6 C 26/2022

Plný text

Okresní soud v Blansku rozhodl samosoudkyní JUDr. Alenou Šparlinkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem údaje o zástupci pro zaplacení 30 000 Kč s příslušenstvím

I. Zamítá se žaloba na stanovení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku ve výši 20 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 20 000 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 10 %, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 665,75 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 750 Kč, náklady spojenými s uplatňováním pohledávky ve výši 328 Kč a částku 10 000 Kč.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 10 278,18 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.

1. Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhá zaplacení částky 30 000 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum] Touto smlouvou právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba] poskytl žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč, přičemž žalovaný měl poskytnutou částku včetně celkových nákladů úvěru ve výši 17 200 Kč splatit 14 pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 2 600 Kč. Žalovaný však sjednanou částku neuhradil řádně a včas, a to tím, že do sjednané doby splatnosti úvěru svůj závazek nesplatil. Žalovaný uhradil částku ve výši 12 450 Kč, která odpovídá 4 řádně uhrazeným splátkám. Ke dni [datum] byla část závodu původního věřitele, tj. společnosti [právnická osoba], se sídlem [adresa], [PSČ] [obec], [IČO], zapsané v obchodním rejstříku vedeném [název soudu], [anonymizováno 5 slov] [číslo], tvořená divizí spotřebitelských úvěrů převedena na společnost [právnická osoba], [IČO], zapsanou v obchodním rejstříku vedeném [název soudu], v oddílu [anonymizováno] a vložce [číslo], a doklad o koupi části závodu byl uložen ve sbírce listin pod spisovou značkou [spisová značka]. V důsledku koupě části závodu se tak věřitelem pohledávky evidované za žalovaným stala spol. [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ přechodný věřitel“). Z přechodného věřitele byla pohledávka za žalovaným následně postoupena na žalobkyni, a to na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] s účinností k témuž dni, přičemž změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem původního věřitele ze dne [datum]. Z výše uvedeného dovozuje žalobkyně svou aktivní procesní legitimaci. Po zvážení všech okolností a s ohledem na osobu žalovaného, žalobkyně učinila rozhodnutí v soudním řízení ku prospěchu žalovaného neuplatnit postoupené sankční poplatky, postoupené paušální náklady na vymáhání pohledávky, část smluvní pokuty jakož i kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení. Žalobkyně po žalované požaduje nesplacenou jistinu ve výši 20 000 Kč, nesplacený kapitalizovaný smluvní úrok 1 100 Kč, nesplacený poplatek za správu úvěru 1 250 Kč, nesplacený poplatek za hotovostní výběr splátek 2 400 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 3 665,75 Kč, po revizním přepočtu za období od 1. dne prodlení po splatnosti poslední splátky úvěru, tj. od [datum] do [datum], kdy základem pro výpočet zákonného úroku z prodlení byla postoupená jistina pohledávky ve výši 20 000 Kč, účelně vynaložené náklady mimosoudního vymáhání spojené s uplatněním pohledávky ve výši 328 Kč, smluvní pokutu ve výši 10 000 Kč.

2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s odůvodněním, že Smlouva o spotřebitelském úvěru, jež má být titulem pro žalobkyní uplatňované nároky, je od počátku neplatná, a z toho důvodu není způsobilá vyvolávat právní účinky. Neplatnost Smlouvy o spotřebitelském úvěru žalovaný dovozuje zejména ze skutečnosti, že [anonymizována dvě slova], jakožto věřitel pochybila v procesu posuzování úvěruschopnosti žalovaného. V důsledku uvedeného si tedy žalovaný dovoluje vznést námitku neplatnosti Smlouvy o spotřebitelském úvěru, a to v souladu s ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen jako„ ZoSÚ“). Žalovaný má za to, že [anonymizována dvě slova] nesplnila zákonnou povinnost dle ust. § 84 až 89 ZoSÚ, tj. dostatečně neposoudila úvěruschopnost žalovaného. Jedná se přitom o důležitou prevenční povinnost, při jejímž řádném dodržení je možné dosahovat účelu ZoSÚ, a to předcházení předlužování subjektů a následnému vymáhání pohledávek. Žalobkyně ve svém návrhu dle žalovaného neprokázala, že by [anonymizována dvě slova] úvěruschopnost žalovaného prověřila a posoudila s odbornou péčí, tj. v dostatečné míře. Žalobkyně v návrhu uvedla, že žalovaný před uzavřením smlouvy o Spotřebitelském úvěru vyplnil žádost o poskytnutí spotřebitelského úvěru, v níž uvedl okolnosti vypovídající o jeho finanční situaci a přiložil příslušné listiny a doklady. [anonymizována dvě slova] poté dle tvrzení žalobkyně na základě žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru posoudila schopnost žalovaného splácet poskytovaný úvěr a předmětný úvěr žalovanému poskytla. Žalovaný má ovšem za to, že [anonymizována dvě slova] neprovedla posouzení úvěruschopnosti v dostatečné míře, a to s odbornou péčí, neboť z návrhu žalobkyně vyplývá, že [anonymizována dvě slova] spoléhala zcela na správnost informací poskytnutých žalovaným, resp. na stvrzení správnosti těchto informací podpisem žalovaného, bez toho, aby poskytnuté informace jakkoli prověřovala. Z návrhu žalobkyně taktéž vyplývá, že [anonymizována dvě slova] k posouzení úvěruschopnosti žalovaného nikterak nevyužila i jiných zdrojů dat (např. registrů), než informací poskytnutých žalovaným. Postup [anonymizována dvě slova] lze považovat za rozporný s judikaturou Nejvyššího správního soudu, který ve svém rozsudku sp. zn. 1 As 30/2015 ze dne 1. 4. 2015, dospěl k závěru, že povinnost spotřebitele poskytnout poskytovateli úvěru na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, nezbavuje poskytovatele úvěru povinnosti prověřit správnost takto poskytnutých informací, neboť poskytovatel úvěru má při posuzování úvěruschopnosti žadatele postupovat s odbornou péčí. Nejvyšší správní soud uvádí, že při posuzování úvěruschopnosti nelze vycházet čistě ze žadatelem deklarovaných informací, neboť informace získané od žadatele je věřitel povinen dostatečně prověřit, resp. ověřit jejich správnost. Splnění této povinnosti zcela zjevně nemůže být nahrazeno stvrzujícím podpisem žalovaného, kterým žalovaný měl zaručit úplnost a správnost poskytnutých informací a zprostit [anonymizována dvě slova] výše nastíněných povinností. Žalovaný má tedy za to, že za situace, kdy [anonymizována dvě slova] při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela pouze z údajů poskytnutých žalovaným, [anonymizována dvě slova] neposoudila dostatečně, a to s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného. Žalovaný považuje postup [anonymizována dvě slova] za ryze formální, kdy [anonymizována dvě slova] si pouze vyžádala informace od žalovaného, nicméně úvěr žalovanému zjevně poskytla bez toho, aby s informacemi jakkoli pracovala, tj. úvěruschopnost žalovaného prověřovala. I kdyby s informacemi [anonymizována dvě slova] pracovala, vycházela zjevně z jejich domnělé správnosti, kterou si nechala ze strany žalovaného stvrdit podpisem. V oblasti poskytování úvěrů byla ovšem odborníkem právě [anonymizována dvě slova], nikoli žalovaný v pozici spotřebitele, pro což [anonymizována dvě slova] měla ověřit správnost a úplnost poskytovaných informací, aby byla schopna řádně dostát své zákonné povinnosti posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Dle žalovaného tedy žalobkyně neprokazuje, že [anonymizována dvě slova] jakožto poskytovatel úvěru prověřil s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného, tj. schopnost žalovaného splácet poskytovaný úvěr. Žalobkyně tedy ohledně této skutečnosti dle žalovaného neunáší důkazní břemeno, pro což žalovaný nadepsanému soudu navrhuje, nechť žalobu jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítne. Závěrem žalovaný pro úplnost doplňuje, že dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že v případě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je:„ spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“. Žalovaný má tedy za to, že by žalobkyni měl uhradit pouze částku 20 000 Kč, představovanou jistinou poskytnutého úvěru. Žalovaný již dříve ovšem uhradil částku 12 450 Kč, pro což by měl být žalovaný povinen uhradit již pouze 7 550 Kč. [příjmení] výše uvedené žalovaný považuje ve Smlouvě o spotřebitelském úvěru sjednaný úrok a ostatní náklady úvěru za zcela nepřiměřené. V návaznosti na výše uvedené tak tímto žalovaný vznáší námitku neplatnosti smlouvy pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 a ust. § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Žalovaný z tohoto vyvozuje, že žalobkyně nemá nárok na jím nárokované plnění, resp. má nárok pouze na vrácení jistiny úvěru z titulu bezdůvodného obohacení. U jednání soudu dne [datum] navíc žalovaný vznesl námitku promlčení, smlouva byla uzavřena dne [datum], žalovaný ji považuje za neplatnou z důvodu řádného nezkoumání úvěruschopnosti žalovaného, promlčecí lhůta uplynula dnem [datum], žalovaný navrhuje zamítnutí žaloby v celém rozsahu.

3. Z jednání dne [datum] se žalobkyně omluvila, aniž by se nějakým způsobem vyjádřila k námitkám žalovaného, souhlasila s projednáním věci v její nepřítomnosti. Soud proto za použití ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalobkyně, vycházeje přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.

4. Po zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, přihlížeje přitom ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, má soud za prokázaný tento skutkový stav: Smlouvou [číslo] ze dne [datum] se právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba], se sídlem [adresa], [PSČ] [obec], [IČO] zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku včetně celkových nákladů úvěru ve výši 17 200 Kč, tedy celkem částku 37 200 Kč splatit 14 pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 2 600 Kč, počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém byla smlouva uzavřena. Právní předchůdce žalobkyně svou povinnost poskytnout úvěr splnil dne [datum], když žalovaný převzetí jistiny v hotovosti stvrdil svým podpisem na smlouvě o úvěru. Žalovaný však sjednanou částku neuhradil řádně a včas, a to tím, že do sjednané doby splatnosti úvěru svůj závazek nesplatil. Žalovaný uhradil pouze částku ve výši 12 450 Kč, která odpovídá 4 řádně uhrazeným splátkám.

5. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, byla dne [datum] se žalovaným vyplněna Žádost o poskytnutí spotřebitelského úvěru, ve které žalovaný uvedl, že je [anonymizováno], žije s družkou, bydlí v nájmu a vlastní auto a standardní vybavení domácnosti. Má příjem z podnikání ve výši [částka], příjem z důchodu ve výši [částka] měsíčně, průměrné celkové měsíční příjmy má ve výši [částka]. Výdaje tvoří náklady na bydlení ve výši [částka], energie [částka], stravování [částka], ostatní výdaje [částka], průměrné měsíční výdaje tedy činí [částka]. Příjmy a výdaje žalovaného byly ověřeny živnostenským listem, rozhodnutím o přiznání důchodu, smlouvami a výpisy z účtu.

6. Ke dni [datum] byla část závodu původního věřitele, tj. společnosti [právnická osoba], se sídlem [adresa], [PSČ] [obec], [IČO], zapsané v obchodním rejstříku vedeném [název soudu], v oddílu C a vložce [číslo], tvořená divizí spotřebitelských úvěrů převedena na společnost [právnická osoba], [IČO], zapsanou v obchodním rejstříku vedeném [název soudu], v oddílu B a vložce [číslo], a doklad o koupi části závodu byl uložen ve sbírce listin pod spisovou značkou [spisová značka]. V důsledku koupě části závodu se tak věřitelem pohledávky evidované za žalovaným stala spol. [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ přechodný věřitel“). Z přechodného věřitele byla pohledávka za žalovaným následně postoupena na žalobkyni, a to na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] s účinností k témuž dni, přičemž změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem původního věřitele ze dne [datum].

7. Z předžalobní výzvy ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k úhradě celého dluhu ve výši 40 433,91 Kč nejpozději do [datum].

8. Podle § 101 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a podle § 120 odst. 1, 3 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, který z navrhovaných důkazů provede. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. Důkazní povinnost je tedy vymezena jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení. Pokud nebudou potřebná tvrzení prokázána, stihne účastníka, který má důkazní povinnost, újma spočívající v pro něho nepříznivém soudním rozhodnutí.

9. V daném případě žalobkyně v řízení nenavrhla dostatečné důkazy k prokázání svého tvrzení, že právní předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného (jakožto spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr. O této povinnosti tvrdit a prokázat však soud však žalobkyni nemohl poučit podle § 118a odst. 3 o. s. ř. s ohledem na její omluvenou absenci u jednání.

10. Proto soudu nezbylo než konstatovat, že v tomto ohledu žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a důkazní ve smyslu § 120 odst. 3 o. s. ř., neboť na základě skutkového stavu, jak byl v řízení prokázán, nemohl soud dospět k závěru, že byla s odbornou péčí ověřena úvěruschopnost žalovaného (tj. že by věřitel splnil zákonem uloženou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, a tedy poskytl spotřebitelský úvěr, aniž by bylo zřejmé, zda bude žalovaný schopen úvěr splatit).

11. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu v souvislosti s citovanými zákonnými ustanoveními posoudil soud věc po právní stránce takto: Podle ust. § 1879 o. z. může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jiné osobě. Podle § 1880 odst. 1 o. z. s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená. Žalobkyni byla postoupena pohledávka za žalovaným, došlo k oznámení postoupení pohledávky žalovanému, žalobkyně je tedy ve věci aktivně legitimována.

12. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ustanovení § 1751 odst. 1 o. z. lze část obsahu smlouvy určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy.

13. Podle §1 věty druhé zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem. Podle § 86 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle ust. § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele ve znění pozdějších předpisů jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ O) becný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96).

16. Náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, se dlouhodobě projevuje v judikatuře Ústavního soudu. Např. již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). Soud má za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě.

17. Soud také připomíná, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES. Článek 8 směrnice č. 2008/48/ES ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných„ případně“ od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být„ účinné, přiměřené a odrazující.“ Směrnice samy sice nemají tzv. přímý horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU, dříve ESD, ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 79/2013). Nicméně podle ustálené judikatury Soudního dvora EU jsou vnitrostátní soudy při použití vnitrostátního práva povinny vykládat vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnice 2008/48, aby dosáhly výsledku jí zamýšleného. Tato povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva je totiž inherentní systému Smlouvy o FEU v tom, že umožňuje, aby vnitrostátní soudy v rámci svých pravomocí zajistily plnou účinnost unijního práva při rozhodování o sporech, které jim byly předloženy (rozsudek ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová, C 377/14, EU:C: 2016, bod 79). Soudní dvůr již mimoto mnohokrát rozhodl, že zásada konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, s tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu s cílem sledovaným touto směrnicí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. ledna 2012, Dominguez, C 282/10, EU:C: 2012.

18. V rozsudku ze dne 5. března 2020 ve věci OPR- Finance s.r.o. v. GK., ECLI:EU:C: 2020 pak Evropský soud EU výslovně uvedl, že„ články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 19. Proto soudu nezbývá než uzavřít, že neplatnost úvěrové smlouvy pro nedostatečné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru je neplatností absolutní, neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 580 a 588 občanského zákoníku). Jde o neplatnost, která nastává přímo ze zákona a soudy se jí musí zabývat z úřední povinnosti, je-li z právního úkonu patrna, anebo jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního úkonu od samého počátku, na právní úkon se hledí jakoby nikdy nevznikl a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2221/2013).

20. Podle § 609 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o.z.), nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit. Plnil-li však dlužník po uplynutí promlčecí lhůty, nemůže požadovat vrácení toho, co plnil.

21. Podle § 610 odst. 1 o.z., k promlčení soud přihlédne, jen namítne-li dlužník, že je právo promlčeno. Vzdá-li se někdo předem práva uplatnit námitku promlčení, nepřihlíží se k tomu.

22. Podle § 619 odst. 1 o.z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé.

23. Podle § 629 odst. 1 o.z. promlčecí lhůta trvá tři roky.

24. Ze všech výše uvedených důvodů se soud nejprve z úřední povinnosti zabýval posouzením, zda při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru byla dostatečným způsobem prověřena úvěruschopnost žalovaného.

25. Věřiteli je zákonem uložena povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Toto je věřitel povinen učinit jak před vznikem závazku, tak před jeho jakoukoliv změnou, která by znamenala významné navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru. Věřitel je při tom povinen vynaložit odbornou péči. Zákon o spotřebitelském úvěru pojem odborné péče nedefinuje. Určité jeho vymezení však lze nalézt v jiných právních předpisech, zejména v zákoně o ochraně spotřebitele nebo v zákoně o podnikání na kapitálovém trhu. V § 2 odst. 1 zák. o ochraně spotřebitele je odborná péče definována jako„ úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“. Odborná péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyžaduje speciální znalosti v příslušné oblasti a jejich aplikaci v konkrétním případě. Věřitel je povinen postupovat jako profesionál. Zákon nestaví přesný postup či hierarchii informací nutných k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V řadě případů mohou věřiteli dostačovat již informace, které má o spotřebiteli na základě předchozích či současných smluvních vztahů. Tyto informace mohou být dostatečným důvodem pro odmítnutí poskytnout spotřebitelský úvěr (opakované prodlení se splácením předchozích úvěrů apod.), nemohou však být samy o sobě dostačující pro kladné rozhodnutí o poskytnutí spotřebitelského úvěru (některé pohyby na platebním účtu spotřebitele mohou představovat peněžní toky např. příbuzného spotřebitele; stejně tak věřitel nemusí mít povědomí o všech dluzích spotřebitele u jiných věřitelů apod.).

26. Ustanovení § 86 odst. 1 výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel. Zde je však nutné zdůraznit, že jakkoliv ustanovení § 84 odst. 2 ukládá spotřebiteli povinnost poskytnout věřiteli„ na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr“, tato povinnost ani nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. K obdobnému závěru ostatně došel i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. září 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006. Věřitel se tak nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a časem obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit.

27. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele - žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť např. ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné říci, zda bude schopen platit splátky, pokud nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba (rodiče, manžel, druh, děti) atp. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru. Odborná péče věřitele mimo jiné zahrnuje i skutečnost, že při tom věřitel nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů (např. nájem v místě a čase obvyklý či jiné průměrné výdaje domácnosti), ale vždy bere v potaz konkrétní situaci spotřebitele žádajícího o spotřebitelský úvěr. Obecně dostupné statistické údaje však mohou posloužit k alespoň částečnému ověření realističnosti údajů tvrzených spotřebiteli a být základem pro podrobnější prověřování situace spotřebitele (např. pokud spotřebitel uvede, že průměrné výdaje na stravování či bydlení činí měsíčně částku, která je o řád nižší než výdaje v místě a čase obvyklé).

28. V posuzované věci nebylo prokázáno, že by původní věřitel splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně. Žalobkyně tvrdila toliko to, že byly ověřeny příjmy žalovaného (živnostenským listem, rozhodnutím o přiznání důchodu), ze kterých byl zjištěn příjem žalovaného ve výši [částka] měsíčně. Žalobkyně však netvrdila a neoznačila důkazy, kromě žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru, (a tedy ani nebylo prokázáno) ničeho k ověření, jakými finančními prostředky žalovaný ve skutečnosti měsíčně disponoval., např. výpisu z účtu žalovaného, ze kterého by bylo možno ověřit, jak žalovaný s tímto měsíčním příjmem hospodaří. Žalobkyně nijak netvrdila ani neprokázala, že by původní věřitel jakkoliv ověřoval výdajové stránky poměrů žalovaného. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod [číslo] použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel úvěru předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele (a ev. způsobu plnění dosavadních dluhů). K tomuto porovnání vzhledem k absenci jakýchkoliv podkladů k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít. Žalovaný při poskytování těchto svých osobních a majetkových údajů původnímu věřiteli postupoval v rozporu se zákonem, pravdivě neuvedl, zda splácí další úvěry a půjčky. Přestože údaje o těchto úvěrech žalovaný původnímu věřiteli nesdělil, je zřejmé, že původní věřitel neprovedl posouzení úvěruschopnosti řádně, spoléhal pouze na údaje sdělené žalovaným. Původní věřitel neověřil výdaje žalovaného na základě náležitých a dostatečných podkladů, neboť je z výše uvedeného zcela zřejmé, že úvěr neměl být žalovanému vůbec poskytnut, neboť neměl dostatečné finanční prostředky k jeho řádnému splácení. Žalobkyně tedy neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní o splnění povinnosti původního věřitele posoudit řádně schopnost žalovaného splácet úvěr.

29. Předloženými důkazy tedy nebylo v řízení prokázáno, že by původní věřitel při uzavření předmětné smlouvy řádně prověřil úvěruschopnost žalovaného (tj. že by věřitel splnil zákonem mu uloženou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí), a tedy poskytl spotřebitelský úvěr, aniž by bylo zřejmé, zda bude žalovaný schopen úvěr splatit).

30. Proto soudu nezbývá než uzavřít, že smlouva o úvěru podepsaná mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně dne [datum] je podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná, neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 580 a 588 občanského zákoníku). Jedná se přitom o absolutní neplatnost právního úkonu, tedy o neplatnost, která nastává přímo ze zákona a soudy se jí musí zabývat z úřední povinnosti, je-li z neplatného právního úkonu patrna, anebo jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního úkonu od samého počátku, na právní úkon se hledí jakoby nikdy nevznikl a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2221/2013).

31. Pokud právní předchůdce žalobkyně za této situace ve prospěch žalovaného poskytl plnění ve výši 20 000 Kč, je nutné to posuzovat jako plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 2 o. z.). Žalovanému proto vznikla povinnost vydat vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením (§ 3000 o. z.). Dle nesporných tvrzení byla žalovaným uhrazena na předmětný úvěr částka 12 450 Kč, zbývala by žalovanému k úhradě částka 7 550 Kč. Žalovaným však byla vznesena námitka promlčení tohoto nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení.

32. Obecně platí, že právo může být uplatněno poprvé (§ 619 odst. 1 o.z.), jakmile vznikne možnost podat na jeho základě žalobu, jinými slovy řečeno, jakmile nastane okamžik, kdy je actio nata. Tento okamžik nastává zásadně splatností dluhu, tj. dnem, kdy měl dlužník povinnost poprvé splnit dluh.

33. Nebyla-li splatnost dluhu (vrácení úvěru) dohodnuta, může již den následující po vzniku takového právního poměru věřitel smlouvu o úvěru vypovědět ve lhůtě šesti týdnů (§ 605 o.z.), a tím vyvolat její splatnost. Až uplynutím výpovědní lhůty se právo věřitele na vrácení úvěru stává nárokem s účinky actio nata. Tento okamžik je pak dnem počátku běhu promlčecí doby podle § 619 odst. 1 o.z. Soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že promlčecí doba počala běžet den následující po uplynutí lhůty šesti týdnů od uzavření smlouvy o zápůjčce. S ohledem na to, že smlouva o zápůjčce byla sjednána dne [datum], pak počátek promlčecí doby začal běžet dne [datum]. S ohledem na to, že žaloba ve věci byla podána k soudu dne [datum], byla podána po uplynutí tříleté promlčecí doby, která uplynula dne [datum].

34. Soud tak dospěl k závěru, že na základě všech výše uvedených skutečností došlo k promlčení žalované částky, a soudu tak nezbylo, než žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

35. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalovanému, jež byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 10 278,18 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 30 000 Kč sestávající z částky 2 300 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 2 300 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky 2 300 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne [datum] včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne [datum] náhrada 694,36 Kč za 62 ujetých km v částce 394,36 Kč (36,10 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 511/2021 Sb. při průměrné spotřebě 4,6 l [číslo] km a 4,70 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 511/2021 Sb.) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 3 × 30 minut v částce 300 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 8 494,36 Kč ve výši 1 783,82 Kč.