6 C 260/2018

Plný text

Okresní soud v Břeclavi rozhodl samosoudcem JUDr. Josefem Mužíkem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení částky 25.136 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná celé jméno žalované je povinna zaplatit žalobci právnická osoba úrok ve výši 8,85 % ročně z částky 19 001,81 Kč od datum do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 64 886 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se, co do úroku ve výši 72,86 % ročně z částky 19 001,81 Kč od datum do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne datum, ve znění doplnění ze dne datum, domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 25.136 Kč představující jistinu úvěru ve výši 19.001,81 Kč, kapitalizovaný úrok z úvěru ke dni zesplatnění úvěru ve výši 3.837,19 Kč, smluvní pokutu ve výši 1.497 Kč a částku 800 Kč představující náhradu nákladů vzniklých prodlením žalovaného se splácením úvěru. Dále žalobce požadoval smluvní pokutu z dlužné jistiny úvěru ve výši 22.839 Kč za každý den prodlení od datum do datum ve výši 4.979,12 Kč a úrok z prodlení v zákonné výši z částky 25.136 Kč jdoucí od datum do zaplacení a úrok ve výši 81,71% ročně z částky 19.001,81 Kč od datum do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 64.886 Kč. Žalobce svůj nárok odůvodnil tím, že mezi ním a žalovanou byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru číslo na základě které byl žalované poskytnut úvěr ve výši 20.000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr splatit ve 36 splátkách ve výši 1.502 Kč měsíčně. Úrok by sjednán ve výši 120,44 % ročně. Jelikož žalovaná řádně nesplácela, došlo k zesplatnění úvěru ke dni datum. Před zesplatněním vzniklo žalobci právo na zaplacení smluvních pokut ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se žalovaná ocitla v prodlení o délce 30 dnů, což nastalo u splátek číslo. Žalobce má tedy nárok na smluvní pokutu v celkové výši 1.497 Kč. V důsledku prodlení má žalobce současně nárok na zaplacení náhrady nákladů s tím vzniklých, přičemž tato náhrada činí 200 Kč za každou splátku, s níž byla žalovaná v prodlení o délce 15 dnů. Tato náhrada mu náleží za splátky číslo celkem činí částku 800 Kč. Ve smlouvě bylo pro případ, že žalovaná po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru, sjednáno, že jí vzniká povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1% z dlužné jistiny za každý den prodlení, tj. ode dne datum do zaplacení. Ve věci byl dne 12. 8. 2019 vydán rozsudek č.j. 6 C 260/2018-45, v němž ve výroku I. byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 25.136 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 25.136 Kč jdoucí od datum do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 4.979,12 Kč. Ve zbývající části byla žaloba zamítnuta. Rozsudek byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2020, č.j. 28 Co 219/2019-79 v důsledku odvolání žalobce zrušen ve výrocích č. II, kde došlo k částečnému zamítnutí žaloby a č. III., kde bylo rozhodnuto o nákladech řízení, a věc byla vrácena k zdejšímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se k jednání nařízenému na den datum bez omluvy nedostavila. Předvolání k jednání jí bylo doručeno dne datum. K jednání soudu se dostavil pouze právní zástupce žalobce. Soud proto věc na základě ust. § 101 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) projednal a rozhodl v její nepřítomnosti. Soud během jednání sdělil obsah usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2020, č.j. 28 Co 219/2019-79 s tím, že žalobce vyslovil nesouhlas s právními závěry odvolacího soudu, neboť má za to, že použití úvěrových sazeb podle databáze ARAD není odpovídající. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Podle ustanovení § 110 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neobsahuje-li smlouva o spotřebitelském úvěru informaci o zápůjční úrokové sazbě, o roční procentní sazbě nákladů nebo o celkové částce, kterou má spotřebitel zaplatit, nebyla-li ohledně některých z těchto informací dodržena písemná forma smlouvy nebo nebylo-li písemné vyhotovení smlouvy obsahující tyto informace poskytnuto spotřebiteli v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat, platí, že zápůjční úrokovou sazbou je repo sazba uveřejněná Českou národní bankou, platná v den uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, nebyla-li sjednána zápůjční úroková sazba nižší. Ujednáním o jiných platbách sjednaných ve smlouvě o spotřebitelském úvěru se nepřihlíží. Podle ustanovení § 122 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právní předpisem upravujícím úroky z prodlení a c) smluvní pokutu. Podle ustanovení § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle ustanovení § 1802 o.z., mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Podle ustanovení § 1806 věty prvé o. z., úroky z úroků lze požadovat, bylo-li to ujednáno. Podle ustanovení § 1813 o. z., má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle ustanovení § 1815 o. z., k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. Za užití právě citovaných zákonných ustanovení soud posoudil skutková zjištění a ohledně úroků dospěl k následujícím právním závěrům. Krajský soud ve svém usnesení ze dne 17. 6. 2020, č.j. 28 Co 219/2019-79 vyslovil právní názor, který je pro soud prvního stupně závazný, že při platném uzavření úvěrové smlouvy žalobci náleží úroky obvyklé a nikoli žádné (§ 1802 o.z.), přičemž pro stanovené výše úroků je rozhodující datum podpisu smlouvy, nikoli doba čerpání úvěru. Jak krajský soud uvedl v uvedeném rozhodnutí, podle zveřejňovaných měnových a finančních statistik České národní banky, tzv. systém časových řád ARAD (tabulka B1 .1.2, ukazatel UK 4), úroková sazba korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem ČR na spotřebu s fixací nad jeden rok do pěti let činila 8,85 % ročně v měsíci květnu 2017, tj. v měsíci, kdy byla mezi žalobcem a žalovanou uzavřena předmětná úvěrová smlouva. Po provedeném dokazování dospěl i soud odvolací k názoru, že sjednaný úrok ve výši 120,44 % i žalobcem v žalobě požadovaný úrok ve výši 81,71 % je v rozporu s dobrými mravy (§1 odst. 2 o.z.), a proto je třeba žalobci přiznat úrok obvyklý v době a místě uzavření smlouvy. Soud tedy žalobě vyhověl, co do úroku ve výši 8,85 % ročně z částky 19.001,81 Kč od datum do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 64.886 Kč, který byl úrokem v době uzavření smlouvy obvyklý a co do zbývajícího úroku ve výši 72,86 % ročně žalobu zamítl. Pro úplnost soud uvádí, že byť odvolací soud ve svém odůvodnění v odst. 34 uvedl, že soud prvního stupně se má zabývat žalobcem nově požadovanými úroky ve výši 20 %, tak ve výroku zrušil celý výrok II., a tudíž se soud zabýval původně požadovanými úroky, tj. 81,71 %. Výrok III. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 224 odst. 1 o. s. ř. (ohledně nákladů odvolacího řízení), podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud přepočítal poměr úspěchu a neúspěchu účastníků řízení ve věci, přičemž zohlednil i požadavek na žalobou uplatněné příslušenství, které kapitalizoval ke dni rozhodnutí, tj. k 12. 8. 2020 ohledně nároku uvedeného ve výroku I. v rozsudku ze dne 12. 8. 2020, č.j. 6 C 260/2018-45, který nabyl právní moci dne 25. 9. 2019 a dále k 19. 11. 2020 ohledně nároku, o němž bylo opětovně rozhodováno v tomto rozhodnutí v důsledku odvolání žalobce (viz nález Ústavního soudu sp. zn.

I. ÚS 2717/08). Žalobce uplatnil žalobou nárok v celkové výši 74.369,41 Kč, byl úspěšný co do částky 36.557,07 Kč (49,20%) a jeho neúspěch tak činí 50,80 %. Protože poměr úspěchu a neúspěchu je téměř totožný, soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznal. Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů od jeho doručení ke Krajskému soudu v Brně cestou zdejšího soudu. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo exekuci.