6 C 7/2023

Plný text

Okresní soud v Blansku rozhodl samosoudkyní JUDr. Alenou Šparlinkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro 14 079 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 701 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 4 701 Kč od [datum] do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 9 378 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 9 378 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou soudu dne [datum], doplněnou podáním ze dne [datum], se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 14 079 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že žalovaný uzavřel dne [datum] s žalobkyní po řádném prověření úvěruschopnosti žalovaného úvěrovou smlouvu prostřednictvím internetových stránek žalobkyně www. [webová adresa], na jejímž základě byl žalovanému po zaslání ověřovacího poplatku 1 Kč, poskytnut bezúčelový spotřebitelský úvěr ve výši 10 000 Kč na číslo účtu uvedené ve Smlouvě [bankovní účet], a žalovaný se zavázal k úhradě dlužné částky a poplatků za poskytnutí ve 24 měsíčních splátkách. Sjednány byly také další volitelné služby za následující poplatky: poplatek za prodloužení splatnosti ve výši 1 980 Kč, poplatek za expres výplatu, poplatek za bezpečnou splátku. V rámci druhé až osmé splátky se vynáší úrok pevnou částkou ve výši 490 Kč, v rámci první a deváté až dvacáté čtvrté splátky se úrok nevynáší. Žalovaný za trvání Smlouvy uhradil dne [datum] částku 1 Kč, dne [datum] uhradil 50 Kč. Dále uhradil dne [datum] částku 1 045 Kč, dne [datum] částku 3 086 Kč a dne [datum] částku 1 117 Kč. Dostal se do prodlení, načež byl žalobkyní informován o výši dluhu a vyzýván prostřednictvím SMS a e-mailu k jeho úhradě. V souladu s částí Smlouvy " Náklady úvěru" odstavcem "Sankce", byla žalovanému účtována smluvní pokuta dne [datum] ve výši 500 Kč, dne [datum] ve výši 500 Kč a dne [datum] ve výši 500 Kč, poté byly žalovanému účtovány účelně vynaložené náklady dne [datum] ve výši 100 Kč, dne [datum] ve výši 100 Kč, dne [datum] ve výši 100 Kč, dne [datum] ve výši 130 Kč, dne [datum] ve výši 100 Kč a dne [datum] ve výši 130 Kč. V souladu s částí Smlouvy " Náklady úvěru", odstavcem "Sankce", byla žalované dne [datum] účtována jednorázová smluvní pokuta 10 % z nezaplacené jistiny a úroků ve výši 1 065 Kč. Žalovanému byla zaslána předžalobní výzva k plnění, přesto žalobkyni dosud dluží částku 14 079 Kč sestávající z jistiny ve výši 8 698 Kč, poplatku za bezpečnou splátku ve výši 396 Kč, úroků ve výši 1 960 Kč, účelně vynaložených nákladů ve výši 460 Kč a smluvních pokut ve výši 2 565 Kč. Příslušenství představuje kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 92,57 Kč od [datum] do [datum] a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 14 079 Kč od [datum] do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Z jednání dne [datum] se žalobkyně omluvila a souhlasila s projednáním věci v její nepřítomnosti, žalovaný se bez omluvy nedostavil. Soud proto za použití ustanovení § 101 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (o. s. ř.), věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků, vycházeje přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.

4. Soud provedl dokazování listinami – formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru ([příjmení] žádosti [číslo], ID klienta [číslo]), úvěrovou smlouvou ([příjmení] žádosti [číslo], ID klienta [číslo]), splátkovým kalendářem, opisem výpisu proplacení smlouvy ze dne [datum], Sazebníkem žalobkyně (kamali) platným od [datum], výpisem čerpání, splátek a úhrad ke smlouvě [číslo] kopií OP žalovaného [číslo] výzvou před zahájením vymáhání celého dluhu ze dne [datum], výzvou ke splacení celé půjčky ze dne [datum], předžalobní výzvou k plnění vyhotovenou zástupcem žalobkyně [příjmení] [příjmení] dne [datum], podacím archem ze dne [datum], Potvrzením o provedené platbě ze dne [datum] (10 000 Kč) a po zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, přihlížeje přitom ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, má soud za prokázaný tento skutkový stav:

5. Z Formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, platební historie Úvěrové smlouvy, kopie občanského průkazu žalovaného a potvrzení o provedených platbách soud zjistil, že účastníci prostřednictvím prostředků komunikace na dálku [webová adresa], kdy listinou označenou jako Printscreen ze systému k prokázání odeslání SMS kódu bylo prokázáno, že smlouvu specifickým číselným kódem [příjmení] [číslo] podepsal dne [datum] žalovaný) uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru, v níž byly sjednány parametry a podmínky úvěru, druh – bezúčelový spotřebitelský úvěr, výše úvěru 10 000 Kč, v rámci druhé až osmé splátky se vynáší úrok pevnou částkou ve výši 490 Kč, celková částka, kterou je třeba zaplatit, činí 13 760 Kč (nezahrnuje úhradu za doplňkové služby), RPSN 49,20 %, poplatek za korunový odklad 990 Kč, splatnost úvěru 24 měsíců ode dne poskytnutí úvěru, způsob poskytnutí úvěru – na bankovní účet žalovaného č. [bankovní účet], dále byl sjednán poplatek za doplňkovou službu Expres výplata ve výši 199 Kč, poplatek za doplňkovou službu bezpečná splátka, prodloužení splatnosti ve výši 1 980 Kč. Ke korunovému odkladu došlo dne [datum] kdy žalovaný uhradil 1 Kč a dne [datum], kdy uhradil 50 Kč. Potvrzeními o provedené platbě a Opisem výpisu proplacení smlouvy bylo prokázáno, že žalobkyně zaplatila dne [datum] na účet žalovaného č. [bankovní účet] jistinu úvěru ve výši 10 000 Kč (pod [variabilní symbol]); z výpisu čerpání, splátek a úhrad vyplývá, že žalovaná čerpal dne [datum] jistinu 10 000 Kč, žalovaný uhradil žalobkyni dne [datum] částku 1 045 Kč, dne [datum] splátku ve výši 1 Kč, dne [datum] splátku 50 Kč, splátku ve výši 50 Kč, dne [datum] splátku 3 086 Kč a dne [datum] splátku ve výši 1 117 Kč, dále již ničeho, žalobkyně proto úvěr ke dni [datum] zesplatnila; dluh žalovaného vyčíslila částkou 14 079 Kč, která sestává z jistiny 8 698 Kč, poplatku za bezpečnou splátku 396 Kč, úroků v celkové výši 1 960 Kč, účelně vynaložených nákladů ve výši 460 Kč a smluvních pokut ve výši 2 565 Kč. Právní zástupce žalobkyně zaslal žalovanému doporučeně dne [datum] (viz podací arch) předžalobní výzvu k plnění ze dne [datum], kde ho vyzval k zaplacení dluhu z úvěrové smlouvy uzavřené dne [datum] v celkové výši 14 079 Kč ve lhůtě nejpozději do 30 dnů od sepsání výzvy.

6. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, žalobkyně v žalobě tvrdila, že vždy hodnotí schopnost žadatele úvěr splácet, a to prostřednictvím registrů NRKI a BRKI, zjišťuje, zda žadatel má další závazky a zda tyto řádně hradí prostřednictvím registru SOLUS a dále v centrální evidenci exekucí a insolvenčním rejstříku. Žalobkyně neoznačila a nepředložila žádné důkazy k tomu, že řádně ověřila úvěruschopnost žalovaného, tj. že objektivně ověřila jeho individuální příjmy a výdaje a jeho schopnost žádaný úvěr splácet.

7. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu v souvislosti s citovanými zákonnými ustanoveními posoudil soud věc po právní stránce takto: Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.”), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 1751 odst. 1 o. z. lze část obsahu smlouvy určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy.

8. Podle ust. § 1 věty druhé zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem. Podle § 86 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle ust. § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele ve znění pozdějších předpisů jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 9. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ O) becný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96).

11. Náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, se dlouhodobě projevuje v judikatuře Ústavního soudu. Např. již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). Soud má za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě.

12. Soud také připomíná, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES. Článek 8 směrnice č. 2008/48/ES ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných„ případně“ od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být„ účinné, přiměřené a odrazující.“ Směrnice samy sice nemají tzv. přímý horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU, dříve ESD, ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 79/2013). Nicméně podle ustálené judikatury Soudního dvora EU jsou vnitrostátní soudy při použití vnitrostátního práva povinny vykládat vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnice 2008/48, aby dosáhly výsledku jí zamýšleného. Tato povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva je totiž inherentní systému Smlouvy o FEU v tom, že umožňuje, aby vnitrostátní soudy v rámci svých pravomocí zajistily plnou účinnost unijního práva při rozhodování o sporech, které jim byly předloženy (rozsudek ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová, C 377/14, EU:C: 2016, bod 79). Soudní dvůr již mimoto mnohokrát rozhodl, že zásada konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, s tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu s cílem sledovaným touto směrnicí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. ledna 2012, Dominguez, C 282/10, EU:C: 2012.

13. V rozsudku ze dne 5. března 2020 ve věci OPR- Finance s.r.o. v. GK., ECLI:EU:C: 2020 pak Evropský soud EU výslovně uvedl, že„ články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 14. Neplatnost úvěrové smlouvy pro nedostatečné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle ust. § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru je neplatností absolutní, neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 580 a 588 občanského zákoníku). Jde o neplatnost, která nastává přímo ze zákona a soudy se jí musí zabývat z úřední povinnosti, je-li z právního úkonu patrna, anebo jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního úkonu od samého počátku, na právní úkon se hledí, jako by nikdy nevznikl a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2221/2013).

15. Ze všech výše uvedených důvodů se soud nejprve z úřední povinnosti zabýval posouzením, zda při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru byla dostatečným způsobem prověřena úvěruschopnost žalovaného.

16. Věřiteli je zákonem uložena povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Toto je věřitel povinen učinit jak před vznikem závazku, tak před jeho jakoukoliv změnou, která by znamenala významné navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru. Věřitel je při tom povinen vynaložit odbornou péči. Zákon o spotřebitelském úvěru pojem odborné péče nedefinuje. Určité jeho vymezení však lze nalézt v jiných právních předpisech, zejména v zákoně o ochraně spotřebitele nebo v zákoně o podnikání na kapitálovém trhu. V § 2 odst. 1 zák. o ochraně spotřebitele je odborná péče definována jako„ úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“. Odborná péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyžaduje speciální znalosti v příslušné oblasti a jejich aplikaci v konkrétním případě. Věřitel je povinen postupovat jako profesionál. Zákon nestaví přesný postup či hierarchii informací nutných k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V řadě případů mohou věřiteli dostačovat již informace, které má o spotřebiteli na základě předchozích či současných smluvních vztahů. Tyto informace mohou být dostatečným důvodem pro odmítnutí poskytnout spotřebitelský úvěr (opakované prodlení se splácením předchozích úvěrů apod.), nemohou však být samy o sobě dostačující pro kladné rozhodnutí o poskytnutí spotřebitelského úvěru (některé pohyby na platebním účtu spotřebitele mohou představovat peněžní toky např. příbuzného spotřebitele; stejně tak věřitel nemusí mít povědomí o všech dluzích spotřebitele u jiných věřitelů apod.).

17. Ust. § 86 odst. 1 výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel. Zde je však nutné zdůraznit, že jakkoliv ustanovení § 84 odst. 2 ukládá spotřebiteli povinnost poskytnout věřiteli„ na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr“, tato povinnost ani nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. K obdobnému závěru ostatně došel i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. září 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006. Věřitel se tak nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a časem obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit.

18. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele - žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť např. ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné říci, zda bude schopen platit splátky, pokud nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba (rodiče, manžel, druh, děti) atp. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru. Odborná péče věřitele mimo jiné zahrnuje i skutečnost, že při tom věřitel nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů (např. nájem v místě a čase obvyklý či jiné průměrné výdaje domácnosti), ale vždy bere v potaz konkrétní situaci spotřebitele žádajícího o spotřebitelský úvěr. Obecně dostupné statistické údaje však mohou posloužit k alespoň částečnému ověření realističnosti údajů tvrzených spotřebiteli a být základem pro podrobnější prověřování situace spotřebitele (např. pokud spotřebitel uvede, že průměrné výdaje na stravování či bydlení činí měsíčně částku, která je o řád nižší než výdaje v místě a čase obvyklé).

19. Podle ust. § 101 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a podle § 120 odst. 1, 3 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, který z navrhovaných důkazů provede. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. Důkazní povinnost je tedy vymezena jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení. Pokud nebudou potřebná tvrzení prokázána, stihne účastníka, který má důkazní povinnost, újma spočívající v pro něho nepříznivém soudním rozhodnutí.

20. V daném případě byl soud nucen konstatovat, že žalobkyně v řízení nenavrhla dostatečné důkazy k prokázání svého tvrzení, že s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného (jakožto spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr. O této povinnosti tvrdit a prokázat však soud však žalobkyni nemohl poučit podle ust. § 118a odst. 3 o. s. ř. s ohledem na její omluvenou absenci u jednání.

21. Žalobkyně tedy neunesla břemeno tvrzení a důkazní ve smyslu ust. § 120 odst. 3 o. s. ř., neboť na základě skutkového stavu, jak byl v řízení prokázán, nemohl soud dospět k závěru, že byla s odbornou péčí ověřena úvěruschopnost žalovaného (tj. že by věřitelka splnila zákonem uloženou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, a tedy poskytla spotřebitelský úvěr, aniž by bylo zřejmé, zda bude žalovaný schopen úvěr splatit).

22. Proto soudu nezbývá než uzavřít, že smlouva o úvěru podepsaná mezi účastníky řízení dne [datum] je podle ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná, neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 580 a 588 občanského zákoníku). Jedná se přitom o absolutní neplatnost právního úkonu, tedy o neplatnost, která nastává přímo ze zákona a soudy se jí musí zabývat z úřední povinnosti, je-li z neplatného právního úkonu patrna, anebo jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního úkonu od samého počátku, na právní úkon se hledí, jako by nikdy nevznikl a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti.

23. Pokud žalobkyně za této situace ve prospěch žalovaného poskytla plnění ve výši 10 000 Kč, je nutné to posuzovat jako plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 2 o. z.). Žalovanému proto vznikla povinnost vydat vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením (§ 3000 o. z.), tedy povinnost zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný tuto svou povinnost splnil pouze ve výši 5 299 Kč, byly soudem zohledněny tyto platby žalovaného a soud mu tedy uložil výrokem I. rozsudku uhradit žalobkyni částku 4 701 Kč.

24. Také pokud se týká požadovaných úroků z prodlení, je žaloba důvodná pouze částečně. Podle ust. § 1968 věty první o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle ust. § 1970 o. z. může věřitel po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

25. Vzhledem k tomu, že splatnost předmětné pohledávky na vrácení bezdůvodného obohacení nevyplývá z právního předpisu ani nebyla mezi účastníky dohodnuta, stává se pohledávka splatnou na základě výzvy k zaplacení (§1958 odst. 2 o. z.), která je adresným právním úkonem. Adresný právní úkon se stává účinným v okamžiku, kdy se dostane do dispoziční sféry adresáta, tak aby měl adresát možnost se s obsahem úkonu seznámit. Žalobkyně žalovaného prokazatelně vyzvala k zaplacení předžalobní výzvou ze dne [datum], a to do 30 dnů od sepsání výzvy. Dle podacího archu žalobkyně přípis odeslala doporučeně dne [datum] (a dostal se tak do dispoziční sféry žalovaného), 30denní lhůta pro zaplacení proto uplynula dne [datum]. Ode dne následujícího tak žalobkyni náleží zákonný úrok z prodlení. Proto soud žalobkyni přiznal výrokem I. rozsudku právo na úrok z prodlení od tohoto data, tj. od [datum] do zaplacení.

26. Co do úroku z prodlení za dobu z původně žalované částky soud žalobu zamítl, a rovněž pokud jde o požadované smluvní poplatky, úroky, účelně vynaložené náklady a smluvní pokuty, soud žalobu zamítl jako nedůvodnou (výrok II. rozsudku), neboť z neplatné smlouvy nemohou účastníkům vyplývat žádná práva ani povinnosti.

27. III. výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalovaný byl ve sporu převážně úspěšný, žádné náklady mu však v souvislosti s tímto sporem nevznikly, proto bylo soudem rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.