711 C 28/2021

Plný text

Okresní soud v Blansku rozhodl samosoudkyní JUDr. Terezou Richterovou ve věci žalobkyně: název žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 140 361 Kč s přísl.,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 27 468 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 27 468 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ve zbývající části zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou doručenou soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost uhradit jí částku 140 361 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti žalovaného vyplývající z úvěrové smlouvy [číslo] ze dne [datum] Touto smlouvou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 109 000 Kč. Žalovaný úvěr čerpal v plné výši, čímž žalovanému v souvislosti s uvedenou smlouvou vznikla povinnost tuto částku včetně sjednaných nákladů spotřebitelského úvěru splatit pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 4 964 Kč. Tuto svoji povinnost žalovaný řádně neplnil a úvěr se stal okamžitě splatným k [datum] Vedle jistiny dluhu se žalobkyně s odkazem na citovanou smlouvu dále domáhala zaplacení: smluvních pokut dle bodu [číslo] v celkové výši 998 Kč (499 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitl v prodlení o délce 30 dnů - žalobkyni takto vzniklo právo na zaplacení této smluvní pokuty u splátek [číslo]), dále náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované dle bodu 6.2. smlouvy v celkové výši 400 Kč (náhrada nákladů ve výši 200 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitl v prodlení o délce 15 dnů - žalobkyni takto vzniklo právo na zaplacení této náhrady nákladů u splátek [číslo]), sjednaného smluvního úroku ve výši 49,91 % ročně, úroků z prodlení a smluvní pokuty ve výši 37 008,94 Kč (smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou - tedy ode dne [datum] až do podání žaloby).

2. Podáním ze dne [datum] žalobkyně částečně vzala zpět žalobu co do částky 5 134 Kč, úroku z prodlení části smluvní pokuty a části smluvního úroku s „ ohledem na stávající judikaturu“. Proto soud podle § 96 odst. 2 o. s. ř. řízení ohledně této části nároku usnesením ze dne 28.4.2022 č.j. 711 C 28/2021-65 pravomocně k 26.5.2022 zastavil.

3. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že je pravdou, že s žalobkyní uzavřel danou smlouvu o úvěru na částku 109 000 Kč, tuto nejprve řádně splácel, následně se však dostal do prodlení a úvěr byl zesplatněn. Žalovaný uhradil více jak 97 000 Kč, žalobkyně však požaduje částku značně převyšující samotnou jistinu, takováto kumulace smluvních pokut k úroku z prodlení a smluvnímu úroku je v rozporu s dobrými mravy a principem uzavírání spotřebitelských smluv. Žalobkyně jednu sankci rozdělila do několika dílčích, ve výsledku se však jedná o jednu smluvní pokutu, která je nepřiměřená, tudíž neplatně sjednaná. Soud by se dále měl zabývat platností úvěrové smlouvy jako takové. Žalovaný také rozporuje výši sjednaného smluvního úroku, který je sjednaný mimo rámec dobrých mravů.

4. Po zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, přihlížeje přitom ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, má soud za prokázaný tento skutkový stav: Z Návrhu na uzavření smlouvy o úvěru/ Smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum] soud zjistil, že jejím obsahem je závazek žalobkyně poskytnout žalovanému úvěr ve výši 109 000 Kč a závazek žalovaného splatit tento úvěr pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 4 964 Kč, a to včetně sjednaného úroku ve výši 63,07% ročně.

5. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, provedla žalobkyně výpis žalovaného v registru [příjmení] a v nebankovním registru klientských informací (NRKI). Dle posledně uvedeného výpisu z nebankovního registru klientských informací činilo skóre žalované 444 bodů odpovídající kategorii III. ([číslo]), znamenající vyšší body do interní Score Card a„ menší riziko“. Podle registru SOLUS neměl žalovaný žádný záznam. Žalobkyně v rámci daného zkoumání provedla hodnocení klienta dle údajů o příjmech a výdajích klienta. V tomto směru bylo v žalobkyní předložené formulářové listině nazvané HODNOCENÍ KLIENTA vyplněno, že pravidelný čistý měsíční příjem žalovaného činí [částka], což v zásadě odpovídá předloženým dokladům od zaměstnavatele. Žalobkyně soudu předložila pracovní smlouvu, výplatní listy a výpis z účtu. Výdaje žalovaného byly v hodnotícím formuláři uvedeny částkou [částka] s poznámkou„ životní minimum“, údaj o počtu dětí a výdajích na děti byla uvedena částka 0 Kč. Na spoření byla ve formuláři uvedena také nula, ostatní výdaje (jako doprava, kurzy a záliby) také nula, ačkoli jen nutná doprava do zaměstnání z místa tvrzeného (i evidovaného) bydliště žalovaného v [obec] do místa výkonu práce dle pracovní smlouvy, tj. do [obec], tento údaj zjevně vylučuje. Výdaje na bydlení byly ve formuláři uvedeny částkou [částka], forma bydlení„ jiné“, což evidentně rovněž neodpovídá obvyklým výdajům samostatně bydlící osoby, navíc v [anonymizována dvě slova]. Výdaje žalovaného nebyly ničím doloženy. Jiné výdaje uvedeny nebyly.

6. Mezi účastníky bylo nesporné a bylo prokázáno i dokladem o vyplacení úvěru, že žalovanému byl dne [datum] vyplacen úvěr ve výši 109 000 Kč. Kartou klienta s přehledem splátek žalovaného bylo prokázáno, že žalovaný uhradil žalobkyni celkem 81 532 Kč. Předžalobní výzvou z [datum] byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné nové jistiny úvěru ve výši 101 955,33 Kč se smluvní pokutou a příslušenstvím do 15 dnů od data odeslání tohoto oznámení, dle poštovního podacího archu byla tato výzva odeslána [datum].

7. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu v souvislosti s citovanými zákonnými ustanoveními posoudil soud věc po právní stránce takto: V prvé řadě je třeba uvést, že soud předmětnou smlouvu posoudil jako smlouvu spotřebitelskou podle §1810 a násl. o. z. Podle §1810 o. z. ustanovení tohoto dílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen„ spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé. Podle §419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Podle §420 odst. 1 o. z., kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně jednala se žalovanou v rámci své podnikatelské činnosti, naopak žalovaná jednala jako spotřebitel ve smyslu §419 o. z., je třeba rovněž učinit závěr, že předmětná smlouva o úvěru je spotřebitelskou smlouvou ve smyslu §1810 a násl. o. z.

8. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ustanovení § 1751 odst. 1 o. z. lze část obsahu smlouvy určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy.

9. Podle §1 věty druhé zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem. Podle ust. § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele ve znění pozdějších předpisů jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96).

12. Náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, se dlouhodobě projevuje v judikatuře Ústavního soudu. Např. již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). Soud má za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě.

13. Soud také připomíná, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES. Článek 8 směrnice č. 2008/48/ES ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných„ případně“ od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být„ účinné, přiměřené a odrazující.“ Směrnice samy sice nemají tzv. přímý horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU, dříve ESD, ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 79/2013). Nicméně podle ustálené judikatury Soudního dvora EU jsou vnitrostátní soudy při použití vnitrostátního práva povinny vykládat vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnice 2008/48, aby dosáhly výsledku jí zamýšleného. Tato povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva je totiž inherentní systému Smlouvy o FEU v tom, že umožňuje, aby vnitrostátní soudy v rámci svých pravomocí zajistily plnou účinnost unijního práva při rozhodování o sporech, které jim byly předloženy (rozsudek ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová, C -377/14, EU:C: 2016, bod 79). Soudní dvůr již mimoto mnohokrát rozhodl, že zásada konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, s tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu s cílem sledovaným touto směrnicí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. ledna 2012, Dominguez, C -282/10, EU:C: 2012.

14. V rozsudku ze dne 5. března 2020 ve věci OPR- Finance s.r.o. v. GK., ECLI:EU:C: 2020 pak Evropský soud EU výslovně uvedl, že„ články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 15. Proto soudu nezbývá než uzavřít, že neplatnost úvěrové smlouvy pro nedostatečné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru je neplatností absolutní, neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 580 a 588 občanského zákoníku). Jde o neplatnost, která nastává přímo ze zákona a soudy se jí musí zabývat z úřední povinnosti, je-li z právního úkonu patrna, anebo jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního úkonu od samého počátku, na právní úkon se hledí jakoby nikdy nevznikl a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2221/2013).

16. Ze všech výše uvedených důvodů se soud nejprve z úřední povinnosti zabýval posouzením, zda při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru byla dostatečným způsobem prověřena úvěruschopnost žalovaného.

17. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele – žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru. Ustanovení § 86 odst.1 zák. č. 257/2016 Sb. výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel, jemuž zákon ukládá v odst. 3 cit. ustanovení povinnost poskytnout věřiteli„ na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr“. Tato povinnost však nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tedy nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr.

19. V souzené věci, jak bylo popsáno výše, žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované řádně nesplnila. Jak bylo soudem zjištěno, žalobkyně si od žalovaného vyžádala informace a doklady týkající se pouze jeho příjmů, nicméně podstatné výdaje žalovaného nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že předobrazem shora citovaného ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne [datum] Soudní dvůr, který se zabýval výkladem tohoto článku konstatoval, že:“ ….poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí podkladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady...“. Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k výdajům žalované v daném případě nemohlo dojít.

20. U nákladů na stravu lze obecně vycházet z částky životního minima, to lze jen stěží žalobkyni vyčítat, nicméně výdaj určený na bydlení ani rámcově neodpovídá obvyklým výdajům na bydlení v České republice, a přesto nebyl nijak prověřován. V hodnocení klienta bylo uvedeno, že náklady bydlení činí [částka]. Přitom právě obvyklé náklady na bydlení (zahrnující náklady na elektřinu, vodu, plyn a další poplatky, hrazené zpravidla formou inkasa), popř. příspěvky na tyto náklady hrazené spolužijící osobou, lze doložit poměrně snadno. Nelze uvěřit ani skutečnosti, že žalovaný nemá vůbec žádné výdaje na dopravu do zaměstnání, ačkoli jen nutná doprava do zaměstnání z místa tvrzeného (i evidovaného) bydliště do místa výkonu práce tento údaj zjevně vylučuje. Nelze také uvěřit, že žalovaný nemá ani žádné jiné obvyklé výdaje (na volnočasové aktivity, na ošacení, komunikační prostředky atd.), stanovené alespoň racionálním odhadem, který lze v rámci odborné péče„ rozumně očekávat.“ Žalobkyně si tedy vystačila jen s velmi nepravděpodobnými tvrzeními.

21. V souzené věci tak lze uzavřít, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla a neověřila podle dokladů a toto posouzení proběhlo pouze formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána (s kladným výsledkem) byla.

22. Proto soudu nezbývá než uzavřít, že smlouva o úvěru podepsaná mezi účastníky dne 1 [datum] je podle § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru neplatná, neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 580 a 588 občanského zákoníku). Jedná se přitom o absolutní neplatnost právního úkonu, tedy o neplatnost, která nastává přímo ze zákona a soudy se jí musí zabývat z úřední povinnosti, je-li z neplatného právního úkonu patrna, anebo jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního úkonu od samého počátku, na právní úkon se hledí jakoby nikdy nevznikl a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2221/2013).

23. Pokud žalobkyně za této situace ve prospěch žalovaného poskytla plnění ve výši 109 000 Kč, je nutné toto posuzovat jako plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 2 o. z.). Žalovanému proto vznikla povinnost vydat vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením (§ 3000 o. z.), tedy povinnost zaplatit žalobkyni částku 109 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný tuto svou povinnost doposud splnil pouze částečně ve výši 81 532 Kč, uložil mu soud rozsudkem povinnost zaplatit zbývající dluh ve výši 27 468 Kč (výrok I. rozsudku). Ve zbývající části požadované jistiny a ohledně smluvního úroku soud žalobu zamítl jako nedůvodnou, neboť se jedná o nároky vycházející z neplatné smlouvy (II. výrok rozsudku).

24. Vzhledem k tomu, že splatnost pohledávky z bezdůvodného obohacení nevyplývá z právního předpisu ani nebyla mezi účastníky dohodnuta, stává se pohledávka splatnou na základě výzvy k zaplacení (§1958 odst. 2 o. z.), která je adresným právním úkonem. Adresný právní úkon se stává účinným v okamžiku, kdy se dostane do dispoziční sféry adresáta, tak aby měl adresát možnost se s obsahem úkonu seznámit. Žalobkyně žalovaného prokazatelně vyzvala k zaplacení předžalobní výzvou ze dne [datum], dle podacího archu žalobkyně výzvu odeslala dne [datum], pohledávka se stala splatnou uplynutím lhůty k plnění v délce 15 dní, dnem následujícím se tedy žalovaný dostal do prodlení se zaplacením předmětné částky, a proto soud žalobkyni přiznal právo na úrok z prodlení až od tohoto data (viz výrok I.).

25. Co do úroku z prodlení za dobu dřívější a z vyšší požadované částky a co do úroku z prodlení ve vyšší sazbě (neodpovídající zákonné sazbě k prvnímu dni prodlení) soud žalobu zamítl jako nedůvodnou (výrok II.).

26. O náhradě nákladů řízení (výrok III.) rozhodl soud podle § 142 odst. 3 a § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., tak, že přiznal žalovanému, jež byl v řízení úspěšnější, nárok na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení žalovaného sestávají z paušální náhrady hotových výdajů za dva úkony (vyjádření ze dne [datum] a [datum]) á 300 Kč, tj. 600 Kč (§ 151 odst. 3 o.s.ř., vyhláška č. 254/2015 Sb.). Žalovaný byl ve věci neúspěšný pouze v rozsahu výroku I. tohoto rozsudku, neboť i v rozsahu částečného zastavení lze procesní zavinění na zastavení řízení shledat na straně žalobkyně, která se rozhodla ať už z jakýchkoli důvodů v tomto rozsahu v řízení dále nepokračovat. Vyhovující výrok I. rozsudku přitom představuje pouze nepatrnou část původního žalobního nároku (kapitalizujeme-li i zákonný úrok z prodlení a smluvní úrok k datu vyhlášení rozsudku), soud proto žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení v plné výši.