108 C 82/2022

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Hanou Stříteckou jako samosoudkyní ve věci žalobkyně: ; příjmení jméno a právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného zastoupený advokátkou Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 39 742,03 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 25 650 Kč s 8,25% úrokem z prodlení ročně od 28. 1. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 4 687,43 Kč s 8,25% úrokem z prodlení ročně od 23. 12. 2021 do zaplacení, 8,25% úroku z prodlení z částky 25 650 Kč od 23. 12. 2021 do 27. 1. 2022, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 125,70 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 29 249,48 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 690 Kč a částky 9 404,60 Kč, se zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 4 006,08 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalovaného.

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 30 337,43 Kč se zákonným i sjednaným příslušenstvím a smluvní pokutou ve výši 9 404,60 Kč. Jedná se o nárok vyplývající ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 22. 11. 2019 uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně (společností [právnická osoba]) a žalovaným. Ze skutkových tvrzení vyplývá, že se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 30 337,43 Kč jako nevrácené zapůjčené jistiny, dlužných nákladů na vyhodnocení úvěru ve výši 2 785,15 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 2 518,88 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 14 685,76 Kč, inkasního poplatku ve výši 5 394,78 Kč, smluvního úroku ve výši 3 864,91 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 125,70 Kč (za období od 23. 1. 2021 do 29. 11. 2021), nákladů na vymáhání pohledávky ve výši 690 Kč a smluvní pokuty ve výši 9 404,60 Kč (vypočtené za období od 23. 1. 2021 do 28. 11. 2021). Na své závazky žalovaný uhradil částku 9 350 Kč, kterou žalobkyně započetla ve výši 4 662,57 Kč na jistinu a ve výši 4 687,43 Kč na smluvené příslušenství. Ohledně ověření úvěruschopnosti žalovaného vyšla právní předchůdkyně žalobkyně z informací poskytnutých jí žalovaným před uzavřením smlouvy, kdy tato byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. Tyto informace pak právní předchůdkyně žalované ověřila z dokladů předložených žalovaným, v daném případě pracovní smlouvou a výplatními páskami. Právní předchůdkyně žalobkyně pak neměla důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalovaného.

2. Žalovaný namítal, že právní předchůdkyně žalobkyně s řádnou péčí neověřovala jeho platební schopnost. Již v době uzavření tvrzené smlouvy bylo možno z výpisu exekucí zjistit, že žalovaný není osobou, které by bylo možno úvěr poskytnout. Z databáze Městského soudu v Brně vyplývá, že na žalovaného bylo nařízeno několik exekucí. Pokud tedy právní předchůdkyně žalobkyně vycházela pouze s informací poskytnutých žalovaným a blíže nezkoumala další okolnosti, nedostatečně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného. Právní předchůdkyni žalobkyně pak muselo být známo, že žalovaný krátce před sjednáním předmětné smlouvy uzavřel další úvěrové smlouvy. Žalovaný rovněž namítal, že sjednané poplatky, úroky i smluvní pokuta jsou nepřiměřeně vysoké a v rozporu s dobrými mravy.

3. Po provedeném dokazování soud učinil následující skutková zjištění. Dne 22. 11. 2019 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 35 000 Kč (viz smlouva o úvěru [číslo] ze dne 22. 11. 2019). Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr bude splácet právní předchůdkyni žalobkyně v pravidelných 14 měsíčních splátkách, když nejpozději měla být poskytnutá částka vrácena 22. 1. 2021. Sjednaný kapitalizovaný úrok byl ve výši 3 370 Kč. Dále byl mezi účastníky sjednán poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 17 150 Kč, poplatek za náklady na vyhodnocení úvěrového případu ve výši 3 352 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 300 Kč. Celková částka, kterou se žalovaný zavázal vrátit, činila 65 072 Kč. Z formuláře pro standartní informace o spotřebitelském úvěru vyplynulo, že úvěr měl být úročen roční úrokovou sazbou 15 %. Z žádosti o úvěr ze dne 22. 11. 2019 bylo zjištěno, že žalovaný při uzavírání smlouvy uvedl, že je zaměstnán s příjmem 31 251 Kč měsíčně, a to od 4. 2. 2015. Osobní výdaje potvrdil ve výši 4 410 Kč měsíčně (1 000 Kč na bydlení a energie a 3 410 Kč na dopravu a jídlo). Dále uvedl, že je svobodný a nemá vyživovací povinnost, bydlí v bytě u rodičů. K těmto tvrzením doložil pracovní smlouvu, její dodatek a 3 výplatní lístky. Právní předchůdkyně žalobkyně při hodnocení úvěruschopnosti žalované vycházela pouze z těchto údajů. Ohledně výdajů vyšla jen z tvrzení žalovaného.

4. Z oznámení o postoupení pohledávky, smlouvy o postoupení pohledávek a seznamu postoupených pohledávek pak bylo zjištěno, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni.

5. Z návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu vedeného pod sp. Zn. EPR 84622/2022 vyplynulo, že žalobkyně v dalším řízení požaduje po žalovaném úhradu dlužné částky vyplývající ze smlouvy po úvěru uzavřené se společností [právnická osoba] dne 15. 11. 2019. Tento úvěr pak žalovaný dle tvrzení žalobkyně řádně nehradil. Z návrhu na vydání elektronického platebního rozkaz sp. zn. EPR 135931/2022 soud zjistil, že v tomto řízení se žalobkyně domáhá úhrady částky 15 913,97 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru dne 4. 9. 2019 mezi žalovaným a společností [právnická osoba], když i zde ve skutkových tvrzeních žalobkyně uvádí, že žalovaný nehradil sjednaný úvěr řádně a včas.

6. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

7. Soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. V dané věci se jedná o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 cit. zákona, když se jedná o poskytnutí finanční služby fyzické osobě, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti. Naopak žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 cit. zákona) V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky v částce 35 000 Kč, když žalovaný ve smlouvě potvrdil, že tuto částku převzal v hotovosti při podpisu smluv. Žalovaný namítal, že nebylo dostatečně prokázáno, že by tuto částku převzal, když sporná úvěrová smlouva nebyla soudu předložena v konvertovaném formátu. Soud tuto námitku nepovažuje za důvodnou. Smlouvu žalobkyně zaslal soudu prostřednictvím datové schránky, tudíž soud na ni pohlíží z hlediska ust. § 18 odst. 2 zák. č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a automatické konverzi dokumentů, jako úkon učiněný písemně a podepsaný. Navíc žalovaný nezpochybnil to, že by smlouvu podepsal, tedy, že by neobsahoval jeho vlastní podpis. Soud tedy vychází z toho, že smlouva byla žalovaným podepsána. Pokud tedy žalovaný podepsal prohlášení, kterým potvrzuje převzetí finanční částky v hotovosti, soud vychází z toho, že písemně potvrdil, že mu částka 35 000 Kč byla předána.

8. Podle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2).

9. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Z uvedeného je tedy zřejmé, že věřitel poskytne úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. Byť zákon stanoví, že soud zkoumá námitku neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka jen na návrh dlužníka, soud v tomto směru odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie sp. zn. C –679/18, ve kterém se zcela jednoznačně soudní dvůr vyjádřil k otázce relativní či absolutní neplatnosti smluv o spotřebitelském úvěru. V citovaném rozhodnutí je uvedeno, že:„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.“ Soud z tohoto důvodu zkoumal otázku posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) z úřední povinnosti. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje vysoce kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

11. Ohledně splnění povinnosti dle ust. § 86 zák. č. 257/2016 Sb. žalobkyně odkázala na informace sdělené jí žalovaným, ze kterých při posouzení úvěruschopnosti žalovaného její právní předchůdkyně vycházela. Právní předchůdkyně žalobkyně však při posouzení úvěruschopnosti a hodnocení zejména výdajové stránky žalovaného vycházela pouze z ústních informací žalovaného. Předestřené informace nijak neověřovala. Zaměstnání žalovaného si sice ověřila pracovní smlouvou a jeho příjmy výplatními lístky, ale dále nepožadovala ani výpisy z účtu, které by osvědčovaly skutečnou výplatu mzdy. Tvrzené výdaje na bydlení ani jejich výše nebyla právní předchůdkyní žalobkyně ověřena vůbec. Navíc výše výdajů na bydlení a energie v částce 1 000 Kč se soudu jeví, jako zcela nereálná, když v městě Brně se ceny nájmu pohybují v násobně vyšší výši. Rovněž tak další výdaje na jídlo a dopravu jsou až podezřele nízké, pokud mají zahrnovat i dopravu do zaměstnání. Právní předchůdkyně žalobkyně si od žalovaného nevyžádala výpisy z účtu, ze kterých by byly zřejmé jednak příjmy žalovaného a jednak i jeho reálné výdaje a způsob hospodaření. Rovněž tak nebyla od žalovaného vyžádána nájemní smlouva či jiný dokad o výši hrazeného nájemného, nabylo nepožadováno ani doložení výše plateb za spotřebu energií v bytě a dalších plateb souvisejících s nájmem bytu. Právní předchůdkyně žalobkyně zjevně před uzavřením smlouvy o úvěru reálně nijak, natož s odbornou péčí, neposoudila schopnost žalovaného úvěr splácet, když naprosto nezjišťovala, resp. neověřovala tvrzené majetkové poměry žalovaného, jeho reálné příjmy, výdaje, počet vyživovacích povinností atp. A vůbec se nezabývala výdaji žalovaného, byť je zcela zřejmé, že pro svůj život musí měsíčně nějaké částky vynaložit. Žalobkyně jako profesionál jistě nemohla přehlédnout, že naprostou většinu tvrzení žalovaný ani nijak nedoložil a právní předchůdkyně žalobkyně některá tvrzení ani doložit nepožadovala (viz výdaje na dopravu, energie či výpisy z účtu žalovaného). Schopnost splácet úvěr není přitom určena pouze výší příjmu ze zaměstnání, takže jistě nepostačuje ověření příjmu ze zaměstnání, ale celou řadou dalších faktorů, mj. též otázkou životního stylu dlužníka, výší jeho reálných výdajů. Dále bylo v řízení zjištěno, že u stejné společnosti si žalovaný bral úvěr již v září 2019, tedy v krátké době před uzavřením této smlouvy, a splátky tohoto úvěru se nijak nepromítly do hodnocení výdajové stránky žalovaného. Navíc sama žalobkyně uváděla, že žalovaný tento úvěr rovněž řádně nehradil, přesto mu poskytla další půjčku. Pokud žalobkyně navzdory všemu právě uvedenému postupovala tak, že žalovanému částku 5000 Kč dne 22. 11. 2019 půjčila, počínala si zcela lehkomyslně a musela si být vědoma vysokého rizika nesplnění závazku ze strany žalovaného. Rezignací na ověřování úvěruschopnosti žalovaného navíc žalobkyně porušila svou povinnost uloženou jí ustanovením § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. S ohledem na důsledky, které nesplnění této povinnosti má též pro širší společnost (neboť důsledky neschopnosti dlužníka dluh splácet se nedotýkají jen dlužníka, ale též společnosti jako celku, když na ni mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence; k tomu shodně srov. též odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru v projednávané věci též zjevně narušují veřejný pořádek, a hodnotí ji jako absolutně neplatnou podle ustanovení § 588 o. z. (k neplatnosti smlouvy o úvěru v důsledku neposouzení schopnosti dlužníka úvěr splácet srov. též závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či Ústavního soudu v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. Ohledně pravdivosti poskytnutých údajů žalovaným, lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, v němž je naopak zdůrazněno, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá žadatelem doložit, v opačném případě se dopouští správního deliktu).

12. Navíc z předložených listin vyplynulo, že veškeré úkony směřující k poskytnutí úvěru byly činěny v jeden den, tedy 22. 11. 2019, kdy byl žalovanou podána žádost o úvěru, byly jí poskytnuty informace k úvěru a proběhlo hodnocení klienta (tzv. scoring) a tentýž den byla uzavřena smlouva o úvěru (a to dokonce již v 11:30 hod.). Z toho je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně veškeré úkony k uzavření smlouvy činila ve velmi omezeném časovém prostoru a ani fakticky nemohla stihnout ověřit si informace o úvěruschopnosti dlužníka. Soud uzavírá, že počíná-li si žalobkyně natolik lehkomyslně jako v projednávané věci, musí být srozuměna též s vysokým rizikem, které je s tím spojeno, totiž s rizikem reálné nevratnosti poskytnuté částky (řečeno s určitou mírou nadsázky, za daných okolností má smlouva spíše než smlouva o úvěru charakter smlouvy velmi odvážné). Jestliže by si právní předchůdkyně žalobkyně již při uzavření smlouvy byla vědoma vysoké pravděpodobnosti neplnění řádně a včas ze strany žalované, a snad i počítala již od počátku s uplatněním sankcí za pozdní placení, pak by takovému postupu právní předchůdkyně žalobkyně navíc nebylo lze přiznat ochranu z důvodů uvedených v ustanovení § 6 o. z. Dle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru soud vycházel z toho, že právní předchůdkyně žalobkyně svoji povinnost dle ust. § 86 cit. zákona nesplnila. Soud tedy při užití cit. ustanovení dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným dne 22. 11. 2019 je neplatná. Žalobkyni tak nevzniklo a nelze jí přiznat právo na zaplacení smluvního úroku, smluvní pokuty či jiných finančních plnění, smluvních pokut a sjednaných poplatků ze smlouvy.

13. Podle ust. § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Pokud tedy právní předchůdkyně žalobkyně předala žalovanému dne 22. 11. 2019 částku 35 000 Kč, byl by žalovaný tuto částku povinen žalobkyni vrátit dle ust. § 2993 o. z. z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Žalovaný je pak povinen vrátit žalobkyni částku 35 000 Kč, když dle ust. § 2991 o. z. se na úkor žalobkyně obohatil bez spravedlivého důvodu, neboť přijal plnění bez právního důvodu. Soud proto zavázal žalovaného k úhradě částky 25 650 Kč žalobkyni, neboť žalobkyně potvrdila, že žalovaný před podáním žaloby uhradila částku 9 350 Kč. Vzhledem k posouzení úvěrové smlouvy jako neplatné, nemohla tato uhrazená částka být započtena na sjednaný úrok či poplatek za administrativní činnost nebo za hotovostní inkaso splátek a soud tuto částku započetl na dlužnou jistinu.

15. Soud přiznal žalobkyni i právo na úhradu úroků z prodlení dle ust. § 1970 o. z. v zákonné výši, neboť žalovaný byl povinen vrátit žalobkyni poskytnutou částku 35 000 Kč, pokud tak neučinil, dostala se do prodlení a žalobkyně má právo na úhradu úroků z prodlení v zákonné výši. Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky výzvou obsaženou v oznámení o postoupení pohledávky ze dne 11. 1. 2022, která byla dle poštovního podacího lístku podána k poštovní přepravě dne 12. 1. 2022. Dle § 573 občanského zákoníku výzva došla žalovanému tři dny po jejím odeslání, tedy 17. 1. 2022. Vzhledem k tomu, že si žalobkyně určila 10denní splatnost ode dne obdržení dopisu, dostal se žalovaný do prodlení dne 28. 1. 2022, protože žalovaná částka se stala splatnou desátým dnem po doručení výzvy k úhradě.

16. Vzhledem k právnímu posouzení věci, pak soud ve zbývajících požadovaných částkách žalobu zamítl, když smlouva ze dne 22. 11. 2019 byla shledána neplatnou a nárok žalobkyně na úhradu poplatků za administrativní činnost, za smluvené úroky či smluvní pokutu a další poplatky, které měly být předmětnou smlouvou sjednány, je z tohoto důvodu zcela neoprávněný. Dále soud nepřiznal žalobkyni požadovanou částku 690 Kč jakožto náhradu nákladů na vymáhání pohledávky, když žalobkyně k doložení oprávněnosti této částky doložila pouze výpis úkonů, které sama vyhotovila a tyto úkony nijak neprokázala. Vzhledem k tomu, že z jednání soudu dne 7. 2. 2023 se žalobkyně omluvila, soud nemohl žalobkyni vyzvat k prokázání těchto nákladů ve smyslu ust. § 118a odst. 3 o. s. ř., když takovéto poučení se poskytuje pouze osobám přítomným v jednací síni. Soud tedy vyšel z toho, že nárok v tomto směru žalobkyně nijak neprokázala.

17. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Předmětem řízení bylo zaplacení částky ve výši 74 632,33 Kč (při součtu všech žalobkyní požadovaných položek a výpočtu úroků z prodlení ke dni rozhodování soudu). Úspěch žalobkyně je v tomto případě představován výrokem I., tedy částkou v celkové výši 25 650 Kč. Naopak úspěch žalovaného je představován výrokem II, tedy částkou 48 928,33 Kč. Úspěch žalobkyně je tak představován 34,4 % a její neúspěch 65,6 %. Úspěšnější ve sporu byl tedy žalovaný, jemuž přísluší náhrada nákladů řízení. Po odečtení neúspěchu od úspěchu soud přiznal žalovanému 31,2 % náhrady nákladů řízení. Náklady řízení žalovaného představuje odměna zástupkyně žalovaného za tři úkony právní služby po 3 980 Kč za úkon dle § 6 a 7 vyhl. č. 177/1996 Sb. (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření ve věci samé a účast u jednání dne 7. 2. 2023), a režijní paušál za tři úkony právní služby po 300 Kč dle ust. § 13 vyhl. č. 177/1996 Sb. Náklady žalovaného by tak celkem činily částku 12 840Kč. Soud s ohledem na poměr úspěchu a neúspěchu přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 31,2 %, tedy v částce 4 006,08 Kč.