112 C 42/2022

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Ondřejem Sekvardem, Ph.D., ve věci žalobce Jméno žalobce A ., se sídlem v Adresa žalobce A , PSČ: Anonymizováno , IČ: Anonymizováno , zastoupeného Jméno žalobce B , advokátem se sídlem v Anonymizováno , Anonymizováno , PSČ: Anonymizováno , proti žalovanému Anonymizováno , nar. Anonymizováno , bytem ve Anonymizováno , Anonymizováno , Anonymizováno , zastoupenému opatrovníkem Jméno opatrovníka , advokátem se sídlem v Anonymizováno , Anonymizováno , o zaplacení částky 30 195,36 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 24 768,50 Kč s ročním úrokem z prodlení z téže částky ve výši 8,25 % za dobu od 16. 3. 2021 do zaplacení, do patnácti dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v rozsahu, v jakém se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit mu částku 5 426,86 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 3 118,04 Kč, roční úrok ve výši 23,99 % z částky 29 403,36 Kč za dobu od 16. 3. 2021 do zaplacení a roční úrok z prodlení ve výši 8,25 % z částky 5 426,86 Kč za dobu od 16. 3. 2021 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně na náhradě nákladů řízení částku 6 388,80 Kč, do patnácti dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se žalobou podanou dne 14. 10. 2021 domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit mu částku 30 195,36 Kč s příslušenstvím. Mezi předchůdcem žalobce a žalovaným byla dne 14. 6.2019 uzavřena smlouva o vydání kreditní karty, jejímž prostřednictvím žalovaný mohl čerpat prostředky do výše 27 000,- Kč s úrokem 23,99 % ročně. S ohledem na to, že žalovaný řádně nehradil, byl dluh sesplatněn k 22. 2. 2021 a žalovaný k jeho úhradě vyzván. Součástí žalované částky je jistina ve výši 29 403,36 Kč a dále příslušenství specifikované shora ve výroku pod bodem II.

2. Opatrovník žalovaného nárok neuznal v plném rozsahu. Žalobce podle něj neprokazuje, že by to byl skutečně žalovaný, s kým byla smlouva uzavřena, poskytnutí úvěru, jakož i kroky směřující k řádnému splnění povinnosti prověřit úvěryschopnost před uzavřením smlouvy. Současně nebylo doloženo doručení výzvy sesplatňující celý dluh do rukou žalovaného.

3. Žalobce v replice na vyjádření žalovaného uvedl, že žalovaný byl řádně identifikován a stejně tak byla dostatečným způsobem prověřena úvěryschopnost – příjem žalovaného, jakož i údaje přítomné v registrech klientských informací. Výzva k úhradě byla doručena na adresu sdělenou žalovaným jako kontaktní.

4. Opatrovník žalovaného v reakci na vyjádření žalobce uvedl, že žalobce ani při disponování výpisem z účtu žalovaného nemohl řádně učinit závěr o schopnosti žalovaného dluh uhradit, neboť z něj nevyplývá dostatečná rezerva k hrazení závazků dle smlouvy. Nebyly rovněž předloženy výsledky lustrace žalovaného v žalobcem zmiňovaných registrech.

5. V dalším průběhu řízení setrvali účastníci na svých stanoviscích. Po provedeném dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.

6. Mezi předchůdcem žalobce a žalovaným byla dne 14. 6. 2019 uzavřena smlouva o vydání kreditní karty, na jejímž základě byl žalovaný oprávněn čerpat úvěr do částky 27 000,- Kč s roční úrokovou sazbou 23,99 %. Se správou karty byl spojen poplatek ve výši 199,- Kč měsíčně. Ke smlouvě byl přiložen modelový splátkový kalendář. Žalovaný vzal rovněž na vědomí všeobecné obchodní podmínky, obchodní podmínky pro kreditní karty úvěry a ceník, dle něhož měl být povinen hradit za služby tam stanovené částky. Dodatkem z 24. 7. 2019 došlo ke zvýšení limitu čerpání na částku 54 000,- Kč s ročním úrokem pro hotovostní čerpání ve výši 29,99 %. Karta byla převzata 21. 6. 2019 (protokol o převzetí karty), částka byla čerpána (výpis z účtu). O žalovaném bylo pro účely uzavření smlouvy zjištěno, že pracuje jako administrativní pracovník s čistým příjmem ve výši 25 335,- Kč/měsíc, adresa pro doručování byla u žalovaného uvedena , Anonymizováno, , , adresa, . Pro případ prodlení s platbami pak byla banka oprávněna úvěr sesplatnit (čl. 14 VOP a XVI produktových podmínek, jako kontaktní údaje sloužily adresy sdělené ve smlouvě s tím, že klient byl povinen hlásit jejich změnu – čl. 8.3 VOP). Dluh byl předchůdcem žalobce sesplatněn ke dni 22. 2. 2021 dopisem odeslaným 1. 3. 2021 na adresu žalovaného (prohlášení o okamžité splatnosti, seznam podacích čísel sesplatňujících zásilek z 21. 4. 2021). Pohledávka za žalovaným byla postupně až dne 8. 4. 2021 postoupena na žalobce, což bylo žalovanému oznámeno dne 26. 5. 2021 (smlouvy o postoupení pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky z 15. 4. a 26. 5. 2021). Žalovanému byla zaslána předžalobní upomínka ze dne 26. 5. 2021 (předžalobní výzva, seznam odeslaných oznámení o postoupení pohledávky a předžalobních výzev). Z výpisu z účtu žalovaného bylo zjištěno, že z jeho strany došlo k opakovanému vyčerpání celého sjednaného limitu, rovněž také k opakovanému celkovému uhrazení celého dluhu, aby nakonec na účtu zůstal záporný zůstatek ve výši požadované žalobcem touto žalobou. Současně bylo zjištěno, že do doby čerpání úvěru byl zůstatek účtu k datu blízkému příchodu výplaty v řádu nižších desetikorun nebo stokorun a i po poskytnutí úvěru zůstatek vždy po měsíčním a výplatním období nebyl příliš odlišný. Současně z výpisu vyplynulo, že žalovaný postupně konsolidoval úvěry (minimálně v listopadu 2019) a již před poskytnutím úvěru byl na jeho účtu evidován dluh na jistině po splatnosti, aniž by bylo zřejmé, o jakou jistinu se jedná (březen a duben 2019). Ze sdělení banky (č.l. 70, 73 a 74) bylo soudem zjištěno, že kromě již shora uvedeného příjmu žalovaného byla pro účely nákladů vzata úvahu částka 8 548,- Kč regionálních nákladů. Ze sdělení České pošty a. s. (č. l. 84) bylo zjištěno, že zásilka o sesplatnění dluhu byla marně doručována 4. 3. 2021 a následně vrácena odesílateli.

7. Soud v projednávané věci aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ”). Dle ustanovení § 2395 OZ se úvěrující zavazuje na požádání úvěrovaného poskytnout mu peněžní prostředky a oproti tomu stojí závazek úvěrovaného mu tyto prostředky vrátit s úrokem. S přihlédnutím k vymezení práv a povinností obou účastníků v předložených dokladech dospěl soud k závěru, že o takový vztah se jedná i v projednávané věci, když měla vzniknout smlouva o úvěru. Předchůdce žalobce žalovanému poskytl úvěr ve výši 27 000,- Kč, následně do výše 54 000,- Kč, kterou mu tento měl vrátit v pravidelných měsíčních splátkách. Protože žalovaný na svůj dluh přestal hradit, předchůdce žalobce celý zbytek jeho dluhu ke dni 2. 2. 2021 sesplatnil. Jelikož v dané věci je žalovaný spotřebitelem (z ničeho neplynul opak), je třeba na jeho postavení aplikovat rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále též jen „zákon“), a to s ohledem na skutečnost, že smluvní vztah (ani jedna ze smluv) účastníků nespadá pod výjimky stanovené v ustanovení § 4 zákona. Z ustanovení § 86 odst. 1 zákona plyne, že „poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ K tomu je nepochybně nezbytné zkoumat příjmovou složku – existenci pracovněprávního vztahu, délku jeho trvání a výši mzdy, stejně jako složku výdajovou – náklady na bydlení, dopravu, existující závazky či snad dokonce exekuce či insolvenci. V daném případě (příjmová) výdělková strana byla zkoumána pouze na základě informací poskytnutých samotným žalovaným - svobodný, žije v pronajatém bytě, pracuje jako administrativní pracovník s čistým příjmem ve výši cca 25 000,- Kč/měsíc. Tato stránka byla ze strany žalobce prověřena předloženým výpisem z účtu, z něhož výše příjmu byla zjištěna.

8. Soud prvního stupně se nicméně nedomnívá, že by bylo možné za splněnou považovat prověrku výdajové stránky žalovaného, když za dostatečnou nelze považovat variantu přístupu modelováním výdajů statistickými údaji, jak učinil žalobce, resp. jeho předchůdce. Ten počítal s výdaji ve výši cca 8 500,- Kč. Sice byl předložen protokol o prověření žalovaného, z něhož pro soud nevyplynula žádná podstatná informace o existenci nějakého jiného závazku, neplynula z něj nicméně skutečnost, že by byl prověřen v registrech SOLUS, BRKI a NRKI, pokud se tyto neskrývají po nějakou zkratkou uvedenou ve výstupu žalobce. Co je nicméně podstatné, je, že strukturu fungování žalovaného s jeho disponibilními zdroji poměrně zřetelně ukazuje výpis z účtu, jak byl popsán shora. Ještě před samotným poskytnutím úvěru bylo patrné, že žije od výplaty k výplatě, kdy vždy před výplatou se zůstatek na účtu pohybuje velmi blízko nuly. Stejný zůstatek ostatně účet vykazuje i v době, kdy úvěr již poskytnut byl, aniž by současně bylo zřejmé, kam směřují jeho výdaje, a jakým způsobem je řešeno bydlení, na které výdaje dle výpisu z účtu nesměřují. Současně výpis z účtu naznačuje existenci závazků, jež byly hrazeny v řadě případů po splatnosti, přesto se nijak neobjevují ve skutkových tvrzeních žalobce o listinách k důkazu ani nemluvě. Za této situace pak je na místě dle názoru soudu aplikovat ustanovení § 87 odst. 1 zákona, dle kterého je taková smlouva, u níž bylo postupováno v rozporu s povinností stanovenou § 86 odst. 1 zákona, neplatná. Jedná se o neplatnost smlouvy jako celku (též rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, publikovaný v systému ASPI pod č. JUD424006CZ). Přístup žalobce rozhodně nelze považovat za takový, který by snesl označení „odborná péče“. Obsahem uvedeného pojmu je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015). Je tak zcela zřejmé, že předchůdce žalobce s odbornou péči nepostupoval a schopnost žalovaného úvěr řádně splatit neprověřil, na čemž nemění nic ani skutečnost, že po určitou dobu byl hrazen, a to zcela. Podstatou prověření úvěryschopnosti klienta je zjištění informací a jejich alespoň rámcové doložení svědčící pro závěr, že příjmy a výdaje klienta umožňují odůvodněně očekávat, že úvěr bude nejen hrazen po určitou dobu, po kterou se tak má dít, ale že se tak stane v úplnosti, tedy dojde k uhrazení dluhu jako celku. Ze strany předchůdce žalobce žádný takový krok realizován nebyl. Je též třeba uvést, že v zásadě nebylo vyloučeno, aby při podrobnějším zjišťování byl úvěr poskytnut, již soudu dostupné údaje ovšem svědčí o tom, že za stávající situace se tak stát nemělo.

9. S ohledem na výsledek dokazování tak přicházela v úvahu pouze otázka potenciálního bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 OZ, na jehož vrácení by měl žalobce právo, když jinak poskytnutí prostředků nebylo pochybné. Toto obohacení by ovšem muselo být nejprve splatné po realizované výzvě k jeho vrácení podle § 1958 odst. 2 OZ.

10. V projednávané věci byla prokázána výzva a po dotazu soudu na Českou poštu rovněž i její doručování na adresu sdělenou žalovaným v kontraktačním procesu. Bylo jeho odpovědností, aby zajistil doručitelnost zásilky sdělením adresy, která je aktuální, pokud tak neučinil, musí nést následky své liknavosti (rozsudek Nejvyššího soudu z 24. 10. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1415/2018, dostupný v systému ASPI pod č. JUD389473CZ, resp. Soudního dvora EU ve věci C-327/10 – Hypoteční banka, a. s., vs Udo Mike Lindner). S ohledem na prokázání marného doručování zásilky měl soud za to, že k sesplatnění dluhu došlo, byť bylo třeba zohlednit, že pro neplatnost smlouvy nebylo na místě zohlednit jakékoli platby na úroky, poplatky či sankční platby a veškeré platby učiněné žalovaným bylo na místě započíst na poskytnutou jistinu. Soud tak dospěl k závěru, že dluh činí částku uvedenou ve výroku pod bodem I. S platbou uvedené částky se žalovaný dostal do prodlení podle § 1968 OZ a je povinen uhradit i úroky z prodlení podle § 1970 OZ a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Zbylé částky bylo na místě zamítnout, tedy jak jistinu, tak i veškeré sjednané příslušenství.

11. Argumentoval-li žalobce rozsudkem Nejvyššího soudu z 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, nelze podle něho v projednávané věci postupovat. Především je tomu tak z důvodu, že se jedná o kauzu, kde došlo k úplnému uhrazení dluhu a teprve následně byl vyvolán spor, a to nikoli věřitelem, ale dlužníkem, resp. subjektem, který od dlužníka pohledávku odkoupil, o vrácení částky, která sice byla zaplacena dle smlouvy, ale dle názoru dlužníka se mělo jednat o bezdůvodné obohacení, kdy bylo plněno na neplatnou smlouvu. O takový případ se v projednávané věci nejedná. Soud v zásadě souhlasí s tím, že i tam, kde není zcela splněna povinnost prověření úvěryschopnosti, nemusí být dlužník neschopen svůj dluh plně uhradit, kdy tak jde pouze o pochybení v podstatě procesní, na druhou stranu v projednávané věci se jedná i jiný skutkový základ. Zde dlužník dle názoru soudu při řádném posouzení dostupných dokladů nebyl objektivně schopen dluh uhradit, resp. nebylo zřejmé, kde na hrazení vezme další prostředky. Opakovaně se k úhradě dluhu z projednávané smlouvy dostal pouze tak, že okamžitě po výplatě byl uhrazen celý zůstatek dluhu na kreditní kartě (byť by mohl hradit i splátkami), aby na běžném účtu byl nadále v podstatě zůstatek blízký nule znemožňující další řádné fungování (aniž by byly dokládány další příjmy). Soudu tedy není zřejmé, jak žalovaný nakládal se svými dalšími nutnými výdaji a v jaké výši případně byly, přičemž žalobce v tomto směru neučinil pro to, aby tyto podstatné informace zjistil. Nejasnost v jejich úhradě totiž nevyvstala až po poskytnutí úvěru, ale z výpisu byla patrná již pro dobu předcházející, kdy transakce byly doplněny i informací o evidování pohledávek po splatnosti. To rozhodně schopnosti klienta hradit závazky řádně a včas nesvědčí. Kromě toho sice až po uzavření smlouvy, ale přesto z výpisu plyne, že došlo ke konsolidaci dluhů, když současně šlo o platbu z účtu vedeného u předchůdce žalobce, který tak musel mít větší přehled o situaci žalovaného, než bylo soudu i žalobcem sděleno. O jaké dluhy se jednalo a kdy vznikly, zda se tak stalo před nebo po uzavření smlouvy, jež byla předmětem tohoto řízení, by býval mohl být žalobce poučen a celou záležitost tak vyjasnit, svojí omluvenou nepřítomností se nicméně o tuto možnost sám připravil.

12. Výrok o náhradě nákladů řízení pod bodem III. je pak odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 OSŘ, kdy je zřejmé, že úspěch žalobce je vůči původně žalované částce cca poloviční, pročež je na místě při poměru úspěchu a neúspěchu dospět k závěru, že právo na náhradu nákladů řízení žádný z účastníků nemá.

13. Výrok pod bodem IV. je pak dán ustanovením § 148 odst. 1 OSŘ, když s přibráním opatrovníka do řízení vznikly náklady České republice, která tak má podle výsledku právo na jejich náhradu. V důsledku neúspěchu žalobce je na něm, aby uhradil České republice – Městskému soudu v Brně náklady řízení v souvislosti s přibráním opatrovníka žalovaného. Zde platí lhůta k plnění podle § 160 odst. 1 OSŘ. Náklady opatrovníka tvoří odměna za zastoupení v řízení před soudem prvního stupně v celkové výši 9 360,- Kč za čtyři úkony právní služby, ve výši 2 340,- Kč/úkon podle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále paušální náhrada výdajů za každý z úkonů právní služby podle § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu, jimiž jsou převzetí a příprava zastoupení, 2x vyjádření ve věci samé, a účast na jednání dne 26. 2. 2024 dle § 11 odst. 1 písm. b), d) a g) advokátního tarifu v celkové výši 1 200,- Kč. Součástí náhrady je též daň z přidané hodnoty, jejímž je ustanovený opatrovník plátcem, podle § 137 odst. 3 OSŘ ve výši 2 217,60 Kč. Celkem přiznal ustanovenému opatrovníkovi odměnu a náhradu hotových výdajů za řízení před soudem prvního stupně ve výši 12 777,60 Kč.

14. S ohledem na pouze poměrný neúspěch žalobce, který lze vyjádřit 50 % (poměr kapitalizované částky dle výroku pod bodem II. ke dni vyhlášení rozsudku, ke kapitalizované částce dle žaloby k témuž datu), je žalobce povinen uhradit České republice částku 6 388,80 Kč. Tu je žalobce povinen zaplatit ve lhůtě podle § 160 odst. 1 OSŘ.