6 C 152/2021

Plný text

Okresní soud v Blansku rozhodl samosoudkyní JUDr. Alenou Šparlinkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro částka s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5 % ročně od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku ve výši [částka] s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši [částka], s kapitalizovaným úrokem ve výši [částka], se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum], se zákonným úrokem z prodlení ve výši 1,25 % od [datum] do zaplacení z částky [částka], s úrokem ve výši 18,96 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a dále částku ve výši [částka] s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši [částka], s kapitalizovaným úrokem ve výši [částka], se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, s úrokem ve výši 19,52 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částek uvedených ve výroku tohoto rozsudku spolu se zákonným úrokem z prodlení, které jí žalovaná dluží na základě dvou smluv o půjčce, uzavřených žalovanou s právní předchůdkyní žalobkyně.

2. Podle žalobních tvrzení částka [částka] s příslušenstvím představuje nesplněnou platební povinnost žalované ze Smlouvy o zápůjčce [číslo] uzavřené dne [datum] („ Smlouva 1“) mezi žalovanou a původním věřitelem [právnická osoba], součástí byly smluvní podmínky. Příslušenství pohledávky dle žaloby sestává ze smluvního úroku ve výši 18,96 % ročně z dlužné jistiny [částka] od [datum] do zaplacení (za dobu od [datum] do postoupení pohledávky dne [datum] kapitalizovaného částkou [částka]) a úroků z prodlení výši 9,75 % ročně z dlužné jistiny [částka] od [datum] do zaplacení (za dobu od [datum] do postoupení pohledávky dne [datum] kapitalizovaných částkou [částka]). Ze žaloby se podává, že na základě Smlouvy 1 původní věřitel poskytl žalované částku [částka], kterou převzala v hotovosti při podpisu smlouvy a zavázala se ji vrátit s úroky ve výši 18,96 % ročně z jistiny za dobu do sjednané doby poslední splátky kapitalizovanými částkou [částka], administrativním poplatkem ve výši [částka] a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši [částka]. Celková částka měla být splacena 60 pravidelnými týdenními splátkami ve výši po [částka] počínaje dnem [datum] poslední splátka byla splatná dne [datum]. Žalovaná sjednané splátky nehradila řádně a včas, dne [datum] učinila poslední platbu, celkem uhradila pouze [částka]. Žalobkyně má tedy právo na uhrazení celé dosud nezaplacené částky [částka], z toho jistina [částka] a dlužná část poplatku za hotovostní inkaso splátek [částka].

3. Žalobkyně dále tvrdila, že částka [částka] s příslušenstvím představuje nesplněnou platební povinnost žalované ze Smlouvy o zápůjčce č. uzavřené dne [datum] („ Smlouva 2“) mezi žalovanou a původním věřitelem ([právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] – dále„ původní věřitel“), jejíž součástí byly smluvní podmínky. Příslušenství pohledávky dle žalobních tvrzení sestává ze smluvního úroku ve výši 19,52 % ročně z dlužné jistiny [částka] od [datum] do zaplacení (za dobu od [datum] do postoupení pohledávky dne [datum] kapitalizovaného částkou [částka]) a úroků z prodlení výši 9,75 % ročně z dlužné jistiny [částka] od [datum] do zaplacení (za dobu od [datum] do postoupení pohledávky dne [datum] kapitalizovaných částkou [částka]). Ze žaloby se podává, že na základě Smlouvy 2 původní věřitel poskytl žalované částku [částka], kterou převzala v hotovosti při podpisu smlouvy a zavázala se ji vrátit s úroky za dobu do sjednané doby poslední splátky kapitalizovanými částkou [částka], odměnou za administrativní činnost ve výši [částka] a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši [částka]. Celková částka měla být splacena 60 pravidelnými týdenními splátkami ve výši po [částka] počínaje dnem [datum], poslední splátka byla splatná dne [datum]. Žalovaná sjednané splátky nehradila řádně a včas, dne [datum] učinila poslední platbu, celkem uhradila [částka]. Žalovaná dluží dosud nezaplacenou jistinu [částka], část poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši [částka].

4. Dále žalobkyně tvrdila k oběma smlouvám, že původní věřitel jako poskytovatel půjčky s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr ve smyslu § 84 - 89 zákona č. 257/2016 Sb. na základě zhodnocení informací od žalované, které tato původnímu věřiteli poskytla před uzavřením smluv o svých rodinných, majetkových, pracovních a jiných poměrech, a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádán od žalované. Dále poukázala na prohlášení žalované o pravdivosti jí poskytnutých údajů, obsažené ve smluvních dokumentech (čl. 7 smluvních podmínek) a v kartě zákazníka. Dle žalobních tvrzení původní věřitel postoupil žalobkyni pohledávky ze Smlouvy 1 a Smlouvy 2 smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] s účinností k témuž dni, což bylo žalované oznámeno. Žalovaná nereagovala ani na předžalobní výzvu žalobkyně.

5. Žalovaná se nevyjádřila a v řízení zůstala nečinná.

6. Ze smluv o půjčkách vzal soud za prokázané, že na základě Smlouvy o zápůjčce [číslo] („ Smlouva 1“), s jejímž obsahem její strany projevily souhlasnou vůli svými podpisy dne [datum] a jejíž přílohou byly smluvní podmínky, původní věřitel ([právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], [PSČ] [obec]) poskytl v den podpisu Smlouvy 1 žalované v hotovosti částku [částka], což žalovaná potvrdila podpisem Smlouvy 1. Žalovaná se ve Smlouvě 1 zavázala vrátit uvedenou částku v 60 pravidelných týdenních splátkách ve výši po [částka] a to s kapitalizovaným úrokem ve výši [částka], odměnou za administrativní činnost ve výši [částka] a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši [částka] (celkem měla žalovaná vrátit [částka]). Před touto smlouvou původní věřitel poskytl žalované v hotovosti v den podpisu smlouvy částku [částka] na základě Smlouvy o zápůjčce [číslo] („ Smlouva 2“), jejíž přílohou byly smluvní podmínky a s jejímž obsahem strany smlouvy projevily souhlasnou vůli svými podpisy dne [datum], přičemž žalovaná potvrdila převzetí částky podpisem Smlouvy 2. Žalovaná se ve Smlouvě 2 zavázala vrátit uvedenou částku v 60 pravidelných týdenních splátkách ve výši po [částka] s kapitalizovanými úroky ve výši [částka], odměnou za administrativní činnost ve výši [částka] a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši [částka]. První splátka dle každé ze smluv byla splatná 7. den po podpisu Smlouvy.

7. Ze dvou karet zákazníka vyplývá, že se jedná o původním věřitelem připravené formuláře, vyplněné obchodním zástupcem původního věřitele a podepsané žalovanou v den podpisu Smlouvy 1 a Smlouvy 2. K poměrům žalované je v obou kartách uvedeno, že je vdaná, dosažené vzdělání není zaškrtnuto u smlouvy [číslo] u smlouvy [číslo] je uvedeno vzdělání učňovské, bydlí s manželem v nájmu ve společné domácnosti, je zaměstnána u [právnická osoba] [anonymizováno], jako pokladní na dobu neurčitou od března roku [rok]. Její čistý měsíční příjem činil [datum] částku [částka], výdaje na domácnost [částka] z toho [částka] výdaje na bydlení, [částka] osobní výdaje, použitelný příjem [částka]. Ke dni [datum] činil její čistý měsíční příjem [částka], výdaje na domácnost [částka], čistý měsíční příjem [částka]. V závěru karet je pod podpisem zákazníka obsaženo prohlášení o tom, že potvrzuje úplnost, přesnost a pravdivost údajů v kartě, nenachází se v úpadku, není předlužena, nebylo proti ní zahájeno insolvenční řízení a nejsou jí známy jakékoliv skutečnosti, pro které by uvedené řízení mělo být zahájeno (obdobné prohlášení je obsaženo ve smluvních podmínkách v čl. 7). Uvedené ověřeno z výplatních pásek, pracovní smlouvy a nájemní smlouvy s tím, že je uvedena poznámka o tom, že byt je součástí pracovní smlouvy; výpisy z účtu a SIPO neověřeno, půjčky či úvěry u původního věřitele ani jinde nejsou.

8. Původní věřitel postoupil pohledávky za žalovanou ze Smlouvy 1 a 2 včetně příslušenství žalobkyni (jejímž předmětem podnikání je dle výpisu z obchodního rejstříku poskytování spotřebitelských úvěrů) Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne [datum] (což bylo zjištěno z této smlouvy a částečného seznamu postoupených pohledávek), když původní věřitel sepsal žalované určené oznámení o postoupení pohledávek z obou smluv v den podpisu Smlouvy o postoupení pohledávky. Z oznámení bylo zjištěno, že je v něm obsažena výzva určená žalovanému k zaplacení částky [částka] jako dluhu ze smluv o půjčce [číslo] [číslo] uzavřených s [právnická osoba] (jako pohledávky bez příslušenství k datu postoupení pohledávky) do 10 dnů od obdržení dopisu. Podle poštovního podacího lístku bylo oznámení dáno k poštovní přepravě dne [datum]. Žalobkyně prostřednictvím svého zástupce zaslala žalované dne [datum] předžalobní výzvu ze dne [datum] k zaplacení částky [částka] do [datum] jako dluhu ze smluv o půjčce [číslo] [číslo] (zjištěno z uvedeného dopisu a podacího lístku). Ani u jednoho z dopisů odeslaných žalované nebylo prokázáno, zda a případně kdy si je žalovaná mohla vyzvednout u poskytovatele poštovních služeb.

9. Z ani jedné z Karet zákazníka není jasné, z čeho vycházel právní předchůdce žalobkyně při ověřování schopnosti žalované půjčky splácet. Výplatními páskami a v jednom případě i pracovní smlouvou bylo ověřeno, že žalovaná má čistý měsíční příjem ve výši [částka], v roce [rok] došlo k jeho poklesu na [částka] měsíčně; její příjem tedy nedosahuje ani výše minimální mzdy, která v roce [rok] činila [částka]. V Kartě zákazníka ze dne [datum] je již uvedeno, že žalovaná splácí předchozí půjčku, splátky měsíčně jsou uvedeny ve výši [částka], žalovaná však měla splácet [částka] týdně, tedy [částka] měsíčně, výše měsíční splátky tedy neodpovídá. Došlo k poklesu uváděné částky výdajů na bydlení u žalované, kdy měsíční výdaje na nájem, inkaso a energie jsou uvedeny pouze ve výši [částka], jsou tak nevěrohodné. Nebylo ověřeno, např. bankovními výpisy, jak žalovaná s takto minimálními příjmy hospodaří. Z důvodu nedostatečného ověření příjmů a výdajů žalované nelze konstatovat, zda v době uzavření Smlouvy 1 zjevně byla, či zjevně nebyla schopna dluh splácet, resp. zda původní věřitel mohl, či nemohl mít důvodné pochybnosti o tom, zda žalovaná bude, či nebude schopna splácet. Nadto z provedených důkazů nevyplynulo, že (a případně jak) původní věřitel ověřil půjčky či úvěry žalované v obou případech, zda a případně jak ověřil její platební morálku, zda není v insolvenci, zda proti ní nejsou vedeny exekuce, zda ověřoval z dalších zdrojů, odlišných od žalované, ačkoliv takový postup je u poskytovatelů spotřebitelských úvěrů zcela běžný (např. z NRKI, centrální evidence exekucí, SOLUS, insolvenčního rejstříku atd.).

10. Zjištěný skutkový stav popsaný shora soud posoudil dle níže uvedených zákonných ustanovení.

11. Podle § 419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

12. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

13. Podle § 588 věta první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

14. Podle § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

15. Dále byl skutkový stav posouzen s ohledem na den uzavření smluv mezi žalovanou a původním věřitelem ([datum] a [datum]) podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 3. 1. 2019 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“).

16. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

17. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

18. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 19. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

21. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

22. V projednávané věci soud po právním zhodnocení zjištěného skutkového stavu věci dospěl k závěru, že nelze mít za splněnou povinnost původního věřitele řádně (s odbornou péčí) posoudit schopnost žalované jako spotřebitele splácet úvěr, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, mimo jiné i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (žalobkyni), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy spotřebitele. To původní věřitel nesplnil a tomu odpovídá též výsledek, když žalovaná dluh nesplácela.

23. Shodná povinnost byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Nutnost takového výkladu pro ochranu spotřebitele vyplývá i z rozhodnutí finančního arbitra a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 [číslo], ze dne 23.7.2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č. j. FA/SR/SU /1192 2017 – 20 aj.).

24. Pouze jazykový výklad nové právní úpravy obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. (účinného od 1. 12. 2016) by mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele.

25. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, kdy je třeba brát v potaz též zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobkyní uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ (O) becný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.

26. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují, proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Bez možnosti soudu sám ex offo přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená nerealizovatelná.

27. V případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany. Tomu patrně nedopovídá ani záměr zákonodárce, jak vyplývá z důvodové zprávy k zákonu č. 257/2016 Sb., dle níž„ (s ) tanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele (….).“ 28. Pokud záměrem zákonodárce bylo posílení ochrany spotřebitele a cílí na posílení principu„ zodpovědného úvěrování“, relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, nepředstavuje dostatečně účinnou sankci pro poskytovatele úvěru.

29. České spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008 /48/. Článek 8 směrnice č. 2008 /48/ ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných„ případně“ od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být„ účinné, přiměřené a odrazující.“ 30. Směrnice samy sice nemají tzv. přímý horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU, dříve ESD, ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 79/2013), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť).

31. Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34. a 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu). Tehdy byla řešena právě otázka relativní neplatnosti, a to v § 55 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění do 31. 7. 2010.

32. S uvedeným souvisí i skutečnost, že Soudní dvůr Evropské unie se ve věci poskytovatele úvěrů OPR-Finance, vedené pod sp. zn. C -679/18, zabýval předběžnou otázkou položenou českým soudem ve vztahu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, týkající se výkladu článku 8 směrnice 2008 ve spojení s jejím článkem 23. V nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020 uvedený soud k tomu vyložil, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo] ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Uvedené nelze vykládat jinak, než tak, že je třeba, aby důsledkem nesplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele byla nikoliv jen relativní neplatnost, závisející na námitce dlužníka.

33. Za použití teleologického, historického a eurokonformního výkladu ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. je tak nutno dospět k závěru, že uvedené ustanovení nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Za použití § 588 o. z. (dle kterého soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek) je nutno stanovenou neplatnost vykládat jako absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek, čímž se soud musí zabývat z úřední povinnosti i bez námitky spotřebitele.

34. Proto soudu nezbylo než konstatovat, že v tomto ohledu žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a důkazní ve smyslu § 120 odst. 3 o. s. ř., neboť na základě skutkového stavu, jak byl v řízení prokázán, nemohl soud dospět k závěru, že byla ověřena úvěruschopnost žalované (tj. že by věřitel splnil zákonem mu uloženou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované s odbornou péčí, a tedy poskytl spotřebitelský úvěr, aniž by bylo zřejmé, zda bude žalovaná schopna úvěr splatit). Žalobkyně tvrdila toliko to, že byly ověřeny příjmy žalované (pracovní smlouvou, výplatními páskami za poslední tři měsíce předcházející žádosti o poskytnutí zápůjčky, nájemní, podnájemní smlouvou), prokázáno nebylo ničeho. Žalobkyně také netvrdila a neoznačila důkazy (a tedy ani nebylo prokázáno) ničeho ani k ověření výdajové stránky poměrů žalované a o tom, že by si podstatné výdaje původní věřitel jakkoliv ověřoval. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod [číslo] použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel úvěru předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele (a ev. způsobu plnění dosavadních dluhů).

35. Nebylo tak prokázáno, že by původní věřitel provedl posouzení úvěruschopnosti řádně, na základě náležitých a dostatečných podkladů. Žalobkyně tedy neunesla břemeno důkazní o splnění povinnosti původního věřitele posoudit řádně schopnost žalované splácet půjčky, o čemž ji soud pro její omluvenou absenci u jednání nemohl poučit, a rozhodl na základě prokázaného skutkového stavu. Důsledkem nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost smluv uzavřených mezi žalovanou a původním věřitelem a nárok žalobkyně vůči žalované na vrácení pouhého zůstatku nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru jakožto plnění poskytnutého bez platného právního důvodu podle §§ 2991, 2293 o. z., které je třeba poskytnout„ v době přiměřené možnostem“ spotřebitele (žalované) ve smyslu § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru.

36. Po zhodnocení skutkového stavu zjištěného provedeným dokazováním podle shora citovaných a vyložených ustanovení dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze v malé části.

37. Právním předchůdcem žalobkyně byly poskytnuty žalované jednak půjčka ze Smlouvy 1 (částka [částka]) a žalovanou byla na tuto smlouvu zaplacena částka ve výši [částka]; žalované bylo tedy uloženo zaplatit žalobkyni částku [částka] s příslušenstvím (výrok I. rozsudku)

38. Podle § 1968 věty první o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o. z. může věřitel po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

39. Splatnost pohledávky na vrácení bezdůvodného obohacení nevyplývá z právního předpisu ani nebyla mezi účastníky dohodnuta, pohledávka se tak stává splatnou na základě výzvy k zaplacení (§1958 odst. 2 o. z.), která je adresným právním úkonem. Adresný právní úkon se stává účinným v okamžiku, kdy se dostane do dispoziční sféry adresáta, tak aby měl adresát možnost se s obsahem úkonu seznámit. Doručení oznámení o postoupení pohledávky s výzvou k zaplacení a nebo předžalobní výzvy do dispoziční sféry žalované nebylo prokázáno, proto za první takovou výzvu soud pokládá až zásilku obsahující žalobu, kterou si žalovaná mohla vyzvednout na poště v místě trvalého pobytu dne [datum], kdy pro nezdařené doručení byla uložena u poskytovatele poštovních služeb. Žalovaná byla povinna plnit ihned (neprodleně), tedy do 5 dnů (§ 1959 písm. e/ o. z.), tj. do [datum], který lze pokládat za den splatnosti. Dne následujícího ([datum]) se žalovaná dostala do prodlení. Podle § 1968 věta první, § 1970 o. z. tak žalobkyni náleží úroky z prodlení z dlužné částky ode dne [datum] do zaplacení; náleží jí ve výši podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (8,5 % ročně), žalobkyně však požadovala více (9,75 % ročně), proto byla ve zbývající části žaloba zamítnuta.

40. Pokud se týká smlouvy [číslo] byla právním předchůdcem žalobkyně poskytnuta žalované částka [částka], žalovaná uhradila [částka], tedy více než jí bylo na základě absolutně neplatné smlouvy poskytnuto, žalobkyni tedy nevznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení a žaloba byla tedy v této části zamítnuta (II. výrok).

41. O náhradě nákladů řízení (III. výrok) bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalovaná byla procesně z převážné části úspěšná, pročež žalobkyně by byla povinna nahradit jí v rozsahu procesního úspěchu část jí účelně vynaložených nákladů v řízení. Žalované však žádné náklady podle obsahu spisu nevznikly, proto žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.