112 C 42/2024

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Ondřejem Sekvardem, Ph.D., ve věci žalobce Anonymizováno , s. r. o., se sídlem v Adresa zainteresované společnosti 0/0 , PSČ: Anonymizováno , zastoupeného advokátem Anonymizováno , se sídlem v Anonymizováno Anonymizováno , zastoupenému advokátkou Anonymizováno , sídlem v Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 , PSČ: Anonymizováno , o zrušení rozhodčího nálezu ze dne 3. 1. 2024, č. j. R – 0463/2023/04,

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodčího nálezu z 3. 1. 2024, sp. zn. R – 0463/2023, č. j. R – 0463/2023/04, vydaného rozhodcem , tituly před jménem, , jméno FO, , se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 15 342,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalovaného.

1. Žalobce se žalobou podanou dne 29. 2. 2024 domáhal zrušení citovaného rozhodčího nálezu, kterým uložil rozhodce žalobci povinnost zaplatit žalovanému částku 39 984 Kč včetně úroku z prodlení z této částky ve výši 0,2 % denně ode dne 7. 2. 2020 do zaplacení. Žalobce ovšem žalovanému jistinu 39 984 Kč zaplatil ještě před vydáním rozhodčího nálezu. Rozhodčí doložka sjednaná v uznání dluhu ze dne 6. 1. 2020 je neurčitá. Mluví o tom, že v rozhodčím řízení budou řešeny veškeré spory vzniklé z „rámcové smlouvy“, ačkoliv není jasné, o jakou rámcovou smlouvu má jít. Žalobce se žalovaným žádnou rámcovou smlouvu neuzavřel. I pokud by uvedené nezakládalo neplatnost rozhodčí doložky, platí, že se rozhodčí doložka nevztahovala na smluvní úroky z prodlení. Rozhodce totiž v nálezu přiznal žalovanému úrok z prodlení ve výši 0,2 % denně, ačkoliv uznání dluhu (kde se hovoří o rozhodčí doložce) zmiňuje jen jistinu a smluvní pokutu, nikoliv úrok z prodlení. Jeho výši žalobce považuje za lichevní.

2. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. Rozhodčí doložka je platná, když dopadá na spory z listiny uznání dluhu, kterou lze považovat za rámcovou smlouvu o úhradě dluhu a příslušenství. Tvrzení, že by se doložka měla týkat jiné rámcové smlouvy, je nesmyslné. Právní jednání je nutno vykládat podle úmyslu stran, kterým tu byla snaha stran podrobit vztahy vyplývající z uznání dluhu pravomoci rozhodce. Úrok ve výši 0,2 % denně je zcela běžným úrokem mezi podnikateli.

3. Po provedeném dokazování soud dospěl k následujícímu skutkovému stavu. Z citovaného rozhodčího nálezu (č. l. 4), vyplývá, že rozhodce přiznal žalovanému vůči žalobci právo na zaplacení částky 39 984 Kč včetně úroku z prodlení z této částky ve výši 0,2 % denně ode dne 7. 2. 2020 do zaplacení. Rozhodčí nález neobsahuje odůvodnění a právní moci nabyl 3. 1. 2024. Z připojeného rozhodčího spisu sp. zn. R – 0463/2023 dále bylo zjištěno, že rozhodce usnesením ze dne 22. 11. 2023 vyzval nynějšího žalobce k vyjádření k žalobě současného žalovaného. Toto usnesení bylo žalobci doručeno do datové schránky téhož dne (22. 11. 2023). Rozhodčí spis neobsahuje žádné podání žalobce, tedy se na výše uvedenou výzvu nijak nevyjádřil.

4. Dále soud zjistil, že žalobce uzavřel s právním předchůdcem žalovaného, společností , jméno FO, , a. s., dne 1. 5. 2019 rámcovou kupní smlouvu, jejímž předmětem byl nákup dvou elektrokol EASYBIKE MOVE 28. Platba za zboží měla proběhnout ve dvanácti splátkách po 5 498 Kč vč. DPH (celkem 65 980 Kč). Na celou kupní cenu měl žalovaný vystavit fakturu č. , hodnota, . Pro případ prodlení žalobce s platbou si strany sjednaly v čl. 1.16 smlouvy úrok z prodlení ve výši 0,2 % denně z dlužné částky. Rámcová smlouva také obsahovala v čl. 1.41 ujednání, že veškeré spory vzniklé z této smlouvy budou řešeny rozhodcem , tituly před jménem, , jméno FO, . Dále spolu strany uzavřely dohodu o uznání závazku ze dne 6. 1. 2020 (č. l. 5), v němž žalobce uznal svůj dluh vůči žalovanému ve výši 54 984 Kč vyplývající z faktury č. , hodnota, a zavázal se jej splatit do 15. 4. 2020 ve čtyřech splátkách. Součástí dohody o uznání závazku bylo ujednání, že pokud původní závazek mezi stranami nestanoví něco jiného, dohodly se strany na smluvní pokutě ve výši 0,2 % za každý den prodlení. V dohodě o uznání závazku se v čl. IV odst. 1 strany domluvily, že veškeré spory vzniklé z rámcové smlouvy bude řešit rozhodce , tituly před jménem, , jméno FO, . Z potvrzení o platbě (č. l. 3) vyplývá, že žalobce zaplatil na účet žalovaného částku 39 984 Kč dne 28. 11. 2023, tedy ještě před vydáním rozhodčího nálezu. Z dalších důkazů nevyplynuly žádné pro věc podstatné skutkové okolnosti kromě toho, že exekuce pro přiznanou jistinu v té době již zaplacenou, byla zastavena.

5. Před vlastním právním posouzením podané žaloby je nutné předeslat, že soud v těchto případech nefunguje jako odvolací instance a nemá přezkoumávat věcnou správnost rozhodčího nálezu. Totiž „institut zrušení rozhodčího nálezu dle § 31 a násl. RozŘ není žádným (řádným ani mimořádným) opravným prostředkem proti rozhodčímu nálezu“ (BĚLOHLÁVEK, Alexander J. § 31 In: BĚLOHLÁVEK, Alexander. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1060, marg. č. 31.1). Při přenesení pravomoci obecného soudu na rozhodce si strany musí být vědomy, že jejich věc projedná rozhodce bez možnosti opravných prostředků. S ohledem na vznesené námitky žalobce se tedy soud zabýval tím, zda rozhodčí doložka byla platně sjednána, případně zda jsou naplněny zákonné důvody pro zrušení označeného rozhodčího nálezu.

6. Podle § 31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“), zruší soud na návrh kterékoliv ze stran rozhodčí nález, jestliže je naplněn některý z taxativních důvodů uvedených v písm. a) – g):a) byl vydán ve věci, o níž nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu,b) rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje,c) ve věci se zúčastnil rozhodce, který nebyl ani podle rozhodčí smlouvy, ani jinak povolán k rozhodování, nebo neměl způsobilost být rozhodcem,d) rozhodčí nález nebyl usnesen většinou rozhodců,e) straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat,f) rozhodčí nález odsuzuje stranu k plnění, které nebylo oprávněným žádáno, nebo k plnění podle tuzemského práva nemožnému či nedovolenému,g) se zjistí, že jsou dány důvody, pro které lze v občanském soudním řízení žádat o obnovu řízení.

7. Podle § 33 zákona o rozhodčím řízení soud zamítne návrh na zrušení rozhodčího nálezu, který se opírá o důvody § 31 písm. b) nebo c) téhož zákona, jestliže strana, která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, tyto důvody neuplatnila v rozhodčím řízení.

8. Podle § 32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení musí být podán návrh na zrušení rozhodčího nálezu do tří měsíců od jeho doručení straně, která se zrušení rozhodčího nálezu domáhá.

9. Podle § 556 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět.

10. Žalobce není povinen přímo označit odkazem na zákonná ustanovení, jakých právních důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu se dovolává. Stačí, že skutkovými tvrzeními vymezil, proč považuje rozhodčí nález za vadný. Konkrétně žalobce uvádí, že: (i) uhradil jistinu před vydáním rozhodčího nálezu, (ii) rozhodčí smlouva se vztahuje k jiné smlouvě, než ve které byla uzavřena, a (iii) rozhodčí smlouva nedopadá na smluvní úroky z prodlení, neboť se týká pouze jistiny a případně smluvní pokuty. Nutno zdůraznit, že v řízení před rozhodcem žalobce ani jeden z těchto argumentů neuplatnil. Žádný z uvedených důvodů naplněn nebyl.

11. Za prvé, úhrada jistiny před vydáním rozhodčího nálezu, který tuto jistinu žalovanému přiznává, není na úkor zákonnosti rozhodčího nálezu. To, že rozhodce přiznal žalovanému již zčásti uhrazený nárok, není možné podřadit pod žádný z taxativně vypočtených důvodů § 31 zákona o rozhodčím řízení. Rozhodně nejde o případ dle § 31 písm. f) zákona o rozhodčím řízení, tedy, že by rozhodce odsoudil žalobce k plnění, které nebylo oprávněným žádáno, nebo k plnění podle práva nedovolenému či nemožnému. Mezi stranami je nepochybné, že na jistinu ve výši 39 984 Kč měl žalovaný nárok, neboť k její úhradě se žalobce žalovanému zavázal v uznání dluhu. Uvedený závazek nebyl mezi stranami sporný, sporá byla pouze otázka sjednání rozhodčí doložky. Žalovaný uplatnil uvedenou pohledávku v rozhodčím řízení a žádal její zaplacení. Jde tedy o plnění, které žádal nynější žalovaný. Nesporné rovněž bylo, že žalobce jistinu zaplatil až po zahájení rozhodčího řízení, když pouze pro nečinnost obou stran se tato informace nedostala k rozhodci, který jinak dal současnému žalobci možnost, aby do řízení tuto informaci vnesl svým vyjádřením. V této části měl být vzat návrh (v rozhodčím řízení) zpět a řízení mělo být zastaveno. Pokud se tak ovšem nestalo, není možné přiznání takové částky považovat za plnění zákonem zakázané nebo nedovolené. Plnění nedovolené je nutno chápat tak, že „nedovolenost plnění je spojena s předmětem závazku (s plněním žalované strany), a nikoliv s okolnostmi, pro které by měl být výkon práva na požadované plnění odepřen (například pro rozpor s dobrými mravy)“ (viz shora citované dílo pod bodem 5 rozsudku s. 1102–1103, marg. č. 31.77). Typicky jde o plnění, které je v rozporu s veřejnoprávními předpisy nebo je vyhrazeno pouze některým zvláštním subjektům. O takový případ ale nyní nejde. Přiznání již uhrazené jistiny žalovanému není důvod pro zrušení rozhodčího nálezu, maximálně jde o situaci, kdy nelze pro takové plnění vést úspěšně výkon rozhodnutí nebo exekuci, samozřejmě za situace, že bude takový návrh podán a v řízení bude daná námitka vznesena povinným (tak se nakonec stalo).

12. Druhý a třetí důvod neplatnosti rozhodčí smlouvy spolu do jisté míry souvisí. Žalobce namítá, že se rozhodčí smlouva týká blíže nepopsané rámcové smlouvy a nikoliv uznání dluhu (ad ii), a pro případ, že se uznání dluhu týká, dopadá pouze na jistinu a nikoliv na smluvní úrok z prodlení ve výši 0,2 % (ad iii) - rozhodce v každém případě vydal rozhodčí nález ve věci, na níž se rozhodčí smlouva úplně nebo zčásti nevztahovala. Žalobní argumentace odpovídá důvodu zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení, tedy, že se rozhodčí smlouva na dohodnutou věc zcela nebo zčásti nevztahuje.

13. Tyto žalobcovy námitky jsou v prvé řadě opožděné. Podle § 33 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení platí, že námitku neplatnosti rozhodčí smlouvy dle § 31 písm. b) téhož zákona je nutno uplatnit v rozhodčím řízení. Je to logické. Proti žalobci se někdo domáhá plnění v rozhodčím řízení a je na něm, aby důvod neplatnosti sdělil v tomto řízení. Odborná literatura k tomu uvádí, že „rozhodčí řízení je řízením soukromoprávním, které též přináší vysokou míru odpovědnosti stran za ochranu a obranu svých práv, tj. práv jak ve smyslu práva hmotného, tak práva procesního“ (BĚLOHLÁVEK, Alexander J. § 33 In: BĚLOHLÁVEK, Alexander. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1174, marg. č. 33.3). Jak soud ověřil v rozhodčím spise, žalobci byla doručena výzva k vyjádření do datové schránky. S ohledem na text výzvy a její přílohy mu muselo být jasné, o jakou věc jde. Žalobci nic nebránilo v tom, aby se v řízení vyjádřil a uplatnil tam námitky, které nyní vnáší do řízení soudního. V rozhodčím řízení se tak ale nestalo a žalobce byl zcela pasivní. Žalobce ostatně ani netvrdil, z jakého důvodu nemohl tyto argumenty uplatnit u rozhodce. Svou pasivitu v rozhodčím řízení přitom žalobce nijak nevysvětlil. Proto nelze než tyto námitky odmítnout. K tomu lze pouze podotknout, že umožněním rozhodcem žalobci se k rozhodčí žalobě vyjádřit tím bylo vyloučeno aplikování důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení, ostatně žalobce daný důvod ani neuplatnil.

14. I kdyby výše uvedené námitky vznesl žalobce včas, nebyly by úspěšné. Dospěl-li žalobce k závěru, že se uzavřená rozhodčí smlouva snad týká „nějaké“ rámcové smlouvy, a nikoliv uznání dluhu, pomíjí kontext věci. Při interpretaci právního jednání je třeba dát přednost skutečné vůli účastníků smlouvy nad formálním projevem této vůle (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 770/11, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 59/2012). Jak Ústavní soud dále dovozuje: „Formalismus spočívající toliko ve výkladu smluvního textu z něj samotného bez ohledu na vůli účastníků smluvního vztahu představuje protiústavní zásah do základních práv jednotlivce, neboť právě vůle účastníků hraje při vytváření smlouvy a její interpretaci zásadní roli.“ Podle výše citovaného § 556 odst. 1 o. z. se při výkladu právního jednání před vším ostatním hledí na vůli jednajících osob. Žalobce a žalovaný spolu uzavřeli dohodu o uznání závazku, v níž žalobce uznal co do důvodu i výše svůj závazek vůči žalovanému, přičemž se zavázal jej zaplatit v určité době a určitým způsobem (splátkami). Součástí této dohody o uznání dluhu je pak ustanovení o rozhodčí doložce, která začíná těmito slovy: „Smluvní strany se dohodly na tom, že veškeré spory vzniklé z této Rámcové smlouvy nebo v souvislosti s ní…“ Se žalobcem tedy lze souhlasit v tom, že dohoda o uznání závazku není důsledná v pojmosloví a mluví o rámcové smlouvě, ačkoliv spolu strany podepisovaly dohodu, jež nebyla označena jako rámcová. Nicméně to je jediná formální pochybnost, která nemůže zpochybnit jasně vyjádřenou vůli stran. Žalobce a žalovaný, jako strany dohody o uznání závazku, zjevně chtěli podrobit případné spory vznikající z této dohody pravomoci rozhodce. Proto také uzavřeli rozhodčí smlouvu na stejné listině. Soud postrádá jakékoliv vysvětlení, proč by spolu žalobce a žalovaný uzavírali rozhodčí smlouvu v dohodě, na níž by rozhodčí smlouva neměla vůbec dopadat ve vztahu k dohodě jiné. Tím méně je pak uvěřitelná verze, že by měla dopadat na vztahy ze smlouvy, kterou žalobce není schopen nijak identifikovat. Žalobce je podnikatel a text rozhodčí smlouvy jistě před podpisem četl. Pokud nyní uvádí, že neví, k jaké listině se měla rozhodčí smlouva vztahovat, vyvolává to otázku, proč s takovou rozhodčí smlouvou žalobce souhlasil a její znění nevyjasnil při podpisu dohody. Jelikož k takovému postupu nedošlo, má soud za to, že i žalobci muselo být zřejmé, že se rozhodčí smlouva vztahuje na závazky vyplývající z dohody o uznání závazku.

15. K obdobnému závěru dospěl soud i v případě poslední žalobcovy námitky, tedy, že rozhodčí nález přiznal žalovanému i úrok z prodlení, ačkoliv na něj rozhodčí smlouva nedopadala. Soud tu musí připomenout výše uvedený závěr, že jde o námitku opožděnou (viz bod 13 tohoto rozsudku). Žalobce ji měl vznést v rozhodčím řízení. Co se samotné podstaty úroku z prodlení týče, soud ve stručnosti dodává, že mezi žalobcem a žalovaným byla kromě dohody o uznání závazku uzavřena též kupní smlouva – obě obsahují odkaz na tutéž fakturu. V kupní smlouvě si strany dojednaly kromě rozhodčí smlouvy též smluvní úrok z prodlení ve výši 0,2 %. Dohoda o uznání závazku obsahuje formulaci, že není-li původním závazkovým vztahem stanoveno jinak, dohodli se účastníci na smluvně pokutě ve výši 0,2 % denně z dlužné částky. V rozhodčím nálezu rozhodce přiznal žalovanému úrok z prodlení ve výši 0,2 %.

16. Žalobci lze do jisté míry dát za pravdu v tom, že mezi dohodou o uznání závazku a rozhodčím nálezem je rozpor. Dohoda o uznání závazku totiž podmiňuje požadavek na smluvní pokutu tím, že původním závazkovým vztahem není stanoveno jinak – v tomto případě bylo stanoveno jinak, když kupní smlouva sjednávala smluvní úrok z prodlení ve výši 0,2 %. Rozhodce tak měl tuto skutečnost odhalit a v rozhodčím nálezu zmínit, že se rozhodnutí opírá nejen o uznání dluhu, ale především o kupní smlouvu (pokud by o ní samozřejmě nynější žalovaný svůj nárok opřel), neboť smluvní úrok z prodlení nebyl mezi stranami sjednán v dohodě o uznání závazku. Případně lze dospět i k závěru, že ustanovení o smluvní pokutě z uznání dluhu se nemělo uplatnit, neboť došlo k aktivaci podmínky „není-li původním závazkovým vztahem stanoveno jinak“ a platí dojednaný smluvní úrok z prodlení z kupní smlouvy, která rovněž počítá s rozhodnutím sporů stejným rozhodcem. To, že žaloba byla podána nikoli pro nárok z kupní smlouvy, ale z listiny uznání dluhu, by mohlo mít vliv na případnou důvodnost žalobního požadavku, pokud by ovšem byl nynější žalobce v rozhodčím řízení aktivní, což nebyl. Tyto úvahy jsou však nad rámec nutného, neboť je tato žalobcova námitka opožděná.

17. Žalobce dále uváděl, že smluvní úrok z prodlení ve výši 0,2 % je lichvářský (tedy plnění nedovolené). Celková výše úroku je značná, nicméně hlavním důvodem je, že žalobce byl v prodlení několik let a již samotný základní dluh byl rozložen do splátek poté, co nebyl plněn základní splátkový kalendář dle kupní smlouvy. Samotná výše úroku z prodlení 0,2 % denně z dlužné částky není automaticky lichvářským úrokem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1490/2019, publikovaný mimo jiné v systému ASPI pod č. JUD466028CZ), když i úrok ve výši 0,5 % nebo 0,6 % denně v individuálních případech obstál v soudním přezkumu. V tomto směru tak soud v poměrech dané věci s ohledem na prodlení s původním závazkem i následným uznáním dluhu nepovažuje úrok ve výši 0,2 % denně, sjednaný mezi podnikateli, za lichvářský (přímo k této výši pak lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu z 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1655/2020, publikované mimo jiné v systému ASPI pod č. JUD453048CZ).

18. Proto soud shledal, že rozhodčí smlouva či samotný rozhodčí nález netrpí takovými nedostatky, aby mohl vyhovět návrhu žalobce a zrušit rozhodčí nález podle § 31 zákona o rozhodčím řízení. Návrh žalobce na zrušení rozhodčího nálezu soud zamítl.

19. O nákladech řízení (výrok II) rozhodl soud podle zásady úspěchu ve věci podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Žalovaný byl v řízení zcela úspěšný, proto má právo na náhradu nákladů řízení vůči neúspěšnému žalobci. Náklady žalovaného tvoří odměna za úkony právní služby ve výši 1 500 Kč podle § 7 bod 4 a § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Za úkony vykonané právní zástupkyní žalovaného mu náleží celkem 4 500 Kč za 3 úkony právní služby: příprava a převzetí zastoupení, vyjádření žalovaného ve věci samé dne 29. 3. 2024 a účast na jednání soudu dne 17. 7. 2024 [§ 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu]. Dále je součástí náhrady nákladů též paušální náhrada ve výši 300 Kč za každý úkon právní služby (§ 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu), tedy za tři úkony právní služby ve výši 900 Kč.

20. V souvislosti s účastí na jednání soudu dne 17. 7. 2024 advokátka uplatnila nárok na náhradu cestovních výdajů a promeškaného času. Právní zástupkyně žalovaného cestovala k jednání soud do Brna ze sídla své advokátní kanceláře v , adresa, , soud z počtu ujetých kilometrů na trase , adresa, – , adresa, a zpět (668 km), průměrné spotřeby vozidla, kterou zjistil z technického průkazu vozidla (7,6 l/100 km), průměrné ceny pohonných hmot dle vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 398/2023 Sb. (38,20 Kč/l dle § 4 písm. a/ vyhlášky) a stanovené paušální náhradě 5,60 Kč za km podle § 1 písm. b) vyhlášky dospěl k závěru, že advokátovi náleží náhrada cestovného ve výši 5 680 Kč (§ 13 odst. 1 advokátního tarifu). Kromě cestovného má advokátka také nárok na náhradu za promeškaný čas strávený cestou k soudnímu jednání a zpět do sídla advokátní kanceláře [§ 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu] ve výši 100 Kč za každou i jen započatou půlhodinu v celkové výši 1 600 Kč.

21. Celkově tak má žalovaný právo na náhradu nákladů řízení ve výši 12 680 Kč, přičemž tento nárok se zvyšuje o 21 % DPH, neboť je advokátka žalovaného plátcem DPH, podle § 137 odst. 3 o. s. ř., ve výši 2 662,80 Kč. Celkem je tak žalobce povinen zaplatit žalovanému ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř. částku 15 342,80 Kč k rukám zástupkyně žalovaného podle § 149 odst. 1 o. s. ř.