706 C 18/2019

Plný text

Okresní soud v Blansku rozhodl samosoudkyní JUDr. Alenou Šparlinkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem údaje o zástupci pro částka s příslušenstvím a smluvní pokutu

I. Žaloba na stanovení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku ve výši částka spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky částka ve výši 9 % ročně od datum do datum, z částky částka ve výši 9 % ročně od datum do datum, z částky částka ve výši 9 % ročně od datum do zaplacení, částku ve výši částka, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 20 % p. a., a to z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru od datum do zaplacení, tj. úrok za poskytnutí úvěru ve výši 20 % p. a. z částky částka od datum do datum ve výši částka (v původní výši částka), úrok za poskytnutí úvěru ve výši 20 % p. a. z částky částka od datum do datum, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 20 % p. a. z částky částka od datum do datum, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 20 % p. a. z částky částka od datum do datum, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 20 % p. a. z částky částka od datum do datum, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 20 % p. a. z částky částka od datum do datum, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 20 % p. a. z částky částka od datum do datum, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Předmětem řízení zahájeného dne datum byl nárok žalobkyně na zaplacení částky částka s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši částka a úroku za poskytnutí úvěru. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu smlouvy o úvěru uzavřené dne datum, na jejímž základě byl žalovanému dne datum vyplacen úvěr ve sjednané výši částka. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr včetně úroků sjednaných ve smlouvě ve výši efektivní úrokové sazby, tj. 129,66 % ročně, splatit ve 48 měsíčních splátkách po částka splatných vždy k 19. dni každého kalendářního měsíce, počínaje lednem 2018 v souladu se splátkovým kalendářem, který tvořil přílohu oznámení žalobkyně o schválení úvěru. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr žalobkyně prověřila na základě dokladů a informacích získaných od žalovaného, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů. Jednalo se zejména o doklady o příjmech, výpisy z bankovního účtu a prohlášení žalovaného. Z uvedeného žalobkyně zjistila, že volné zdroje ke splácení jsou dostatečné. Žalobkyně rovněž ověřila úvěrovou historii žalovaného v databázích příjmení a NRKI. Na základě zjištěných informací a následně provedeného tzv. scoringu klienta (interní matematický model založený na bodovém hodnocení dlužníka), bylo rozhodnuto o možném poskytnutí úvěru. Stejně tak si žalobkyně ověřila, že žalovaný ani jeho zaměstnavatel nebyli v době žádosti evidováni v insolvenčním rejstříku, žalovaný neměl u žalobkyně předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání a jeho doklad totožnosti nebyl evidován jako neplatný. Obchodník jednající za žalobkyni se žalovaným o úvěru doporučil úvěr ke schválení. Do doby zesplatnění úvěru žalovaný uhradil čtyři splátky po částka, a to dne datum, datum, datum a datum. V důsledku prodlení žalovaného s platbami vznikl žalobkyni ještě před zesplatněním úvěru nárok na smluvní pokutu ve výši částka, tj. 2 x částka za prodlení o délce 30 dnů s úhradou splátek číslo (bod 6.1smlouvy). Dále žalobkyni vznikl nárok na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného (bod 6.2 smlouvy) v celkové výši částka, tj. 5 x částka za prodlení o délce 15 dnů u splátek číslo. Protože se žalovaný se dostal do prodlení s úhradou splátky či její části o délce 65 dnů u splátky číslo splatné datum, došlo v souladu se smlouvou (bod 6.3 smlouvy) k zesplatnění celého úvěru k datu datum. Podle bodu 6.4 smlouvy se ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nesplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové listiny úvěru s tím, že tuto novou jistinu v celkové výši částka byl žalovaný povinen uhradit nejpozději v den zesplatnění úvěru. V případě, že žalovaný po zesplatnění nezaplatí novou jistinu úvěru, byl povinen hradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení (bod 6.5 smlouvy). Po zesplatnění úvěru žalovaný uhradil dne datum částku částka, dne datum částku částka, dne datum částku částka, dne datum částku částka, dne datum částku částka, dne datum částku částka a dne datum částku částka. Na základě uzavřené smlouvy tak žalovaný dluží částku odpovídající aktuální dlužné nové jistině úvěru v celkové výši částka (k datu zesplatnění úvěru činila nová jistina úvěru částku částka a odpovídala zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši částka a úrokům za poskytnutí úvěru přirostlých ke dni zesplatnění úvěru ve výši částka), smluvní pokuty dle bodu číslo v celkové výši částka, náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2. smlouvy, v celkové výši částka, smluvní pokutu dle bodu 6.5. smlouvy ve výši 0,1% z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení žalovaného s její úhradou, a to počínaje dnem datum do data vyhotovení žaloby, ve výši částka a úroky v nominální roční úrokové sazbě 86,09 %, která odpovídá efektivní úrokové sazbě sjednané ve smlouvě.

2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. V projednávané věci je nepochybné, že žalovaný obdržel od žalobkyně spotřebitelský úvěr ve výši částka a RPSN byla sjednána ve výši 129,66 %. Do doby zesplatnění úvěru žalovaný uhradil částka a poté ještě částka, celkem tedy částka. Ke dni podání žaloby zbývalo na jistině zaplatit částka, ale žalobkyně nyní žádá tzv. novou jistinu ve výši částka. Už tato částka se jeví na první pohled jako neúměrná. V této souvislosti žalovaný podotkl, že dne datum uhradil žalobkyni částku částka a v tomto rozsahu by tak měla vzít žalobkyně žalobu zpět. Dále zdůraznil, že ustanovení smlouvy o úvěru je v části týkající se výše úroků, která dosahuje výše RPSN, neplatné pro rozpor s dobrými mravy, dobrým mravům se zjevně příčí. Stejně tak se dobrým mravům příčí i ustanovení o smluvních pokutách, protože jsou navázána na ustanovení o úrocích. Úroky jsou neplatné pro rozpor s dobrými mravy z i z tohoto důvodu, že sazba 86,09 % ročně je počítána nejen z nesplacené jistiny, ale i smluvních pokut v neúměrné výši. Žalobkyně zjevně zneužívá práva za účelem obohacení se na úkor žalovaného. Dále žalovaný namítl, že žalobkyně řádně neprověřila jeho schopnost spotřebitelský úvěr splácet. Zejména poukázal na listiny, které by údajně měly být výpisy z účtu, nicméně obsahují pouze neúplné informace a na nich uvedený konečný stav je záporný. Při jednání odvolacího soudu žalovaný dále doplnil, že ujednání o výši úroků je neplatné i z toho důvodu, že se jedná o úroky lichevní, a nadto se žalobce domáhá úroků z úroků, což je nepřípustné – dochází tak k dalšímu navyšování úrokové sazby. Z informací dostupných na stránkách ČNB vyplývá obvyklá úroková sazba bank pro podobný typ úvěru v době uzavření smlouvy ve výši necelých 9 % ročně. Žalovaný tak má za to, že žalobkyní požadované úroky jsou i protiústavní.

3. Zdejším soudem bylo rozhodnuto rozsudkem pro uznání ze dne datum rozhodnutí č.j. číslo jednací, žalobě vyhověl, neboť žalovaný se nevyjádřil ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení usnesení č.j. číslo jednací ze dne datum rozhodnutí ve věci samé k žalobě. Na základě odvolání žalovaného rozhodl odvolací Krajský soud v obec rozsudkem ze dne datum rozhodnutí č.j. číslo jednací tak, že rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že rozsudek pro uznání se nevydává, neboť odvolací soud k závěru, že v daném případě nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání (v dané věci nebylo možno uzavřít smír, a to z důvodu jen velmi obecných skutkových tvrzení ve vztahu k otázce úvěruschopnosti žalovaného, jakož i sjednané výši úroků), a proto podle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně tak, že rozsudek pro uznání se nevydává (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004).

4. Usnesením zdejšího soudu ze dne datum rozhodnutí č.j. číslo jednací, které nabylo právní moci dne datum, bylo řízení částečně zastaveno pro částku částka a žalobkyni vrácena část uhrazeného soudního poplatku ve výši částka. Žalobkyně vzala žalobu částečně zpět, neboť žalovaný dne datum uhradil částku částka a dne datum částku částka.

5. Usnesením zdejšího soudu ze dne datum rozhodnutí č.j. číslo jednací, které nabylo právní moci dne datum, bylo řízení částečně zastaveno a to ohledně stanovení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni úrok ve výši 51,09 % p. a. z částky částka od datum do datum, úrok ve výši 51,09 % p. a. z částky částka od datum do datum, úrok ve výši 51,09 % p. a. z částky částka od datum do datum, úrok ve výši 51,09 % p. a. z částky částka od datum do datum, úrok ve výši 51,09 % p. a. z částky částka od datum do datum a úrok ve výši 51,09 % p. a. z částky částka od datum do zaplacení, neboť žalobkyně již nepožaduje v žalobním návrhu uvedenou úrokovou sazbu ve výši 86 % ročně, ale pouze 35 % ročně.

6. Usnesením zdejšího soudu ze dne datum rozhodnutí č.j. číslo jednací, které nabylo právní moci dne datum, bylo řízení částečně zastaveno a to ohledně stanovení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni úrok ve výši 15 % p. a. z částky částka od datum do datum, úroku ve výši 15 % p. a. z částky částka od datum do datum, úroku ve výši 15 % p. a. z částky částka od datum do datum, úroku ve výši 15 % p. a. z částky částka od datum do datum, úroku ve výši 15 % p. a. z částky částka od datum do datum, úroku ve výši 15 % p. a. z částky částka od datum do datum a úroku ve výši 15 % p. a. z částky částka od datum do datum, neboť žalobkyně již nepožaduje úrokovou sazbu ve výši 35 % ročně, ale již pouze 20 % ročně.

7. Po zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, přihlížeje přitom ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, má soud za prokázaný tento skutkový stav:

8. Smlouvou ze dne datum číslo žalobkyně poskytla žalovanému úvěr částka a žalovaný se zavázal úvěr včetně sjednané zápůjční úrokové sazby ve výši 129,66 % p.a. splatit 48 pravidelnými měsíčními splátkami ve výši částka, tak že celková částka, kterou měl žalovaný podle uzavřené smlouvy o úvěru uhradit měla činit částka. Výše roční úrokové sazby nákladů (RPSN) na úvěr byla dohodnuta ve výši 129,66 %. Mezi účastníky nebylo sporné, že úvěr ve výši částka byl žalovanému zaslán na účet č.ú. bankovní účet dne datum, což vyplývá i z dokladu o vyplacení úvěru. Žalovaný byl v prodlení s úhradou splátek, žalobkyní byl opakovaně upozorňován na možnost zesplatnění celého úvěru výzvami k zaplacení ze dne datum a datum. Oznámením ze dne datum žalobkyně sdělila žalovanému, že vzhledem k jeho prodlení se splátkou úvěru o délce 65 dní došlo ke dni datum k zesplatnění úvěru a současně žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě celkové dlužné částky ve výši částka nejpozději do 10 dnů od data odeslání tohoto oznámení. Předžalobní výzvou ze dne datum, zaslanou žalovanému doporučeně, jak vyplývá z poštovního podacího archu ze dne datum, byl opět žalovaný žalobkyní vyzván k úhradě dlužných částek ve výši částka s příslušenstvím, jakož i smluvní pokuty ve výši částka.

9. Soud tedy nejprve z úřední povinnosti zkoumal, zda žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného.

10. Před poskytnutím úvěru ve výši částka dne datum žalobkyně prováděla hodnocení žalovaného, přičemž tento o sobě sdělil, že je svobodný, nežije s partnerkou ve společné domácnosti, bydlí ve vlastním. Žalobkyně vycházela z jeho čistého měsíčního příjmu ve výši částka, výdaje žalovaného jsou uvedeny ve výši částka životní minimum, výdaje na bydlení, které je uvedeno jako vlastní ve výši částka, výdaje tedy celkem ve výši částka a volné zdroje jako rozdíl mezi příjmy a výdaji uvedla žalobkyně jako poskytovatel úvěru ve výši částka. Při zjišťování úvěruschopnosti žalovaného si žalobkyně provedla výpis z Nebankovního registru klientských informaci (NRKI), který ohodnotil žalovaného interním Score Card ve výši 365, čímž se žalovaný dostal do kategorie II. (rozmezí skóre 321 – 412) což znamená nízké body do interní Score Card, střední riziko. Při zjišťování úvěruschopnosti žalovaného si žalobce dále provedl výpis z registru příjmení, z něhož zjistil, že žalovaný není nikde s dlužnou částkou po splatnosti. Žalovaný uvedl, že pracuje u zaměstnavatele právnická osoba, ulice a číslo, obec, což žalobkyně ověřila pracovní smlouvou ze dne datum a výplatním lístkem za měsíc 9/ 2017, v němž je uvedena čistá mzda ve výši částka. Z přehledu transakcí na účtu žalovaného č.ú. bankovní účet za období od datum do datum vyplývá pouze, že žalovaný dne datum obdržel mzdu ve výši částka a odměnu jméno ve výši částka, počáteční stav účtu byl - částka a konečný stav účtu - částka. Žalovaný při poskytování těchto svých osobních a majetkových údajů žalobkyni postupoval v rozporu se zákonem, pravdivě neuvedl, jak bylo v řízení prokázáno, že před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy uzavřel s právnická osoba dne datum smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti splácet, konsolidace půjček, na základě které čerpal úvěr ve výši částka, celkem se zavázal na základě této smlouvy uhradit bance částku částka v měsíčních anuitních splátkách po částka, počínaje dnem datum Touto smlouvou žalovaný konsolidoval dřívější úvěr, kdy se stejným bankovním ústavem uzavřel dne datum smlouvu o úvěru ve výši částka.

11. Dle mezi účastníky nesporných tvrzení žalovaný uhradil k rukám žalobkyně na tento úvěr částku ve výši částka.

12. Shora popsaný skutkový stav byl po právní stránce zhodnocen dle následujících ustanovení, s ohledem na den uzavření smlouvy mezi žalovaným a žalobkyní (datum) podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 3. 1. 2019 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“).

13. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ustanovení § 1751 odst. 1 o. z. lze část obsahu smlouvy určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy.

14. Na základě shora uvedeného skutkového stavu s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že žaloba není důvodná.

15. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

16. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

17. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 18. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

20. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

21. V projednávané věci soud po právním zhodnocení zjištěného skutkového stavu věci dospěl k závěru, že nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně řádně (s odbornou péčí) posoudit schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet úvěr, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, mimo jiné i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (žalobkyni), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy spotřebitele. To žalobkyně nesplnila a tomu odpovídá též výsledek, když žalovaný dluh nesplácel.

22. Shodná povinnost byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Nutnost takového výkladu pro ochranu spotřebitele vyplývá i z rozhodnutí finančního arbitra a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp. zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23.7.2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192 2017 – 20 aj.).

23. Pouze jazykový výklad nové právní úpravy obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. (účinného od 1. 12. 2016) by mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele.

24. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, kdy je třeba brát v potaz též zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobkyní uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ (O) becný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.

25. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují, proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Bez možnosti soudu sám ex offo přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená nerealizovatelná.

26. V případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany. Tomu patrně nedopovídá ani záměr zákonodárce, jak vyplývá z důvodové zprávy k zákonu č. 257/2016 Sb., dle níž„ (s ) tanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele (….).“ 27. Pokud záměrem zákonodárce bylo posílení ochrany spotřebitele a cílí na posílení principu„ zodpovědného úvěrování“, relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, nepředstavuje dostatečně účinnou sankci pro poskytovatele úvěru.

28. České spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008 /48/. Článek 8 směrnice č. 2008 /48/ ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných„ případně“ od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být„ účinné, přiměřené a odrazující.“ 29. Směrnice samy sice nemají tzv. přímý horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU, dříve ESD, ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 79/2013), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť).

30. Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34. a 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu). Tehdy byla řešena právě otázka relativní neplatnosti, a to v § 55 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění do 31. 7. 2010.

31. S uvedeným souvisí i skutečnost, že Soudní dvůr Evropské unie se ve věci poskytovatele úvěrů OPR-Finance, vedené pod sp. zn. C -679/18, zabýval předběžnou otázkou položenou českým soudem ve vztahu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, týkající se výkladu článku 8 směrnice 2008 ve spojení s jejím článkem 23. V nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020 uvedený soud k tomu vyložil, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Uvedené nelze vykládat jinak, než tak, že je třeba, aby důsledkem nesplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele byla nikoliv jen relativní neplatnost, závisející na námitce dlužníka.

32. Za použití teleologického, historického a eurokonformního výkladu ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. je tak nutno dospět k závěru, že uvedené ustanovení nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Za použití § 588 o. z. (dle kterého soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek) je nutno stanovenou neplatnost vykládat jako absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek, čímž se soud musí zabývat z úřední povinnosti i bez námitky spotřebitele.

33. V posuzované věci nebylo prokázáno, že by žalobkyně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně. Žalobkyně tvrdila toliko to, že byly ověřeny příjmy žalovaného (pracovní smlouvou, výplatními páskami), prokázán byl pouze příjem žalovaného ve zcela minimální výši částka měsíčně. Žalobkyně však netvrdila a neoznačila důkazy, kromě listiny označené hodnocení klienta a přehledu transakcí, (a tedy ani nebylo prokázáno) ničeho k ověření, jakými finančními prostředky žalovaný ve skutečnosti měsíčně disponoval., např. řádným výpisem z účtu žalovaného, ze kterého by bylo možno ověřit, jak žalovaný s tímto minimálním měsíčním příjmem hospodaří. Žalobkyně nijak netvrdila ani neprokázala, že by jakkoliv ověřovala výdajové stránky poměrů žalovaného. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod číslo použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel úvěru předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele (a ev. způsobu plnění dosavadních dluhů). K tomuto porovnání vzhledem k absenci jakýchkoliv podkladů k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít. Pokud by si žalobkyně alespoň vyžádala řádné výpisy z účtu žalovaného, musela by zjistit, že žalovaný od října 2017 splácí úvěr, který mu dne datum poskytla právnická osoba v měsíčních anuitních splátkách po částka, tudíž nemá volné zdroje ve výši částka, ze kterých žalobkyně vycházela při hodnocení žalovaného. Přestože údaje o těchto úvěrech poskytnutých mu společností právnická osoba žalovaný žalobkyni nesdělil, je zřejmé, že žalobkyně neprovedla posouzení úvěruschopnosti řádně, spoléhala pouze na údaje sdělené žalovaným. Žalobkyně neověřila výdaje žalovaného na základě náležitých a dostatečných podkladů, neboť je z výše uvedeného zcela zřejmé, že úvěr neměl být žalovanému vůbec poskytnut, neboť neměl dostatečné finanční prostředky k jeho řádnému splácení. Žalobkyně rovněž řádně neověřila tvrzení žalovaného o vlastním bydlení a jeho nákladech na bydlení, toto netvrdila ani nebylo prokázáno. Žalobkyně tedy neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní o splnění povinnosti posoudit řádně schopnost žalovaného splácet úvěr, ani po poučení soudu. Důsledkem nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost smlouvy uzavřené mezi žalovaným a žalobkyní a nárok žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru jakožto plnění poskytnutého bez platného právního důvodu podle §§ 2991, 2293 o. z. Soud vzal za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků, že žalovaný na tento úvěr uhradil již celkem částku částka, tedy více než činí žalobkyní poskytnutá jistina, vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy, nemá tedy již žalobkyně nárok na úhradu částky, která zůstala předmětem řízení, a soud tedy žalobu v celém rozsahu zamítl.

34. O náhradě nákladů řízení (II. výrok) bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalobkyně i žalovaný byli úspěšní v řízení pouze částečně, bylo soudem rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v obec, prostřednictvím soudu podepsaného. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.