112 C 118/2019

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr Ondřejem Sekvardem, Ph.D. ve věci žalobce: ; právnická osoba, IČO: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátem titul. jméno příjmení sídlem adresa, obec proti žalovanému: ; celé jméno žalované, narozená dne datum bytem adresa žalované zastoupený opatrovníkem titul. jméno příjmení se sídlem adresa, obec o zaplacení 151.615 Kč s příslušenstvím - úvěr

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit mu částku 151 615 Kč s ročním úrokem ve výši 11,9 % z částky 138 187,86 Kč za dobu od 20. 6. 2017 do zaplacení a ročním úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 138 817,86 Kč za dobu od 20. 6. 2017 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně na náhradě nákladů řízení částku 21 200 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se žalobou podanou dne 14. 8. 2018 domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit mu částku 151 615 Kč s příslušenstvím. Mezi předchůdcem žalobce a žalovaným byla dne 19. 5. 2014 uzavřena smlouva o úvěru na částku 200 000 Kč, přičemž dluh měl být hrazen ve splátkách. Žalovaný řádně úvěr nesplácel, byl proto žalobcem sesplatněn k 29. 5. 2017 a žalovaný k jeho úhradě vyzván. Součástí žalované částky je jistina ve výši 138 187,86 Kč, kapitalizované smluvní úroky ve výši 10 347,38 Kč, poplatky ve výši 1 000 Kč. Dále též kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 2 079,76 Kč.

2. Opatrovník žalovaného nárok neuznal v plném rozsahu. Žalobce neprověřil úvěryschopnost žalovaného, pročež je smlouva neplatná. Rovněž není oprávněný požadavek na úhradu poplatků za upomínky, které nebyly prokázány. Písemnosti byly žalovanému zasílány na jinou než smluvní adresu. Dluh nebyl řádně sesplatněn.

3. V dalším průběhu řízení setrvali účastníci na svých stanoviscích.

4. Po provedeném dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.

5. Mezi předchůdcem žalobce a žalovaným byla dne 21. 5. 2014 uzavřena smlouva o úvěru na částku 200 000 Kč s roční úrokovou sazbou 11,90 %. Spláceno mělo být v 72 splátkách po 3 900 Kč. Žalovaný vzal rovněž na vědomí všeobecné obchodní podmínky, produktové podmínky pro osobní úvěry a ceník. O žalovaném bylo zjištěno, že je svobodný, žije v pronajatém bytě, pracuje jako administrativní pracovník s čistým příjmem ve výši 24 500 Kč/měsíc, adresa pro doručování byla u žalovaného uvedena ulice v obec, což byla i sjednaná adresa pro zasílání všech oznámení ze strany předchůdce žalobce (návrh a akceptace návrhu o rychlé půjčce, kopie průkazu totožnosti, č.l. 5 – 9, VOP). Z ceníku byla zjištěna výše poplatku za výzvu k zaplacení ve výši 500 Kč a za změnu smluvních podmínek ve výši 300 Kč, když žalobce však nedokládal jejich skutečnou realizaci (Ceník). Pro případ prodlení s platbami pak byla banka oprávněna úvěr sesplatnit (čl. 12 produktových podmínek). Čerpání úvěru dne 20. 5. 2014 ve výši 200 000 Kč a jeho splácení je rovněž patrné z výpisu z účtu. K 5. 2. 2016 byla žalovanému oznámena změna splatnosti splátky. Dluh byl předchůdcem žalobce sesplatněn ke dni 29. 5. 2017 dopisem odeslaným 30. 5. 2017 na adresu ulice v obec (prohlášení o okamžité splatnosti, podací arch str. 23 PDF dokumentu). O úhradu dluhu měl být žalovaný upomínán rovněž 7. 10., 31. 10. a 24. 11. 2016. Pohledávka za žalovaným byla postupně až dne 11. 7. 2017 postoupena na žalobce, což bylo žalovanému oznámeno dne 17. 8. 2017 (smlouvy o postoupení pohledávek 4 x + Oznámení o postoupení pohledávky z 14. 7. a 17. 8. 2017). Žalovanému byla zaslána předžalobní upomínka ze dne 18. 8. 2017 (předžalobní výzva, seznam odeslaných oznámení o postoupení pohledávky a předžalobních výzev), a to na adresu v Řecku a na Tyršovu. Ze sdělení banky z 10. 3. 2021 bylo soudem zjištěno, že u žalovaného došlo ke změně adresy na Tyršovu k 13. 4. 2016. Ze žádosti o předčasné splacení soud nezjistil nic podstatného pro meritum věci.

6. Soud v projednávané věci aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OZ”). Dle ustanovení § 2395 OZ se úvěrující zavazuje na požádání úvěrovaného poskytnout mu peněžní prostředky a oproti tomu stojí závazek úvěrovaného mu tyto prostředky vrátit s úrokem. S přihlédnutím k vymezení práv a povinností obou účastníků v předložených dokladech dospěl soud k závěru, že o takový vztah se jedná i v projednávané věci, když měla vzniknout smlouva o úvěru. Předchůdce žalobce žalovanému poskytl úvěr ve výši 200 000 Kč, kterou mu tento měl vrátit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3 900 Kč/měsíc. Protože žalovaný na svůj dluh přestal hradit pravidelné splátky, předchůdce žalobce celý zbytek jeho dluhu ke dni 29. 5. 2017 sesplatnil. Jelikož v dané věci je žalovaný spotřebitelem (z ničeho neplynul opak), je třeba na jeho postavení aplikovat rovněž zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni podpisu smlouvy (dále též jen„ zákon“), a to s ohledem na skutečnost, že smluvní vztah nespadá pod výjimky stanovené v ustanovení § 2 zákona. Z ustanovení § 9 odst. 1 zákona plyne, že úvěrující je povinen s odbornou péčí učinit takové kroky, aby dostatečně prověřil schopnost úvěrovaného mu poskytnuté prostředky vrátit. K tomu je nepochybně nezbytné zkoumat příjmovou složku – existenci pracovněprávního vztahu, délku jeho trvání a výši mzdy, stejně jako složku výdajovou – náklady na bydlení, dopravu, existující závazky či snad dokonce exekuce či insolvenci. V daném případě (příjmová) výdělková strana byla zkoumána pouze na základě informací poskytnutých samotným žalovaným - svobodný, žije v pronajatém bytě, pracuje jako administrativní pracovník s čistým příjmem ve výši 24 500 Kč/měsíc a doložena potvrzením zaměstnavatele.

7. Z žádných tvrzení a důkazů se nepodává, že by právní předchůdce žalobce zkoumal u žalovaného výdajovou stránku. Žalovaný pouze poskytnul souhlas, aby jeho údaje mohly být zjištěny v databázích SOLUS, BRKI a NRKI, nicméně z ničeho nevyplývá, zda žalovaný byl v těchto databázích skutečně prověřen, resp. i taková prověrka by vypovídala pouze o evidenci žalovaného v daných systémech, nikoli však o jeho výdajích jako celku – bydlení, doprava, léky, apod. Výdajová stránka žalovaného ze strany právního předchůdce žalobce zkoumána nebyla, žalovaný se spokojil pouze s obecným konstatováním o výši dalších splátek úvěru ve výši do 2 000 Kč měsíčně. K žádnému ověření zjištěných výdajů ani dojít tedy nemohlo. Za této situace pak je na místě dle názoru soudu aplikovat poslední větu citovaného ustanovení § 9 odst. 1 zákona, dle kterého„ věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná“. Dle shora uvedené právní úpravy je sankcí nedostatečného prověření úvěruschopnosti žalovaného neplatnost smlouvy jako celku (též rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, publikovaný v systému ASPI pod č. JUD424006CZ). Přicházela tak v úvahu pouze otázka potenciálního bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 OZ, na jehož vrácení by měl jinak samozřejmě žalobce právo. Toto obohacení by ovšem muselo být nejprve splatné po realizované výzvě k jeho vrácení podle § 1958 odst. 2 OZ.

8. V projednávané věci byly prokázány pouze výzvy, nikoli však jakýkoli doklad o doručení těchto výzev. Nepostačoval tedy ani žalobcem předložený podací arch. Ten sám o sobě nemůže mít hmotněprávní účinky spočívající ve stanovení splatnosti konkrétního dluhu. Nutný byl dle přesvědčení soudu doklad o doručení. Takovým dokladem žalobce nedisponoval. Stran této záležitosti pak tedy žalobce neunesl důkazní břemeno o tom, že by byl dluh řádně sesplatněn, resp. že žalovaný byl vůbec k zaplacení jakékoli částky vyzván. Za účinné doručení žalovanému hmotněprávního charakteru nelze považovat doručení žaloby procesnímu opatrovníkovi. Tyto skutečnosti nicméně nebrání žalobci, aby se o sesplatnění dluhu pokusil znovu s větším úspěchem. Jen na okraj soud poznamenává, že za účinné sesplatnění dluhu by bylo možné považovat i doručení výzvy k úhradě na jinou adresu, než jaká byla pro účely doručování ve smlouvě o úvěru sjednána. Ani na takovou jinou adresu než ulice v obec však nikde účinným způsobem doručeno nebylo.

9. Soud tak s ohledem na uvedené skutečnosti žalobu zamítl.

10. Výrok o náhradě nákladů řízení je pak odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 OSŘ, kdy úspěšný účastník má právo na náhradu nákladů řízení vůči tomu, kdo neuspěl. Žalovaný byl ve věci úspěšný, protože žaloba byla v plném rozsahu zamítnuta, nicméně pro jeho pasivitu v řízení mu žádné náklady nevznikly, a proto mu soud právo náhradu nákladů řízení nepřiznal.

11. Výrok pod bodem III. je pak dán ustanovením § 148 odst. 1 OSŘ, když s přibráním opatrovníka do řízení vznikly náklady České republice, která tak má podle výsledku právo na jejich náhradu. V důsledku neúspěchu žalobce je na něm, aby uhradil České republice – Městskému soudu v Brně náklady řízení v souvislosti s přibráním opatrovníka žalovaného. I zde platí lhůta k plnění podle § 160 odst. 1 OSŘ Náklady opatrovníka tvoří odměna za zastoupení v celkové výši 20 000 Kč za čtyři úkony právní služby, ve výši 5 000 Kč/úkon podle § 7 bod 5 ve spojení s § 12a odst. 1 a 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ advokátní tarif“), dále paušální náhrada výdajů za každý z úkonů právní služby podle § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu, jimiž jsou převzetí a příprava zastoupení, vyjádření ve věci samé a účast na jednání dne 1. 3. 2021 a dne 15. 3. 2021 dle § 11 odst. 1 písm. b), d) a g) advokátního tarifu v celkové výši 1 200 Kč Celkem přiznal ustanovenému opatrovníkovi odměnu a náhradu hotových výdajů za řízení před soudem prvního stupně ve výši 21 200 Kč, což je částka, kterou musí žalobce uhradit České republice – Městskému soudu v Brně. Proti tomuto rozsudku je přípustné odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Městského soudu v Brně. Nesplní-li povinný dobrovolně tímto rozsudkem uloženou povinnost, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.