710 C 23/2019

Plný text

Okresní soud v Blansku rozhodl samosoudkyní Mgr. Lenkou Polachovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částka s příslušenstvím a smluvní pokuty částka

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku částka s úrokem prodlení ve výši 9 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit jí částku částka s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky částka od datum do datum, s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky částka od datum do zaplacení a s úrokem ve výši 52,51 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky částka.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou ve znění jejího doplnění domáhala po žalovaném zaplacení částky částka s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši částka s odůvodněním, že jako subjekt oprávněný k poskytování spotřebitelských úvěrů se žalovaným jako spotřebitelem uzavřela dne datum smlouvu o úvěru číslo (dále„ Smlouva“), na základě které žalovanému dne datum na jeho bankovní účet poskytla úvěr ve výši částka, který se žalovaný zavázal vrátit s úrokem sjednaným ve Smlouvě ve výši efektivní úrokové sazby 66,7 % p. a. v dohodnutých splátkách po částka měsíčně do 20. dne měsíce počínaje červencem 2017, a to dle splátkového kalendáře který tvořil přílohu oznámení o schválení úvěru. Tvrdila, že žalovaný nesplácel řádně, celkově zaplatil 8 splátek po částka a jednou částka, s 11. splátkou splatnou datum se dostal do prodlení, v důsledku kterého došlo k zesplatnění úvěru dne datum; uvedeného dne se stala splatnou„ nová jistina“ ve výši částka, sestávající z dlužné původní jistiny úvěru ve výši částka a dlužného úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru ve výši částka. K tomu se žalobkyně domáhala smluvní pokuty 3 x částka s příslušenstvím za prodlení se splacením o 30 dnů u splátek číslo dle čl. 6 Smlouvy, náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle čl. 6 Smlouvy ve výši částka s příslušenstvím (za prodlení o délce 15 dnů u splátek číslo tj. 10 x částka). příjmení částka byla požadována z titulu smluvní pokuty dle čl. 6 Smlouvy a vypočtena jako 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru ve výši částka za každý den prodlení od datum. K úroku uvedla, že jej požaduje v nominální roční úrokové sazbě 86,13 % p. a, která odpovídá efektivní úrokové sazbě úvěru sjednané ve Smlouvě, k čemuž odkázala na Vyjádření znalce příjmení jméno příjmení, anonymizováno, příjmení, k problematice úročení pohledávek ze dne datum.

2. K otázce posouzení schopnosti žalovaného splácet žalobkyně tvrdila, že před schválením úvěru prověřila schopnost žalovaného splácet úvěr na základě výsledků tzv. scooringu, tedy interního matematického modelu založeného na obdobném hodnocení klienta, byly prověřeny doklady o příjmech, výpisy z bankovního účtu, dalším zdrojem bylo prohlášení žalovaného a ověření úvěrové historie žalovaného prostřednictvím databází příjmení a NRKI (Nebankovní registr klientských informací). Žalovaný byl prověřen v insolvenčním rejstříku, neměl smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, předložil platný doklad totožnosti, zaměstnavatel žalovaného nebyl v insolvenci, a proto zprostředkovatel úvěru doporučil úvěr ke schválení a poskytnutí úvěru bylo následně schváleno, když nebylo zjevné, že by žalovaný měl mít zjevný problém se splácením.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a v řízení zůstal nečinný.

4. Provedeným dokazováním byly zjištěny dále uvedené skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci, které představují zjištěný skutkový stav. Žalovaný dne datum požádal žalobkyni jako poskytovatele spotřebitelských úvěrů (když dle výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu je k tomuto žalobkyně oprávněna) o bezúčelový úvěr ve výši částka, jak vyplývá z předsmluvního formuláře a hodnocení klienta. Za žalobkyni se žalovaným uvedeného dne jednal zprostředkovatel, který se žalovaným vyplnil hodnocení klienta a prohlášení klientů. Z předem připraveného formulářového prohlášení klientů vyplývá, že žalovaný dne datum svým podpisem potvrdil, že se nenachází v úpadku nebo hrozícím úpadku, není proti němu vedeno insolvenční řízení a veškeré údaje uvedené ve smlouvě o úvěru nebo jím v souvislosti se smlouvou poskytnuté, jsou pravdivé a úplné. Žalobkyně provedla lustraci žalovaného v registru příjmení, kde nebyly zjištěny žádné záznamy, jak vyplývá z výpisu z uvedeného registru. Dle výpisu z NRKI bylo u žalovaného stanoveno skóre 362 bodů, což dle legendy odpovídá střednímu úvěrovému riziku, příznak žádný stanoven nebyl. Podle formuláře hodnocení klienta byl žalovaný ženatý, bydlel v pronájmu a měl pravidelný čistý měsíční příjem částka od zaměstnavatele právnická osoba, ve shodě s čímž jsou i zjištění učiněná z potvrzení o provedených platbách příjmení příjmení ze dne datum na bankovní účet č. bankovní účet, jehož vlastníkem je dle záhlaví uvedených potvrzení žalovaný, datum a výplatní pásky za duben a květen 2017; z výplatních pásek nevyplývá, že by žalovanému byly činěny srážky ze mzdy. Podle shora uvedeného formuláře hodnocení klienta byl žalovaný od datum v pracovním poměru, a to na dobu neurčitou, kdy výpovědní lhůta neběžela. Shodná doba trvání pracovního poměru žalovaného u shora uvedeného zaměstnavatele vyplývá i z pracovní smlouvy dne datum. V hodnocení klienta je dále vyplněno, že výdaje žalovaného činí částka s poznámkou„ životní minimum,“ u počtu dětí a spolužijících osob byla uvedena nula, u položky spoření, splátky a ostatní výdaje (doprava, záliby apod.) bylo uvedeno částka, výdaje na bydlení (nájemné, inkaso) činily částka, splátky částka, výdaje celkem částka. V části Analýza schopnosti splácet, vyplněné centrálou, byla uvedena poznámka„ inkaso“ a dne datum byl úvěr na základě shora uvedeného schválen. Žádné jiné relevantní listiny k hodnocení výdajů žalovaného žalobkyně ani na výzvu soudu neoznačila a předložila, výši (podstatných) výdajů žalovaného neověřila zejména výdaje na bydlení (nájem částka a výše splátek částka).

5. Smlouvou o úvěru číslo označenou jako návrh na uzavření smlouvy - („ Smlouva“) bylo dále prokázáno, že žalovaný ji podepsal dne datum, zprostředkovatel za poskytovatele na základě plné moci téhož dne. Žalobkyně se v ní zavázala poskytnout žalovanému na jeho bankovní účet č. bankovní účet spotřebitelský úvěr ve výši částka a žalovaný se zavázal vrátit jej s úrokem za poskytnutí úvěru sjednaným ve smlouvě ve výši efektivní úrokové sazby 66,71 % p. a. a to ve 48 měsíčních splátkách ve výši po částka splatných vždy k 20. dni každého kalendářního měsíce. Žalovaný ke svému bankovnímu účtu uvedenému shora udělil souhlas s inkasem ve výši částka měsíčně ve prospěch účtu č. bankovní účet, který žalobkyně uvedla ve shora uvedené smlouvě o úvěru jako svůj bankovní účet. Z oznámení o schválení úvěru ze dne datum ke Smlouvě o úvěru číslo vyplývá, že bylo adresováno žalovanému na adresu uvedenou ve Smlouvě a žalobkyně v něm žalovanému oznamuje, že přijala jeho návrh na uzavření Smlouvy o úvěru číslo; k uvedenému oznámení byl připojen splátkový kalendář a zásilku s oznámením si žalovaný mohl vyzvednout dne datum na poště, což dle dodejky neučinil a zásilka byla vrácena žalobkyni. Žalobkyně dne datum převedla na shora uvedený bankovní účet žalovaného částku částka, platba byla označena variabilním symbolem shodným s číslem Smlouvy a příjmením žalovaného (jak bylo zjištěno z dokladu o vyplacení úvěru). Žalovaný zaplatil žalobkyni ve sjednané výši v nepravidelném intervalu částky po částka ve dnech datum, datum, datum, datum, datum, datum, dvakrát datum, datum a datum, tedy celkem částku částka, jak bylo zjištěno z karty klienta. Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil včas žádnou z deseti splátek, žalobkyně vystavila upomínky o zaplacení (jak vyplývá z karty klienta). Žalobkyně vystavila upomínku ze dne datum o zaplacení 6. a 7. splátky, dne datum o zaplacení 11. a 12. splátky a dne datum o zaplacení 11., 12. a 13. plátky s tím, že žalovaný byl upozorněn na možnost zesplatnění celého úvěru a dne datum žalobkyně sestavila a adresovala žalovanému oznámení o zesplatnění úvěru, v němž jej vyzvala k úhradě do 10 dnů od odeslání oznámení. Odeslání výzev a oznámení prokázáno nebylo. Dne datum právní zástupce žalobkyně vystavil předžalobní výzvu adresovanou a odeslanou žalovanému na adresu adresa žalovaného (dle uvedeného dopisu označeného jako Předžalobní výzva), kdy zásilce bylo přiděleno podací číslo anonymizováno (podle poštovního podacího archu), ve které jej vyrozuměl o zesplatnění úvěru ke dni datum z důvodu prodlení delšího než 65 dnů se zaplacením splátek a vyzval jej, aby do 15 dnů od odeslání oznámení zaplatil žalobkyni částku částka. Dle výpisu ze sledování zásilek České pošty byla zásilka podacího čísla anonymizováno přijata do přepravy datum a dne datum byla doručována na poštu v obec, když z porovnání dodací pošty, doručovací adresy žalovanému a časové souslednosti putování zásilky a vystavení předžalobní výzvy je zřejmé, že se nemohlo jednat o poštovní zásilku obsahující předžalobní výzvu. Bylo tak prokázáno jen její odeslání, nikoliv doručení.

6. Soud provedl dokazování též vyjádřením znalce příjmení jméno příjmení, Ph.D., příjmení, k problematice úročení pohledávek ze dne datum včetně převodní tabulky, občanským průkazem, potvrzením o přihlášení k trvalému pobytu, rozhodnutím o dočasné pracovní neschopnosti, ze kterých nezjistil žádné skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci.

7. Po právní stránce byl skutkový stav posouzen podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (o. z.) a vzhledem k datu zavření smlouvy podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2017 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“).

8. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

9. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

10. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

13. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

14. V projednávané věci soud po právním zhodnocení zjištěného skutkového stavu věci dospěl k závěru, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (žalobkyni), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy spotřebitele. To žalobkyně nesplnila a tomu odpovídá též výsledek, byť žalovaný svůj dluh zpočátku splácel.

15. Shodná povinnost byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Nutnost takového výkladu pro ochranu spotřebitele vyplývá i z rozhodnutí finančního arbitra a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č. j. FA/SR/SU /1192 2017 – 20 aj.).

16. Pouze jazykový výklad nové právní úpravy obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. (účinného od 1. 12. 2016) by mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele.

17. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, kdy je třeba brát v potaz též zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobkyní uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ (O) becný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.

18. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují, proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Bez možnosti soudu sám ex offo přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená nerealizovatelná.

19. V případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany. Tomu patrně nedopovídá ani záměr zákonodárce, jak vyplývá z důvodové zprávy k zákonu č. 257/2016 Sb., dle níž„ (s ) tanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele (….).“ 20. Pokud záměrem zákonodárce bylo posílení ochrany spotřebitele a cílí na posílení principu„ zodpovědného úvěrování“, relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, nepředstavuje dostatečně účinnou sankci pro poskytovatele úvěru.

21. Soud připomíná, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí číslo a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008 /48/. Článek 8 směrnice č. 2008 /48/ ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných„ případně“ od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být„ účinné, přiměřené a odrazující.“ 22. Směrnice samy sice nemají tzv. přímý horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU, dříve ESD, ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 79/2013), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť).

23. Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34. a 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu). Tehdy byla řešena právě otázka relativní neplatnosti, a to v § 55 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění do 31. 7. 2010.

24. Soudní dvůr Evropské unie se ve věci poskytovatele úvěrů OPR-Finance, vedené pod sp. zn. C -679/18, zabýval předběžnou otázkou položenou českým soudem ve vztahu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, týkající se výkladu článku 8 směrnice 2008 ve spojení s jejím článkem 23. V nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020 uvedený soud k tomu vyložil, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Uvedené nelze vykládat jinak, než tak, že je třeba, aby důsledkem nesplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele byla nikoliv jen relativní neplatnost, závisející na námitce dlužníka.

25. Za použití teleologického, historického a eurokonformního výkladu ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. je tak nutno dospět k závěru, že uvedené ustanovení nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Za použití § 588 o. z. (dle kterého soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek) je nutno stanovenou neplatnost vykládat jako absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek, čímž se soud musí zabývat z úřední povinnosti i bez námitky spotřebitele, pročež bez kladného závěru o řádném splnění shora uvedené povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru nelze mít za splněné podmínky pro rozhodnutí ve věci rozsudkem pro zmeškání, ačkoliv by jinak další podmínky splněny byly.

26. V posuzované věci žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnila (tedy ve věci ani nebylo možno rozhodnout rozsudkem pro zmeškání). Žalobkyně si od žalovaného vyžádala informace a tyto ověřila z dokladů pouze ve vztahu k příjmům žalovaného, podstatné výdaje neověřovala a blíže nezjišťovala, zejména nájem a výši splátek. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele (a ev. způsobu plnění dosavadních dluhů). K tomuto porovnání vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít.

27. Obezřetnost a důslednost žalobkyně při daném posuzování byla na místě i vzhledem k nereálným údajům uvedeným žalovaným, byť současně prohlásil, že jsou„ pravdivé a úplné.“ U nákladů na stravu lze obecně vycházet z částky životního minima (určené především na nutné výdaje na potraviny), výdaj určený bydlení však ani rámcově neodpovídá obvyklým výdajům na bydlení v České republice, a přesto nebyl nijak prověřován. V hodnocení klienta bylo uvedeno, že náklady bydlení činí částka. Přitom právě obvyklé náklady na bydlení (zahrnující u žalovaného nájem a úhrady za služby spojené s užíváním bytu, tedy náklady na elektřinu, vodu, plyn a další poplatky, hrazené zpravidla formou inkasa nebo zálohy na energie) lze přitom doložit snadno. Žalobkyně též neověřila, jakou částku žalovaný měsíčně splácí na starších půjčkách či úvěrech. Žalobkyně si tedy vystačila jen s nepravděpodobnými tvrzeními, navíc u osoby, u které je podle shora uvedených podkladů pro poskytnutí úvěru smlouva hodnocena se středním rizikem, kdy je na místě vyšší obezřetnost.

28. Žalobkyně tedy posouzení úvěruschopnosti neprovedla řádně, toto proběhlo spíše formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost Smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru jakožto plnění poskytnutého bez platného právního důvodu podle §§ 2991, 2293 o. z., které je třeba poskytnout„ v době přiměřené možnostem“ spotřebitele (žalovaného) ve smyslu § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru.

29. Žalobkyni tak náleží rozdíl mezi poskytnutým úvěrem (částka částka) a žalovaným zaplacenou částkou (částka), což je částka. Pokud jde o splatnost, neplatností smlouvy je dotčen i dohodnutý způsob splácení a v důsledku toho není mezi účastníky dohoda o splatnosti. Při absenci platné dohody o splatnosti (zde o přiměřené době plnění) je nutné analogicky ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. vycházet z výzvy věřitele a pokud není jím stanovena lhůta k plnění, tak ze zákonné lhůty bez zbytečného odkladu, kterou je nutno rozumět zpravidla 3 dny. Nebylo prokázáno, že by žalovaný měl možnost seznámit se s výzvami žalobkyně nebo předžalobní výzvou, a proto soud za první výzvu, která se dostala do dispoziční sféry žalovaného, pokládá až zásilku obsahující žalobu, kterou si žalovaný na adrese hlášeného pobytu v ČR mohl vyzvednout dne datum (obálka u číslo listu). Třetího dne po uvedeném datu, tedy datum, se částka stala splatnou a následujícího dne (datum) se žalovaný dostal do prodlení (§ 1968 věta první o. z.) se splněním povinnosti vrátit žalobkyni částku představující bezdůvodné obohacení. Od uvedeného dne žalobkyni náleží zákonný úrok z prodlení (ustanovení pr. předpisu Při určení lhůty k plnění soud vyšel z § 160 odst. 1 o. s. ř. a zákonné lhůty 3 dnů, neboť s ohledem na pasivitu žalovaného nebyly zjištěny žádné skutečnosti odůvodňující její prodloužení či plnění ve splátkách (když žalovaný neuplatnil námitku nepřiměřenosti žalobkyní navrhované lhůty k plnění).

30. Odůvodnění II. výroku vyplývá ze shora vysvětlené absolutní neplatnosti Smlouvy a výši již učiněné úhrady žalovaným. Žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení částky přesahující částku přisouzenou jí v I. výroku tohoto rozsudku (ať už jde o jistinu, úroky nebo smluvní pokuty) a úrok z prodlení z této částky. Důvody nepřiznání úroku z prodlení za dobu dřívější, než jak je uvedeno v I. výroku rozsudku (tedy než jak žalobkyně požadovala), byly vyloženy v předchozím odstavci tohoto rozsudku.

31. O náhradě nákladů řízení (III. výrok) bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalovaný byl procesně úspěšnější, pročež žalobkyně by byla povinna nahradit mu v rozsahu procesního úspěchu poměrnou část jím účelně vynaložených nákladů v řízení. Žalovanému však žádné náklady podle obsahu spisu nevznikly, proto žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Blansku. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.