112 C 220/2021

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Ondřejem Sekvardem, Ph.D., ve věci žalobce údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalovanému údaje o účastníkovi , o zaplacení částky 19 992,75 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 15 000 Kč s ročním úrokem z prodlení z téže částky ve výši 8,25 % za dobu od 27. 1. 2022 do zaplacení, do patnácti dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v rozsahu, v jakém se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit mu částku 4 992,75 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z částky 15 000 Kč za dobu od 22. 4. 2021 do 26. 1. 2022.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 993 Kč, do patnácti dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobce.

1. Žalobce se žalobou podanou dne 30. 9. 2021 domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit mu částku 19 992,75 Kč s příslušenstvím. Mezi žalobcem a žalovaným byla dne 24. 2. 2021 uzavřena smlouva o úvěru na částku 15 000 Kč s tím, že celá částka včetně úroku a poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 17 562,75 Kč bude vrácena do 21. 4. 2021. Součástí žaloby je i smluvní pokuta z prodlení v kapitalizované výši 2 430 Kč za dobu od 22. 4. do 30. 9. 2021 (0. 1 % denně z jistiny). Dluh nebyl uhrazen.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud s ohledem na souhlas žalobce a absenci vyjádření žalovaného dospěl k závěru, že je na místě postup podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OSŘ“) a lze rozhodnout bez jednání pouze na základě listin.

4. Mezi žalobcem a žalovaným byla dne 24. 2. 2021 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě se žalobce zavázal poskytnout úvěr ve výši 15 000 Kč s tím, že žalovaný měl uhradit částku poplatku za poskytnutí včetně úroku (36 % ročně) v celkové výši 17 562,75 Kč, a to ve lhůtě do 28 dnů. Součástí smlouvy bylo i ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,1 % dlužné jistiny denně pro případ prodlení, nejvýše do 50 % jistiny. Smlouva byla žalovaným podepsána elektronickým kódem, když současně byly žalobci zaslány kopie identifikačních dokladů žalovaného současně s jeho obličejem, a to poté, co byla žalovaným zaslána z jeho účtu částka 1 Kč v souladu s úvěrovými podmínkami (bod 3.9). Platba byla odeslána na účet uvedený žalovaným ve smlouvě. K úhradě nedošlo přes upomínku z 20. 9. 2021 zaslanou mailem i poštou.

5. Soud v projednávané věci aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OZ”). Dle ustanovení § 2395 OZ se úvěrující zavazuje na požádání úvěrovaného poskytnout mu peněžní prostředky a oproti tomu stojí závazek úvěrovaného mu tyto prostředky vrátit s úrokem. S přihlédnutím k vymezení práv a povinností obou účastníků v předložených dokladech dospěl soud k závěru, že o takový vztah se jedná i v projednávané věci, když měla vzniknout smlouva o úvěru. Předchůdce žalobce žalovanému poskytl úvěr ve výši 15 000 Kč, kterou mu tento měl vrátit do 28 dnů. Žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil. Jelikož v dané věci je žalovaný spotřebitelem (z ničeho neplynul opak), je třeba na jeho postavení aplikovat rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též jen„ zákon“), a to s ohledem na skutečnost, že smluvní vztah (ani jedna ze smluv) účastníků nespadá pod výjimky stanovené v ustanovení § 2 zákona. Z ustanovení § 86 odst. 1 zákona plyne, že„ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“. K tomu je nepochybně nezbytné zkoumat příjmovou složku – existenci pracovněprávního vztahu, délku jeho trvání a výši mzdy, stejně jako složku výdajovou – náklady na bydlení, dopravu, existující závazky či snad dokonce exekuce či insolvenci.

6. V projednávané věci byla předložena výplatní páska, z níž plynul příjem ve výši 38 530 Kč, což plynulo i z výpisu z účtu. Z něho rovněž plynuly běžné nákupní výdaje žalovaného, stejně jako to, že úvěr od žalobce nebyl jediným platebním závazkem žalovaného, neboť byly patrné i vztahy s dalšími poskytovateli půjček – [příjmení] [jméno], COOL CREDIT, Creditstar Czech, Open Factor. Z výpisu EUCB pak byly patrné„ aktuálně“ dvě půjčky, aniž by bylo přímo patrné, od jakého poskytovatele. Souhrn splátek z výpisu plynul ve výši 16 536 Kč měsíčně. Z webové stránky EUCB soud zjistil, že žádný z poskytovatelů půjček či úvěrů uvedených v předchozích větách jako součást uvedeného registru nefiguruje.

7. Podle § 87 odst. 1 zákona„ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“. V souvislosti s právě uvedeným pak vyvstává otázka, zda neplatnost smlouvy o zápůjčce je pouze relativní, jak naznačuje znění zákona, nebo se jedná o neplatnost absolutní, jak platilo explicitně podle předchozí právní úpravy a zákona č. 145/2010 Sb. Soud je toho názoru, že se jedná o neplatnost absolutní. Především je třeba vzít v úvahu rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 (publikovaný v systému ASPI pod č. JUD381523CZ). Ten mimo jiné konstatoval, že požadavek na prověření úvěruschopnosti chrání„ zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve“. Dle názoru soudu tak zde nemůže mít místo uplatnění ustanovení § 586 odst. 1 občanského zákoníku a v návaznosti na něj § 87 odst. 1 věta druhá zákona a tedy nelze neplatnost právního jednání vázat pouze na námitku spotřebitele, k jehož ochraně byla zamýšlena. Nechrání totiž pouze spotřebitele, kterého zákon o spotřebitelském úvěru zmocňuje vznést námitku neplatnosti, ale i další subjekty, v konečném důsledku i stát, na němž předlužený dlužník bude závislý v rámci systému státní sociální podpory nebo hmotné nouze, čímž se soud dostává k možnosti posoudit tedy z pozice orgánu veřejné moci takovou neplatnost ex offo.

8. V projednávané věci nelze žalobci upřít snahu provést náležitou lustraci finanční situace žalovaného, na druhou stranu tato lustrace a prověřování nebyly dostatečné, což je patrné již ze shora uvedených skutečností. V prvé řadě z výpisu z účtu plynuly další závazky žalovaného, jež nefigurovaly v databázi EUCB, z níž žalobce čerpal své informace. Nebylo tak možné dostatečným způsobem prověřit schopnosti a možnosti žalovaného splácet tyto mimo evidenční dluhy, případně nebylo možné zjistit, že by v dané době byly již uhrazeny. Nehledě k tomu, pokud ze samotného výpisu z registru plyne výše měsíční splátky v částce 16 536 Kč, aniž by bylo dostatečně patrné, jaké jsou výdaje žalovaného např. na bydlení, které se při nejlepší vůli z výpisu zjistit nedají, případně další výdaje na umoření dalších závazků, nelze na posouzení finanční situace žalovaného hledět jako na provedené s odbornou péčí. K tomu nestačí ani zjištění o hotovostních vkladech žalovaného na vlastní účet, když není patrné, jaké jsou zdroje takových prostředků, tedy zda se nejedná o nahodilý příjem, např. ze zastavárny, jež rovněž ve výpisu figuruje, nebo z dalšího pravidelného a především spolehlivého zdroje. V situaci, kdy věřitel nesplní svoje povinnosti odpovídajícím způsobem (mimo jiné povinnost poskytovatele postupovat s odbornou péčí - § 75 zákona), je jeho jednání v rozporu s uvedenou povinností třeba považovat za jednání rozporné nejen s dobrými mravy, kdy tak potenciální problémy se svým klientem externalizuje i do vztahů s dalšími subjekty, na jejichž úkor se pak do jisté míry obohacuje, ale i rozporné s jasným textem zákona upravujícího materii veřejnoprávního charakteru. Nelze v této souvislosti pominout ani tu skutečnost, že poskytnutí úvěru, aniž by poskytovatel prověřil úvěryschopnost dlužníka, naplňuje skutkovou podstatu přestupku podle § 154 odst. 1 písm. e) zákona, za který je možné uložit sankci až do výše 20 000 000 Kč. S ohledem na výši sankce je pak třeba učinit závěr, že sám zákonodárce považuje takové jednání za natolik závažné, a zájem chráněný uložením sankcionované povinnosti poskytovateli za natolik významný, že si zasluhuje zásadní správně- trestní sazbu pokuty. Na dané veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poukázal i Ústavní soud v nálezu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupný v systému ASPI pod č. JUD418271CZ), byť v poměrech předchozí právní úpravy. Soud tak vychází ze závěru, že smlouva o úvěru je neplatná absolutně.

9. V projednávané věci pak při absolutní neplatnosti právního jednání bylo na místě vztah mezi účastníky posoudit jako bezdůvodné obohacení podle § 2991 a násl. občanského zákoníku, kdy se žalovaný obohatil na žalobci o poskytnutou částku jistiny„ úvěru“, kterou je povinen vrátit. Vrátit je jí však povinen pouze samotnou, bez jakýchkoli doprovodných sjednaných plateb, jež byly sjednány neplatně. V projednávané věci byla žalobci prokazatelně doručena až žaloba 25. 1. 2022, nikoli jakákoli z případně předtím učiněných výzev. Žalovaný byl povinen plnit bez zbytečného odkladu, tedy den následující, a prodlení mohlo nastat v souladu s § 1958 odst. 2 OZ dne 27. 1. 2022. Úrok z prodlení byl žalobci přiznán pouze v rozsahu uvedeném shora podle § 1968 a 1970 OZ a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 OSŘ. Úroky z prodlení byly přiznány v sazbě panující v době, kdy mělo dojít k prodlení v souladu se smlouvou, kdyby byla sjednána platně. Tuto výši ostatně žalobce požadoval a soud neměl důvodu mu nevyhovět.

10. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 OSŘ, když právo na náhradu nákladů řízení má žalobce podle míry úspěchu. Náklady řízení žalobce tvoří odměna za právní zastoupení ve výši 300 Kč podle § 14b odst. 1 písm. c) bod 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ advokátní tarif“), tři režijní paušály á 100 Kč v celkové výši 300 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu, za převzetí věci, podání žaloby a předžalobní výzvu podle § 11 odst. 1 písm. a), d) a h) advokátního tarifu Náklady řízení žalobce dále činí zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč a částka daně z přidané hodnoty v sazbě 21 %, jíž je zástupce žalobce plátcem, ve výši 252 Kč podle § 137 odst. 3 OSŘ Celkem by tak náhrada nákladů řízení při plném úspěchu činila částku 2 252 Kč. S ohledem na pouze poměrný úspěch v rozsahu 44,1 % má žalobce právo na náhradu nákladů řízení ve výši 993 Kč, kterou je žalovaný povinen uhradit k rukám zástupce žalobce podle § 149 odst. 1 OSŘ ve lhůtě podle § 160 odst. 1 OSŘ. Míra úspěchu byla dána rozdílem mezi částkou přiznanou výrokem pod bodem I. a částkou zamítnutou výrokem pod bodem II. Takto získanou částku soud poměřil s původně žalovanou sumou kapitalizovanou ke dni vyhlášení rozhodnutí.

11. Soud žalobu považuje za formulářovou, když ze soudního systému je zřejmé, že žalobce podává obdobné žaloby opakovaně, když se liší pouze výší dlužné jistiny (např. sp. zn. 62 C 116/2020, 20 C 61/2022).