704 C 4/2023

Plný text

Okresní soud v Blansku rozhodl samosoudcem JUDr. Michalem Janouškem, Ph.D., ve věci žalobkyně: název žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 131 803 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 75 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % p. a. z částky 75 000 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 20 301 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 95 301 Kč ve výši 8,05 % ročně od [datum] do zaplacení, částky 36 502 Kč a úroku ve výši 102,29 % p. a. z částky 75 000 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 214 185 Kč, zamítá.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 4 420,55 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení].

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 95 301 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 95 301,00 Kč ve výši 8,05 % ročně od [datum] do zaplacení, pohledávky ve výši 36 502 Kč a úrok ve výši 102,29 % p. a. z částky 75 000 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 214 185 Kč. Podanou žalobu odůvodnila tím, že je s účinností ode dne [datum] držitelkou povolení [obec] národní banky k poskytování spotřebitelských úvěrů, a to i pro období před datem [datum]. Mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru [číslo] žalovaná smlouvu podepsala dne [datum] a na jejím základě poskytla žalované na účet uvedený ve smlouvě úvěr 75 000 Kč, jenž vyplatila dne [datum]. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr a úrok za jeho poskytnutí ve výši efektivní úrokové sazby 166,87 % p. a. splácet ve 24 měsíčních splátkách ve výši 7 437 Kč splatných vždy k 17. dni každého kalendářního měsíce počínaje červencem 2017 dle splátkového kalendáře. Oznámení o schválení úvěru bylo žalované zasláno na dodejku. Schopnost žalované řádně hradit úvěr prověřila na základě dokladů a informací získaných od žalované, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti a z jiných zdrojů (doklady o příjmech, prohlášení žalované), kdy zjistila, že volné zdroje ke splácení jsou dostatečné. Žalobkyně ověřila úvěrovou historii žalované v databázích SOLUS a NRKI. Na základě těchto údajů a informací z dotazovaných registrů i provedeného tzv. scoringu klienta, rozhodla o možnosti poskytnutí úvěru. Dále bylo prověřeno, že žalovaná nebyla v době žádosti evidována v insolvenčním rejstříku, neměla u žalobkyně předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, doklad totožnosti žalované nebyl evidován jako neplatný, zaměstnavatel žalované nebyl evidován v insolvenčním rejstříku a obchodník jednající s žalovanou doporučil úvěr ke schválení. Žalovaná neplnila řádně podmínky smlouvy a ocitla se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Do data zesplatnění celého úvěru nezaplatila žádnou částku. Před zesplatněním celého úvěru vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6.1. smlouvy v celkové výši 998 Kč, následkem prodlení žalované vzniklo žalobkyni právo na zaplacení náhrady nákladů podle bodu 6.2. smlouvy ve výši 400 Kč. V důsledku prodlení žalované došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru v souladu s bodem 6.3. smlouvy, podle kterého platí, že pokud se žalovaná ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části o délce 65 dnů, dochází tímto dnem bez dalšího k zesplatnění celého úvěru. Žalovaná se takto dostala do prodlení s úhradou splátky či její části o délce 65 dnů u splátky [číslo] splatné dne [datum], k datu [datum] tak došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění celého úvěru a podle bodu 6.4. smlouvy se ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru. Novou jistinu 93 903 Kč byla žalovaná povinna uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru. Strany sjednaly, že žalobkyně je oprávněna požadovat úroky z prodlení v zákonné výši z celé této nové jistiny úvěru až do jejího úplného zaplacení. V bodě 6.5. smlouvy strany sjednaly, že pokud žalovaná po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká jí povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení, v daném případě ode dne [datum] do jejího úplného zaplacení. V bodě 2.2. smlouvy strany sjednaly, že úroky za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru, tento úrok běží i po zesplatnění úvěru, když poté i nadále přirůstá pouze k původní nesplacené jistině zahrnuté do nové jistiny úvěru, a to až do doby její úplné úhrady. Podle bodu 2.2. smlouvy je výše úroku limitována na 120 % částky, kterou má žalovaná zaplatit na částku 214 185 Kč.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Žalovaná se bez omluvy na nařízené jednání nedostavila, soud tak za podmínek § 101 odst. 3 o. s. ř. jednal v její nepřítomnosti.

3. Po zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, přihlížeje přitom ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, má soud za prokázaný tento skutkový stav: Smlouvou uzavřenou dne [datum], [číslo] se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 75 000 Kč a žalovaná se zavázala tento úvěr včetně úroku ve výši 166,87 % p. a. a sjednaných nákladů splatit 24 měsíčními splátkami ve výši 7 437 Kč.

4. Z Hodnocení klienta ke smlouvě o úvěru [číslo] ze dne [datum] vyplývá, že celková výše úvěru je 75 000 Kč, splátka 7 437 Kč, zápůjční úroková sazba 166,87 %, počet splátek 24 a celková částka, kterou má žalovaná zaplatit 178 488 Kč. Žalovaná uvedla své příjmy ve výši 16 000 Kč ze zaměstnání a ostatní příjmy (výživné, sociální dávky) ve výši 6 100 Kč. Celkové příjmy uvedené žalovanou činily 22 100 Kč. Výdaje tvoří životní minimum 3 410 Kč, dvě děti v domácnosti a výdaje na ně 3 500 Kč, splátky 2 000 Kč, náklady bydlení 1 500 Kč, rezerva 1 000 Kč. Celkové výdaje činí 8 410 Kč. Dále jsou uvedeny doplňující údaje o zaměstnavateli, dále že žalovaná žije u rodičů. Současně je uvedeno, že po odečtení příjmů a výdajů vycházejí volné zdroje na 12 690 Kč.

5. Z výpisu příchozích transakcí z běžného účtu žalované č. ú. [bankovní účet], a z výplatních lístků soud zjistil, že příjem žalované od zaměstnavatele činil za březen 2017 částku [částka] a za duben 2017 částku [částka]. Konečný stav bankovního účtu žalované za období od [datum] do [datum] činil [částka], resp. [částka], z výpisů bankovního účtu žalované jsou patrné příjmy ze zaměstnání a zaplaceného výživného. Oznámením o přiznání dávky státní sociální podpory byl nezletilé [jméno] [celé jméno žalované] přiznán přídavek na dítě ve výši [částka] měsíčně a nezletilému [jméno] [příjmení] ve výši [částka] měsíčně. Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka], který nabyl právní moci dne [datum], soud schválil dohodu rodičů, jíž byly obě nezletilé děti svěřeny pro dobu do i po rozvodu manželství rodičů do péče matky a otec se zavázal s účinností od [datum] a dále s účinností od právní moci rozsudku o rozvodu manželství přispívat na výživu nezletilého [jméno] částkou [částka] měsíčně, na výživu nezletilé [jméno] částkou [částka] měsíčně, splatnými k rukám matky do každého 20. dne v měsíci předem.

6. Z výpisu z registru [příjmení] vyplývá, že žalovaná měla ke dni [datum] jednu dlužnou splátku, z výpisu vyplývá negativní příznak„ D“. Z výpisu Nebankovního registru klientských informací není v části CBS uvedena žádná hodnota, v části kód příznaku je uvedena hodnota„ 16“, což znamená, že smlouva žalované je hodnocena jako špatná (negativní příznak). Výdaje žalované nijak dále prověřeny nebyly.

7. Z Dokladu o vyplacení úvěru vyplývá, že dne [datum] žalobkyně zaplatila na účet žalované č. ú. [bankovní účet] částku 75 000 Kč. Z Karty klienta vyplývá, že žalovaná nezaplatila žádnou splátku úvěru, smluvní odměna úvěru činí 103 488 Kč, zbývá doplatit celkem 412 492,60 Kč.

8. Žalovaná byla opakovaně upomínána o zaplacení, a to 1. upomínkami ze dne [datum] a [datum] a 3. upomínkami ze dne [datum] a [datum]. Zesplatnění úvěru jí bylo notifikováno v oznámení ze dne [datum], žalobkyně byla vyzvána k úhradě celého dluhu ve výši 95 301 Kč výzvou ze dne [datum], žalobkyně doklad o odeslání či doručenku nepředložila. Předžalobní výzvou ze dne [datum] byla žalovaná vyzvána k okamžité úhradě dlužné pohledávky ve výši 95 301 Kč s příslušenstvím.

9. Podle § 101 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a podle § 120 odst. 1, 3 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, který z navrhovaných důkazů provede. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. Důkazní povinnost je tedy vymezena jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení. Pokud nebudou potřebná tvrzení prokázána, stihne účastníka, který má důkazní povinnost, újma spočívající v pro něho nepříznivém soudním rozhodnutí.

10. V daném případě žalobkyně v řízení nenavrhla dostatečné důkazy k prokázání svého tvrzení, že žalobkyně s odbornou péčí posoudila schopnost žalované (jakožto spotřebitelky) splácet spotřebitelský úvěr – zejména že prověřila výdajovou stránku rozpočtu žalované a správně posoudila význam vlivu zjištění o způsobu plnění dosavadních dluhů žalovanou. O této povinnosti tvrdit a prokázat soud žalobkyni poučil podle § 118a odst. 3 o. s. ř., žalobkyně k důkazu předložila rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2020, sp. zn. 75 ICm 3132/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. KSPH 62 INS 12979/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2020, č. j. 20 Cdo 1522/2020-227.

11. Soudu tak nezbylo než konstatovat, že v tomto ohledu žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a důkazní ve smyslu § 120 odst. 3 o. s. ř., neboť na základě skutkového stavu, jak byl v řízení prokázán, nemohl soud dospět k závěru, že byla s odbornou péčí ověřena úvěruschopnost žalované, tedy že by věřitel splnil zákonem uloženou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované s odbornou péčí, jak vyžaduje zákon o spotřebitelském úvěru, a tedy platně poskytl spotřebitelský úvěr, jelikož na základě zjištěných skutečností v rámci prekonsenzuální fáze nebylo vůbec zřejmé, zda bude žalovaná schopna úvěr splatit.

12. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu v souvislosti s citovanými zákonnými ustanoveními posoudil soud věc po právní stránce takto: Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.”), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ustanovení § 1751 odst. 1 o. z. lze část obsahu smlouvy určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy.

13. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, kdy jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.

15. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ (o) becný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96).

17. Náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, se dlouhodobě projevuje v judikatuře Ústavního soudu. Např. již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). Soud má za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě.

18. Soud také připomíná, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES. Článek 8 směrnice č. 2008/48/ES ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných„ případně“ od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být„ účinné, přiměřené a odrazující“. Směrnice samy sice nemají tzv. přímý horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU, dříve ESD, ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 79/2013). Nicméně podle ustálené judikatury Soudního dvora EU jsou vnitrostátní soudy při použití vnitrostátního práva povinny vykládat vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnice 2008/48, aby dosáhly výsledku jí zamýšleného. Tato povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva je totiž inherentní systému Smlouvy o FEU v tom, že umožňuje, aby vnitrostátní soudy v rámci svých pravomocí zajistily plnou účinnost unijního práva při rozhodování o sporech, které jim byly předloženy (rozsudek ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová, C 377/14, EU:C: 2016, bod 79). Soudní dvůr již mimoto mnohokrát rozhodl, že zásada konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, s tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu s cílem sledovaným touto směrnicí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. ledna 2012, Dominguez, C 282/10, EU:C: 2012.

19. V rozsudku ze dne 5. března 2020 ve věci OPR- Finance, s. r. o., v. GK., ECLI:EU:C: 2020, pak Evropský soud EU výslovně uvedl, že„ články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 20. Proto soudu nezbývá než uzavřít, že neplatnost úvěrové smlouvy pro nedostatečné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru je neplatností absolutní, neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 580 o. z. a 588 o. z.). Jde o neplatnost, která nastává přímo ze zákona a soudy se jí musí zabývat z úřední povinnosti, je-li z právního úkonu patrna, anebo jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního úkonu od samého počátku, na právní úkon se hledí jako by nikdy nevznikl a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2221/2013).

21. Ze všech výše uvedených důvodů se soud nejprve z úřední povinnosti zabýval posouzením, zda při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru byla dostatečným způsobem prověřena úvěruschopnost žalované.

22. Věřiteli je zákonem uložena povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Toto je věřitel povinen učinit jak před vznikem závazku, tak před jeho jakoukoliv změnou, která by znamenala významné navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru. Věřitel je při tom povinen vynaložit odbornou péči. Zákon o spotřebitelském úvěru pojem odborné péče nedefinuje, jeho obsah však lze vykládat prostřednictvím zákona o ochraně spotřebitele nebo zákona o podnikání na kapitálovém trhu. V § 2 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele je odborná péče definována jako„ úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“. Odborná péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyžaduje speciální znalosti v příslušné oblasti a jejich aplikaci v konkrétním případě. Věřitel je povinen postupovat jako profesionál. Zákon nestaví přesný postup či hierarchii informací nutných k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V řadě případů mohou věřiteli dostačovat již informace, které má o spotřebiteli na základě předchozích či současných smluvních vztahů. Tyto informace mohou být dostatečným důvodem pro odmítnutí poskytnout spotřebitelský úvěr (opakované prodlení se splácením předchozích úvěrů apod.), nemohou však být samy o sobě dostačující pro kladné rozhodnutí o poskytnutí spotřebitelského úvěru (některé pohyby na platebním účtu spotřebitele mohou představovat peněžní toky např. příbuzného spotřebitele; stejně tak věřitel nemusí mít povědomí o všech dluzích spotřebitele u jiných věřitelů apod.).

23. Ustanovení § 86 odst. 1 výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel. Zde je však nutné zdůraznit, že jakkoliv ustanovení § 84 odst. 2 ukládá spotřebiteli povinnost poskytnout věřiteli„ na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr“, tato povinnost ani nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. K obdobnému závěru ostatně došel i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006. Věřitel se tak nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a časem obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit.

24. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele – žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť např. ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné odvodit, zda bude schopen platit splátky, pokud nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba (rodiče, manžel, druh, děti) atp. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru. Odborná péče věřitele mimo jiné zahrnuje i skutečnost, že při něm věřitel nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů (např. nájem v místě a čase obvyklý či jiné průměrné výdaje domácnosti), ale vždy bere v potaz konkrétní situaci spotřebitele žádajícího poskytnutí spotřebitelského úvěru. Obecně dostupné statistické údaje však mohou posloužit k alespoň částečnému ověření reálnosti údajů tvrzených spotřebiteli a být základem pro podrobnější prověřování situace spotřebitele (např. pokud spotřebitel uvede, že průměrné výdaje na stravování či bydlení činí měsíčně částku, která je o řád nižší než výdaje v místě a čase obvyklé).

25. V daném případě žalobkyně tvrdila, že posoudila před uzavřením smlouvy s odbornou péčí schopnost žalované úvěr splácet. K důkazu žalobkyně doložila Hodnocení klienta, v němž je kalkulováno s minimálními životními náklady, životním minimem osoby ve výši 3 410 Kč a s náklady na vyživovací povinnost obou dětí, jež byly svěřeny do výhradní péče matky ve výši 3 500 Kč měsíčně a minimálními náklady na bydlení 1 500 Kč měsíčně. Výdaje za domácnost (dospělé osoby a dvou dětí) jsou potom určeny částkou 8 410 Kč měsíčně, což může jen stěží odpovídat reálným životním nákladům celé rodiny, jednoho dospělého člověka a dvou dětí, když tyto údaje vyvolávají pochybnost i s ohledem na skutečnosti uvedené na verte straně listiny Hodnocení klienta, kde je (část označená„ vyplňuje CENTRÁLA“) učiněna poznámka„ inkaso nedoloženo“. Jedině za tohoto stavu však bylo možné dospět k závěru, že příjmy žadatelky – žalované odpovídají disponibilním zdrojům pro poskytnutí úvěru, když volné měsíční zdroje žalované se rovnají částce 12 690 Kč. Závěru o způsobilosti žalované k poskytnutí úvěru ve výši úvěrové jistiny zjevně neodpovídají ani další skutečnosti, které plynou z dokumentů předložených žalobkyní. Konkrétně z výpisu záznamů z registru [příjmení] jednoznačně vyplývá negativní příznak„ D“ ve vztahu k dřívější úvěrové smlouvě žalované. Rovněž výpis z Nebankovního registru klientských informací obsahuje výsledky na dotaz žalobkyně, kdy ve výpisu není obsažena žádná hodnota u scoringu, v části týkající se kódu příznaku je uvedena hodnota„ 16“, což znamená, že smlouva žalované je hodnocena jako špatná (negativní příznak). I přes veškeré nabyté poznatky o negativních záznamech žalované poskytla žalobkyně žalované úvěr ačkoli z dalších listin, které jí za účelem přezkoumání úvěruschopnosti byly poskytnuty, plyne, že žalovaná není dostatečně solventní, aby jí úvěr byl poskytnut, neboť je velké riziko, že nebude v jejích silách a ekonomických možnostech splátky úvěru hradit. To lze dovozovat i z toho, že žalovaná poskytla žalobkyni výpis ze svého bankovního účtu za dobu od [datum] do [datum], a přestože jsou v tomto výpisu reflektovány pouze příjmy žalované (a nikoli její výdaje), je patrné, že zůstatek na jejím bankovním účtu je za období necelých dvou měsíců v řádech jednotek stokorun ([částka]) či pouhých desítek korun ([částka]). Při těchto zjištěních plynoucích z žalovanou předložených listin, resp. informací získaných k osobě žalované žalobkyní stran její schopnosti splácet spotřebitelský úvěr a při vědomí toho, že nebyla žalobkyní blíže konfrontována reálná výdajová stránka žalované, by žalobkyně při vynaložení odborné péče při řádném přezkumu úvěruschopnosti musela dospět k závěru, že žalovaná není úvěruschopným subjektem, jelikož nedisponuje dostatečnými prostředky pro splácení relativně (myšleno s ohledem na příjmové poměry žalované) vysokých sjednaných splátek úvěrové jistiny spolu s příslušenstvím pohledávky. O tom, že žalovaná zjevně nebyla úvěruschopná a spotřebitelský úvěr jí neměl být žalobkyní poskytnut, svědčí i to, že žalovaná neuhradila ani první splátku spotřebitelského úvěru.

26. Na uvedeném závěru soudu nemohou nic změnit ani závěry vyslovené z žalobkyní předložených rozhodnutí, když z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2020, sp. zn. 75 ICm 3132/2019, plyne způsob a rozsah přezkumu úvěruschopnosti a závěr soudu, že žalobce se nemá v obecné rovině spokojit pouze s informacemi sdělovanými žalovaným. To je v tomto případě splněno, avšak soud dospěl k závěru, že tyto informace, jež měla žalobkyně k dispozici, jí byly vadně interpretovány, čímž porušila povinnost řádně přezkoumat úvěruschopnost s odbornou péčí. Tento úsudek je třeba vztáhnout i na závěry plynoucí z žalobkyní předložených usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. KSPH 62 INS 12979/2019 a ze dne 1. 7. 2020, č. j. 20 Cdo 1522/2020-227, které se v obecné rovině zabývaly rozsahem přezkumu úvěruschopnosti věřitelem před poskytnutím spotřebitelského úvěru. V posuzované věci jde přitom o případ, kdy žalobkyně chybně posoudila zjištěné údaje a nezjistila reálný rozsah výdajů žalované, čemuž se uvedená rozhodnutí vůbec nevěnovala.

27. Proto soudu nezbývá než uzavřít, že smlouva o úvěru podepsaná mezi účastníky řízení dne 31. 5. 2017 je podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná, neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 580 a 588 o. z.). Jedná se přitom o absolutní neplatnost právního jednání (úvěrové smlouvy), která nastává přímo ze zákona, soudy se jí musí zabývat oficiózně a mající účinky ex tunc. Na právní jednání se hledí jako by nikdy nebylo učiněno a účastníkům z tohoto právního jednání nevznikají žádná práva ani povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2221/2013).

28. Soud tak uplatněné nároky neposoudil jako nárok mající smluvní základ, nýbrž jako kvazideliktní závazek z bezdůvodného obohacení, když žalobkyně prokázala, že vyplatila žalované částku 75 000 Kč, žalovaná nezaplatila ani jednu splátku z tvrzené úvěrové smlouvy, a proto na její straně vzniklo bezdůvodné obohacení v rozsahu poskytnuté jistiny úvěru. Žalované tak bylo plněno bez právního důvodu. Soud tak žalobkyni přiznal právo na zaplacení pohledávky ve výši 75 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % p. a. z částky 75 000 Kč, a to od [datum], když předžalobní výzva (od níž soud počítal splatnost nároku z bezdůvodného obohacení) došla do sféry vlivu žalované ve smyslu domněnky doby dojití podle § 573 o. z. třetí pracovní den po jejím odeslání. Soud tak žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 75 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % p. a. z částky 75 000 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.).

29. S ohledem na právní posouzení uvedené shora soud zamítl žalobu v části, v níž žalobkyně požadovala zaplacení částky 20 301 Kč včetně zákonného úroku z prodlení z částky 95 301 Kč ve výši 8,05 % ročně od [datum] do zaplacení, částky 36 502 Kč a úroku ve výši 102,29 % p. a. z částky 75 000 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 214 185 Kč, jelikož jde o nároky, jež žalobkyně odvozuje od existence závazkového právního vztahu plynoucího z uzavřené smlouvy o úvěru (výrok III.).

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 4 420,55 Kč, přičemž tato částka představuje 13,8 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 56,9 % a úspěchu žalované v rozsahu 43,1 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 6 591 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 131 803 Kč sestávající z částky 6 380 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava, podání žaloby a účast na jednání) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 a. t., dále v souvislosti s cestou realizovanou dne 8. 1. 2024 náhrada ve výši 986,41 Kč za 62 ujetých km v částce 586,41 Kč (38,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 10,1 l /100 km a 5,60 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 4 × 30 minut v částce 400 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 21 026,41 Kč ve výši 4 415,55 Kč.