706 C 21/2024

Plný text

Okresní soud v Blansku rozhodl samosoudkyní JUDr. Alenou Šparlinkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného , Anonymizováno o zaplacení Anonymizováno Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku , částka, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky , částka, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do , datum, , zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky , částka, spolu se zákonným úrokem z prodlení od , datum, do zaplacení z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, , jejíž nedílnou součástí se staly obchodní podmínky. Touto smlouvou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši , částka, . K uzavření smlouvy došlo akceptací žádosti ze strany žalobkyně prostřednictvím prodejce. Úvěr byl poskytnut ve výši , částka, , částka byla dne , datum, převedena na účet prodejce, čímž žalovanému v souvislosti s uvedenou smlouvou vznikla povinnost tuto částku včetně sjednaných nákladů spotřebitelského úvěru splatit v 84 pravidelných měsíčních splátkách po , částka, od , datum, splatných vždy k 1. dni příslušného kalendářního měsíce. Žalovaný porušil svou povinnost řádně a včas splácet předepsané splátky, když se dostal do prodlení se splátkami splatnými dne , datum, , dne , datum, , dne , datum, , dne , datum, a dne , datum, . V důsledku prodlení žalovaného se splácením dluhu využila žalobkyně svého práva plynoucí ze smlouvy a celý úvěr k , datum, zesplatnila. Žalovaný byl vyzván k úhradě veškerých závazků vyplývajících ze smlouvy, avšak bezvýsledně. Ve smlouvě o úvěru se smluvní strany výslovně dohodly na obsahu smlouvy o zjišťovacím převodu práva k předmětu financování (vozidlo tov. zn. , značka, , Anonymizováno, ), kde je mj. uvedeno, že zajištění se sjednává na dobu trvání pohledávky s tím, že dojde-li k zesplatnění pohledávky ze smlouvy vyplývající, je klient/žalovaný povinen vydat společnosti/žalobkyni předmět financování do tří dnů na vlastní náklady; v případě nesplnění této povinnosti je žalobkyně oprávněna tento na náklady klienta odebrat na místě, na kterém se nachází, vč. použití všech dostupných prostředků. Následně došlo dne , datum, , prostřednictvím vymáhací agentury, která se touto činností zabývá, k zabavení předmětu financování žalovanému. Automobil se následně podařilo odprodat dne , datum, za částku ve výši , částka, , když současně byla žalovanému dopisem ze dne , datum, vyúčtována dlužná pohledávka, vzniklá zaviněním žalovaného a termín k úhradě byl stanoven do , datum, . Vedle jistiny dluhu se žalobkyně s odkazem na citovanou smlouvu dále domáhala zaplacení úroků z prodlení, nákladů na odprodej vozidla ve výši , částka, , vystavení druhopisu TP + správní poplatek , částka, , dopojištění ve výši , částka, a smluvní pokuty ve výši , částka, (smluvní pokuta je požadována v sazbě 0,1 % denně z částky , částka, od , datum, do , datum, a z částky , částka, od , datum, ke dni podání žaloby). Žalobkyně vyzvala žalovaného předžalobní upomínkou, aby nejpozději do 7 dnů ode dne odeslání předžalobní upomínky uhradil dlužnou částku s příslušenstvím na účet žalobkyně. Žalovaný však do dnešního dne ničeho neuhradil.

2. Žalobkyně doplnila, že před uzavřením smlouvy č. , hodnota, ze dne , datum, a poskytnutím úvěru s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, a to vyhodnocením informací získaných především z:

1. Registru rizikových subjektů , právnická osoba, = RRS); 2. Registr SOLUS (registr dlužníků, členy jsou zejména banky, pak nebankovní finanční instituce, telefonní operátoři, atd.); 3. Ostatních registrů a databází [Interní platební morálka klienta, Interní , právnická osoba, společnosti , právnická osoba, ., Insolvenční rejstřík (ISIR), Neplatné doklady MVČR, Evidence adres obecních/městských úřadů, Registr hledaných osob, Centrální evidence exekucí (CEE);]

4. Příjem žalovaného; 5. Výdaje žalované; 6. Výdaje na splátky úvěrů; 7. Finanční rezerva / Disponibilní příjem a 8. Demografických a statistických informací (skóringový model).

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. K jednání dne , datum, a , datum, se žalovaný bez omluvy nedostavil. Soud proto za použití ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného, vycházeje přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.

5. Po zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, přihlížeje přitom ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, má soud za prokázaný tento skutkový stav: Dne , datum, uzavřela žalobkyně se společností , právnická osoba, . Smlouvu o obchodním zastoupení č. , hodnota, na jejímž základě se společnost zavázala dlouhodobě vyvíjet činnost směřující k poskytování úvěrových produktů žalobkyně, zejména pak pro účely financování nákupu či prodeje motorových vozidel a souvisejícího zboží či služeb.

6. Ze Smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, soud zjistil, že jejím obsahem je závazek žalobkyně poskytnout žalovanému úvěr ve výše , částka, a závazek žalovaného splatit tento úvěr pravidelnými měsíčními splátkami ve výši , částka, od , datum, , a to včetně sjednaných celkových nákladů spotřebitelského úvěru. Předmětem financování byl osobní automobil tov. zn. , značka, , Anonymizováno, Kombi, VIN , VIN kód, , jehož pořizovací cena činila , částka, . Součástí smlouvy se staly úvěrové podmínky, z nichž soud zjistil, že sjednaná smluvní pokuta za prodlení činila 0,1 % denně z dlužné částky.

7. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, pak z ověřovacího protokolu vyplývá, že žalovaný měl měsíční příjem domácnosti , částka, , výdaje na bydlení , částka, , ostatní měsíční výdaje , částka, ; počet vyživovaných osob – jeden; typ bydlení – u známých nebo příbuzných. Z této listiny (ani z jiných provedených důkazů) nevyplývá, že by tyto údaje byly nějakým způsobem prověřeny. Z výpisu z účtu žalovaného ze dne , datum, se podává, že konečný zůstatek za tento měsíc činil –, částka, a z výpisu z účtu ze dne , datum, plyne, že konečný zůstatek za tento měsíc činil –, částka, .

8. Jak vyplývá z Potvrzení o poskytnutí úvěru, tento byl poskytnut žalovanému dne , datum, v souladu s čl. 9 Obchodních podmínek k rukám dodavatele, tj. společnosti , právnická osoba, .

9. Z listiny označené jako Protokol o předání – převzetí automobilu ke smlouvě č. , hodnota, soud zjistil, že žalovaný přebral vozidlo od společnosti , právnická osoba, . dne , datum, .

10. Z Tabulky umoření vyhotovené dne , datum, plyne, že žalovaný čerpal úvěr v plné výši, přičemž v období od prosince , Anonymizováno, do března , Anonymizováno, uhradil 35 splátek, celkem tedy , částka, . Tato skutečnost vyplývá rovněž z listiny označené jako Přehled plateb pro smlouvu č. , hodnota, .

11. Z dopisu ze dne , datum, plyne, že žalobkyně informovala žalovaného o zesplatnění úvěru k , datum, a současně jej vyzvala k uhrazení dlužné částky nejpozději do , datum, . Výzva byla odeslána doporučeně, žalovaný byl vyzván k vyzvednutí zásilky a po uplynutí úložní doby byla zásilka vrácena odesílateli.

12. Z Faktury č. , hodnota, vystavené dne , datum, společností , Anonymizováno, , právnická osoba, . soud zjistil, že jejím prostřednictvím byla žalobkyně vyzvána k zaplacení dlužné částky , částka, za zabavení vozidla žalovanému, a to se splatností do , datum, .

13. Z Faktury č. , hodnota, vystavené dne , datum, dodavatelem – , jméno FO, , IČO , IČO, soud zjistil, že jejím prostřednictvím byla žalobkyně vyzvána k zaplacení dlužné částky , částka, za odtah vozidla, a to se splatností do , datum, .

14. Z Faktury č. , hodnota, vystavené dne , datum, společností , právnická osoba, soud zjistil, že jejím prostřednictvím byla žalobkyně vyzvána k zaplacení celkové dlužné částky , částka, , která představuje provizi za prodej vozidel, a to se splatností do , datum, , přičemž provize za prodej vozidla , značka, , Anonymizováno, činí , částka, vč. DPH. Z Tabulky k prodaným vozům, jež byla součástí faktury, plyne, že vozidlo bylo prodáno za , částka, . Z výpisu z účtu žalobkyně plyne, že částka nákladů za prodej vozidla částka byla uhrazena dne , datum, .

15. Kupní smlouvou č. , hodnota, ze dne , datum, uzavřenou mezi žalobkyní, jakožto prodávajícím (v zastoupení , právnická osoba, .), a panem , jméno FO, , IČO 7405140908, jakožto kupujícím, bylo prokázáno, že vlastnické právo k předmětnému vozidlu tov. značky , značka, přešlo na pana , jméno FO, . Součástí smlouvy je rovněž Protokol o předání a převzetí předmětu smlouvy.

16. Dopisem ze dne , datum, odeslaným doporučeně, má soud za prokázané, že žalobkyně vyzvala žalovaného k uhrazení dlužné částky ve výši , částka, (zprostředkování prodeje vozu , částka, + dlužná jistina , částka, + příslušenství , částka, ). Žalovaný byl vyzván k uhrazení dluhu nejpozději do , datum, .

17. Z předžalobní výzvy ze dne , datum, , odeslané téhož dne, soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k úhradě celého dluhu ve výši , částka, nejpozději do 7 dnů od data odeslání upomínky.

18. Podle § 101 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a podle § 120 odst. 1, 3 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, který z navrhovaných důkazů provede. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. Důkazní povinnost je tedy vymezena jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení. Pokud nebudou potřebná tvrzení prokázána, stihne účastníka, který má důkazní povinnost, újma spočívající v pro něho nepříznivém soudním rozhodnutí.

19. V daném případě žalobkyně v řízení nenavrhla dostatečné důkazy k prokázání svého tvrzení, že žalobkyně s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného (jakožto spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr.

20. Proto soudu nezbylo než konstatovat, že v tomto ohledu žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a důkazní ve smyslu § 120 odst. 3 o. s. ř., neboť na základě skutkového stavu, jak byl v řízení prokázán, nemohl soud dospět k závěru, že byla s odbornou péčí ověřena úvěruschopnost žalovaného (tj. že by věřitel splnil zákonem uloženou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, a tedy poskytl spotřebitelský úvěr, aniž by bylo zřejmé, zda bude žalovaný schopen úvěr splatit).

21. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu v souvislosti s citovanými zákonnými ustanoveními posoudil soud věc po právní stránce takto: Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ustanovení § 1751 odst. 1 o. z. lze část obsahu smlouvy určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy.

22. Podle § 2 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem. Podle § 86 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele ve znění pozdějších předpisů jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli „rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“23. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

24. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že „Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96).

25. Náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, se dlouhodobě projevuje v judikatuře Ústavního soudu. Např. již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). Soud má za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě.

26. Soud také připomíná, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES. Článek 8 směrnice č. 2008/48/ES ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných „případně“ od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být „účinné, přiměřené a odrazující.“ Směrnice samy sice nemají tzv. přímý horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU, dříve ESD, ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 79/2013). Nicméně podle ustálené judikatury Soudního dvora EU jsou vnitrostátní soudy při použití vnitrostátního práva povinny vykládat vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnice 2008/48, aby dosáhly výsledku jí zamýšleného. Tato povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva je totiž inherentní systému Smlouvy o FEU v tom, že umožňuje, aby vnitrostátní soudy v rámci svých pravomocí zajistily plnou účinnost unijního práva při rozhodování o sporech, které jim byly předloženy (rozsudek ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová, C 377/14, EU:C:2016:283, bod 79). Soudní dvůr již mimoto mnohokrát rozhodl, že zásada konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, s tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu s cílem sledovaným touto směrnicí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. ledna 2012, Dominguez, C 282/10, EU:C:2012:33.

27. V rozsudku ze dne 5. března 2020 ve věci OPR-Finance s.r.o. v. GK., ECLI:EU:C:2020:167 pak Evropský soud EU výslovně uvedl, že „články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“28. Proto soudu nezbývá než uzavřít, že neplatnost úvěrové smlouvy pro nedostatečné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru je neplatností absolutní, neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 580 a 588 občanského zákoníku). Jde o neplatnost, která nastává přímo ze zákona a soudy se jí musí zabývat z úřední povinnosti, je-li z právního úkonu patrna, anebo jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního úkonu od samého počátku, na právní úkon se hledí jakoby nikdy nevznikl a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2221/2013).

29. Ze všech výše uvedených důvodů se soud nejprve z úřední povinnosti zabýval posouzením, zda při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru byla dostatečným způsobem prověřena úvěruschopnost žalovaného.

30. Věřiteli je zákonem uložena povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Toto je věřitel povinen učinit jak před vznikem závazku, tak před jeho jakoukoliv změnou, která by znamenala významné navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru. Věřitel je při tom povinen vynaložit odbornou péči. Zákon o spotřebitelském úvěru pojem odborné péče nedefinuje. Určité jeho vymezení však lze nalézt v jiných právních předpisech, zejména v zákoně o ochraně spotřebitele nebo v zákoně o podnikání na kapitálovém trhu. V § 2 odst. 1 zák. o ochraně spotřebitele je odborná péče definována jako „úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“. Odborná péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyžaduje speciální znalosti v příslušné oblasti a jejich aplikaci v konkrétním případě. Věřitel je povinen postupovat jako profesionál. Zákon nestaví přesný postup či hierarchii informací nutných k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V řadě případů mohou věřiteli dostačovat již informace, které má o spotřebiteli na základě předchozích či současných smluvních vztahů. Tyto informace mohou být dostatečným důvodem pro odmítnutí poskytnout spotřebitelský úvěr (opakované prodlení se splácením předchozích úvěrů apod.), nemohou však být samy o sobě dostačující pro kladné rozhodnutí o poskytnutí spotřebitelského úvěru (některé pohyby na platebním účtu spotřebitele mohou představovat peněžní toky např. příbuzného spotřebitele; stejně tak věřitel nemusí mít povědomí o všech dluzích spotřebitele u jiných věřitelů apod.).

31. Ustanovení § 86 odst. 1 výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel. Zde je však nutné zdůraznit, že jakkoliv ustanovení § 84 odst. 2 ukládá spotřebiteli povinnost poskytnout věřiteli „na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr“, tato povinnost ani nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. K obdobnému závěru ostatně došel i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. září 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006. Věřitel se tak nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a časem obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit.

32. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele – žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť např. ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné říci, zda bude schopen platit splátky, pokud nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba (rodiče, manžel, druh, děti) atp. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru. Odborná péče věřitele mimo jiné zahrnuje i skutečnost, že při tom věřitel nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů (např. nájem v místě a čase obvyklý či jiné průměrné výdaje domácnosti), ale vždy bere v potaz konkrétní situaci spotřebitele žádajícího o spotřebitelský úvěr. Obecně dostupné statistické údaje však mohou posloužit k alespoň částečnému ověření realističnosti údajů tvrzených spotřebiteli a být základem pro podrobnější prověřování situace spotřebitele (např. pokud spotřebitel uvede, že průměrné výdaje na stravování či bydlení činí měsíčně částku, která je o řád nižší než výdaje v místě a čase obvyklé).

33. V daném případě žalobkyně tvrdila, že před uzavřením smlouvy posoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného úvěr splácet. Při hodnocení úvěruschopnosti však pouze porovnala prokázaný příjem žalovaného s tvrzenými výdaji na bydlení a ostatními měsíčními výdaji, aniž tato tvrzení žalovaného jakkoli ověřila. Soud znovu akcentuje závěry judikatury předestřené výše, dle kterých je nutno podrobně analyzovat obě strany rozpočtu žadatele o úvěr, tedy příjmy i výdaje, přičemž nelze vycházet pouze ze statisticky zprůměrovaných údajů, naopak je třeba posuzovat vždy konkrétní situaci žadatele o spotřebitelský úvěr.

34. Proto soudu nezbývá než uzavřít, že smlouva o úvěru podepsaná mezi účastníky řízení dne , datum, je podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná, neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 580 a 588 občanského zákoníku). Jedná se přitom o absolutní neplatnost právního úkonu, tedy o neplatnost, která nastává přímo ze zákona a soudy se jí musí zabývat z úřední povinnosti, je-li z neplatného právního úkonu patrna, anebo jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního úkonu od samého počátku, na právní úkon se hledí jakoby nikdy nevznikl a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2221/2013).

35. Pokud žalobkyně za této situace ve prospěch žalovaného poskytla plnění ve výši , částka, , je nutné to posuzovat jako plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 2 o. z.). Žalovanému proto vznikla povinnost vydat vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením (§ 3000 o. z.), tedy povinnost zaplatit žalobkyni částku , částka, . Vzhledem k tomu, že žalovaný tuto svou povinnost v plném rozsahu nesplnil, uložil mu ji soud rozsudkem po odečtení plateb žalovaného ve výši , částka, a po odečtení výtěžku z prodeje předmětného vozidla (, částka, ). Z provedených důkazů lze mít za to, že bezdůvodné obohacení žalovaného se snížilo o částku , částka, (, Anonymizováno, , Anonymizováno, + , Anonymizováno, , Anonymizováno, ). Soud tedy dospěl k závěru, že na straně žalovaného bylo ke dni vyhlášení rozsudku bezdůvodné obohacení ve výši , částka, , proto žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni tuto částku (výrok I.).

36. Také pokud se týká požadovaných úroků z prodlení, je žaloba důvodná pouze částečně. Podle § 1968 věty první o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o. z. může věřitel po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

37. Vzhledem k tomu, že splatnost předmětné pohledávky na vrácení bezdůvodného obohacení nevyplývá z právního předpisu ani nebyla mezi účastníky dohodnuta, stává se pohledávka splatnou na základě výzvy k zaplacení (§ 1958 odst. 2 o. z.), která je adresným právním úkonem. Adresný právní úkon se stává účinným v okamžiku, kdy se dostane do dispoziční sféry adresáta, tak aby měl adresát možnost se s obsahem úkonu seznámit. Žalobkyně žalovaného prokazatelně vyzvala k zaplacení výzvou ze dne , datum, , a to nejpozději do 7 dnů od data odeslání. Ode dne následujícího tak žalobkyni náleží zákonný úrok z prodlení. Proto soud žalobkyni přiznal právo na úrok z prodlení až od tohoto data. Co do úroku z prodlení za dobu dřívější soud žalobu zamítl. Také pokud jde o požadované smluvní nároky – poplatky, smluvní pokutu a úrok, soud žalobu zamítl jako nedůvodnou, neboť z neplatné smlouvy nemohou účastníkům vyplývat žádná práva ani povinnosti (výrok II.)

38. O náhradě nákladů řízení (výrok III.) rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalovanému, jenž byl v řízení v převážné části úspěšný, by příslušel nárok na náhradu nákladů řízení, avšak ze spisu nevyplývá, že by mu jakékoli náklady řízení vznikly, proto soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.