112 C 26/2022

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Ondřejem Sekvardem, Ph.D., jako samosoudcem v právní věci žalobce údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalovanému údaje o účastníkovi, o zaplacení částky 18 675,68 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 9 347,33 Kč s ročním úrokem z prodlení z téže částky ve výši 8,25 % za dobu od 2. 4. 2022 do zaplacení, do patnácti dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v rozsahu, v jakém se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit mu částku 4 838,35 Kč a částku 4 490 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z částky 13 837,33 Kč za dobu od 16. 11. 2020 do 1. 4. 2022 a z částky 4 490 Kč za dobu od 2. 4. 2022 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce se žalobou podanou dne 7. 1. 2022 domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit mu částku 18 675,68 Kč s příslušenstvím. Mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena smlouva o používání Twisto účtu, na základě níž bylo možné čerpat služby a hradit je prostřednictvím uvedeného účtu u žalobce třetím stranám. Žalovaný čerpal zboží a služby v celkové částce 25 147,33 Kč a uhradil pouze 15 800 Kč. Částka 4 838,35 Kč je tvořena poplatky z prodlení, které byly vzaty žalovaným do úvahy spolu s všeobecnými obchodními podmínkami. Dluh nebyl uhrazen. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud s ohledem na souhlas žalobce a absenci vyjádření žalovaného dospěl k závěru, že je na místě postup podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OSŘ“) a lze rozhodnout bez jednání pouze na základě listin. Mezi žalobcem a žalovaným měla být dne 27. 4. 2018 uzavřena smlouva ke službě Twisto účet, na jejímž základě měl žalovaný možnost disponovat předmětným účtem s finančním limitem. Tento limit mohl být měněn v závislosti na úvěryschopnosti klienta i řádnosti jeho plateb v rozmezí 2 000 Kč až 30 000 Kč. V případě negativních jevů bylo možné limit snížit či další čerpání prostředků zcela odepřít. To, že smlouva byla prostřednictvím komunikace na dálku uzavřena se žalovaným bylo dokládáno kopií občanského průkazu. Z jednotlivých vyúčtování plynulo, že žalovaný celkem čerpal zboží v celkové výši 25 147,33 Kč, na poplatcích bylo vyúčtováno 9 328,35 Kč. Uhrazeno bylo celkem 15 800 Kč. K úhradě zbytku nedošlo přes upomínku ze 7. 10. 2021. Soud v projednávané věci aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OZ”). Dle ustanovení § 2395 OZ se úvěrující zavazuje na požádání úvěrovaného poskytnout mu peněžní prostředky a oproti tomu stojí závazek úvěrovaného mu tyto prostředky vrátit s úrokem. S přihlédnutím k vymezení práv a povinností obou účastníků v předložených dokladech dospěl soud k závěru, že o takový vztah se jedná i v projednávané věci, když měla vzniknout smlouva o Twisto účtu, jejíž podstatou bylo čerpání služeb a zboží ze strany žalovaného a dodatečné jejich zaplacení z jeho strany žalobci, fakticky tedy smlouva o úvěru. Předchůdce žalobce žalovanému úvěr poskytl ve výši 25 147,33 Kč, což byla částka, která měla být vrácena v závislosti na době čerpání v rámci každoměsíčního vyúčtování. Jelikož v dané věci je žalovaný spotřebitelem (z ničeho neplynul opak), je třeba na jeho postavení aplikovat rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též jen„ zákon“), a to s ohledem na skutečnost, že smluvní vztah (ani jedna ze smluv) účastníků nespadá pod výjimky stanovené v ustanovení § 4 zákona. Z ustanovení § 86 odst. 1 zákona plyne, že„ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“. K tomu je nepochybně nezbytné zkoumat příjmovou složku – existenci pracovněprávního vztahu, délku jeho trvání a výši mzdy, stejně jako složku výdajovou – náklady na bydlení, dopravu, existující závazky či snad dokonce exekuce či insolvenci. V projednávané věci nebyla učiněna žádná tvrzení směřující k prokazování toho, že vůbec byla prověřována úvěryschopnost žalovaného, případně učiněna nějaká aktivita, která by k prověření příjmové nebo výdajové stránky hospodaření žalovaného směřovala. Nebyla učiněna ani vcelku již obligátní tvrzení, jež sama o sobě nikdy nepostačují, ale svědčí alespoň o určité investigativní aktivitě věřitele, v podobě lustrace ve veřejně dostupných evidencích v podobě insolvenčního rejstříku, BRKI, NRKI, SOLUS či dalších databázích, externích nebo interních. Podle § 87 odst. 1 zákona„ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“. V souvislosti s právě uvedeným pak vyvstává otázka, zda neplatnost smlouvy o úvěru je pouze relativní, jak naznačuje znění zákona, nebo se jedná o neplatnost absolutní, jak platilo explicitně podle předchozí právní úpravy a zákona č. 145/2010 Sb. Soud je toho názoru, že se jedná o neplatnost absolutní. Především je třeba vzít v úvahu rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 (publikovaný v systému ASPI pod č. JUD381523CZ). Ten mimo jiné konstatoval, že požadavek na prověření úvěruschopnosti chrání„ zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve“. Dle názoru soudu tak zde nemůže mít místo uplatnění ustanovení § 586 odst. 1 občanského zákoníku a v návaznosti na něj § 87 odst. 1 věta druhá zákona a tedy nelze neplatnost právního jednání vázat pouze na námitku spotřebitele, k jehož ochraně byla zamýšlena. Nechrání totiž pouze spotřebitele, kterého zákon o spotřebitelském úvěru zmocňuje vznést námitku neplatnosti, ale i další subjekty, v konečném důsledku i stát, na němž předlužený dlužník bude závislý v rámci systému státní sociální podpory nebo hmotné nouze, čímž se soud dostává k možnosti posoudit tedy z pozice orgánu veřejné moci takovou neplatnost ex offo. V projednávané věci věřitel nesplnil svoje povinnosti odpovídajícím způsobem (mimo jiné povinnost poskytovatele postupovat s odbornou péčí - § 75 zákona), jeho jednání je tak v rozporu s uvedenou povinností třeba považovat za jednání rozporné nejen s dobrými mravy, kdy tak potenciální problémy se svým klientem externalizuje i do vztahů s dalšími subjekty, na jejichž úkor se pak do jisté míry obohacuje, ale i rozporné s jasným textem zákona upravujícího materii veřejnoprávního charakteru. Nelze v této souvislosti pominout ani tu skutečnost, že poskytnutí úvěru, aniž by poskytovatel prověřil úvěryschopnost dlužníka, naplňuje skutkovou podstatu přestupku podle § 154 odst. 1 písm. e) zákona, za který je možné uložit sankci až do výše 20 000 000 Kč. S ohledem na výši sankce je pak třeba učinit závěr, že sám zákonodárce považuje takové jednání za natolik závažné, a zájem chráněný uložením sankcionované povinnosti poskytovateli za natolik významný, že si zasluhuje zásadní správně- trestní sazbu pokuty. Na dané veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poukázal i Ústavní soud v nálezu z 26. 2. 2019, sp. zn.

III. ÚS 4129/18 (dostupný v systému ASPI pod č. JUD418271CZ), byť v poměrech předchozí právní úpravy. Soud tak vychází ze závěru, že smlouva o úvěru je neplatná absolutně. V projednávané věci pak při absolutní neplatnosti právního jednání bylo na místě vztah mezi účastníky posoudit jako bezdůvodné obohacení podle § 2991 a násl. občanského zákoníku, kdy se žalovaný obohatil na žalobci o poskytnutou částku jistiny„ úvěru“, kterou je povinen vrátit. Vrátit je jí však povinen pouze samotnou, bez jakýchkoli doprovodných sjednaných plateb, jež byly sjednány neplatně, a to včetně poplatků za prodloužení či odložení platby nebo poplatků za prodlení s platbami. V projednávané věci byla žalovanému prokazatelně doručena až žaloba 31. 3. 2022, nikoli jakákoli z případně předtím učiněných výzev poštovních nebo mailových. Žalovaný byl povinen plnit bez zbytečného odkladu, tedy den následující, a prodlení mohlo nastat v souladu s § 1958 odst. 2 OZ dne 2. 4. 2022. Úrok z prodlení byl žalobci přiznán pouze v rozsahu uvedeném shora podle § 1968 a 1970 OZ a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 OSŘ. Úroky z prodlení byly přiznány v sazbě panující v době, kdy mělo dojít k prodlení v souladu se smlouvou, kdyby byla sjednána platně. Tuto výši ostatně žalobce požadoval a soud neměl důvodu mu nevyhovět. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 OSŘ, když právo na náhradu nákladů řízení má žalovaný s ohledem na míru úspěchu vyšší, než je míra úspěchu žalobce. Žádné náklady řízení mu však nevznikly. Proti tomuto rozsudku je přípustné odvolání do patnácti dnů od doručení písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Městského soudu v Brně. Nesplní-li povinný dobrovolně, řádně a včas, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho soudního výkonu nebo exekuce.