112 C 187/2021

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Ondřejem Sekvardem, Ph.D. ve věci žalobce údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalovanému údaje o účastníkovi , o zaplacení částky 45 930 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 44 458,74 Kč s ročním úrokem z prodlení z téže částky ve výši 8,5 % za dobu od 15. 1. 2022 do zaplacení, do patnácti dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v rozsahu, v jakém se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit mu částku 1 471,26 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 7 482,76 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 886,96 Kč, roční úrok z prodlení ve výši 8,5 % z částky 1 471,26 Kč za dobu od 21. 1. 2020 do zaplacení a z částky 44 458,74 Kč za dobu od 21. 1. 2020 do 14. 1. 2022 a roční úrok ve výši 29 % z částky 45 930 Kč za dobu od 21. 1. 2020 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně na náhradě soudního poplatku částku 459 Kč, do patnácti dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se žalobou podanou dne 28. 7. 2021 domáhal uložení povinnosti žalovanému, aby mu zaplatil částku 45 930 Kč s příslušenstvím. Právní předchůdce žalobce se žalovaným uzavřel smlouvu o zápůjčce na částku 50 000 Kč s tím, že tuto částku včetně úroku ve výši 16 479 Kč a poplatku za administrativní činnost a hotovostní inkaso ve výši 31 185 Kč splatí v 24 měsíčních splátkách po 4 070 Kč. Žalobce požaduje pouze jistinu a úroky v mezidobí naběhlé a rovněž úroky z prodlení.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. S ohledem na souhlas žalobce a absenci vyjádření žalovaného soud příslušný podle čl. 7 odst. 1 nařízení Rady č. 1215/2012 podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OSŘ“), rozhodl ve věci bez jednání vycházeje z listinných důkazů, z nichž zjistil, že žaloba je důvodná pouze zčásti.

3. Mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným byla dne 30. 11. 2017 uzavřena smlouva o zápůjčce na částku 50 000 Kč splatné ve 24 měsíčních splátkách po 4 070 Kč s roční úrokovou sazbou 29 %. Pohledávka za žalovaným byla na žalobce postoupena smlouvou z 20. 1. 2020, což bylo žalovanému oznámeno téhož dne (přílohy žalobce). Dlužná částka nebyla dosud zcela uhrazena, přestože byl žalovaný o platbu opakovaně upomenut (11. 5. 2020). Zaplaceno bylo pouze 5 541,26 Kč.

4. S ohledem na vymezení vzájemných práv a povinností (závazek předchůdce žalobce zněl nikoli, že peníze poskytne na požádání žalovaného) se mezi účastníky jednalo o smlouvu o zápůjčce podle § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Z dokazování vyplynulo, že žalovanému byly peníze poskytnuty, pročež dotyčný uhradil pouze částku 5 541,26 Kč, zbytek již nikoli, a to přes učiněnou výzvu.

5. Jelikož v dané věci je žalovaný spotřebitelem (z ničeho neplynul opak), je třeba na jeho postavení aplikovat rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též jen„ zákon“), a to s ohledem na skutečnost, že smluvní vztah účastníků nespadá pod výjimky stanovené v ustanovení § 4 zákona. Z ustanovení § 86 zákona plyne, že úvěrující je povinen s odbornou péčí učinit takové kroky, aby dostatečně prověřil schopnost úvěrovaného mu poskytnuté prostředky vrátit. K tomu je nepochybně nezbytné zkoumat příjmovou složku – existenci pracovněprávního vztahu, délku jeho trvání a výši mzdy, stejně jako složku výdajovou – náklady na bydlení, dopravu, existující závazky či snad dokonce exekuce či insolvenci. V daném případě žalobce zjistil, že příjem žalovaného měl činit částku 28 056 Kč, když měsíční výdaje činily podle tvrzení samotného žalovaného částku 21 650 Kč. Žádný doklad k výdajům předkládán nebyl.

6. Podle § 87 odst. 1 zákona„ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“. V souvislosti s právě uvedeným pak vyvstává otázka, zda neplatnost smlouvy o zápůjčce je pouze relativní, jak naznačuje znění zákona, nebo se jedná o neplatnost absolutní, jak platilo explicitně podle předchozí právní úpravy a zákona č. 145/2010 Sb. Soud je toho názoru, že se jedná o neplatnost absolutní. Především je třeba vzít v úvahu rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 (publikovaný v systému ASPI pod č. JUD381523CZ). Ten mimo jiné konstatoval, že požadavek na prověření úvěruschopnosti chrání„ zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve“. Dle názoru soudu tak zde nemůže mít místo uplatnění ustanovení § 586 odst. 1 občanského zákoníku a v návaznosti na něj § 87 odst. 1 věta druhá zákona a tedy nelze neplatnost právního jednání vázat pouze na námitku spotřebitele, k jehož ochraně byla zamýšlena. Nechrání totiž pouze spotřebitele, kterého zákon o spotřebitelském úvěru zmocňuje vznést námitku neplatnosti, ale i další subjekty, v konečném důsledku i stát, na němž předlužený dlužník bude závislý v rámci systému státní sociální podpory nebo hmotné nouze, čímž se soud dostává k možnosti posoudit tedy z pozice orgánu veřejné moci takovou neplatnost ex offo.

7. Jakkoli v některých jiných řízeních stejného žalobce má soud za dostatečné předložení zákaznické karty pro účely posouzení úvěryschopnosti, nelze odhlédnout od konkrétních informací v takové kartě uvedených proto, aby pokaždé soud dospěl ke stejnému závěru, že je to žalovaný, kdo odpovídá za správnost tam uvedených údajů, pročež právě on nese riziko za to, že nejsou pravdivé. V projednávané věci sice byla předložena příslušná karta, nelze nicméně nezohlednit, že příjmy dosahují částky cca 28 000 Kč a výdaje 21 650 Kč. Při sjednávané splátce ve výši 4 070 Kč by tak žalovanému zůstala disponibilní částka pouze ve výši 2 300 Kč. Za takové situace je dle názoru soudu na místě zvlášť podrobněji zkoumat výdajovou stránku žalovaného, aby bylo zjištěno, že si skutečně splácení může dovolit. Tím spíše by tomu tak mělo být za situace, kdy jako důvod poskytované zápůjčky je uváděno – neočekávaný výdaj. Bylo by na místě zkoumat, jaké byly pohyby na účtu u osoby s relativně slušným příjmem (ve srovnání s obvyklými klienty žalobce), aby bylo možné říci, z jakých důvodů činí externí splátky zápůjček částku 16 000 Kč a zda skutečně realitě odpovídá údaj o výdajích měsíčně 5 650 Kč, v což je na místě počítat stravu, ale zejména bydlení, byť by mělo být na ubytovně. Jestliže žalovaný měl měsíční splátky zápůjček ve výši 16 000 Kč (57 %) příjmu, se závazkem vůči žalobci by tento poměr činil již 71,5 %. Ze strany soudu takto nastavená dluhová služba žalovaného jeví se spíše typu vytloukání klínu klínem a splácením jedné půjčky druhou, čímž se žalovaný dostal pouze do spirály dluhů, aniž by byla vidět cesta ven. Soud tak má za to, že pokud žalobce i za této situace poskytl relativně vysokou půjčku, rezignoval na odpovědné plnění svých povinností (mimo jiné povinnost poskytovatele postupovat s odbornou péčí - § 75 zákona). Jeho jednání je tak v rozporu s uvedenou povinností třeba považovat za jednání rozporné nejen s dobrými mravy, kdy tak potenciální problémy se svým klientem externalizuje i do vztahů s dalšími subjekty, na jejichž úkor se pak do jisté míry obohacuje, ale i rozporné s jasným textem zákona upravujícího materii veřejnoprávního charakteru. Nelze v této souvislosti pominout ani tu skutečnost, že poskytnutí úvěru, aniž by poskytovatel prověřil úvěryschopnost dlužníka, naplňuje skutkovou podstatu přestupku podle § 154 odst. 1 písm. e) zákona, za který je možné uložit sankci až do výše 20 000 000 Kč. S ohledem na výši sankce je pak třeba učinit závěr, že sám zákonodárce považuje takové jednání za natolik závažné, a zájem chráněný uložením sankcionované povinnosti poskytovateli za natolik významný, že si zasluhuje zásadní správně- trestní sazbu pokuty. Na dané veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poukázal i Ústavní soud v nálezu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupný v systému ASPI pod č. JUD418271CZ), byť v poměrech předchozí právní úpravy. Soud tak vychází ze závěru, že smlouva o úvěru je neplatná absolutně.

8. V projednávané věci pak při absolutní neplatnosti právního jednání bylo na místě vztah mezi účastníky posoudit jako bezdůvodné obohacení podle § 2991 a násl. občanského zákoníku, kdy se žalovaný obohatil na žalobci o poskytnutou částku jistiny„ zápůjčky“, kterou je povinen vrátit. Vrátit je jí však povinen pouze samotnou, bez jakýchkoli doprovodných sjednaných plateb, jež byly sjednány neplatně. V projednávané věci byla žalobci prokazatelně doručena až žaloba 13. 1. 2022, nikoli jakákoli z případně předtím učiněných výzev. Nebylo rovněž možné vzít za základ pro výpočet úroku z prodlení dobu sjednané splatnosti zápůjčky, neboť smlouva je neplatná i v tomto rozsahu. Žalovaný byl povinen plnit bez zbytečného odkladu, tedy den následující, a prodlení mohlo nastat v souladu s § 1958 odst. 2 OZ dne 15. 1. 2022. Úrok z prodlení byl žalobci přiznán pouze v rozsahu uvedeném shora podle § 1968 a 1970 OZ a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 OSŘ. Úroky z prodlení byly přiznány v sazbě panující v době, kdy mělo dojít k prodlení v souladu se smlouvou, kdyby byla sjednána platně. Tuto výši ostatně žalobce požadoval a soud neměl důvodu mu nevyhovět.

9. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 OSŘ. Výrok o soudním poplatku pak plyne ze skutečnosti, že ve věci nebyl vydán platební rozkaz, bylo tak na místě doměřit soudní poplatek v souladu s položkou 2 odst. 1 a položkou 1 odst. 1 písm. b) přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.