 1813 o. z. v kompetenci soudu jejich výši přezkoumávat. Jelikož žalovaný ze sjednané částky doposud zaplatil pouze [částka], uložil mu soud zbývající povinnost rozsudkem.

27. V důsledku prodlení žalovaného se zaplacením vzniklo žalobci dále právo požadovat po žalovaném zákonný úrok z prodlení v souladu s § 517 obč. zák., ode dne následujícího po dni, kdy měla být částka uhrazena.

28. Pokud však jde o smluvní úrok, který žalobkyně požadovala ve výši 23,72% ročně, soud v této části neshledal žalobu důvodnou. Z článku 1. Smluvních podmínek, kterými byly strany vázány, totiž vyplývá, že se účastníci dohodli, že v případě, že dojde k prodloužení doby trvání Smlouvy, nebude v období překračujícím původně sjednanou dobu trvání Smlouvy jistina úročena. Proto je výše úroku, který může žalobkyně dle smlouvy požadovat, omezena původně vypočteným úrokem z prodlení, který odpovídá 23,72% úroku za původně sjednanou dobu trvání smlouvy. Tento úrok byl zahrnut v souhrnném poplatku. Proto soud žalobu co do požadovaného úroku ve výši 23,72 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a co do úroku kapitalizovaného částkou [částka] musel zamítnout.

29. V případě smlouvy z [datum] původní věřitel ověřoval příjmy žalovaného, avšak neověřil žádné údaje uváděné žalovaným jako jeho výdaje. Dále nebyly prověřeny další závazky žalovaného a jejich splácení, přičemž se jednalo o opakovanou půjčku, což by poskytovatele úvěru mělo vést k větší obezřetnosti. Předloženými důkazy tedy nebylo v řízení prokázáno, že by věřitel při uzavření předmětných smluv řádně prověřil úvěruschopnost žalovaného (tj. že by věřitel splnil zákonem mu uloženou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí), a tedy poskytl spotřebitelský úvěr, aniž by bylo zřejmé, zda bude žalovaný schopen úvěr splatit).

30. Proto soudu nezbývá než uzavřít, že smlouva o úvěru podepsaná mezi účastníky dne [datum] je podle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná, neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 580 a 588 občanského zákoníku). Jedná se přitom o absolutní neplatnost právního úkonu, tedy o neplatnost, která nastává přímo ze zákona a soudy se jí musí zabývat z úřední povinnosti, je-li z neplatného právního úkonu patrna, anebo jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního úkonu od samého počátku, na právní úkon se hledí jakoby nikdy nevznikl a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2221/2013).

31. Pokud žalobkyně za této situace ve prospěch žalovaného poskytla plnění ve výši [částka], je nutné toto posuzovat jako plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 2 o. z.). Žalovanému proto vznikla povinnost vydat vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením (§ 3000 o. z.), tedy povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka]. Vzhledem k tomu, že žalovaný tuto svou povinnost v plném rozsahu nesplnil, uložil mu ji soud rozsudkem po odečtení platby žalovaného ve výši [částka].

32. Také pokud se týká požadovaných úroků z prodlení, je žaloba důvodná pouze částečně. Podle § 1968 věty první o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o. z. může věřitel po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Vzhledem k tomu, že splatnost předmětné pohledávky nevyplývá z právního předpisu ani nebyla mezi účastníky dohodnuta, stává se pohledávka splatnou na základě výzvy k zaplacení (§1958 odst. 2 o. z.), která je adresným právním úkonem. Adresný právní úkon se stává účinným v okamžiku, kdy se dostane do dispoziční sféry adresáta, tak aby měl adresát možnost se s obsahem úkonu seznámit. Dle podacího archu žalobkyně výzvu k plnění odeslala dne [datum]. Soud za podpůrného využití § 573 o. z. vzal za prokázané, že zásilka byla žalovanému doručena dne [datum], lhůta pro zaplacení tak uplynula dne [datum]. Dnem následujícím po [datum] se tedy žalovaný dostal do prodlení se zaplacením předmětné částky [částka], a proto soud žalobkyni přiznal právo na úrok z prodlení až od tohoto data v zákonné výši podle data počátku prodlení (viz výrok I.).

33. Co do úroku z prodlení za dobu dřívější a z vyšší částky a co do úroku z prodlení převyšujícího zákonnou sazbu ke dni počátku prodlení, soud žalobu zamítl. Pokud jde o požadovaný smluvní úrok, soud žalobu zamítl jako nedůvodnou, neboť z neplatné smlouvy nemohou účastníkům vyplývat žádná práva ani povinnosti.

34. Ze všech výše uvedených důvodů soud žalobě vyhověl co do částky [částka] ([částka] + [částka]) s úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení v zákonné výši (výrok I.).

35. Co do částky [částka] s úrokem kapitalizovaným za období do [datum] částkou [částka], s úrokem ve výši 23,72 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, s úrokem kapitalizovaným za období do [datum] částkou [částka], s úrokem ve výši 23,72 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, s úrokem z prodlení kapitalizovaným za období do [datum] částkou [částka] a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení soud žalobu zamítl jako nedůvodnou (výrok II.).

36. O náhradě nákladů řízení (výrok III.) rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu podle zásady úspěchu ve věci. Soud kapitalizoval požadované úroky a úroky z prodlení ke dni vyhlášení rozhodnutí, přičemž celkový předmět řízení činil [částka] ([číslo] [anonymizována dvě slova] [číslo] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [číslo] [anonymizováno] [číslo] [číslo] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]) a žalobkyně byla úspěšná co do částky [částka] ([číslo] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [číslo] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno])). Žalobkyně tedy měla úspěch v řízení v rozsahu [číslo], přičemž a úspěch žalovaného byl v rozsahu [číslo]). Žalovaný, jenž byl v řízení úspěšnější, nárok na náhradu nákladů řízení neuplatnil a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by mu nějaké náklady řízení vznikly. Proto soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.