112 C 4/2022

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Ondřejem Sekvardem, Ph.D., jako samosoudcem v právní věci žalobce údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalovanému údaje o účastníkovi, o zaplacení částky 32 676,29 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 20 000 Kč s ročním úrokem z prodlení z téže částky ve výši 10 % za dobu od 24. 1. 2022 do zaplacení, do patnácti dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v rozsahu, v jakém se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit mu částku 12 676,29 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 10 % z téže částky za dobu od 23. 1. 2020 do zaplacení a z částky 20 000 Kč za dobu od 23. 1. 2020 do 23. 1. 2022.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce se žalobou podanou dne 19. 7. 2021 domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit mu částku 32 676,29 Kč s příslušenstvím. Mezi předchůdcem žalobce a žalovaným byla dne 24. 1. 2019 uzavřena smlouva o úvěru na částku 20 000 Kč s tím, že celá částka včetně úroku a poplatku za poskytnutí úvěru v částce 12 676,29 Kč bude vrácena do 22. 1. 2020. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud s ohledem na souhlas žalobce a absenci vyjádření žalovaného dospěl k závěru, že je na místě postup podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OSŘ“) a lze rozhodnout bez jednání pouze na základě listin. Mezi předchůdcem žalobce a žalovaným byla dne 23. 1. 2019 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě se předchůdce žalobce zavázal poskytnout úvěr ve výši 20 000 Kč s tím, že žalovaný měl uhradit částku poplatku za poskytnutí včetně úroku v celkové výši 12 676,29 Kč, a to ve lhůtě 1 rok. Platba byla odeslána na účet č. bankovní účet, který patřil žalovanému (č. l. 27). Pohledávka byla na žalobce postoupena smlouvou z 26. 1. 2021 a žalovanému to bylo oznámeno dopisem z 6. 4. 2021. K úhradě nedošlo. Soud v projednávané věci aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OZ”). Dle ustanovení § 2395 OZ se úvěrující zavazuje na požádání úvěrovaného poskytnout mu peněžní prostředky a oproti tomu stojí závazek úvěrovaného mu tyto prostředky vrátit s úrokem. S přihlédnutím k vymezení práv a povinností obou účastníků v předložených dokladech dospěl soud k závěru, že o takový vztah se jedná i v projednávané věci, když měla vzniknout smlouva o úvěru. Předchůdce žalobce žalovanému poskytl úvěr ve výši 20 000 Kč, kterou mu tento měl vrátit v pravidelných měsíčních splátkách během jednoho roku. Protože žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil, stal se uplynutím doby jednoho roku splatným. Jelikož v dané věci je žalovaný spotřebitelem (z ničeho neplynul opak), je třeba na jeho postavení aplikovat rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též jen„ zákon“), a to s ohledem na skutečnost, že smluvní vztah (ani jedna ze smluv) účastníků nespadá pod výjimky stanovené v ustanovení § 2 zákona. Z ustanovení § 9 odst. 1 zákona plyne, že úvěrující je povinen s odbornou péčí učinit takové kroky, aby dostatečně prověřil schopnost úvěrovaného mu poskytnuté prostředky vrátit. K tomu je nepochybně nezbytné zkoumat příjmovou složku – existenci pracovněprávního vztahu, délku jeho trvání a výši mzdy, stejně jako složku výdajovou – náklady na bydlení, dopravu, existující závazky či snad dokonce exekuce či insolvenci. V daném případě (příjmová) výdělková strana byla zkoumána pouze tzv. doložitelnými příjmy dle tvrzení v žalobě. Předložen však nebyl žádný doklad o prověření příjmové stránky žalovaného, rovněž pak zcela chyběly doklady o byť i pouhých tvrzeních žalovaného o jeho výdajích, tyto byly nahrazeny lustracemi ve veřejně dostupných databázích, resp. databázi CRKI a dalších. Kdyby si totiž nechal žalobce předložit výpis z účtu, jak to učinil soud pro účely prověření vlastníka účtu, na který měly jím poskytnuté prostředky odejít, zjistil by, že úvěr nyní projednávaný nebyl ojedinělý, což by na úvěryschopnost jistě mohlo mít vliv. Podle § 9 odst. 1 zákona„ věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná“. V souvislosti s právě uvedeným pak vyvstává otázka, zda neplatnost smlouvy o zápůjčce je pouze relativní, jak naznačuje znění zákona, nebo se jedná o neplatnost absolutní, jak platilo explicitně podle předchozí právní úpravy a zákona č. 145/2010 Sb. Soud je toho názoru, že se jedná o neplatnost absolutní. Především je třeba vzít v úvahu rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 (publikovaný v systému ASPI pod č. JUD381523CZ). Ten mimo jiné konstatoval, že požadavek na prověření úvěruschopnosti chrání„ zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve“. Dle názoru soudu tak zde nemůže mít místo uplatnění ustanovení § 586 odst. 1 občanského zákoníku a v návaznosti na něj § 87 odst. 1 věta druhá zákona a tedy nelze neplatnost právního jednání vázat pouze na námitku spotřebitele, k jehož ochraně byla zamýšlena. Nechrání totiž pouze spotřebitele, kterého zákon o spotřebitelském úvěru zmocňuje vznést námitku neplatnosti, ale i další subjekty, v konečném důsledku i stát, na němž předlužený dlužník bude závislý v rámci systému státní sociální podpory nebo hmotné nouze, čímž se soud dostává k možnosti posoudit tedy z pozice orgánu veřejné moci takovou neplatnost ex offo. V situaci, kdy věřitel, zde žalobce, rezignuje na odpovědné plnění svých povinností (mimo jiné povinnost poskytovatele postupovat s odbornou péčí - § 75 zákona), je jeho jednání v rozporu s uvedenou povinností třeba považovat za jednání rozporné nejen s dobrými mravy, kdy tak potenciální problémy se svým klientem externalizuje i do vztahů s dalšími subjekty, na jejichž úkor se pak do jisté míry obohacuje, ale i rozporné s jasným textem zákona upravujícího materii veřejnoprávního charakteru. Nelze v této souvislosti pominout ani tu skutečnost, že poskytnutí úvěru, aniž by poskytovatel prověřil úvěryschopnost dlužníka, naplňuje skutkovou podstatu přestupku podle § 154 odst. 1 písm. e) zákona, za který je možné uložit sankci až do výše 20 000 000 Kč. S ohledem na výši sankce je pak třeba učinit závěr, že sám zákonodárce považuje takové jednání za natolik závažné, a zájem chráněný uložením sankcionované povinnosti poskytovateli za natolik významný, že si zasluhuje zásadní správně- trestní sazbu pokuty. Na dané veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poukázal i Ústavní soud v nálezu z 26. 2. 2019, sp. zn.

III. ÚS 4129/18 (dostupný v systému ASPI pod č. JUD418271CZ), byť v poměrech předchozí právní úpravy. Soud tak vychází ze závěru, že smlouva o úvěru je neplatná absolutně. V projednávané věci pak při absolutní neplatnosti právního jednání (s touto eventualitou ostatně počítá i žalobce ve své žalobě) bylo na místě vztah mezi účastníky posoudit jako bezdůvodné obohacení podle § 2991 a násl. občanského zákoníku, kdy se žalovaný obohatil na žalobci o poskytnutou částku jistiny„ úvěru“, kterou je povinen vrátit. Vrátit je jí však povinen pouze samotnou, bez jakýchkoli doprovodných sjednaných plateb, jež byly sjednány neplatně. V projednávané věci byla žalobci prokazatelně doručena až žaloba 22. 1. 2022, nikoli jakákoli z případně předtím učiněných výzev. Žalovaný byl povinen plnit bez zbytečného odkladu, tedy den následující, a prodlení mohlo nastat v souladu s § 1958 odst. 2 OZ dne 24. 1. 2022. Úrok z prodlení byl žalobci přiznán pouze v rozsahu uvedeném shora podle § 1968 a 1970 OZ a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 OSŘ. Úroky z prodlení byly přiznány v sazbě panující v době, kdy mělo dojít k prodlení v souladu se smlouvou, kdyby byla sjednána platně. Tuto výši ostatně žalobce požadoval a soud neměl důvodu mu nevyhovět. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 OSŘ, když úspěch žalobce je téměř roven jeho neúspěchu, pročež soud dospěl k závěru, že není na místě náhradu nákladů řízení přiznat. Do rozsahu úspěchu a neúspěchu soud zahrnul i požadované příslušenství, které kapitalizoval ke dni vyhlášení rozhodnutí. Proti tomuto rozsudku je přípustné odvolání ve lhůtě patnácti od doručení písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Městského soudu v Brně. Nesplní-li povinný dobrovolně, řádně a včas, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho soudního výkonu. Městský soud v Brně