108 C 170/2024

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Hanou Stříteckou jako samosoudkyní ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO: IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 13 197,94 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá zaplacení částky 13 197,94 Kč s 14,75 % úrokem z prodlení od 8. 3. 2024 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou Městskému soudu v Brně dne 8. 3. 2024 domáhala po žalovaném zaplacení částky 13 197,94 Kč s úroky z prodlení. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřela dne , datum, smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 40 000 Kč. S ohledem na skutečnost, že žalovaný řádně neplnil závazky vyplývající ze smlouvy, především závazek řádně splácet poskytnutý úvěr, došlo k zesplatnění celého úvěru, a to v souladu s bodem 6.3. smlouvy, podle kterého platí, že pokud se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části o délce 65 dnů, dochází tímto dnem k zesplatnění celého úvěru, čímž vzniká také nová jistina úvěru sestávající se z nesplacené jistiny úvěru a veškerých dosud nezaplacených úroků za poskytnutí úvěru přirostlých ke dni zesplatnění úvěru, tedy částka ve výši 32 488,11 Kč. Žalobkyně oznámila zesplatnění úvěru žalovanému oznámením ze dne 24. 11. 2020. Žalovaný se mimo jiné v souladu s čl. 6.5. smlouvy zavázal pro případ prodlení s nezaplacením nové jistiny úvěru uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru až do jejího zaplacení. Žalovaný své závazky i přes výzvy žalobkyně neplnil, proto bylo ze strany žalobkyně zahájeno soudní řízení, jehož výsledkem byl platební rozkaz Městského soudu v Brně č. j. , spisová značka, , ze dne , datum, , kterým bylo žalovanému mimo jiné uloženo uhradit žalobkyni částky představující smluvní pokuty dle čl. 6.1.a 6.5. smlouvy v plném rozsahu, kdy smluvní pokuta byla v uvedeném řízení požadována za období do 7. 6. 2021. Prodlení žalovaného s úhradou nové jistiny úvěru trvalo i po datu 7. 6. 2021, žalobkyni tak vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 32 488,11 Kč od 8. 6. 2021 do 20. 2. 2024 ve výši 13 197,94 Kč, která je předmětem tohoto řízení.

2. Žalovaný u jednání soudu uvedl, že nechápe, proč je po něm smluvní pokuta nyní vymáhána, když již žalobkyně po něm vymáhá dlužnou jistinu a úroky.

3. Z provedeného dokazování soud zjistil, že dne , datum, byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, . Žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 40 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splácet v 36 měsíčních splátkách po 2 744 Kč splatných nejpozději 20. dne v měsíci, celkem se žalovaný zavázal žalobkyni vrátit 98 784 Kč. Zápůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 101/79 % ročně. Rovněž byla sjednána smluvní pokuta ve výši 499 Kč za prodlení se splátkou o délce nejméně 30 dnů, a smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru po zesplatnění úvěru. Úvěr byl žalovanému poskytnut převodem na jeho bankovní účet (viz smlouva o úvěru č. , hodnota, , předsmluvní formulář, informace pro klienty, rámcová smlouva o finančních službách a výpis z účtu žalobkyně).

4. Z listiny nazvané „Hodnocení klienta“ vyplývá, že žalovaný žalobkyni sdělil, že má příjmy ze zaměstnání ve výši , částka, měsíčně. Jako výdaje je uvedeno životní minimum ve výši , částka, , , částka, na nájemné a inkaso a , částka, na ostatní výdaje (doprava, kurzy, záliby apod). Celkem tedy výdaje uvedeno , částka, . Dále je počítáno s rezervou ve výši 1 000 Kč, jako volné zdroje (příjmy – výdaje) je uvedeno , částka, . Žalovaný je zaměstnán na dobu neurčitou u zaměstnavatele , právnická osoba, , je svobodný, vzdělání má základní, bydlení uvedl v pronájmu. Žalobkyně si vyžádala od žalovaného jeho výplatní pásky za září a říjen 2018, potvrzení o příjmech, mzdový výměr a pracovní smlouvu, z nichž plyne, že žalovaný dne , datum, nastoupil do zaměstnání u zaměstnavatele , právnická osoba, na dobu neurčitou na pozici skladník a řidič vysokozdvižného vozíku, za měsíce září 2018 čistou mzdu , částka, a za měsíc říjen 2018 čistou mzdu , částka, . Dle potvrzení o příjmu ze dne , datum, průměrná měsíční mzda žalovaného činí , částka, a je mu vyplácena v hotovosti. Ze mzdy žalovaného nejsou prováděny srážky na základě výkonu rozhodnutí ani dohody o srážkách ze mzdy. Žalobkyně dále provedla dotaz na registr SOLUS ve vztahu k žalovanému s negativním výsledkem. Totožnost žalovaného ověřovala z občanského průkazu (viz občanský průkaz žalovaného, údaje z registru SOLUS).

5. Z platebního rozkazu vydaného Městským soudem v Brně dne 2. 7. 2021 pod č. j. , spisová značka, se podává, že žalovaný byl zavázán uhradit žalobkyni částku 33 387 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 26. 11. 2020 do zaplacení, částku ve výši 6 303,06 Kč, úrok ve výši 72,3 % ročně z částky 27 682,73 Kč od 26. 11. 2020 do 19. 12. 2020 ve výši 1 279,20 Kč, úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 27 682,73 Kč od 20. 12. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 26.11.2020 dosáhne částky 118 540 Kč, náhradu nákladů řízení ve výši 4 163 Kč.

6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Soud zdůrazňuje, že ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , spisová značka, bylo rozhodnuto platebním rozkazem, proti kterému žalovaný nepodal odpor. Znamená to, že v rámci rozkazního řízení soud vycházel ze skutkových tvrzení obsažených v žalobě, nebylo provedeno dokazování a nebyla řešena platnost smlouvy o úvěru č. , hodnota, z pohledu § 86 odst. 1 a 2 a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud se proto nejprve v řešené věci zabýval tím, zda žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru (žalovaný byl spotřebitelem – viz § 419 o. z.) splnila svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

11. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr má poskytovatel úvěru povinnost zkoumat především na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, příp. pokud je to nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel úvěru má s odbornou péčí posoudit, zda spotřebitel nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

12. Konkrétně v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval, „že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ Ačkoliv se citované rozhodnutí vztahuje k předchozí právní úpravě (zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru), je plně aplikovatelné i za současné právní úpravy (zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru).

13. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně podrobně ověřovala příjmy žalovaného (doložené výplatní pásky, pracovní smlouva, potvrzení o příjmu). V tomto směru nelze žalobkyni nic vytknout. Žalobkyně však nijak neověřovala výdaje žalovaného. Žalobkyně vycházela pouze z údajů o výdajích, které jí sdělil samotný žalovaný (v listině nazvané „Hodnocení klienta“), aniž by tyto jakkoliv ověřila. Již tyto žalovaným sdělené údaje o výdajích se přitom jeví na první pohled jako poměrně (až podezřele) nízké, když byly uváděny výdaje žalovaného na jeho potřeby ve výši , částka, měsíčně (životní minimum) a náklady na bydlení ve výši , částka, měsíčně. Měsíční náklady ve výši , částka, na bydlení soud hodnotí jako velmi nízké, nereálné, zvláště v městě , Anonymizováno, a s přihlédnutím k tomu, že v těchto nákladech se musí projevit nejen nájemné, ale i spotřeba energií v místě bydliště. U takto hodnocených nákladů na bydlení lze bezesporu pochybovat o jejich věrohodnosti. Stejně tak náklady na životní potřeby ve výši životního minima je třeba považovat za skutečně naprosto minimální částku k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb (viz § 1 zákona č. 110/2006 Sb.), když většina lidí má výdaje na výživu a základní osobní potřeby vyšší. Rovněž výše ostatních výdajů žalovaného v částce , částka, je naprosto neadekvátní, zvláště pokud má zahrnovat náklady na dopravu, kurzy záliby a další, jak je příkladem uvedeno v „Hodnocení klienta“. Soud dále poukazuje na to, že žalobkyně neměla k dispozici žádný výpis z bankovního účtu žalovaného, byť na jeho účet mu zasílala půjčené finance. Není tedy zřejmé, na základě čeho, jakých údajů o reálných výdajích žalovaného učinila žalobkyně závěr, že žalovanému měsíčně zůstane dostatek finančních prostředků k úhradě splátek úvěru. Soud proto uzavírá, že žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí, když nijak neověřovala žalovaným uváděné údaje o jeho výdajích (minimálně si žalobkyně mohla a měla od žalovaného vyžádat výpisy z jeho bankovního účtu za předchozí měsíce či nájemní nebo podnájemní smlouvu a doklady o úhradě nájemného). Žalobkyně má přitom povinnost řádně zkoumat i výdajovou stránku žadatele o úvěr, aby mohla srovnáním příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis příjmů nad skutečnými výdaji žadatele o úvěr, a tedy jaká je jeho schopnost uvažovaný spotřebitelský úvěr řádně splácet.

14. Schopnost splácet úvěr není přitom určena pouze výší příjmu ze zaměstnání, takže jistě nepostačuje ověření příjmu ze zaměstnání, ale celou řadou dalších faktorů, mj. též otázkou životního stylu dlužníka, výší jeho reálných výdajů. Z hlediska úvěruschopnosti konkrétně žalovaného není podstatné, jakou výši činí životní minimum či normativní náklady na bydlení. Podstatné je, kolik činí výdaje právě žalovaného. Jak vysvětlil i Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022.

15. Soud žalobkyni u jednání dne 10. 12. 2024 vyzval dle § 118a odst. 3 o. s. ř., aby navrhla a předložila důkazy k prokázání tvrzené skutečnosti, že řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Přes toto poučení žalobkyně důkazy v tomto směru nepředložila. Žalobkyně tak neunesla břemeno důkazní ohledně svého tvrzení, že při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného postupovala v souladu s § 86 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

16. K tvrzení žalobkyně, že žalovaný po delší dobu úvěr splácel a tudíž lze dovodit, že byl schopen úvěr splácet, nutno uvést, že není podstatné, jak dlouho případně žalovaný úvěr řádně a včas splácel. Soud tu odkazuje i na judikaturu Soudního dvora EU; ten v rozsudku ze dne 11. 1. 2024 ve věci , Anonymizováno, (jejímž předmětem byla žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná na základě článku 267 SFEU rozhodnutím Okresního soudu Praha-západ) uzavřel, že Směrnice Parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách a spotřebitelském úvěru, musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky (srov. i např. bod 49. citovaného rozsudku: „…kdyby uplatnění sankce neplatnosti úvěrové smlouvy, jakož i zániku nároku věřitele na zaplacení sjednaných úroků bylo podmíněno tím, že spotřebitel utrpěl škodlivé následky, mohlo by to přispět k nedodržování povinnosti věřitelů, která pro ně vyplývá z článku 8 směrnice 2008/48. Taková situace by totiž mohla povzbudit věřitele k tomu, aby neprováděli systematické a vyčerpávající posouzení úvěruschopnosti všech spotřebitelů, kterým poskytují úvěry, což by bylo v rozporu s účelem spočívajícím v zajištění odpovědného jednání věřitelů a v předcházení nezodpovědným praktikám při poskytování úvěrů spotřebitelům. Takový výklad by ostatně mohl ohrozit skutečně odrazující povahu stanovené sankce.“) [v soudní praxi k aplikaci citovaného rozsudku Soudního dvora EU srov. např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. února 2024 č. j. , incidenční spisová značka, , bod 15.]. Nutno rovněž podotknout, že žalobkyně je povinna dle zákona o spotřebitelském úvěru úvěruschopnost náležitě zkoumat v době, kdy je úvěr poskytován, tedy k datu uzavření úvěrové smlouvy, nikoli tuto schopnost žalovaného dovozovat zpětně. Soud tedy hodnotí to, zda žalobkyně splnila své povinnosti v době uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru a dospěl k závěru, že nikoli.

17. Soud proto s ohledem na výše uvedené uzavírá, že žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaného řádně, protože žádným způsobem neověřila jím uváděné nereálně nízké výdaje, a nemohla si tedy věrohodně učinit závěr o tom, zda bude žalovaný schopen spotřebitelský úvěr řádně splácet. Uzavřená smlouva o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, je tedy neplatná s odkazem na § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neplatné je tedy i ujednání obsažené v této smlouvě stran smluvní pokuty. Proto soud podanou žalobu v celém rozsahu zamítl, protože žalobkyně nemá na smluvní pokutu nárok (I. výrok rozsudku).

18. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl ve věci plně úspěšný, má proto právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Náklady řízení žalovaným účelně vynaložené pak činí částku 600 Kč jako paušální náhrada nákladů nezastoupeného účastníka dle vyhl. č. 254/2015 Sb. za 2 úkony (příprava účasti na jednání a účast na jednání soudu dne 10. 12. 2024).