710 C 16/2020

Plný text

Okresní soud v Blansku rozhodl samosoudkyní Mgr. Lenkou Polachovou ve věci žalobkyně: název žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částka s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky [částka] s úrokem ve výši 97,62 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od [datum] dosáhne částky [částka], s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] kapitalizovaným částkou [částka], s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] kapitalizovaným částkou [částka], s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum], s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně částky [částka] od [datum] do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 0,25 % ročně částky [částka] od [datum] do zaplacení.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

1. Žalobkyně se podanou žalobou ve znění jejího doplnění domáhala po žalovaném zaplacení částky [částka] s příslušenstvím s odůvodněním, že jako subjekt oprávněný k poskytování spotřebitelských úvěrů se žalovanou jako spotřebitelem uzavřela dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] (dále„ smlouva“), na základě které žalované dne [datum] na její bankovní účet poskytla úvěr ve výši [částka], který se žalovaná zavázala vrátit s úrokem sjednaným ve Smlouvě ve výši efektivní úrokové sazby 155,63 % p. a. ve 48 měsíčních splátkách po [částka] splatných vždy k 19. dni měsíce od února 2017 podle splátkového kalendáře, který tvořil přílohu oznámení o schválení úvěru. Tvrdila, že žalované v souladu se smlouvou povolila bezúplatný odklad splatnosti původních splátek [číslo] kdy po dobu odkladu od [datum] do [datum] neběžel sjednaný úrok za poskytnutí úvěru. Dále uvedla, že žalovaná zaplatila částky ve výši [anonymizována tři slova] dne [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], částku [částka] dne [datum], částku [částka] dne [datum] a částku [částka] dne [datum], pročež za 30denní prodlení žalované se zaplacením splátek [číslo] žalobkyni dle bodu 6.1 smlouvy vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 4x [částka] ([částka]), za 15denní prodlení žalované se zaplacením splátek [číslo] dle bodu 6.2 smlouvy právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 9x [částka] ([částka]), v důsledku prodlení s úhradou každé splátky o délce 15 dnů jí vznikly skutečné náklady ve výši [částka] u každé splátky. Podle žaloby dle bodu 6.3 smlouvy došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru za více jak 65denní prodlení žalované s úhradou 15. splátky či její části, splatné dne [datum], dle bodu 6.4 smlouvy se ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru, která činila [částka] (což je součet dlužné původní jistiny úvěru ve výši [částka] a úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru ve výši [částka]) a žalovaná byla povinna uhradit ji nejpozději v den zesplatnění úvěru. Žalobkyně se dále domáhala zaplacení smluvní pokuty dle bodu 6.5 smlouvy ve výši 0,1 % z nové jistiny úvěru za každý den prodlení žalované s její úhradou od [datum] do zaplacení, tj. ke dni [datum] (vyhotovení žaloby) ve výši [částka]. Požadovaných [částka] tak sestává z nové jistiny ([částka]), smluvních pokut za prodlení dle bodů 6.1 ([částka]) a 6.2 smlouvy ([částka]), z nichž žalobkyně uplatňuje zákonný úrok z prodlení od [datum] do zaplacení se zohledněním plateb po zesplatnění úvěru, a smluvní pokuty ve výši [částka]. K uvedenému se žalobkyně úroku za poskytnutí úvěru z původní jistiny ([částka]) od [datum] do zaplacení v nominální roční úrokové sazbě 97,62 % p. a., která dle žaloby odpovídá efektivní úrokové sazbě úvěru sjednané ve smlouvě, když dle bodu 2.2 smlouvy výši úroku omezila na 120 % nové jistiny, tj. [částka]. K efektivní úrokové sazbě úvěru sjednané ve smlouvě žalobkyně odkázala na Vyjádření znalce [titul] [jméno] [příjmení], [titul za jménem], [příjmení], k problematice úročení pohledávek ze dne [datum].

2. Žalovaná se žalobou nesouhlasila, namítla neplatnost smlouvy pro rozpor s dobrými mravy a nepřiměřenou výši úroků (jež je v rozporu s nálezy Ústavního soudu, které nespecifikovala) a dalších nároků uplatněných žalobkyní, smlouvu označila za lichevní ve smyslu § 1796 o. z. Poukázala na roční procentní sazbu nákladů úvěru (155 %) s tím, že odpovídá efektivní úrokové sazbě a přesahuje téměř patnáctkrát průměrnou úrokovou sazbu v obdobných případech uplatňovaných bankami, k čemuž odkázala na úrokové sazby ze statistické databáze [příjmení] [příjmení]. Uvedla, že žalobkyni již zaplatila částku ve výši téměř odpovídající výši jistině úvěru.

3. Žalobkyně v replice k vyjádření žalované argumentovala zásadou pacta sunt servanda (smlouvy se mají dodržovat) s odkazem na § 3 odst. 2 písm. d) o. z., související § 4 odst. 1 o. z., smluvní svobodu s odkazem na § 1725 in fine o. z., nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 1783/11, stanovisko ÚS ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS-st. 20/05 (dle něhož kdo se staví k uplatňování svých práv s neomluvitelnou lhostejností, nemůže s úspěchem požadovat ochranu těchto svých práv). Poukázala na § 1813 o. z. s tím, že informace o úrokové sazbě byly žalované jasně a srozumitelně poskytnuty, a k přiměřenosti úrokové sazby a uvedeného paragrafu odkázala na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 46 ICm 2408/2017, 16 VSOL 656/2018 - [insolvenční spisová značka] - ze dne [datum]. Uvedla, že pokud by soud dospěl k rozpornosti s dobrými mravy, měl by smluvní úrok zmoderovat na výši v místě a čase obvyklou při poskytování půjček v nebankovním sektoru. Dále k úvaze o neplatnosti smlouvy pro rozpor s dobrými mravy jako celku odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, 29 Cdo 4498/2007, 32 ICdo 12/2012, 22 Cdo 1705/2008 s tím, že na právní jednání je třeba hledět spíše jako na platné dle § 574 o. z. a případně neplatná ujednání lze pro účely posouzení platnosti oddělit od zbytku smlouvy, která by byla považována za platnou.

4. Žalobkyně následně podáním ze dne [datum] doplnila, že před schválením úvěru na základě pracovní smlouvy s dodatkem, výplatních pásek za říjen až prosinec 2016, částečných výpisů z bankovního účtu a prohlášení žalované a dále prostřednictvím databází [název] a [název] ([anonymizována čtyři slova]) zjistila, že žalovaná pobírala mzdu [částka], celkové náklady měsíčně měla ve výši [částka], volné zdroje [částka]. Byla provedena analýza bonity žalované, v době žádosti o úvěr žalovaná nebyla evidována v insolvenčním rejstříku, žalobkyně po ní soudně nevymáhala dřívější závazky, doklad totožnosti byl platný, žádost žalované byla obchodníkem sjednávajícím smlouvu doporučena ke schválení. Žalobkyně poukázala na to, že žalovaná v prohlášení klientů potvrdila, že veškeré jí poskytnuté údaje jsou pravdivé. S poukazem na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dle kterého je třeba zkoumat reálnost splacení dluhu, zda dlužník nebude mít zjevný problém se splácením) měla zkoumání úvěruschopnosti za dostačující. K výdajové stránce uvedla, že žalovaná jako výdaje na bydlení uvedla [částka], doklad o výši nájemného žalobkyně nemá a nemá jak si výdaje ověřit. Žalovaná neuvedla žádnou vyživovací povinnost, splátky uvedla ve výši [částka], další splátky zjištěny nebyly, příjmy žalované výrazně převyšovaly její výdaje. Žalobkyně poukázala rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 238/2019 s tím, že vynaložila přiměřenou míru obezřetnosti při zkoumání úvěruschopnosti žalované. K nákladům na upomínání (vymáhání dluhu) žalované zopakovala svá tvrzení o tom, jak dospěla k výpočtu částky [částka].

5. Závěrem po provedeném dokazování účastníci setrvali na svých stanoviscích. Žalobkyně s tím, že v době sjednávání úvěru vycházela z tehdejší rozhodovací a výkladové praxe a následné změny jí nelze klást k tíži, postupovala s odbornou péčí. Žalovaná naopak měla za to, že žalobkyně nepostupovala dle § 86 s odbornou péčí a smlouva je neplatná.

6. Mezi účastníky bylo po skutkové stránce nesporné, že dne [datum] uzavřeli smlouvu o úvěru [číslo] (dále„ smlouva“) a že žalovaná vrátila žalobkyni celkem [částka] (jak bude dále specifikováno). [příjmení] bylo mezi účastníky o právních závěrech - zda žalobkyně před uzavřením smlouvy zkoumala schopnost žalované splácet úvěr s odbornou péčí, zda smlouva byla uzavřena platně, a rozporné závěry účastníci činili i o ujednání o úrocích.

7. Provedeným dokazováním byly zjištěny dále uvedené skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci. Žalovaná dne [datum] požádala žalobkyni jako poskytovatele spotřebitelských úvěrů (když dle výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu je k tomuto žalobkyně oprávněna) o bezúčelový úvěr ve výši [částka], jak vyplývá z předsmluvního formuláře. Za žalobkyni se žalovanou uvedeného dne jednal zprostředkovatel [jméno] [příjmení], který se žalovanou vyplnil formulář hodnocení klienta a prohlášení klienta (jak vyplývá z uvedených listin). Podle předem připraveného formulářového prohlášení klientů žalovaná dne [datum] svým podpisem potvrdila, že se nenachází v úpadku nebo hrozícím úpadku, není proti ní vedeno insolvenční řízení a veškeré údaje uvedené ve smlouvě o úvěru nebo jí v souvislosti se smlouvou poskytnuté jsou pravdivé a úplné. Žalobkyně provedla lustraci žalované v insolvenčním rejstříku, v registru [název] a v [název] [anonymizována čtyři slova]), jak vyplývá z výpisů z uvedených registrů a rejstříku. Podle registru [název] žalovaná neměla žádné dlužné splátky. Podle výpisu z [anonymizována čtyři slova] žalovaná měla pouze ukončené smlouvy. Podle formuláře hodnocení klienta podepsaného žalovanou a zprostředkovatelem [jméno] [příjmení] (dne [datum] byla žalovaná svobodná, bydlela v [obec], měla vlastní bydlení s náklady [částka] měsíčně, platila splátky [částka] měsíčně a další výdaje měla ve výši [částka], které byly označeny jako„ [anonymizována tři slova])“, dále dle uvedeného formuláře dále měla čistý měsíční příjem [anonymizována dvě slova] [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] a volné zdroje měsíčně ve výši [částka]. Z obsahu formuláře bylo dále zjištěno, že [jméno] [příjmení] v hodnocení zaškrtl v závěru doporučení schválit úvěr a dne [datum] jej za žalobkyni schválila [jméno] [příjmení], když nad tímto závěrem je v části analýza schopnosti splácet uvedeno„ nijak nedoloženo“. Výše uvedeným zjištěním o pracovním poměru a příjmu z něj odpovídají i zjištění z pracovní smlouvy, dle které byl pracovní poměr žalované u uvedeného zaměstnavatele sjednán na dobu určitou do [datum] s místem výkonu práce v [obec]. Dle dodatku [číslo] k uvedené smlouvě hrubá měsíční mzda žalované od [datum] činila [částka] a dle výplatních pásek žalované jí bylo na mzdě za říjen 2016 vyplaceno v čistém [částka], za listopad 2016 pak [částka] a za prosinec 2016 částka [částka] (které byly vyplaceny na bankovní účet č. [bankovní účet], jak vyplývá z přehledu transakcí na uvedeném bankovním účtu); uvedená zjištění odpovídají zjištěním z formuláře hodnocení klienta. Z přehledu transakcí na shora uvedeném bankovním účtu žalované bylo dále zjištěno, že na účet přišla dne [datum] částka [částka] od [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] dne [datum] částka [částka] od [anonymizováno] (což jsou nebankovní poskytovatelé spotřebitelských úvěrů, jak je soudu známo z úřední činnosti), dále na uvedený účet byla dne [datum] připsána částka celkem [částka] a dne [datum] částka [částka] z protiúčtu [webová adresa] (který je využíván nebankovními poskytovateli spotřebitelských úvěrů, jak je soudu známo z úřední činnosti). Výslechem svědka [jméno] [příjmení] bylo potvrzeno, že úvěrový případ žalované pro žalobkyni zprostředkoval, poskytnutí úvěru doporučil, uzavíral s ní asi dvě smlouvy, na konkrétní okolnosti sjednávání tohoto úvěru si nevzpomněl, nic zvláštního si nepamatoval, pouze obecně vysvětlil, že pokud byly vyžadovány výpisy z bankovního účtu, mělo se jednat o úplné výpisy, veškeré klienty předkládané doklady pro schválení úvěru zasílal na centrálu žalobkyně, u vlastního bydlení výši nákladů neověřoval - vycházel z toho, zda adresa bydliště v podkladech od klienta vzájemně koresponduje. Žádné další relevantní listiny k hodnocení příjmů a výdajů žalované, než které byly uvedeny výše, žalobkyně ani na výzvu soudu neoznačila a předložila, výši (podstatných) výdajů žalované (běžných na živobytí, ani na bydlení či jakékoliv jiné, včetně splátek) neověřovala, nezabývala se původem finančních prostředků připsaných na účet žalované.

8. Smlouvou o úvěru ze dne [datum] [číslo] označenou jako návrh na uzavření smlouvy - („ smlouva“) bylo dále prokázáno, že se v ní žalobkyně zavázala poskytnout žalované na její bankovní účet spotřebitelský úvěr ve výši [částka] a žalovaná se zavázala vrátit jej s úrokem za poskytnutí úvěru sjednaným ve smlouvě ve výši efektivní úrokové sazby 155,63 % p. a. a to ve 48 měsíčních splátkách ve výši po [částka] splatných vždy k 19. dni každého kalendářního měsíce, první splátka byla splatná v únoru 2017; ve Smlouvě je jako adresa bydliště a shodně adresa pro doručování uvedena adresa [obec a číslo], zprostředkovatelem uzavření Smlouvy byl [jméno] [příjmení]. Z oznámení o schválení úvěru ke Smlouvě o úvěru [číslo] ze dne [datum] vyplývá, že bylo adresováno žalované na adresu uvedenou ve Smlouvě a žalobkyně v něm žalované oznamuje, že přijala její návrh na uzavření Smlouvy o úvěru [číslo]; k uvedenému oznámení byl připojen splátkový kalendář a zásilku s oznámením žalovaná osobně převzala [datum]. Žalobkyně převedla dne [datum] na účet žalované č. [bankovní účet] částku [částka], platba byla označena variabilním symbolem shodným s číslem Smlouvy (jak bylo zjištěno z dokladu o vyplacení úvěru). Žalovaná zaplatila ve dnech [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum] částky po 3 832, dne [datum] částku [částka], dne [datum] částku [částka] a dne [datum] částku [částka], tedy celkem částku [částka], jak bylo prokázáno nespornými skutkovými tvrzeními a shodně vyplývá i z karty klienta. Vzhledem k tomu, že žalovaná neplatila splátky včas, již první splátku zaplatila se zpožděním, a s 15. splátkou se dostal do prodlení delšího než 65 dnů, žalobkyně vystavila upomínky o zaplacení (jak vyplývá z karty klienta a upomínek datovaných21. 5. 2018, [datum] a [datum]). Dne [datum] právní zástupce žalobkyně sepsal a následující den dal k poštovní přepravě dopis adresovaný žalované, obsahující předžalobní výzvu k zaplacení žalobou nárokovaných částek do 15 dnů od odeslání oznámení (jak bylo zjištěno z poštovního podacího archu a uvedeného dopisu); uvedený dopis si žalovaná mohla vyzvednout na poště dne [datum], jak bylo zjištěno z výpisu ze sledování zásilek PoštaOnline. Následně žalobkyně podala žalobu.

9. Soud provedl dokazování též vyjádřením znalce [titul] [jméno] [příjmení], [titul za jménem], [příjmení], k problematice úročení pohledávek ze dne [datum], předsmluvním formulářem, žádostí o splátkový kalendář s neschopenkou a výpisem z databáze časových řad [příjmení], ze kterých nezjistil žádné skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci. Pro nadbytečnost soud neprovedl žalobkyní navržený důkaz kopií občanského průkazu žalované.

10. Po právní stránce byl skutkový stav posouzen podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (o. z.) a vzhledem k datu zavření smlouvy dne [datum] (kdy žalobkyně přijala návrh na uzavření smlouvy) podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“).

11. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

12. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

13. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

16. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

17. V projednávané věci soud po právním zhodnocení zjištěného skutkového stavu věci dospěl k závěru, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (žalobkyni), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy spotřebitele. To žalobkyně nesplnila a tomu odpovídá též výsledek, když žalovaná od počátku nesplácela řádně.

18. Shodná povinnost byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Nutnost takového výkladu pro ochranu spotřebitele vyplývá i z rozhodnutí finančního arbitra a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23.7.2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192 2017 – 20 aj.).

19. Pouze jazykový výklad nové právní úpravy obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. (účinného od 1. 12. 2016) by mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele.

20. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, kdy je třeba brát v potaz též zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobkyní uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ (O) becný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.

21. Zákon č. 257/ 2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek prof zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují, proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto prof v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Bez možnosti soudu sám ex offo přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená nerealizovatelná.

22. V případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany. Tomu patrně nedopovídá ani záměr zákonodárce, jak vyplývá z důvodové zprávy k zákonu č. 257/2016 Sb., dle níž„ (s ) tanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele (….).“ 23. Pokud záměrem zákonodárce bylo posílení ochrany spotřebitele a cílí na posílení principu„ zodpovědného úvěrování“, relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, nepředstavuje dostatečně účinnou sankci pro poskytovatele úvěru.

24. Soud připomíná, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008 /48/. Článek 8 směrnice č. 2008 /48/ ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných„ případně“ od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být„ účinné, přiměřené a odrazující.“ 25. Směrnice samy sice nemají tzv. přímý horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudní dvora EU, dříve ESD, ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 79/2013), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudní dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť).

26. Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34. a 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu). Tehdy byla řešena právě otázka relativní neplatnosti, a to v § 55 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění do 31. 7. 2010.

27. Soudní dvůr Evropské unie se ve věci poskytovatele úvěrů OPR-Finance, vedené pod sp. zn. C -679/18, zabýval předběžnou otázkou položenou českým soudem ve vztahu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, týkající se výkladu článku 8 směrnice 2008 ve spojení s jejím článkem 23. V nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020 uvedený soud k tomu vyložil, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Uvedené nelze vykládat jinak, než tak, že je třeba, aby důsledkem nesplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele byla nikoliv jen relativní neplatnost, závisející na námitce dlužníka.

28. Za použití teleologického, historického a eurokonformního výkladu ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. je tak nutno dospět k závěru, že uvedené ustanovení nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Za použití § 588 o. z. (dle kterého soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek) je nutno stanovenou neplatnost vykládat jako absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek, čímž se soud musí zabývat z úřední povinnosti i bez námitky spotřebitele.

29. V posuzované věci žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované řádně nesplnila. Žalobkyně si od žalované vyžádala informace a doklady týkající se pouze jejích příjmů, podstatné výdaje blíže nezjišťovala (například na dopravu z [obec] do [obec] do zaměstnání) a vůbec neověřovala (výdaje na bydlení), nezabývala se (navíc zjevně neúplnými) informacemi z přehledu transakcí (kde jsou uvedeny pouze příjmové položky a není zřejmé, na základě čeho byly žalované vyplaceny). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele (a ev. způsobu plnění dosavadních dluhů). K tomuto porovnání vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít a odkaz žalobkyně na jí citovanou judikaturu týkající se míry obezřetnosti poskytovatele úvěrů je v tomto směru nepřípadný.

30. Obezřetnost a důslednost žalobkyně při daném posuzování byla na místě i vzhledem k nereálným údajům uvedeným žalovanou, byť současně prohlásila, že jsou„ pravdivé a úplné.“ U nákladů na stravu lze obecně vycházet z částky životního minima (určené především na nutné výdaje na potraviny), výdaj určený bydlení však nebyl nijak prověřován a nebylo prověřováno ani to, zda žalovaná skutečně má vlastní bydlení. Přitom právě obvyklé náklady na bydlení (zahrnující u žalovaného nájem a úhrady za služby spojené s užíváním bytu, tedy náklady na elektřinu, vodu, plyn a další poplatky, hrazené zpravidla formou inkasa nebo zálohy na energie) lze přitom doložit snadno a stejně tak je snadno zjistitelné z veřejného rejstříku, zda žalovaná je vlastníkem nemovité věci (zda bydlí ve svém). Pochybné je i to, že by žalovaná neměla výdaje na dopravu do zaměstnání (z [obec] do [obec]). Nelze také uvěřit, že žalovaná nemá ani žádné jiné obvyklé výdaje (na volnočasové aktivity, na ošacení, komunikační prostředky atd.), stanovené alespoň racionálním odhadem, který lze v rámci odborné péče„ rozumně očekávat.“ 31. Žalobkyně tedy posouzení úvěruschopnosti neprovedla řádně, toto proběhlo spíše formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, spíše tendenčně tak, aby mohla být žádost o úvěr schválena. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost Smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalované na vrácení pouhého zůstatku nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru jakožto plnění poskytnutého bez platného právního důvodu podle §§ 2991, 2293 o. z., které je třeba poskytnout„ v době přiměřené možnostem“ spotřebitele (žalované) ve smyslu § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru.

32. Žalobkyni tak náleží rozdíl mezi poskytnutým úvěrem (částka [částka]) a žalovanou zaplacenou částkou ([částka]), což je [částka]. Pokud jde o splatnost, neplatností smlouvy je dotčen i dohodnutý způsob splácení a v důsledku toho není mezi účastníky dohoda o splatnosti. Při absenci platné dohody o splatnosti (zde o přiměřené době plnění) je nutné analogicky ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. vycházet z výzvy věřitele k plnění v jím uvedené lhůtě. Žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení požadované částky předžalobní výzvou, kterou si žalovaná mohla vyzvednout dne [datum], kdy se dostala do její dispoziční sféry. Následujícího dne se dostala do prodlení (§ 1968 věta první o. z.) se splněním povinnosti vrátit žalobkyni částku představující bezdůvodné obohacení, a tak žalobkyni náleží zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z.) z částky 848 Kč ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Při určení lhůty k plnění soud vyšel z § 160 odst. 1 o. s. ř. a zákonné lhůty 3 dnů, neboť žalovaná neuplatnila námitky proti přiměřenosti lhůty k plnění.

33. Odůvodnění II. výroku vyplývá ze shora vysvětlené absolutní neplatnosti Smlouvy a výši již učiněné úhrady žalovanou. Žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení částky přesahující částku přisouzenou jí v I. výroku tohoto rozsudku (ať už jde o jistinu, úroky nebo smluvní pokuty) a úrok z prodlení z této částky. Důvody nepřiznání úroku z prodlení za dobu dřívější, než jak je uvedeno v I. výroku rozsudku (tedy než jak žalobkyně požadovala), byly vyloženy v předchozím odstavci tohoto rozsudku.

34. Další argumentací žalobkyně, vztahující se k otázce (ne) rozpornosti sjednaného úroku (jeho výše) s dobrými mravy a s touto otázkou souvisejícími úvahami žalobkyně o právním posouzení věci se soud pro nadbytečnost již blíže nezabýval. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení neúspěšná jen v poměrně nepatrné části, právo na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení ve výši [částka] Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném ke dni poskytnutí právní služby (dále jen„ a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši [částka] sestávající z částek po [částka] za každý z úkonů dle § 11 odst. 1 písm. a), d), g) a. t. (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě, účast na jednání soudu 2x) včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po [částka] dle § 13 odst. 1, 4 a. t. Advokátovi dále náleží cestovní náhrada v celkové výši [částka] v souvislosti s cestami k soudním jednáním dne [datum] a [datum] na trase [obec] – [obec] – [obec] (tj. 2x 56 km) a to za každou z cest náhrada [částka] za 56 ujetých km v částce [částka] ([částka] za litr paliva dle vyhlášky č. 589/2020 Sb. při průměrné spotřebě 6,9 l [číslo] km a 4,40 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 589/2020 Sb.) podle § 13 a. t., tj. 2x [částka], a dále náhrada za ztrátu času v trvání 6 × 30 minut (jedna cesta v jednom směru á 45 minut) v částce [částka] podle § 14 a. t. podle § 14 a. t.. K tomu náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % (137 odst. 3 o s. ř.) z částky [částka] ve výši [částka]. Celková částka je dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám zástupce žalované ve lhůtě dle § 160 odst. 1 o. s. ř.