3 C 91/2021

Plný text

Okresní soud v Blansku rozhodl samosoudkyní JUDr. Petrou Burešovou ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0, IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0. Anonymizováno Anonymizováno, Ph.D. sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0, st. příslušnice Anonymizováno Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 30 820 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku částka s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost uhradit jí částku částka s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti žalované vyplývající z úvěrové smlouvy č. hodnota ze dne datum. Touto smlouvou se původní věřitel (právnická osoba, IČO IČO, sídlem adresa) zavázal poskytnout žalované úvěr ve výši částka. Žalovaná úvěr čerpala ve výši částka převodem na její bankovní účet, čímž žalované v souvislosti s uvedenou smlouvou vznikla povinnost tuto částku včetně sjednaných nákladů spotřebitelského úvěru splatit pravidelnými měsíčními splátkami ve výši částka. Tuto svoji povinnost žalovaná řádně neplnila, původní věřitel proto dopisem ze dne datum zůstatek dluhu zesplatnil. Aktuálně činí výše pohledávky částka sestávající se z dlužné jistiny částka, dlužného úroku za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy částka a dlužného poplatku za administrativní činnost částka. Vedle jistiny dluhu se žalobkyně s odkazem na citovanou smlouvu dále domáhala zaplacení kapitalizovaných úroků ve výši částka (19,38 % ročně z částky částka od datum do datum), kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši částka (9,75 % ročně z částky částka od datum do datum), úroků ve výši 19,38 % ročně z dlužné jistiny ve výši částka od datum do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 9,75 % ročně z dlužné jistiny ve výši částka od datum do zaplacení. Původní věřitel posoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací získaných od žalované před uzavřením smlouvy. Žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalované. Poskytnuté informace byly zaznamenány do karty zákazníka a byly ověřeny doklady uvedenými v kartě zákazníka.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Soud přezkoumal svou mezinárodní pravomoc a konstatoval, že tato je dána ve smyslu čl. 48 bodu 5 Smlouvy mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 123/2002 Sb. m. s.). Rozhodným právem je dle čl. 48 bodu 2 této smlouvy právo české.

4. Rozsudkem ze dne datum, č. j. právnická osoba Anonymizováno, rozhodl Okresní soud v adresa tak, že žalované uložil s povinnost zaplatit žalobkyni částku částka s 8,25% úrokem z prodlení ročně od datum do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (I. výrok). Zamítl žalobu, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky částka s úrokem z prodlení kapitalizovaným za období od datum do datum ve výši částka, s 9,75% úrokem z prodlení ročně z částky částka od datum do datum, s 9,75% úrokem z prodlení ročně z částky částka od datum do zaplacení, s 1,5% úrokem z prodlení ročně z částky částka od datum do zaplacení, s úrokem kapitalizovaným za období od datum do datum ve výši částka a s 19,38% úrokem ročně z částky částka od datum do zaplacení (II. výrok). Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok).

5. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, a to pouze proti části II. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku částka s 8,25% úroky z prodlení od datum do zaplacení. Na podkladě odvolání žalobkyně zrušil Krajský soud v Brně usnesením ze dne datum, č. j. spisová značka rozsudek v napadené části výroku II. a ve výroku III. a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podle názoru odvolacího soudu závěr soudu prvního stupně o zaplacení částky částka žalovanou na dluh nemá oporu v provedeném dokazování. Proto odvolací soud prvostupňovému soudu uložil, aby se v dalším řízení opětovně zabýval posouzením nároku v odvoláním uplatněném rozsahu.

6. K jednání soudu dne datum se žalovaná se bez omluvy nedostavila. Soud proto za použití ustanovení § 101 odst. 3 zák. č. 99/1963, občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované, vycházeje přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.

7. Po zhodnocení uvedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, přihlížeje přitom ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, má soud za prokázaný tento skutkový stav: Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. hodnota ze dne datum soud zjistil, že jejím obsahem je závazek původního věřitele (právnická osoba, IČO IČO, sídlem adresa) poskytnout žalované úvěr ve výši částka a závazek žalované splatit tento úvěr pravidelnými měsíčními splátkami ve výši částka, a to včetně sjednaných celkových nákladů spotřebitelského úvěru ve výši částka. Původní věřitel svou povinnost poskytnout úvěr splnil dne datum bezhotovostním převodem částky částka na účet žalované uvedený ve smlouvě, jak vyplývá z výpisu z účtu původního věřitele.

8. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalované, doložila žalobkyně kartu zákazníka ze dne datum, ve které je mimo jiné uvedeno, že Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno, jejím zdrojem příjmů je hlavní pracovní poměr na dobu neurčitou u zaměstnavatele právnická osoba, její pravidelný měsíční příjem činí částka, měsíční výdaje činí částka. V části označené jako „dokumenty k ověření finanční situace zákazníka“ nejsou vyplněny žádné údaje.

9. Z dopisu původního věřitele adresovaného žalované ze dne datum soud zjistil, že jeho obsahem je zesplatnění zůstatku dluhu vyplývajícího ze shora specifikované úvěrové smlouvy a dále pak výzva žalované, aby okamžitě uhradila dlužnou částku v celkové výši částka.

10. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum soud zjistil, že původní věřitel jejím prostřednictvím postoupil pohledávku vyplývající z uvedené úvěrové smlouvy v celé výši včetně veškerého příslušenství žalobkyni. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne datum má soud za prokázané, že původní věřitel oznámil postoupení pohledávky žalované a zároveň ji vyzval k zaplacení částky částka do 10 dnů od obdržení dopisu. Dle podacího lístku byl dopis podán na poště dne datum.

11. Z předžalobní výzvy ze dne datum jakož i z podacího lístku soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dluhu.

12. Ze zprávy insolvenčního správce právního předchůdce žalobkyně soud zjistil, že evidence splátek není přiložena, neboť neproběhla žádná splátka.

13. Ze zprávy ČSOB a. s. vyplývá, že na účtu právního předchůdce žalobkyně č. č. účtu byla v období od dubna 2018 do současné doby zaznamenána pouze odchozí platba s variabilním symbolem odpovídajícím číslu smlouvy Anonymizováno.

14. Podle § 101 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a podle § 120 odst. 1, 2 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. Důkazní povinnost je tedy vymezena jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení. Pokud nebudou potřebná tvrzení prokázána, stihne účastníka, který má důkazní povinnost, újma spočívající v pro něho nepříznivém soudním rozhodnutí.

15. V daném případě žalobkyně v řízení nenavrhla dostatečné důkazy k prokázání svého tvrzení, že původní věřitel s odbornou péčí posoudil schopnost žalované (jakožto spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr. O povinnosti prokázat své tvrzení však soud žalobkyni nemohl poučit podle § 118a odst. 3 o. s. ř. s ohledem na její omluvenou absenci u jednání. Soud má za to, že není možné žádat o odročení jednání pouze za určitých podmínek (pokud soud shledá, že žalobkyní dosud tvrzené, resp. dokládané skutečnosti „nejsou dostatečné pro to, aby bylo žalobnímu návrhu zcela vyhověno“), jak to v tomto případě učinila žalobkyně, neboť podle § 41a o. s. ř. není možné přihlížet k úkonu účastníka, který je vázán na splnění podmínky. Takový postup soudu by také představoval porušení zásady rovnosti účastníků.

16. Proto soudu nezbylo než konstatovat, že v tomto ohledu žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a důkazní ve smyslu § 120 odst. 1, 2 o. s. ř., neboť na základě skutkového stavu, jak byl v řízení prokázán, nemohl soud dospět k závěru, že byla s odbornou péčí ověřena úvěruschopnost žalované.

17. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu v souvislosti s citovanými zákonnými ustanoveními posoudil soud věc po právní stránce takto: Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jiné osobě. Podle § 1880 odst. 1 o. z. s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená. Žalobkyni byla postoupena pohledávka za žalovanou, došlo k oznámení postoupení pohledávky žalované, žalobkyně je tedy ve věci aktivně legitimována.

18. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

19. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 86 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Podle § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele se odbornou péčí rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.

20. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

21. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že „Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96).

22. Náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, se dlouhodobě projevuje v judikatuře Ústavního soudu. Např. již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). Soud má za to, že rovněž v případě § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě.

23. Soud také připomíná, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES. Článek 8 směrnice č. 2008/48/ES ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných „případně“ od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být „účinné, přiměřené a odrazující.“ Směrnice samy sice nemají tzv. přímý horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU, dříve ESD, ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 79/2013). Nicméně podle ustálené judikatury Soudního dvora EU jsou vnitrostátní soudy při použití vnitrostátního práva povinny vykládat vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnice 2008/48, aby dosáhly výsledku jí zamýšleného. Tato povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva je totiž inherentní systému Smlouvy o FEU v tom, že umožňuje, aby vnitrostátní soudy v rámci svých pravomocí zajistily plnou účinnost unijního práva při rozhodování o sporech, které jim byly předloženy (rozsudek ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová, C 377/14, EU:C:2016:283, bod 79). Soudní dvůr již mimoto mnohokrát rozhodl, že zásada konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, s tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu s cílem sledovaným touto směrnicí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. ledna 2012, Dominguez, C 282/10, EU:C:2012:33).

24. V rozsudku ze dne 5. března 2020 ve věci OPR-Finance s.r.o. v. GK., ECLI:EU:C:2020:167 pak Evropský soud EU výslovně uvedl, že „články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“ (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2021, sp. zn. 29 ICdo 3/2021).

25. Proto soudu nezbývá než uzavřít, že neplatnost úvěrové smlouvy pro nedostatečné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru je neplatností absolutní, neboť poskytnutí spotřebitelského úvěru v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 580 a 588 občanského zákoníku). Jde o neplatnost, která nastává přímo ze zákona a soudy se jí musí zabývat z úřední povinnosti, je-li z právního jednání patrna, anebo jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního úkonu od samého počátku, na právní úkon se hledí jakoby nikdy nevznikl a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2221/2013).

26. Ze všech výše uvedených důvodů se soud nejprve z úřední povinnosti zabýval posouzením, zda při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru byla dostatečným způsobem prověřena úvěruschopnost žalované.

27. Věřiteli je zákonem uložena povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Toto je věřitel povinen učinit jak před vznikem závazku, tak před jeho jakoukoliv změnou, která by znamenala významné navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru. Věřitel je při tom povinen vynaložit odbornou péči. Zákon o spotřebitelském úvěru pojem odborné péče nedefinuje. Určité jeho vymezení však lze nalézt v jiných právních předpisech, zejména v zákoně o ochraně spotřebitele nebo v zákoně o podnikání na kapitálovém trhu. V § 2 odst. 1 zák. o ochraně spotřebitele je odborná péče definována jako „úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ Odborná péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyžaduje speciální znalosti v příslušné oblasti a jejich aplikaci v konkrétním případě. Věřitel je povinen postupovat jako profesionál. Zákon nestaví přesný postup či hierarchii informací nutných k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V řadě případů mohou věřiteli dostačovat již informace, které má o spotřebiteli na základě předchozích či současných smluvních vztahů. Tyto informace mohou být dostatečným důvodem pro odmítnutí poskytnout spotřebitelský úvěr (opakované prodlení se splácením předchozích úvěrů apod.), nemohou však být samy o sobě dostačující pro kladné rozhodnutí o poskytnutí spotřebitelského úvěru (některé pohyby na platebním účtu spotřebitele mohou představovat peněžní toky např. příbuzného spotřebitele; stejně tak věřitel nemusí mít povědomí o všech dluzích spotřebitele u jiných věřitelů apod.).

28. Ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel. Zde je však nutné zdůraznit, že jakkoliv ustanovení § 84 odst. 2 ukládá spotřebiteli povinnost poskytnout věřiteli na jeho žádost úplné a pravdivé informace, tato povinnost ani nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. K obdobnému závěru ostatně došel i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. září 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006. Věřitel se tak nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a časem obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit.

29. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele - žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť např. ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné říci, zda bude schopen platit splátky, pokud nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba (rodiče, manžel, druh, děti) atp. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru. Odborná péče věřitele mimo jiné zahrnuje i skutečnost, že při tom věřitel nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů (např. nájem v místě a čase obvyklý či jiné průměrné výdaje domácnosti), ale vždy bere v potaz konkrétní situaci spotřebitele žádajícího o spotřebitelský úvěr. Obecně dostupné statistické údaje však mohou posloužit k alespoň částečnému ověření realističnosti údajů tvrzených spotřebiteli a být základem pro podrobnější prověřování situace spotřebitele (např. pokud spotřebitel uvede, že průměrné výdaje na stravování či bydlení činí měsíčně částku, která je o řád nižší než výdaje v místě a čase obvyklé).

30. V daném případě žalobkyně tvrdila, že původní věřitel posoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr především na základě zhodnocení informací získaných od žalované před uzavřením smlouvy. K důkazu žalobkyně doložila kartu zákazníka ze dne datum, ve které nejsou v části označené jako „dokumenty k ověření finanční situace zákazníka“ vyplněny žádné údaje. Ačkoli se v žalobě uvádí, že „informace získané od žalované byly ověřeny doklady uvedenými v kartě zákazníka“, to se neshoduje s předloženým důkazem, jelikož v kartě zákazníka zůstala část „dokumenty k ověření finanční situace zákazníka“ nevyplněná. Žádné další důkazní prostředky žalobkyně nenavrhla.

31. Předloženými důkazy tedy nebylo v řízení prokázáno, že by původní věřitel při uzavření předmětné smlouvy řádně prověřil úvěruschopnost žalované (tj. že by splnil zákonem mu uloženou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované s odbornou péčí), a tedy poskytl spotřebitelský úvěr, aniž by bylo zřejmé, zda bude žalovaná schopna úvěr splatit.

32. Proto soudu nezbývá než uzavřít, že smlouva o úvěru podepsaná mezi žalovanou a původním věřitelem dne datum je podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná, neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 580 a 588 o. z.). Jedná se přitom o absolutní neplatnost právního úkonu, tedy o neplatnost, která nastává přímo ze zákona a soudy se jí musí zabývat z úřední povinnosti, je-li z neplatného právního úkonu patrna, anebo jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního úkonu od samého počátku, na právní úkon se hledí jakoby nikdy nevznikl a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka).

33. Pokud původní věřitel za této situace ve prospěch žalované poskytl plnění ve výši částka, je nutné to posuzovat jako plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 2 o. z.). Žalované proto vznikla povinnost vydat vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením (§ 3000 o. z.), tedy povinnost zaplatit žalobkyni částku částka. Vzhledem k tomu, že žalovaná svůj dluh dobrovolně nesplnila, uložil jí tuto povinnost soud rozsudkem. Po zohlednění částky přiznané žalobkyni již rozsudkem ze dne datum, č. j. právnická osoba 91/2021-100 (částka) proto soud žalobkyni přiznal právo na zaplacení částky částka.

34. Podle § 1968 věty první o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o. z. může věřitel po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Vzhledem k tomu, že splatnost předmětné pohledávky na vrácení bezdůvodného obohacení nevyplývá z právního předpisu ani nebyla mezi účastníky dohodnuta, stává se pohledávka splatnou na základě výzvy k zaplacení (§ 1958 odst. 2 o. z.), která je adresným právním úkonem. Adresný právní úkon se stává účinným v okamžiku, kdy se dostane do dispoziční sféry adresáta, tak aby měl adresát možnost se s obsahem úkonu seznámit. Původní věřitel žalovanou vyzval k zaplacení dlužné částky přípisem ze dne datum, a to do 10 dnů od obdržení přípisu. Dle podacího lístku byl přípis odeslán dne datum. Soud za podpůrného využití § 573 o. z. vzal za prokázané, že zásilka byla žalované doručena dne datum. Tohoto dne se tedy žalovaná dozvěděla o své povinnosti uhradit dlužnou částku, přičemž splatnost byla žalobkyní stanovena do 10 dnů, tedy na datum. Ode dne následujícího tak žalobkyni náleží zákonný úrok z prodlení z přiznané částky částka (výrok I.).

35. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalovaná byla v projednávané věci úspěšnější o 8,63 % [rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 45,69 % a úspěchu žalované v rozsahu 54,31 % – soud kapitalizoval požadované úroky a úroky z prodlení ke dni vyhlášení rozsudku, přičemž celkový předmět řízení činil částka {částka jistina, částka kapitalizované úroky z prodlení, částka procentní úroky z prodlení (z částky částka od datum do vyhlášení rozsudku ze dne datum, č. j. právnická osoba 91/2021-100 a z částky 30 820 od datum do vyhlášení rozsudku dne datum), dále částka kapitalizované smluvní úroky a částka procentní smluvní úroky} a žalobkyně byla úspěšná co do částky částka (částka jistina a částka procentní úroky z prodlení)]. Žalované, jež byla v řízení úspěšnější, by příslušel nárok na náhradu nákladů řízení, avšak ze spisu nevyplývá, že by žalované jakékoliv náklady řízení vznikly. Proto soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků (výrok II.). Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím soudu podepsaného. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.