112 C 23/2020

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Ondřejem Sekvardem, Ph.D. jako samosoudcem ve věci žalobce údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalovanému údaje o účastníkovi údaje o zástupci zmocněnce údaje o účastníkovi , o ochranu osobnosti,

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit mu částku 1 000 000 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Česká republika – Městský soud v Brně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 27. 7. 2020 domáhal uložení povinnosti žalovanému, aby mu zaplatil částku 1 000 000 Kč z titulu zásahu do práva na ochranu osobnosti. Žalovaný do práva žalobce na ochranu osobnosti zasáhl tím, že v trestní věci vedené pod sp. zn. KRPB -187478/ 2016 -060282 požadoval znalecký posudek na osobu žalobce jinak vypracovaný pro účely trestní věci pod sp. zn. KRPZ -128456-160/TČ-2014-150581, kde však žalobce vystupoval v jiném procesním postavení. Současně žalobce vydal opatření o přibrání znalce, ačkoli mu v daném procesním stádiu takový postup trestní řád neumožňuje. Značný nepoměr mezi právy žalobce a společnosti je patrný i ve formulaci otázek, na něž měl znalec odpovědět, když zájem společnosti takový zásah do práv žalobce neumožňuje. Formulací otázek tak došlo k nepřiměřenému zásahu do práva žalobce na soukromí a k zásahu do práva na tělesnou a duševní integritu. Došlo tak k zásahu do lidské důstojnosti a občanské cti.

2. Žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že nárok žalobce neuznal v plném rozsahu. Domnívá se, že ve věci není pasivně legitimován. Pokud se žalobce cítí být dotčen, měl by postupovat podle zákona č. 82/1998 Sb., neboť žalobce postupuje v rámci svých služebních povinností. Žalobce však nedodržel ani postup stanovený daným zákonem, pročež by měla být žaloba i tak považována za předčasnou.

3. Opatrovník žalobce při jednání dále doplnil, že jednání žalovaného naplňuje znaky excesu z výkonu služebních povinností, pročež je za porušení svých povinností odpovědný. K zásahu do práv žalobce došlo již samotným vyžádáním si znaleckého posudku a formulací otázek, které měly být znalcem zodpovězeny. Uvedenými kroky došlo k zásahu do sebeúcty žalobce a jeho duševní pohody.

4. Po posouzení uvedených skutkových tvrzení soud dospěl k závěru, že ve věci je možné rozhodnout i bez provedení dokazování. Důkazní návrhy spočívající v připojení si policejních spisů, znaleckého posudku, jakož i účastnických výslechů soud zamítl, protože je považoval za zcela neekonomické. Uvedené posouzení daných důkazních návrhů se do jisté míry prolíná se samotným právním posouzením tvrzeného nároku, přičemž klíčovým ustanovením, jež bylo na místě aplikovat, bylo ustanovení § 81 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“), podle jehož odstavce 1, je„ chráněna osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého.“. Podle odstavce druhého téhož ustanovení pak„ ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.“. Podle § 82 odst. 1 OZ pak ten, jehož osobnost byla dotčena,„ má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek“.

5. Z uvedené citace plyne mimo jiné jeden ze základních předpokladů odpovědnostního vztahu v oblasti ochrany osobnosti, jímž je konkrétní zásah do osobnostní sféry jednotlivce, resp. krok spočívající v narušení osobnostní sféry jedince, který by vůbec bylo možné považovat za zásah. K tomu je třeba odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR z 31. 10. 1967, sp. zn. Prz 33 (publikováno mimo jiné v systému ASPI pod č. JUD22462CZ), dle něhož musí být takový zásah objektivně způsobilý přivodit újmu na právech.

6. Důvodnost žaloby pak v podstatě padá již na posouzení tohoto základního prvku odpovědnostního vztahu, pokud jej žalobce formuloval tak, že k zásahu došlo již samotným přibráním znalce a položením mu otázek, jež blíže specifikovány žalobcem nebyly. Soud je toho názoru, že samotným vyžádáním si znaleckého posudku a formulací otázek na znalce nelze zasáhnout do osobnostní sféry konkrétní osoby. Samotná formulace otázek není způsobilá zasáhnout do práv osoby, jíž se takové otázky týkají, neboť nemůže ve světle úvah žalobce narušit jakoukoli sféru intimity žalobce týkající se jeho zdravotního stavu, pokud tuto sféru považuje za takovou oblast, do níž nikomu nic není. Stejně tak je na místě posoudit i tvrzený zásah spočívající ve vyžádání si posudku z jiné trestní věci. Takový krok není žádným zásahem do sféry žalobce, byť nemusí odpovídat řádnému procesnímu postupu v trestním řízení. Taková pochybení však nejsou reparovatelná cestou soukromoprávního sporu.

7. Pakliže spatřoval žalobce zásah do svých práv v podobě znaleckého posudku odpovídajícího na otázky položené žalovaným, je na místě posoudit nárok žalobce opět jako nedůvodný, neboť případný výsledek znaleckého zkoumání je výsledkem nikoli práce žalovaného, ale znalce samotného, který v očích žalobce mohl zhodnotit zdravotní stav žalobce takovým způsobem, že se to podle jeho názoru dotklo jeho důstojnosti nebo cti ve společnosti. V tomto směru je na místě odkázat na závěry Nejvyššího soudu ČR vyslovené ve stanovisku z 14. 4. 2010, sp. zn. Cpjn 13/2007 (publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 54/2010), podle nichž„ Došlo-li k zásahu do osobnostních práv v rámci výkonu zákonem stanovených oprávnění, resp. povinností (např. postupem příslušných orgánů v řízení, k němuž jsou ze zákona povolány, výpovědí svědka, resp. účastníka v takovém řízení, úkony advokáta jednajícího za klienta na základě udělené plné moci apod.), pravidelně nepůjde o zásah neoprávněný, pokud subjekt (osoba fyzická či právnická), jež se zásahu dopustil, nevybočil z mezí takto stanovených práv a povinností; zásah je třeba současně vždy posuzovat v kontextu s okolnostmi, za nichž k němu došlo, a dále s přihlédnutím k funkci, kterou výkon dotčených práv, resp. povinností, plní.“ Z uvedeného plyne, že tím, kdo by měl být případně činěn odpovědným za zásah spočívající v závěrech znaleckého posudku, není žalovaný, ale znalec samotný (s výhradou úřední licence), který takový posudek zpracoval. Je zcela jedno, že se tak stalo na podkladě otázek, jež byly případně formulovány žalovaným jako reprezentantem orgánu, který posudek zadával. V tomto směru tak u žalovaného zcela absentuje pasivní legitimace.

8. Na rámec již shora uvedeného je vhodné přičinit i několik dalších poznámek, z nichž bude žalobci zřejmé, že žaloba by nebyla úspěšná ani v případě, že by v řízení bylo možno ve všech jednáních žalovaného spatřovat existenci zásahu způsobilého dotknout se práv poškozeného.

9. Mezi okolnosti vylučující odpovědnost za zásah do osobnostních práv patří i potenciální výkon subjektivních práv a povinností na straně žalovaného. Omezení absolutního osobnostního práva ve vztahu k ochraně cti a vážnosti přichází v úvahu do té míry, pokud je to nezbytné pro řádné fungování a plnění úkolů správních orgánů a soudů. Neoprávněnost zásahu je zejména vyloučena tehdy, došlo-li k zásahu v rámci úředního jednání a zásah nevybočil z rámce daného platnými předpisy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. 30 Cdo 146/2008, publikováno mimo jiné v systému ASPI pod č. JUD139657CZ).

10. V řízení vyplynulo, že žalovaný byl činný v rámci trestního řízení, v němž se pokoušel shromáždit informace o žalovaném v trestním řízení zahájeném z podnětu třetího subjektu. Žalovaný byl zjevně veden snahou„ vytěžit“ žalobce, neboť ten se i podle vlastních žalobních tvrzení nemohl dosud řízení účastnit jakéhokoli úkonu s ohledem na zdravotní stav. Již ze samotného označení trestní věci je patrné, že se táhne již od roku 2016, nelze tedy žalovanému klást k tíži, že se v rámci svých služebních povinností snažil procesně ji posunout do dalšího stádia v podobě ověření důvodnosti omluv žalobce z procesních úkonů, ostatně soud má se žalobcem obdobné zkušenosti, kdy podá řadu žalob, aby se řízení prakticky nikdy fyzicky neúčastnil. Je tedy zřejmé, že ověření zdravotního stavu osoby, na níž mělo být podle slov samotného žalobce podáno trestní oznámení, může být krokem směřujícím k urychlení takového řízení. Činnost žalovaného tak má evidentně věcnou a především časovou souvislost s daným řízením. Takové jednání pak nelze považovat za vybočení ze služebních povinností žalovaného a tedy za exces. Za exces nelze považovat ani kroky spočívající v případně nesprávně procesně uchopeném posuzování zdravotního stavu samotného žalobce. Následky takového případného pochybení žalovaného nelze přičítat žalovanému samotnému, ale pouze státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Posuzování úrovně výkonu práva žalovaného, resp. plnění jeho služebních povinností týkajících se vedení trestního řízení nespadá do pravomoci soudu v občanském soudním řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3406/2006 ze dne 21. 12. 2006, publikované v systému ASPI pod č. JUD100433CZ, resp. ve vztahu k přezkumu trestního řízení pak tuto otázku přímo řešil Nejvyšší soud v rozsudku z 10. 3. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2442/2004, publikovaný v systému ASPI pod č. JUD88840CZ).

11. I kdyby soud připustil excesivní jednání žalovaného, který by nesl odpovědnost za tvrzené a případně i prokázané zásahy do sféry žalobce, nebyla by žaloba úspěšná. Ve vztahu k výslechu, zejména pak žalobce, je třeba uvést, že výslech je na místě tehdy, kdy jsou učiněna podrobná skutková tvrzení, jež jsou takovým výslechem následně prokazována. V řízení byla učiněna určitá tvrzení v tom směru, jak mělo dojít k narušení osobnostní sféry žalobce snížením jeho sebeúcty a narušením duševní pohody, ponížení důstojnosti a občanské cti, to jsou však pouze obecná tvrzení, jež je třeba rovněž podrobněji rozvést, aby bylo možné následně zjistit, zda skutečně takové projevy tvrzeného zásahu nastaly a jakým způsobem se tak stalo. Totéž platí i u vylíčení toho, proč nepostačí satisfakce morální a je vyžadována satisfakce peněžitá. V podstatě již na absenci tohoto vylíčení nezbytnosti peněžité satisfakce by bylo lze žalobu považovat za nedůvodnou i v případě, že by snad k nějakému zásahu mělo dojít způsobem popisovaným žalobcem a bylo na místě jednání žalovaného považovat za exces, čehož je soud nicméně i tak dalek.

12. S ohledem na výše uvedené soud dospěl k závěru, že k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce nedošlo a dojít nemohlo, a proto žalobu v plném rozsahu zamítl.

13. Výrok o náhradě nákladů řízení je pak odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 OSŘ, kdy úspěšný účastník má právo na náhradu nákladů řízení vůči tomu, kdo neuspěl. Žalobce ve věci úspěšný nebyl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný byl ve věci sice úspěšný, protože žaloba byla v plném rozsahu zamítnuta, nicméně na jednání dne 8. 9. 2021 výslovně uvedl, že náklady řízení nepožaduje. Výrok pod bodem III. je odůvodněn tím, že stát bude mít náklady spojené s přibráním opatrovníka žalobci, tomu by nicméně ustanoven k ochraně jeho práv, neboť věren svému zvyku se k jednání nedostavovat a sám soudu aktivně svoji novou kontaktní adresu nesdělovat, stal pro soud nedostupným. Náklady spojené s takto do řízení přibraným opatrovníkem pak dle názoru soudu nelze účtovat účastníkovi, jemuž byl ustanoven.