112 C 219/2021

Plný text

: Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Ondřejem Sekvardem, Ph.D., jako samosoudcem v právní věci žalobce údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalovanému údaje o účastníkovi údaje o zástupci , o zaplacení částky 3 404,84 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 3 404,84 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 9,75 % z částky 1 218,87 Kč za dobu od 1. 6. 2019 do zaplacení a ve výši 10 % z částky 2 185,97 Kč za dobu od 1. 6. 2020 do zaplacení, do patnácti dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 9 838 Kč, do patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce. Žalobce se žalobou podanou dne 23. 8. 2021 domáhal uložení povinnosti žalovanému, aby zaplatil částku 3 404,84 Kč. Jedná se o dlužná vyúčtování zálohových plateb za roky 2018 a 2019, která nebyla žalovaným uhrazena. Žalovaný nárok žalobce odmítl, když podle něj mu nebyla vyúčtování řádně doručena na adresu na Slovensku. Současně nebylo žádné z vyúčtování podepsáno k tomu oprávněnou osobou, pročež je nelze považovat za autentické. Vyúčtování za rok 2018 by rovněž mělo zohledňovat platbu ve výši 6 974 Kč učiněnou v roce 2019. Vyúčtování za rok 2019 bylo doručeno až právnímu zástupci v listopadu 2020, tedy opožděně. Žalobce v replice k vyjádření žalovaného uvedl, že vyúčtování byla doručována na adresu patrnou z katastru nemovitostí a v souladu se stanovami žalobce. Vyúčtování je podepsáno příslušnou osobou v originálu, který je k dispozici k nahlédnutí u žalobce. Po provedeném dokazování soud dospěl k následujícím zjištěním. Z výpisu katastru nemovitostí bylo zjištěno, že žalovaný je evidován jako vlastník bytové jednotky v objektu, u něhož vykonává správu žalobce. Z vyúčtování za rok 2018 soud zjistil, že žalovanému měl vzniknout v souvislosti s užíváním uvedené bytové jednotky nedoplatek ve výši 3 458,87 Kč a za rok 2019 nedoplatek ve výši 2 185,97 Kč s tím, že místo podpisu bylo na obou vyúčtováních uvedeno u příslušných osob„ v. r.“. Ze zápisu o doručení (č. l. 54) ve spojení s interní směrnicí (č. l. 55) a podacím lístkem a výpisem ze systému track and trace České pošty (č. l. 70 a 71) soud zjistil, že žalovanému bylo doručováno vyúčtování za rok 2019 vhozením do schránky dne 30. 4. 2020, resp. zasláním poštou a doručováním téhož dne na tutéž adresu. U vyúčtování za rok 2018 soud zjistil, že toto bylo doručováno zásilkou doručenou dle stejného systému České pošty 30. 4. 2019 (č. l. 68 a 69) vhozením do domovní schránky. Dle citované interní směrnice mělo doručování proběhnout buď na známou adresu v ČR, zasláním na e-mailovou adresu nebo vhozením do domovní schránky vlastníka, rovněž tak na vyúčtování má být uváděno„ v. r.“ a podpis je uveden na originále vyúčtování v účetnictví žalobce. Dopisem z 23. 5. 2019 podal žalovaný reklamaci proti vyúčtování za rok 2018, když toto nezohlednilo výši záloh zaplacených z jeho strany (č. l. 37 a 63), současně chtěl doručovat na adresu na Slovensku, kde má trvalé bydliště. V rámci komunikace účastníků sdělil žalobce dopisem z 28. 5. 2021 (v reakci na dopis žalovaného z 30. 4. 2021 – č. l. 38, reagující na dopisy žalobce – č. l. 44 a 45), že platba 6 974 Kč nemohla být zahrnuta do vyúčtování, neboť tato byla provedena po skončení zúčtovacího období, byl však o část platby ponížen nedoplatek vyúčtování za rok 2018, a to na částku 1 218,87 Kč. Žalobce rovněž obhajoval doručování pouze v rámci ČR, když odmítl námitku účelovosti takového postupu a současně vytkl žalovanému neoznámení osoby užívající jeho bytovou jednotku. Na tomto názoru žalobce setrval i v zásilce z 12. 7. 2021 adresované rovněž zástupci žalovaného v reakci na dopis z 15. 6. 2021 (č. l. 40), v němž zástupce žalovaného uvedl, že oznamuje změnu údajů o pobytu žalovaného na adresu na Slovensku, vyúčtování by mělo být rovněž podepsáno. Ze žaloby (č. l. 34 až 36) soud zjistil, že mezi účastníky probíhá spor o včasnost doručení vyúčtování, když žalovaný se v pozici žalobce domáhá zaplacení pokuty za opožděná doručení příslušných dokumentů. Jednalo se o reakci na neúspěšnou výzvu z 23. 8. 2021 (č. l. 58). Dopisem z 1. 11. 2021 (č. l. 59) požádal žalovaný o změnu evidovaného údaje o trvalém pobytu, když ten měl doložit k datu 23. 7. 2021. Uvedený údaj korespondoval s potvrzením předloženým po jednání soudu. Ze smlouvy o zajišťování správy (č. l. 60 a 61) soud nezjistil nic podstatného k meritu sporu. Nárok žalobce soud posoudil podle § 1180 a 1181 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle nichž„ nebylo-li jinak určeno, přispívá vlastník jednotky na správu domu a pozemku ve výši odpovídající jeho podílu na společných částech. Slouží-li některá ze společných částí jen některému vlastníku jednotky k výlučnému užívání, stanoví se výše příspěvku i se zřetelem k povaze, rozměrům a umístění této části a rozsahu povinnosti vlastníka jednotky spravovat tuto část na vlastní náklad“. Současně platí, že„ vlastník jednotky platí zálohy na plnění spojená nebo související s užíváním bytu (služby) a má právo, aby mu osoba odpovědná za správu domu zálohy včas vyúčtovala, zpravidla nejpozději do čtyř měsíců od skončení zúčtovacího období“. Z uvedeného plyne jednoznačná povinnost žalovaného platit zálohové platby a povinnost žalobce tyto zálohové platby po skončení zúčtovacího období vyúčtovat. V prvé řadě bylo v projednávané věci sporné, zda byla řádně doručena vyúčtování žalovanému. Soud má za to, že byla. Doručováno bylo prokazatelně na adresu bytové jednotky, u níž došlo ke vhození do domovní schránky, což ostatně plynulo, jednak ze zápisu o vhození příslušnými orgány žalobce, jednak ze systému České pošty. V obou sporných případech se tak stalo v zákonné lhůtě do čtyř měsíců po skončení zúčtovacího období. Žalovaný ostatně byl s doručením vyúčtování minimálně za rok 2018 seznámen, když na něj reagoval podáním reklamace (č. l. 37 a 63). Podle názoru soudu nic nebrání žalobci, aby v zájmu zajištění akceschopnosti orgánů sdružení a možnosti konstituovat vůli subjektu přijal dokument, který upravuje postup doručování. Uvedená interní směrnice umožňovala alternativní způsoby doručení – doručení poštou na známou adresu v ČR, mailem, nebo vhozením do schránky. Žalobce zvolil dvě z uvedených variant. Nelze žalobci vyčítat, že případně nevyužil i variantu třetí, pokud vůbec měl mailovou adresu žalovaného k dispozici, u níž nicméně není zaručeno zajištění dokladu o doručení, pokud na zasílanou zásilku nereaguje samotný adresát. S tím souvisí i námitka, že adresa na Slovensku byla žalobci známa. Tu soud nepovažuje za legitimní. Podstatné je, zda byla taková adresa žalobci i prokázána. Může to totiž pro změnu vyloučit spory o to, zda takovou adresu skutečně sdělil žalovaný či někdo jiný a zda došlo k řádnému doručení. K prokázání uvedeného došlo až v souvislosti s komunikací účastníků v roce 2021, tedy až po skončení sporných zúčtovacích období. I tak však v zásadě žalobci nic nebrání v tom, aby žalovanému doručoval v intencích interní směrnice jiným ze způsobů v ní uvedených, pokud bude schopen prokázat, že zásilka se dostala do sféry dispozice adresáta. Soud nepovažuje interní směrnici ani její obsah za diskriminační a účelový v tom smyslu, že má žalovanému zabránit v reakcích na činnost žalobce, účelový je postup pouze v tom směru, že usnadňuje proces doručování a zamezuje tak případům, kdy i jediný vlastník bytové jednotky může svou nečinností paralyzovat nebo podstatně ztížit činnost společenství vlastníků jednotek. Další z námitek byla absence náležitostí v podobě nepřipojení podpisu příslušné osoby pod doručované dokumenty. Ani zde se soud s námitkou žalovaného neztotožnil. V projednávané věci je zcela zřejmé, že vyúčtování bylo podáno žalobcem, na vyúčtování jsou označeny osoby ze statutárního orgánu žalobce a u nich je uvedeno„ v. r.“, tedy podpis vlastní rukou. Současně je v interní směrnici uvedeno, že originál s podpisy je součástí účetnictví. Za situace, kdy je zřejmé, kdo jedná – žalobce – a nevyvstává spor o to, že by snad takto jednal jiný subjekt k tomu neoprávněný, lpění na tom, aby byl připojen i vlastnoruční podpis příslušné osoby na každý jednotlivý stejnopis, by bylo přepjatým formalismem. Přestože žalobcem odkazované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 2 As 121/2011 se týká z logiky věci oblasti práva veřejného, tím spíše má soud za to, že v oblasti práva soukromého, kde je otázka formy a vymezení obsahu úkonu do jisté míry volnější a je rozhodně prostor pro interpretaci a dotváření právního úkonu širší, není na místě neuplatnit tam zmíněnou možnost, kdy i při absenci jinak předepsané náležitosti není dotčen účinek zpochybňovaného úkonu za situace, kdy není sporné, kdo a co chce takovým úkonem sdělit. Zbývalo tak posoudit, zda je relevantní alespoň poslední námitka žalovaného, tedy zahrnutí platby provedené v roce 2019 do vyúčtování za rok 2018. I zde je námitka nedůvodná. Je vcelku logické, že vyúčtování za konkrétní časové období může obsahovat pouze platby přijaté za dané období. Pokud je, byť na dané období, poukázána platba až v období následujícím, nemůže mít tato skutečnost vliv na přehled plateb proběhlých v daném zúčtovacím období. Ze strany žalobce došlo k zohlednění uvedené platby ve výši 6 974 Kč tak, že nadále byl po žalovaném požadován k doplacení nedoplatek o uvedenou platbu ponížený. To je jistě správný postup. Úprava vyúčtování v tomto případě nepřichází v úvahu, protože daná platba nebyla poukázána jako záloha – po skončení zúčtovacího období nelze již poukázat zálohu, ale maximálně platbu na výsledek celkového zúčtování. Takto ostatně žalobce platbu žalovaného správně posoudil. Jelikož byla uvedená námitka jedinou námitkou vztahující se k předmětu sporu ve smyslu výše dluhu, nebylo na místě postupovat jinak, než žalobě vyhovět, pročež tím, že žalovaný neuhradil dluh ve lhůtě splatnosti, dostal se do prodlení podle § 1968 občanského zákoníku a je povinen zaplatit i úrok z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění soud žalovanému stanovil podle § 160 odst. 1 OSŘ. Výrok pod bodem II. je odůvodněn skutečností, že žalobce má právo na náhradu nákladů řízení proti neúspěšnému účastníkovi podle § 142 odst. 1 OSŘ Náklady žalobce činila odměna zástupce ve výši 1 000 Kč/úkon spočívající v převzetí zastoupení, podání žaloby, předžalobní výzvě, dvojí vyjádření žalobce, účasti u jednání, a to podle § 7 bod 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ advokátní tarif“), paušální náhrada nákladů ve výši 300 Kč za každý úkon právní služby podle § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu podle § 11 odst. 1 písm. a), d) a h) advokátního tarifu ve výši 1 800 Kč, zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč. Součástí náhrady je též daň z přidané hodnoty, jejímž je zástupce žalobce plátcem, podle § 137 odst. 3 OSŘ ve výši 1 638 Kč Celkem je žalovaný povinen k rukám zástupce žalobce podle § 149 odst. 1 OSŘ zaplatit částku 9 838 Kč, a to ve lhůtě stanovené v souladu s § 160 odst. 1 OSŘ.