6 C 179/2022

Plný text

Okresní soud v Blansku rozhodl samosoudkyní JUDr. Alenou Šparlinkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro 18 964,12 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba na stanovení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku ve výši 9 675,12 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 9 675,12 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 8,05 % a částku 9 289 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost uhradit žalobkyni celkem částku 18 964,12 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti žalované vyplývající z úvěrové smlouvy [číslo] ze dne [datum] Touto smlouvou se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 25 000 Kč. Žalovaná z těchto prostředků vyčerpala celkem částku 25 000 Kč, čímž žalované v souvislosti s uvedenou smlouvou vznikla povinnost vyčerpanou částku včetně sjednaných úroků a poplatků splatit celkovou částku 42 250 Kč pravidelnými 13 měsíčními splátkami ve výši 3 250 Kč měsíčně s tím, že první splátka byla splatná 10. den po uzavření smlouvy, každá další splátka byla splatná 30. den od splatnosti předchozí splátky. Tuto svoji povinnost žalovaná řádně nesplnila, když před podáním žaloby uhradila pouze částku 32 574,88 Kč.

2. Žalovaná se ve věci samé nevyjádřila, pouze uvedla, že byla v nemocnici a dále je na neschopence. K osobním poměrům uvedla, že je na úřadě práce, pobírá pouze životní minimum. K jednání soudu se nemůže dostavit.

3. Z jednání dne [datum] se žalobkyně omluvila a souhlasila s projednáním věci ve své nepřítomnosti. Soud proto za použití ustanovení § 101 odst. 3 o.s.ř. věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalobkyně i žalované, vycházeje přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.

4. Po zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, přihlížeje přitom ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, má soud za prokázaný tento skutkový stav: Ze Smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum] soud zjistil, že jejím obsahem je závazek žalobkyně jakožto věřitele poskytnout žalované úvěr ve výši 25 000 Kč a závazek žalované splatit čerpaný úvěr včetně běžného úroku a poplatků pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 3 250 Kč měsíčně s tím, že první splátka byla splatná 10. den po uzavření smlouvy, každá další splátka byla splatná 30. den od splatnosti předchozí splátky, a to včetně smluvního úroku ve výši 20 % ročně. Dle bodu I odst. 1 cit. smlouvy převzala žalovaná částku 25 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy, tj. dne [datum]. Dle předžalobní upomínky ze dne [datum] žalobkyně žalované sdělila, že vzhledem k tomu, že na závazek vyplývající z předmětné smlouvy o úvěru nebylo hrazeno řádně a včas, byl tento závazek ke dni [datum] zesplatněn. Současně žalobkyně vyzvala žalovanou k vrácení dluhu ve výši 9 675,12 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 327 Kč za každý měsíc prodlení a dále paušální náhradu nákladů spojených s vymáháním dlužné částky ve výši 5 000 Kč. Dle poštovního podacího archu ze dne [datum] byla tato výzva odeslána žalované prostřednictvím poštovních služeb dne [datum]. Z nesporných tvrzení a přehledu plateb vyplývá, že žalovaná žalobkyni uhradila celkem částku 32 574,88 Kč. <b>5. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu v souvislosti s citovanými zákonnými ustanoveními posoudil soud věc po právní stránce takto:</b> 6. Dne 1. 1. 2014 nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.). Podle jeho ust. § 3028 odst. 1, 3 o. z. se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se řídí dosavadními právními předpisy. Proto soud věc posoudil podle zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen obch. zák.) a zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák.).

7. Podle ustanovení § 261 odst. 3 písm. d) obchodního zákoníku se částí třetí obchodního zákoníku řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkové vztahy ze smlouvy o úvěru. Podle ustanovení § 497 obchodního zákoníku se smlouvou o úvěru věřitel zavazuje, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ustanovení § 502 obch. z. je dlužník od doby poskytnutí peněžních prostředků povinen platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona. Podle ustanovení § 273 odst. 1 obch. z. lze část obsahu smlouvy určit také odkazem na všeobecné obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi nebo odkazem na jiné obchodní podmínky, jež jsou stranám uzavírajícím smlouvu známé nebo k návrhu přiložené.

8. Smlouva o úvěru je současně smlouvou spotřebitelskou podle hlavy páté občanského zákoníku, jelikož naplňuje znaky spotřebitelské smlouvy uvedené v ustanovení § 52 občanského zákoníku, stejně jako smlouvou o spotřebitelském úvěru uzavřenou v režimu zvláštní právní úpravy zákona o spotřebitelském úvěru.

9. Podle § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni podpisu smlouvy mezi účastníky je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

10. Věřiteli je zde uložena povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Toto je věřitel povinen učinit jak před vznikem závazku, tak před jeho jakoukoliv změnou, která by znamenala významné navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru. Věřitel je při tom povinen vynaložit odbornou péči. Zákon o spotřebitelském úvěru pojem odborné péče nedefinuje. Určité jeho vymezení však lze nalézt v jiných právních předpisech, zejména v zákoně o ochraně spotřebitele nebo v zákoně o podnikání na kapitálovém trhu. V § 2 odst. 1 zák. o ochraně spotřebitele je odborná péče definována jako "úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti". Odborná péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyžaduje speciální znalosti v příslušné oblasti a jejich aplikaci v konkrétním případě. Věřitel je povinen postupovat jako profesionál. Zákon nestaví přesný postup či hierarchii informací nutných k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V řadě případů mohou věřiteli dostačovat již informace, které má o spotřebiteli na základě předchozích či současných smluvních vztahů. Tyto informace mohou být dostatečným důvodem pro odmítnutí poskytnout spotřebitelský úvěr (opakované prodlení se splácením předchozích úvěrů apod.), nemohou však být samy o sobě dostačující pro kladné rozhodnutí o poskytnutí spotřebitelského úvěru (některé pohyby na platebním účtu spotřebitele mohou představovat peněžní toky např. příbuzného spotřebitele; stejně tak věřitel nemusí mít povědomí o všech dluzích spotřebitele u jiných věřitelů apod.).

11. Ustanovení § 9 odst. 1 výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel. Zde je však nutné zdůraznit, že jakkoliv ustanovení § 9 odst. 3 ukládá spotřebiteli povinnost poskytnout věřiteli "na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr", tato povinnost ani nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. K obdobnému závěru ostatně došel i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. září 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006. Věřitel se tak nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a časem obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit.

12. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele - žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť např. ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné říci, zda bude schopen platit splátky, pokud nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba (rodiče, manžel, druh, děti) atp. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru. Odborná péče věřitele mimo jiné zahrnuje i skutečnost, že při tom věřitel nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů (např. nájem v místě a čase obvyklý či jiné průměrné výdaje domácnosti), ale vždy bere v potaz konkrétní situaci spotřebitele žádajícího o spotřebitelský úvěr. Obecně dostupné statistické údaje však mohou posloužit k alespoň částečnému ověření realističnosti údajů tvrzených spotřebiteli a být základem pro podrobnější prověřování situace spotřebitele (např. pokud spotřebitel uvede, že průměrné výdaje na stravování či bydlení činí měsíčně částku, která je o řád nižší než výdaje v místě a čase obvyklé).

13. Podle § 101 odst. 1 o.s.ř. jsou účastníci povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a podle § 120 odst. 1, 3 o.s.ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, který z navrhovaných důkazů provede. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. Důkazní povinnost je tedy vymezena jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení. Pokud nebudou potřebná tvrzení prokázána, stihne účastníka, který má důkazní povinnost, újma spočívající v pro něho nepříznivém soudním rozhodnutí.

14. V daném případě žalobkyně v řízení netvrdila a ani nenavrhla důkazy k prokázání zda/že posoudila schopnost žalované (jakožto spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 9 zák.č. 145/2010 Sb., ve znění platném a účinném do 30.11.2016 O této povinnosti tvrdit a prokázat však soud žalobkyni nemohl poučit podle § 118a odst. 3 o.s.ř. s ohledem na její absenci u jednání. Proto soudu nezbylo než konstatovat, že v tomto ohledu žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a důkazní ve smyslu § 120 odst. 3 o. s. ř., neboť na základě skutkového stavu, jak byl v řízení prokázán, nemohl soud dospět k závěru, že byla ověřena úvěruschopnost žalované (tj. zda věřitel splnil zákonem mu uloženou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované s odbornou péčí, a tedy zda neposkytl úvěr, aniž by bylo zřejmé, jestli bude žalovaná schopna úvěr splatit). Soud přitom nemohl vyhovět návrhu žalobkyně ze dne [datum], jednání odročit a vyzvat ji k doplnění tvrzení písemně, neboť by tím byla narušena rovnost účastníků, když poučení ve smyslu ust. § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. zákon váže výlučně na přítomnost stran u jednání.

15. Proto soudu nezbývá než uzavřít, že smlouva o úvěru uzavřená mezi účastníky dne [datum] je podle § 9 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru neplatná (§ 39 obč. zák.). Jedná se přitom o absolutní neplatnost právního úkonu, tedy o neplatnost, která nastává přímo ze zákona a soudy se jí musí zabývat z úřední povinnosti, je-li z neplatného právního úkonu patrna, anebo jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního úkonu od samého počátku a na právní úkon se hledí jako by nikdy nevznikl a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.10.2013, sp. zn. 28 Cdo 2221/2013).

16. Plnění, které si smluvní strany mezi sebou poskytly, představuje s ohledem na absolutní neplatnost Smlouvy o úvěru plnění z neplatného právního úkonu, přičemž takové plnění je bezdůvodným obohacením ve smyslu § 451 odst. 2 občanského zákoníku, které jsou si smluvní strany povinny podle § 457 téhož zákona („ Je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.“) vzájemně vydat. Pokud tedy právní předchůdce žalobce žalovanému na základě absolutně neplatné Smlouvy o úvěru poskytl částku 25 000 Kč, je žalovaná povinna takové plnění vrátit.

17. Soud dále dospěl k závěru, že tento svůj závazek již žalovaná zcela splnila, neboť z tvrzení žalobkyně, jakož i z listiny ze dne – přehled plateb - bylo prokázáno, že žalovaná před podáním žaloby uhradila žalobkyni částku 32 574,88 Kč. Další nároky uplatněné žalobkyní (poplatek za uzavření smlouvy, smluvní úrok, smluvní pokuta) pak soud posoudil jako nedůvodné, neboť vycházejí z absolutně neplatné smlouvy. Proto byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta (výrok II.).

18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků, neboť plně úspěšná žalovaná náhradu nákladů řízení nepožadovala.