112 C 33/2021

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Ondřejem Sekvardem, Ph.D., ve věci žalobce údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalovanému údaje o účastníkovi opatrovníkem údaje o zástupci , o zaplacení částky 239 825,25 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 234 336,15 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení z částky 243 160,90 Kč ve výši 9,75 % za dobu od 21. 6. 2019 do 4. 2. 2020 v částce 14 874,45 Kč, z částky 243 160,90 Kč ve výši 9,75 % za dobu od 5. 2. 2020 do 4. 3. 2020 a z částky 234 336,15 Kč za dobu od 5. 3. 2020 do zaplacení, do patnácti dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v rozsahu, v jakém se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit mu částku 5 489,10 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 13 409,10 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 20 216,78 Kč, roční úrok z částky 248 650 Kč ve výši 12,9 % za dobu od 5. 2. 2020 do 4. 3. 2020 a z částky 239 825,25 Kč ve výši 12,9 % za dobu od 5. 3. 2020 do zaplacení, roční úrok z prodlení ve výši 9,75 % z částky 5 489,10 Kč za dobu od 5. 2. 2020 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 44 105,70 Kč, do patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce.

IV. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně na náhradě nákladů řízení částku 6 971,95 Kč, do patnácti dnů od právní moci rozsudku 1. Žalobce se žalobou podanou dne 7. 8. 2020 domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit mu částku 239 825,25 Kč s příslušenstvím. Mezi účastníky byla dne 18. 9. 2018 prostřednictvím elektronického bankovnictví uzavřena smlouva o povoleném přečerpání, na základě níž mohl čerpat prostředky až do částky 248 000 Kč. Úrok byl sjednán ve výši 12,9 % ročně. S ohledem na to, že žalovaný neplnil svoje povinnosti týkající se splácení, byl dluh sesplatněn k 20. 6. 2019.

2. Opatrovník v prvé řadě uvedl, že soud není mezinárodně příslušný k projednání věci, neboť žalovaný nemá bydliště v České republice. Dále sdělil, že nebyla dostatečným způsobem prověřena úvěryschopnost žalovaného, pročež je smlouva absolutně neplatná. I v opačném případě však nebyl dluh řádně sesplatněn, když se zásilka žalobci vrátila jako nedoručená.

3. Žalobce v replice k vyjádření žalovaného sdělil, že úvěryschopnost žalovaného byla prověřena kontrolou toků na běžném účtu a čestným prohlášením žalovaného. Rovněž bylo nahlédnuto do veřejných databází a databází poskytovatelů úvěrových produktů.

4. Opatrovník žalovaného v reakci na repliku žalobce sdělil, že samotné potvrzení o výši příjmů je důležitým podkladem pro posouzení úvěryschopnosti a nelze jej nahradit.

5. V dalších fázích řízení účastníci setrvali na svých stanoviscích. Soud v dané věci v prvé řadě kladně vyřešil otázku mezinárodní příslušnosti, když ta plyne v návaznosti na čl. 7 odst. 1 nařízení Rady č. 1215/2012 i judikatury Evropského soudního dvora ve věci Hypoteční banka a. s. v . Udo Lindner (C -327/10, dostupný i v systému ASPI), z něhož plyne, že tam, kde byla mezi stranami sjednána povinnost klienta oznámit změnu kontaktních údajů, nemůže odstěhování se z dané adresy vést k tomu, že nebude, kde by mohl žalobce žalobu podat a ochránit tak svoje dotčená práva, nelze-li dostupnými prostředky aktuální místo pobytu takového klienta zjistit. Příslušný je naopak soud podle místa posledního známého bydliště. Zemní takového soudu je Česká republika. Námitka tak nebyla důvodná.

6. Mezi účastníky byla 21. 11. 2015 uzavřena smlouva o běžném účtu. Na jejím základě žalobce vedl pro žalovaného běžný účet, vystavil mu k němu platební kartu, k níž bylo sjednáno pojištění. Výše tohoto pojištění plynula z mailové komunikace účastníků (č. l. 100 a 101). Současně učinily strany součástí smlouvy i všeobecné obchodní podmínky a strany sjednaly povinnost žalovaného platit za služby částky uvedené v ceníku žalobce. Současně se smlouvou prohlásil žalovaný, že daňovým rezidentem je i jinde než v ČR. Všechny dokumenty byly podepsány vlastní rukou. Doručovací adresou byla [ulice] v [obec], když dle všeobecných obchodních podmínek byl žalovaný povinen oznámit změnu podstatných informací uvedených ve smlouvě (čl. 1 – č. l. 135 a násl.). V souvislosti se změnou adres byl předložen i doklad totožnosti žalovaného (č. l. 174 a 175). Podle všeobecných obchodních podmínek bylo možné, aby si klient sjednal smlouvu nejen na pobočce, ale i prostřednictvím internetu v internetovém bankovnictví žalobce. V jeho rámci bylo třeba, aby se klient přihlásil sms kódem a zadal unikátní kód, který je mu zaslán pro účely potvrzení prováděné transakce či požadované operace. S tím byla spojena povinnost klienta uchovávat informace potřebné pro přihlašování a verifikaci v tajnosti.

7. Strany též dne 18. 9. 2018 sjednaly smlouvu o povoleném přečerpání k běžnému účtu, a to až do výše 248 000 Kč s roční úrokovou sazbou 12,9 %. Uvedené ujednání umožnilo provádět transakce na vrub účtu až do výše uvedeného záporného zůstatku. Žalovaný byl povinen se řídit podmínkami pro povolené přečerpání, na jejichž základě byl žalobce oprávněn od smlouvy odstoupit, pokud se dostane žalovaný s jakoukoli platbou vůči žalobci do prodlení (č. l. 133 a 134). Uvedená smlouva byla uzavřena elektronickou formou, jak plyne z historie položky GNN192175891 (příloha žalobce). Z výpisu z účtu bylo zjištěno, že kromě otevření možnosti povoleného přečerpání na základě shora uvedené smlouvy byl žalovanému 19. 9. 2018 poskytnut úvěr ve výši 150 000 Kč, přičemž současně bylo z výpisu patrné, že měl splácet další úvěrové závazky z dřívější doby. Ze žádosti ve spojení s formulářem a smlouvou o úvěru (č. l. 59 až 66) bylo zjištěno, že žalovanému byl již dříve (12. 1. 2018) poskytnut hotovostní úvěr ve výši 50 000 Kč, který měl uhradit během 36 měsíců s úrokem ve výši 7,9 % ročně. Tento úvěr nebyl zcela uhrazen, což plyne z výpisu citovaného shora (rovněž z č. l. 67). Dle pojistných podmínek (č. l. 96 až 99) byl žalovaný povinen hradit pojistné podle pojistné smlouvy. Ze sazebníku poplatků (č. l. 108 až 115, 143 až 150) bylo zjištěno, že poplatek za upomínku činil 25 Kč, za pojištění 0,25 % jistiny (125 Kč z úvěru ve výši 50 000 Kč).

8. Z výpisu z databáze (č. l. 68 až 70) bylo zjištěno, že u žalovaného došlo elektronickou formou ke změně doručovací adresy na [příjmení] [anonymizováno] v [obec]. Dopisem z 20. 4. 2019 žalobce od smlouvy pro neplacení odstoupil, dluh žalovaného sesplatnil a vyzval jej k úhradě, jako nedoručený se vrátil žalobci dne 29. 4. 2019. Stalo se tak poté, co byl žalovaný o úhradu upomenut již v minulosti (č. l. 85 a 86). Dopis byl zaslán na adresu [ulice] v [obec]. Dopisem z 19. 2. 2020 byl žalovaný opakovaně vyzván k úhradě dluhu.

9. K prověření úvěryschopnosti žalovaného žalobce sdělil, že vyšel z pohybů na účtu, z něhož plynul výdělek cca 25 000 Kč od [právnická osoba] a dále z dostupných databází a výpočtem nákladů na bydlení v regionu.

10. Z výpisu z registru žalobce (č. l. 57 a 58) soud nezjistil ničeho podstatného.

11. Soud v projednávané věci aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OZ”). Dle ustanovení § 2395 OZ se úvěrující zavazuje na požádání úvěrovaného poskytnout mu peněžní prostředky a oproti tomu stojí závazek úvěrovaného mu tyto prostředky vrátit s úrokem. S přihlédnutím k vymezení práv a povinností obou účastníků v předložených dokladech dospěl soud k závěru, že o takový vztah se jedná i v projednávané věci, když měla vzniknout smlouva o úvěru. Předchůdce žalobce žalovanému poskytl úvěrový rámec ve výši 248 000 Kč v podobě možnosti přečerpat prostředky na běžném účtu žalovaného. K tomu byl sjednán úrok ve výši 12,9 % ročně a povinnost platit související poplatky. S ohledem na skutečnost, že z výpisu bylo patrné, že žalovaný po sjednání povoleného přečerpání ničeho neuhradil (až v roce 2020), bylo možné přistoupit v souladu se všeobecnými obchodními podmínkami, jakož i podmínkami povoleného přečerpání k sesplatnění dluhu. Soud v tomto směru neměl pochybnosti o tom, že to byl žalovaný, kdo smlouvu uzavřel, když k tomu zvolil elektronickou formu komunikace, kterou všeobecné obchodní podmínky připouštěly. Nebyly sneseny žádné argumenty zpochybňující věrohodnost záznamů žalobce o elektronické komunikaci, na jejímž základě byla smlouva uzavřena a totožnost žalovaného verifikována příslušnými kódy. To dle názoru soudu platí i ohledně změny adresy pro doručování z [příjmení] na [příjmení] třídu v [obec], kam bylo následně žalobcem doručováno.

12. Jelikož v dané věci je žalovaný spotřebitelem (z ničeho neplynul opak), je třeba na jeho postavení aplikovat rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též jen„ zákon“), a to s ohledem na skutečnost, že smluvní vztah plynoucí ze smlouvy o povoleném přečerpání nespadá pod výjimky stanovené v ustanovení § 2 zákona. Z ustanovení § 9 odst. 1 zákona plyne, že úvěrující je povinen s odbornou péčí učinit takové kroky, aby dostatečně prověřil schopnost úvěrovaného mu poskytnuté prostředky vrátit. K tomu je nepochybně nezbytné zkoumat příjmovou složku – existenci pracovněprávního vztahu, délku jeho trvání a výši mzdy, stejně jako složku výdajovou – náklady na bydlení, dopravu, existující závazky či snad dokonce exekuce či insolvenci. V daném případě (příjmová) výdělková strana byla zkoumána pouze lustrací výpisu účtu, aniž by žalobce měl k dispozici jakékoli další podklady týkající se např. délky trvání příslušného vztahu a jeho povahy z hlediska posouzení stability takového příjmu do budoucna. Fakticky tak kromě výpisu žalobce žádným dokladem nedisponoval, ani si žádný nevyžádal. Rovněž pak zcela chyběly doklady byť i o pouhých tvrzeních žalovaného o jeho výdajích, tyto byly nahrazeny lustracemi ve veřejně dostupných databázích a modelací nákladů na bydlení v oblasti bydliště žalovaného. Současně dle názoru soudu žalobce neprojevil dostatečnou pečlivost ani při interpretaci údajů v samotném výpisu z účtu. Z něho je totiž patrné, že sice byla žalovanému již dříve schválena hotovostní půjčka, resp. úvěr, ve výši 50 000 Kč, současně mu nicméně v září 2018 byl poskytnut další úvěr ve výši 150 000 Kč a k tomu ještě fakticky další úvěr ve výši limitu povoleného přečerpání. Z tvrzení žalobce se pak nepodává žádné posuzování schopnosti žalovaného nadále unést další úvěrové a splátkové zatížení od září 2018 do budoucnosti. Samotná tvrzení by však na podstatě věci ničeho nezměnila, pokud by současně nebyla doprovázena odpovídajícími podklady pro validní posouzení schopnosti žalovaného takové zatížení splácet.

13. Podle § 9 odst. 1 zákona„ věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná“. V souvislosti s právě uvedeným pak vyvstává otázka, zda neplatnost smlouvy o zápůjčce je pouze relativní, jak naznačuje znění zákona, nebo se jedná o neplatnost absolutní, jak platilo explicitně podle předchozí právní úpravy a zákona č. 145/2010 Sb. Soud je toho názoru, že se jedná o neplatnost absolutní. Především je třeba vzít v úvahu rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 (publikovaný v systému ASPI pod č. JUD381523CZ). Ten mimo jiné konstatoval, že požadavek na prověření úvěruschopnosti chrání„ zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve“. Dle názoru soudu tak zde nemůže mít místo uplatnění ustanovení § 586 odst. 1 občanského zákoníku a v návaznosti na něj § 87 odst. 1 věta druhá zákona a tedy nelze neplatnost právního jednání vázat pouze na námitku spotřebitele, k jehož ochraně byla zamýšlena. Nechrání totiž pouze spotřebitele, kterého zákon o spotřebitelském úvěru zmocňuje vznést námitku neplatnosti, ale i další subjekty, v konečném důsledku i stát, na němž předlužený dlužník bude závislý v rámci systému státní sociální podpory nebo hmotné nouze, čímž se soud dostává k možnosti posoudit tedy z pozice orgánu veřejné moci takovou neplatnost ex offo.

14. V situaci, kdy věřitel, zde žalobce, rezignuje na odpovědné plnění svých povinností (mimo jiné povinnost poskytovatele postupovat s odbornou péčí - § 75 zákona), je jeho jednání v rozporu s uvedenou povinností třeba považovat za jednání rozporné nejen s dobrými mravy, kdy tak potenciální problémy se svým klientem externalizuje i do vztahů s dalšími subjekty, na jejichž úkor se pak do jisté míry obohacuje, ale i rozporné s jasným textem zákona upravujícího materii veřejnoprávního charakteru. Nelze v této souvislosti pominout ani tu skutečnost, že poskytnutí úvěru, aniž by poskytovatel prověřil úvěryschopnost dlužníka, naplňuje skutkovou podstatu přestupku podle § 154 odst. 1 písm. e) zákona, za který je možné uložit sankci až do výše 20 000 000 Kč. S ohledem na výši sankce je pak třeba učinit závěr, že sám zákonodárce považuje takové jednání za natolik závažné, a zájem chráněný uložením sankcionované povinnosti poskytovateli za natolik významný, že si zasluhuje zásadní správně- trestní sazbu pokuty. Na dané veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poukázal i Ústavní soud v nálezu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupný v systému ASPI pod č. JUD418271CZ), byť v poměrech předchozí právní úpravy. Soud tak vychází ze závěru, že smlouva o povoleném přečerpání je neplatná absolutně.

15. V projednávané věci pak při absolutní neplatnosti právního jednání bylo na místě vztah mezi účastníky posoudit jako bezdůvodné obohacení podle § 2991 a násl. OZ, kdy se žalovaný obohatil na žalobci o poskytnutou částku jistiny„ úvěru“, kterou je povinen vrátit. Vrátit je jí však povinen pouze samotnou, bez jakýchkoli doprovodných sjednaných plateb, jež byly sjednány neplatně. To platí pro požadované úroky v celkové výši 5 439,10 Kč, které se zjevně váží k samotnému povolenému přečerpání, tak i pro poplatky v celkové výši 50 Kč, což jsou poplatky za upomínky před sesplatněním, jinak nicméně odpovídající sazebníku poplatků. Poplatek za pojištění je pak součástím dluhu s ohledem na skutečnost, že tento poplatek byl vázán již ke smlouvě o vedení běžného účtu, která jinak byla sjednána platně, a vázal se k platební kartě, o níž žalovaný požádal. Uvedeným postupem pak bylo možné dospět k závěru, že bezdůvodné obohacení žalovaného nečinilo částku 248 650 Kč, ale částku 243 160,90 Kč. Od ní pak bylo třeba odečíst částku, která byla žalovaným uhrazena – 8 824,75 Kč. Výše bezdůvodného obohacení tak v současnosti činila 234 336,15 Kč.

16. K přiznání uvedené částky mohl soud přikročit pouze za podmínky, že byla účinným způsobem doručena výzva k úhradě žalovanému. V projednávané věci sice byla smlouva o povoleném přečerpání sjednána neplatně, nelze však odhlédnout od skutečnosti, že žalovaný sdělil žalobci údaje, na základě nichž bylo možné učinit závěr o tom, kde jej lze zastihnout, pročež jej nelze vztahovat pouze na smlouvu o povoleném přečerpání, ale i na smlouvu o běžném účtu, jež jinak byla sjednána platně. Pokusem o doručení na danou adresu tedy žalobce učinil zadost svým povinnostem žalovaného o úhradu dluhu upomenout, a pokud se žalovaný na jím sdělené adrese nezdržoval, lze mu tuto skutečnost klást k tíži, když zásilka mu sice doručena nebyla, dostala se však do sféry jeho dispozice a doručení tak proběhlo řádně. Bylo tak na místě přiznat žalobci již zmíněné bezdůvodné obohacení s příslušenstvím, neboť bylo zřejmé, že žalovaný se dostal do prodlení podle § 1968 OZ a je povinen uhradit i úrok z prodlení podle § 1970 OZ ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Jelikož žalobce požadoval kapitalizovaný úrok navýšený o zákonný úrok z prodlení, provedl soud úpravu souladnou se sazebníkem, z něhož plynula sankce pouze v podobě zákonného úroku z prodlení, který soud rovněž kapitalizoval a z původní částky 35 091,23 Kč neoprávněně žádanou částku zamítl výrokem pod bodem II., stejně jako celý kapitalizovaný úrok, na který žalobce nárok nemá. Současně soud ve výroku pod bodem I. musel zohlednit postupnou platbu žalovaného a jinak soudem zjištěnou výši jistiny dluhu, z níž bylo možné příslušenství žádat. Tomu zrcadlově odpovídá zamítavý výrok pod bodem II. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OSŘ“).

17. S ohledem na skutečnost, že žalobce zčásti uspěl, bylo na místě uplatnit ustanovení § 142 odst. 2 OSŘ. Výše nákladů řízení by při plném úspěchu žalobce činila odměna zástupce ve výši 9 260 Kč/úkon podle § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, a paušální náhrada výdajů za každý úkon spočívající v přípravě a převzetí zastoupení, předžalobní výzvě, podání žaloby, replice k vyjádření opatrovníka z 19. 10. 2021, účasti na jednání soudu 19. 1. 2022, vyjádření z 26. 1. 2022 a účasti u jednání soudu 7. 2. 2022 podle § 11 odst. 1 písm. a), d), g) a h) advokátního tarifu ve výši 300 Kč/úkon podle § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu. Součástí náhrady by byla i daň z přidané hodnoty, jejímž je zástupce žalobce plátcem, podle § 137 odst. 3 OSŘ ve výši 14 053,20 Kč, a soudní poplatek ve výši 9 594 Kč. Při plném úspěchu by tak žalobci náležela náhrada nákladů řízení ve výši 90 567,20 Kč. Žalobce však uspěl pouze v rozsahu 48,6 %. K tomuto výsledku soud dospěl tak, že rozdíl mezi kapitalizovanou částkou přiznanou výrokem pod bodem I. a kapitalizovanou částkou zamítnutou výrokem pod bodem II. (obě ke dni vyhlášení rozhodnutí), poměřil s částkou požadovanou žalobcem (opat kapitalizovanou k datu vyhlášení rozhodnutí. Žalobci tak náleží pouze náhrada nákladů řízení ve výši 44 015,70 Kč. Tu je žalovaný povinen uhradit žalobci ve lhůtě podle § 160 odst. 1 OSŘ k rukám zástupce žalobce podle § 149 odst. 1 OSŘ.

18. Žádal-li žalobce odměnu i za úkony spočívající ve vyjádřením z 17. 12. 2021 a 2. 3. 2021, nebylo na místě za ně čehokoli přiznat, protože jejich smyslem bylo doplnění skutečností, které měly být obsaženy již v samotné žalobě, pokud jde zejména o složení požadované částky a odůvodnění takového požadavku na její platbu. Sdělení z 2. 3. 2021 pak bylo v podstatě pouze neúspěšným pokusem o odstranění vady žaloby spočívající v nejasnosti ohledně toho, jaké příslušenství vlastně žalobce žádá, jež musela být odstraněna až dodatečně před druhým jednáním ve věci.

19. Výrok pod bodem IV. je odůvodněn skutečností, že České republice – Městskému soudu v Brně náleží náhrada nákladů řízení proti účastníkovi řízení, který neuspěl, a to podle § 148 odst. 1 OSŘ Náklady tvořila odměna opatrovníka ve výši 800 Kč/úkon v podobě přípravy a převzetí zastoupení a dvojí vyjádření k žalobě podle § 7 bod 2, § 9 odst. 5 a § 12a odst. 1 advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2021 a ve výši 9 260 Kč za účast u jednání z 19. 1. a 7. 2. 2022 podle § 7 bod 6 advokátního tarifu. Dále náklady tvořila paušální náhrada výdajů ve výši 300 Kč za každý z uvedených úkonů právní služby podle § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu, podle § 11 odst. 1 písm. b), d) a g) advokátního tarifu v celkové výši 1 500 Kč. Dále má stát nárok na náhradu částky daně z přidané hodnoty, jejímž je opatrovník plátcem, podle § 137 odst. 3 OSŘ ve výši 4 708,20 Kč Celkem tak náhrada nákladů řízení spojených s přibráním opatrovníka tvořila částku 27 128,20 Kč. Zde bylo třeba platební povinnost žalobce jako částečně neúspěšného účastníka řízení třeba vyjádřit poměrem jeho neúspěchu dle výroku pod bodem II. k původně žalované částce, ten činil 25,7 %. Je tak povinen České republice – Městskému soudu v Brně uhradit částku 6 971,95 Kč ve lhůtě podle § 160 odst. 1 OSŘ.