108 C 211/2022

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Hanou Stříteckou jako samosoudkyní ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného zastoupený advokátkou Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 26 428 Kč

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 328 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 18 100 Kč, zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 2 752,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalovaného.

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 26 428 Kč. Jedná se o nárok vyplývající ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 13. 12. 2019 uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným. Ze skutkových tvrzení vyplývá, že se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 10 000 Kč jako nevrácené zapůjčené jistiny, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 10 679 Kč, smluvního úroku ve výši 321 Kč, nákladů na vymáhání pohledávky ve výši 1 100 Kč, nákladů na pověření inkasní agentury ve výši 1 500 Kč. Ohledně ověření úvěruschopnosti žalovaného vyšla žalobkyně z informací poskytnutých jí žalovaným před uzavřením smlouvy, kdy tento poskytl údaje o svých příjmech formou výplatní pásky a dále požadovali od žalovaného výpis z účtu. Žalobkyně rovněž prověřila, zda žalovaný neprochází evidencemi exekucí, insolvenčním řízení a registrem dlužníků. Dne 16. 4. 2020 pak byla mezi účastníky uzavřena dohoda o narovnání, ve které se žalovaný zavázal uhradit žalobkyni celkovou částku 28 100 Kč v měsíčních splátkách po 2 810 Kč. Na své závazky však žalovaný uhradil pouze 1 672 Kč.

2. Žalovaný namítal, že žalobkyně nijak neprokazuje přijetí částky žalovaným. Dále má za to, že je smlouva neplatná, neboť žalobkyně neověřovala jeho platební schopnost a smlouva obsahuje nepřiměřené sankce a penále. Pokud pak žalobkyně tvrdí, že závazek se žalovaným dohodou narovnala, nelze tímto narovnáním obcházet zákona na ochranu spotřebitele. Smlouva o narovnání pak neobsahuje žádná sporná tvrzení, oproti smlouvě o spotřebitelském úvěru zde nejsou žádné jiné skutečnosti. Tato smlouva pak nemůže být posuzována bez kontextu se smlouvou o spotřebitelském úvěru.

3. Po provedeném dokazování soud učinil následující skutková zjištění. Dne 13. 12. 2019 byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 10 000 Kč (viz smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 13. 12. 2019). Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr vrátit žalobkyni do 30 dnů. Ve smlouvě byl sjednán úrok z úvěru ve výši 39 % ročně, dále poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 10 679 Kč. Celková částka, kterou se žalovaný zavázal vrátit, činila 21 000 Kč. Pro případ prodlení byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky a dále byly sjednány poplatky ze upomínky ve výši 450 Kč za první upomínku, 650 Kč za druhou upomínku a dále 1 500 Kč za náklady spojené s vymáháním prostřednictvím inkasní agentury. Z dohody o narovnání bylo zjištěno, že tato byla uzavřena dne 16. 4. 2020 a jejím předmětem byla práva žalobkyně vyplývající se smlouvy o spotřebitelském úvěru, kterou byla žalovanému poskytnuta částka 10 000 Kč a tuto se zavázal uhradit do 15. 1. 2020 spolu s poplatkem ve výši 10 679 Kč a úrokem ve výši 321 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný tyto částky žalobkyni nevrátil dohodli se účastníci, že žalovaný zaplatí žalobkyni jistinu ve výši 10 000 Kč, úrok za půjčku ve výši 10 679 Kč, smluvní pokutu ve výši 3 000 Kč, poplatek za odeslání upomínek ve výši 1 100 Kč, poplatek za náklady na mimosoudní vymáhání ve výši 1 500 Kč a poplatek za uzavření splátkového kalendáře ve výši 1 500 Kč Celkem se tak žalovaný zavázal uhradit žalobkyni částku 28 100 Kč v pravidelných 10 měsíčních splátkách po 2 810 Kč.

4. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

5. V první řadě musí soud konstatovat, že dohoda uzavřená mezi účastníky dne 16. 4. 2020, byť je nazvaná jako dohoda o narovnání, není dohodou o narovnání ve smyslu ust. § 1903 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). narovnání totiž musí předcházet závazek jiný, který musel být alespoň subjektivně mezi stranami sporný. Teprve když jsou splněny tyto dvě podmínky, může být jednání posouzeno podle pravidel o narovnání. V daném případě však z dohody o narovnání nevyplývá, že by zde byl o nějakém závazku mezi účastníky spor. Žalovaný pouze fakticky uznal, že trvá jeho závazek ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, tento nijak nerozporoval, zavázal se jej uhradit, a to včetně sankcí, které již byly sjednány ve smlouvě o spotřebitelském úvěru. Na dohodu ze dne 16. 4. 2020 tak nelze pohlížet jako na narovnání sporných závazků, když zde žádný spor mezi účastníky nebyl. Soud tedy tuto dohodu neposoudil dle ust. § 1903 o. z., ale pouze jako běžnou novaci dle ust. § 1902 o. z. Nicméně, zde pak soud dospívá k názoru, že ani zde nedošlo ke změně obsahu závazku oproti původně uzavřené smlouvě o spotřebitelském úvěru, když veškerá plnění, která jsou vyžadována dohodou o narovnání ze dne 16. 4. 2020 vychází ze smluvních ujednání smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 13. 12. 2019, mění se jen způsob splatnosti a doba splatnosti. Nedošlo tak k nahrazení dosavadního závazku a závazek ze smlouva o spotřebitelském úvěru tak nebyl zrušen a dále existuje vedle nového závazku, který jej pouze modifikuje ohledně splatnosti a způsobu plnění.

6. Soud tedy dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. V dané věci se jedná o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 cit. zákona, když se jedná o poskytnutí finanční služby fyzické osobě, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti. Naopak žalobkyně je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 cit. zákona) V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky v částce 10 000 Kč, když tato byla poskytnuta na účet žalovaného a žalovaný její převzetí potvrdil již tím, že uzavřel dohodu o narovnání, která de facto potvrzuje, že žalovaný částku 10 000 Kč od žalobkyně převzal,. Navíc na dluh částečně plnil, což dokládá, že žalobkyni částku 10 000 Kč skutečně dlužil. Svým částečným plněním tak uznal svůj dluh.

7. Podle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2).

8. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Z uvedeného je tedy zřejmé, že věřitel poskytne úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. Byť zákon stanoví, že soud zkoumá námitku neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka jen na návrh dlužníka, soud v tomto směru odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie sp. zn. C –679/18, ve kterém se zcela jednoznačně soudní dvůr vyjádřil k otázce relativní či absolutní neplatnosti smluv o spotřebitelském úvěru. V citovaném rozhodnutí je uvedeno, že:„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.“ Soud z tohoto důvodu zkoumal otázku posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) z úřední povinnosti. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje vysoce kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

10. Ohledně splnění povinnosti dle ust. § 86 zák. č. 257/2016 Sb. žalobkyně odkázala na informace sdělené jí žalovaným, ze kterých při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela, což byly pouze ústních informací žalovaného, resp. doklad o jeho příjmu. Předestřené informace však žalobkyně nijak neověřovala. Žalobkyně se pak nezabývala ani výdajovou stránkou na straně žalované, když k tomu si nevyžádala žádná potvrzení. Žalobkyně nedoložila, že by si od žalovaného vyžádala např. výpisy z účtu, ze kterých by byly zřejmé jednak příjmy žalovaného a jednak i jeho reálné výdaje a způsob hospodaření. Rovněž tak nebyla od žalovaného vyžádána nájemní smlouva či jiný dokad o výši hrazeného nájemného, nabylo nepožadováno ani doložení výše plateb za spotřebu energií v bytě a dalších plateb souvisejících s nájmem bytu. Žalobkyně zjevně před uzavřením smlouvy o úvěru reálně nijak, natož s odbornou péčí, neposoudila schopnost žalovaného úvěr splácet, když naprosto nezjišťovala, resp. neověřovala tvrzené majetkové poměry žalovaného, jeho reálné příjmy, výdaje, počet vyživovacích povinností atp. A vůbec se nezabývala výdaji žalovaného, byť je zcela zřejmé, že pro svůj život musí měsíčně nějaké částky vynaložit. Žalobkyně jako profesionál jistě nemohla přehlédnout, že naprostou většinu tvrzení žalovaný ani nijak nedoložil a žalobkyně některá tvrzení ani doložit nepožadovala (viz výdaje na dopravu, energie či výpisy z účtu žalovaného). Schopnost splácet úvěr není přitom určena pouze výší příjmu ze zaměstnání, takže jistě nepostačuje ověření příjmu ze zaměstnání, ale celou řadou dalších faktorů, mj. též otázkou životního stylu dlužníka, výší jeho reálných výdajů. Pokud žalobkyně navzdory všemu právě uvedenému postupovala tak, že žalovanému částku 10 000 Kč dne 13. 12. 2019 půjčila, počínala si zcela lehkomyslně a musela si být vědoma vysokého rizika nesplnění závazku ze strany žalovaného. Rezignací na ověřování úvěruschopnosti žalovaného navíc žalobkyně porušila svou povinnost uloženou jí ustanovením § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. S ohledem na důsledky, které nesplnění této povinnosti má též pro širší společnost (neboť důsledky neschopnosti dlužníka dluh splácet se nedotýkají jen dlužníka, ale též společnosti jako celku, když na ni mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence; k tomu shodně srov. též odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru v projednávané věci též zjevně narušují veřejný pořádek, a hodnotí ji jako absolutně neplatnou podle ustanovení § 588 o. z. (k neplatnosti smlouvy o úvěru v důsledku neposouzení schopnosti dlužníka úvěr splácet srov. též závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či Ústavního soudu v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. Ohledně pravdivosti poskytnutých údajů žalovaným, lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, v němž je naopak zdůrazněno, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá žadatelem doložit, v opačném případě se dopouští správního deliktu).

11. V řízení byla stěžejní aplikace poučovací povinnosti soudu ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., jenž je poučovací povinností soudu, ke které dochází jen při jednání. Znamená to, že účastník, který se nedostavil k jednání, znemožnil soudu, aby mu poskytl poučení podle § 118a o. s. ř. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle § 118a o. s. ř. proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn a povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. I. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009 s. 831). Nedostaví-li se k jednání řádně předvolaný účastník a v důsledku této skutečnosti mu nelze poskytnout poučení podle § 118a o. s. ř., nahlíží se na něj jako na účastníka řádně poučeného (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1537/2008, které je veřejně dostupné na jeho internetových stránkách www.nsoud.cz). Žalobkyně tím, že se nedostavil k jednání soudu, rezignoval na svá procesní práva a tato skutečnost musí jít pouze a výlučně k tíži žalobkyně, nikoliv k tíži žalovaného.

12. Soud uzavírá, že počíná-li si žalobkyně natolik lehkomyslně jako v projednávané věci, musí být srozuměna též s vysokým rizikem, které je s tím spojeno, totiž s rizikem reálné nevratnosti poskytnuté částky (řečeno s určitou mírou nadsázky, za daných okolností má smlouva spíše než smlouva o úvěru charakter smlouvy velmi odvážné). Jestliže by si právní předchůdkyně žalobkyně již při uzavření smlouvy byla vědoma vysoké pravděpodobnosti neplnění řádně a včas ze strany žalované, a snad i počítala již od počátku s uplatněním sankcí za pozdní placení, pak by takovému postupu právní předchůdkyně žalobkyně navíc nebylo lze přiznat ochranu z důvodů uvedených v ustanovení § 6 o. z. Dle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru soud vycházel z toho, že právní předchůdkyně žalobkyně svoji povinnost dle ust. § 86 cit. zákona nesplnila. Soud tedy při užití cit. ustanovení dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným dne 13. 12. 2019 je neplatná. Žalobkyni tak nevzniklo a nelze jí přiznat právo na zaplacení smluvního úroku, smluvní pokuty či jiných finančních plnění, smluvních pokut a sjednaných poplatků ze smlouvy.

13. Podle ust. § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Pokud tedy právní předchůdkyně žalobkyně předala žalovanému dne 13. 12. 2019 částku 10 000 Kč, byl by žalovaný tuto částku povinen žalobkyni vrátit dle ust. § 2993 o. z. z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Žalovaný je pak povinen vrátit žalobkyni částku 10 000 Kč, když dle ust. § 2991 o. z. se na úkor žalobkyně obohatil bez spravedlivého důvodu, neboť přijal plnění bez právního důvodu. Soud proto zavázal žalovaného k úhradě částky 8 328 Kč žalobkyni, neboť žalobkyně potvrdila, že žalovaný před podáním žaloby uhradil částku 1 672 Kč. Vzhledem k posouzení úvěrové smlouvy jako neplatné, nemohla tato uhrazená částka být započtena na sjednaný úrok či poplatek za administrativní činnost nebo za hotovostní inkaso splátek a soud tuto částku započetl na dlužnou jistinu.

15. Vzhledem k právnímu posouzení věci, pak soud ve zbývajících požadovaných částkách žalobu zamítl, když smlouva ze dne 13. 12. 2019 byla shledána neplatnou a nárok žalobkyně na úhradu poplatků za administrativní činnost, za smluvené úroky či smluvní pokutu a další poplatky, které měly být předmětnou smlouvou sjednány, je z tohoto důvodu zcela neoprávněný.

16. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Předmětem řízení bylo zaplacení částky ve výši 26 428 Kč. Úspěch žalobkyně je v tomto případě představován výrokem I., tedy částkou ve výši 8 328 Kč. Naopak úspěch žalovaného je představován výrokem II, tedy částkou 18 100 Kč. Úspěch žalobkyně je tak představován 31,5 % a její neúspěch 68,5 %. Úspěšnější ve sporu byl tedy žalovaný, jemuž přísluší náhrada nákladů řízení. Po odečtení neúspěchu od úspěchu soud přiznal žalovanému 37 % náhrady nákladů řízení. Náklady řízení žalovaného představuje odměna zástupkyně žalovaného za tři úkony právní služby po 2 180 Kč za úkon dle § 6 a 7 vyhl. č. 177/1996 Sb. (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření ve věci samé a účast u jednání dne 25. 4. 2023), a režijní paušál za tři úkony právní služby po 300 Kč dle ust. § 13 vyhl. č. 177/1996 Sb. Náklady žalovaného by tak celkem činily částku 7 440Kč. Soud s ohledem na poměr úspěchu a neúspěchu přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 37 %, tedy v částce 2 752,80 Kč.