112 C 57/2021

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Ondřejem Sekvardem, Ph.D., jako samosoudcem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem adresa proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa žalované zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o ochranu osobnosti a zaplacení 40 000 Kč - náhrada nemajetkové újmy

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit mu částku 40 000 Kč, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 16 456 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované.

1. Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 22. 3. 2021 upravenou podáním z 12. 4. 2021 se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zdržet se tam blíže specifikovaných činností a dále zaplatit mu náhradu nemajetkové újmy ve výši 40 000 Kč. Společné nezletilé děti byly rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2019, č.j. 24 Nc 19/2019-40, svěřeny do péče matky. Styk žalobce s dětmi nebyl upraven, neboť rodiče byli schopni se dohodnout. V době před 1. 4. 2020 bydlela žalovaná s dětmi v bytě v Brně, žalobce v rodinném domě v Mělčanech, děti chodily do předškolních zařízení, otec se s nimi stýkal jednou týdně odpoledne a každý druhý víkend. Ke dni 1. 4. 2020 se žalovaná přes nesouhlas žalobce odstěhovala i s dětmi do Prahy, sama bez souhlasu žalobce změnila dětem školku a praktického lékaře, od 1. 3. 2021 změnila i trvalý pobyt dětí. Styk žalobce s dětmi ke dni podání žaloby probíhá toliko každý druhý víkend. Žalobce v uvedeném jednání žalované spatřoval zásadní zásah do svých osobnostních práv podílet se na rozhodování o významných záležitostech dětí, když žalovaná nepodala návrh na schválení zamýšleného stěhování k soudu předem. Částka 40 000 Kč je tvořena částkou 20 000 Kč, kdy ve vztahu ke každému z dětí došlo v pěti případech k nerespektování nutného souhlasu žalobce (změna bydliště k 1. 4. 2020, školky, lékaře, trvalého pobytu k 1. 3. 2021, trvalého pobytu k 1. 4. 2021), když dohromady se jedná o porušení v deseti případech a za každý je na místě částka 2 000 Kč. Druhá polovina požadované částky je pak tvořena kompenzací za to, že po dobu 40 týdnů od března 2020 do podání žaloby kromě vánočních a letních prázdnin (500 Kč za každý týden a obě děti) byl žalobci znemožněn styk s dětmi. Soud prvního stupně požadavek žalobce směřující na uložení povinnosti žalované zdržet se jím vymezených druhů jednání odstoupil do opatrovnického řízení, neboť se fakticky jednalo o návrhy na vydání předběžných opatření, resp. úpravu vztahů k nezletilým dětem, k níž je příslušný opatrovnický soud.

2. Žalovaná ve vyjádření k žalobě sdělila, že návrh na uložení povinnosti zdržet se zásahů do rodičovských práv žalobce je věcí opatrovnického řízení. Souhlasila s popisem skutkové děje ze strany žalobce, poukázala však na to, že rozsudkem Městského soudu v Brně z 15. 4. 2020 (správně 2021), č.j. 24 P 20/2020-40, bylo určeno jako bydliště dětí město Praha a tím i volba školky a lékaře dětí. Po přestěhování do Prahy došlo k faktickému rozšíření styku žalobce s dětmi, když nyní žalovaná děti vozí z Prahy do Mělčan žalobci každý druhý víkend již v pátek odpoledne a vyzvedává si je tamtéž až v neděli odpoledne, styk je tak navíc pro žalobce výrazně pohodlnější, neboť dopravu dětí zajišťuje žalovaná. Žalobu proto jako nedůvodnou navrhla zamítnout s tím, že žalobci žádná újma nevznikla.

3. V replice žalobce připustil, že došlo k prodloužení doby, kterou tráví s dětmi, i když s většími rozestupy mezi jednotlivými setkáními.

4. Ve vyjádření k replice žalobce žalovaná podotkla, že změna předškolního zařízení a lékaře souvisela se stěhováním jako takovým a všechny tyto změny byly aprobovány opatrovnickým soudem, proti jehož rozhodnutí žalobce nebrojil.

5. Mezi účastníky nebylo sporné, že v režimu svěření obou nezletilých dětí do péče žalované (rovněž zjištěno z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2019, č.j. 24 Nc 19/2019-40, č. l. 2 a 3) probíhal styk žalobce s dětmi tak, že si je jednou týdně ve středu vyzvedával ze školky (též vyplynulo z potvrzení školního zařízení – č. l. 4) a jednou za 14 dní je měl od pátku večera do soboty odpoledne. Nebylo třeba rovněž dokazovat místa bydliště obou účastníků, která byla v Brně, resp. Mělčanech. Z tvrzení obou účastníků rovněž vyplynulo, že žalovaná se ke dni 1. 4. 2020 odstěhovala i s dětmi do Prahy, s čímž souvisí změna trvalého pobytu, předškolního zařízení a praktického lékaře. Oba účastníci se rovněž shodli na tom, že styk otce probíhá od té doby každý druhý víkend od pátku do neděle tak, že žalovaná děti žalobci vozí a opět je vyzvedává v jeho bydlišti. Z e-mailové komunikace účastníků (č. l. 6 a 9) soud zjistil, že žalobce s přestěhováním do Prahy nesouhlasil, žalovaná jej podávala jako„ hotovou věc“, nicméně žalobce o něm informovala a vyjadřovala snahu se žalobcem na styku s dětmi dohodnout. Na nutnost dohodnout se o změně bydliště byli oba účastníci upozorněni příslušným orgánem sociálně právní ochrany dětí (č. l. 6) a (č. l. 8), v opačném případě je věc třeba řešit soudně. Z e-mailů ředitelů dvou pražských základních škol soud zjistil, že případné ponechání trvalého pobytu dcery účastníků mimo spádovou oblast školy by nemělo vliv na možnost jejího přijetí, neboť rozhoduje faktické bydliště (č. l. 9). Od ledna 2020 byly děti účastníků přijaty k předškolnímu vzdělávání v Praze (č. l. 7). O změně praktického lékaře dětí se měl žalobce dovědět dne 1. 7. 2020 (protokol z jednání Městského úřadu v Ivančicích – č. l. 8)), trvalého pobytu k 1. 3. 2021 pak ke dni 19. 3. 2021 (sdělení Městského úřadu Ivančice – č. l. 10).

6. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2021, č.j. 24 P 20/2020-178, který nabyl právní moci dne 15. 6. 2021, bylo mimo jiné rozhodnuto o úpravě styku otce s dětmi v rozsahu každého sudého víkendu mimo vánoční a letní prázdniny. K tomuto styku byla uložena povinnost matce děti předat i převzít v místě bydliště otce. Bydlištěm dětí byla určena Praha, protože nezletilí si na faktickou změnu rychle zvykli, mají v Praze další rodinné vazby, nedošlo tedy k ohrožení jejich zájmů.

7. Návrhy na doplnění dokazování opatrovnickým spisem, výslechem zaměstnavatele žalované a e-mailovou komunikací účastníků soud jako nadbytečné neprovedl, neboť měly toliko dokreslovat celou situaci mezi účastníky, která byla dostatečně popsána i v tomto řízení. Nebylo vůbec podstatné, do jaké míry má být snaha žalobce taktikou pro účely řízení o vypořádání společného jmění manželů, podstatné bylo, zda měla žalovaná souhlas žalobce ke změně shora uvedených skutečností týkajících se nezletilých dětí, či nikoli a zda případná absence souhlasu mohla být porušením jakéhokoli práva žalobce. Bylo přitom evidentní, že souhlas žalobce dán nebyl, pročež bylo na místě spíše právní posouzení uvedených zjištění. Soud rovněž nepovažoval za zcela nutné prokazovat změnu zaměstnavatele, a to ze stejného důvodu.

8. Jak již soud uvedl v předchozím odstavci, jak na podkladě provedeného dokazování, tak v podstatě ze žalovanou nesporovaných skutkových tvrzení žalobce dospěl soud k závěru, že žalovaná neměla souhlas žalobce, popřípadě opatrovnického soudu, s přestěhováním dětí do Prahy ke dni 1. 4. 2020, ani ke změně praktického lékaře nebo školního či předškolního zařízení na místě změněného pobytu, přesto se přestěhovala. Místo bydliště dětí v Praze bylo pravomocně určeno opatrovnickým soudem až dne 15. 6. 2021. Rovněž bylo zjištěno, že styk do té doby dříve soudem neupravený probíhal tak, že každý týden si žalobce děti vyzvedl ve středu odpoledne ve školce, aby je měl rovněž jednou za čtrnáct dnů od pátku do soboty. Po přestěhování styk probíhá od 1. 4. 2020 každý druhý víkend cca 48 hodin (od pátku odpoledne do neděle odpoledne).

9. Na uvedený skutkový stav bylo třeba aplikovat následující právní rámec. Podle ustanovení § 877 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“),„ nedohodnou-li se rodiče v záležitosti, která je pro dítě významná zejména se zřetelem k jeho zájmu, rozhodne soud na návrh rodiče; …….. Za významnou záležitost se považují zejména nikoli běžné léčebné a obdobné zákroky, určení místa bydliště a volba vzdělání nebo pracovního uplatnění dítěte“.

10. Podle ustanovení § 81 odst. 1 věta první občanského zákoníku je chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého. Podle odstavce 2„ ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy“.

11. Podle § 82 odst. 1 občanského zákoníku člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.

12. Podle § 2956 občanského zákoníku„ vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy“. Podle § 2951 odst. 2 občanského zákoníku nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.

13. Předpokladem pro vznik odpovědnosti za poškození nebo jen pouhé ohrožení osobnostních práv člověka je existence protiprávního zásahu do takové osobnostní sféry, zásahu, který je objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu na právech dotčeného. Žalobce tvrdil, že bylo zasaženo do jeho práva rodiče nezletilých dětí spočívajícího ve spolurozhodování o významných otázkách jich se týkajících. Zásah měl spočívat v tom, že o uvedených významných otázkách rozhodla výlučně žalovaná, aniž by se k nim souhlasně vyjádřil žalobce. Tomuto je třeba přisvědčit.

14. V řízení žalovaná ani nesporovala, že by o uvedených významných otázkách rozhodla, aniž by k takovému rozhodnutí a jeho realizaci měla souhlas žalobce, tvrdila, že k takovému rozhodnutí byla prakticky dotlačena tím, že musela změnit zaměstnání, když v opačném případě jí hrozila výpověď. Soud je toho názoru, že jakkoli může být motivace žalované chvályhodná a nemusí být vedena úmyslem druhému škodit, nemění to nic na tom, že žalovaná nerespektovala, že ke změně pobytu a dalších otázek spočívajících ve výběru lékaře či školního nebo předškolního zařízení je nutné nejen vyjádření žalobce, ale jeho souhlas. To plyne zcela jasně z § 877 občanského zákoníku. To, že žalobce se o změně uvedených skutečností mohl dovědět i předem a vyjádřil se k nim nesouhlasně – změna trvalého pobytu k 1. 4. 2020 (o dalších otázkách až dodatečně), nemění nic na to, že ke změně uvedených okolností došlo bez souhlasu, naopak proti jeho vůli. Tento nesouhlas byl„ nahrazen“ až právní mocí rozsudku, který určil jako místo bydliště právě Prahu, to k 15. 6. 2021, s čímž logicky souvisí i změna ostatních pro děti významných otázek.

15. Je tedy zřejmé, že žalovaná postupovala v rozporu se zákonem, když svým jednáním zasáhla do práva žalobce spolurozhodovat o významných otázkách nezletilých dětí v oblastech dotýkajících se jednak jejich vzdělávání, jednak lékařské péče, nehledě na potenciál ovlivnit možnosti styku druhého rodiče s dětmi za situace, kdy se žalovaná s dětmi odstěhovala do místě vzdáleného 200 km. Je zcela nepochybné, že možnost rodiče podílet se na rozhodování o významných otázkách nezletilých dětí a do určité míry tak formovat jejich současnost a též budoucnost je velmi důležitým právem rodiče. Uvedená práva žalobce byla porušena, když se tomu tak stalo bez ohledu na to, že změna realizovaná žalovanou byla posléze potvrzena rozsudkem opatrovnického soudu. Soud chápe motivaci žalované, která ke změně pobytu přistoupila s ohledem na tvrzenou změnu zaměstnání, k níž se mohl přidružit i nový vztah, jedno v jakém pořadí, na druhou stranu tato motivace nemohla nijak ovlivnit její povinnost změny provést zákonnou cestou, buď dohodou s otcem nebo zahájením soudního řízení, k čemuž nakonec přistoupil samotný žalobce. Uvedená práva žalobce vyjádřit se a spolurozhodovat o významných otázkách nezletilých dětí nepochybně jsou součástí práva žalobce na rodinný život a soukromí, a to bez ohledu na rozvod účastníků, neboť změnou bydliště může dojít (a rovněž došlo) k ovlivnění potenciálu žalobce vyzvedávat děti odpoledne po škole či školce a strávit s nimi chvíli nejen o víkendu, ale operativně i kdykoli jindy podle dohody s matkou v pracovní den podle jeho možností.

16. S protiprávním zásahem do práv žalobce je nepochybně spojeno i právo na satisfakci za nemajetkovou újmu na uvedených právech. V tomto směru žalobce požadoval satisfakci peněžitou, když tomu tak bylo jednak v podobě paušální částky za každý případ, kdy žalovaná rozhodla bez souhlasu žalobce ve vztahu ke každému z dětí, jednak paušální částkou na obě děti a každý týden, kdy se s nimi nemohl setkat.

17. Ve vztahu k formě satisfakce za realizovaný zásah do osobnostních práv s přihlédnutím k § 2951 občanského zákoníku je na místě uvést, že přednost má satisfakce morální a teprve následně, nepostačí-li taková morální satisfakce, je na místě odčinění újmy satisfakcí peněžitou. K otázce subsidiarity peněžité formy satisfakce lze odkázat na usnesení Vrchního soudu v Praze z 31. 3. 1993, sp. zn. 5 Co 18/93 (publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21/1995)

18. K tomu je třeba přičinit následující poznámky. Domáhal-li se žalobce peněžité satisfakce ve výši 20 000 Kč za to, že žalobci byl znemožněn styk s dětmi, toto tvrzení není pravdivé. Z důkazů jednoznačně plyne, že žalovaná nečinila žádné kroky směřující k tomu, aby se žalobce nemohl s dětmi setkat. Změny významných otázek nezletilých dětí vyústily„ pouze“ v to, že uvedený styk s dětmi se pro žalobce mohl stát složitější, nákladnější a možná realizovaný nikoli každý týden i ve středu, ale pouze jednou za 14 dnů jako dosud navíc ovšem o celém víkendu. Žalobce sám potvrdil, že nyní má děti k dispozici po dobu od pátku až do neděle jednou za čtrnáct dní, když předání i převzetí dětí zařizuje žalovaná, což ostatně bylo realizováno bez ohledu na pozdější úpravu styku rozsudkem opatrovnického soudu již v samotném průběhu opatrovnického řízení zahájeném k jeho návrhu. Prostým porovnáním doby, po kterou má žalobce děti ve své péči nyní, s dobou, po níž je měl podle dohody s jejich matkou před faktickou změnou bydliště, je zřejmé, že nynější úpravu lze označit za efektivnější a umožňující mu rozhodně širší spektrum aktivit, než jen přespání na jednu noc, případně několikahodinový pobyt dětí ve středu po škole či školce každý týden. Ztráta středečního styku s dětmi byla kompenzována rozšířením styku o víkendu. Není rovněž možné přehlédnout, že podle rozsudku opatrovnického soudu to byl sám žalobce, který současnou úpravu styku v opatrovnickém řízení navrhnul. O znemožnění styku s dětmi tedy nelze vůbec hovořit, proto není na místě toto neexistující znemožnění styku kompenzovat jakoukoli satisfakcí. Namítal-li žalobce nevhodnou frekvenci styku s dětmi, tato záležitost je primárně otázkou dohody rodičů, následně pak případně otázkou pro opatrovnický soud. K tomu je třeba uvést, že žalobci nebrání nic v tom, aby při změně okolností učinil návrh na změnu styku s dětmi, protože ve většině rodin lze očekávat průběžné změny s ohledem na potřeby a povinnosti všech zúčastněných.

19. Soudu je jasné, že může být problém se s dětmi vidět fyzicky v průběhu týdne po práci v situaci, kdy se nacházejí desítky či stovky kilometrů daleko, na druhou stranu žalobci nic nebrání, aby se s dětmi viděl prostřednictvím elektronických komunikací, případně si s nimi popovídal častěji v kratších intervalech a udržel vzájemnou a průběžnou interakci a informovanost z jejich strany o tom, co dělaly, jak se měly, apod., častěji, než jednou za čtrnáct dnů. Je nejen na matce, aby žalobci ve styku s dětmi nebránila, když zatím nevyšlo ani v opatrovnickém řízení najevo nic, co by svědčilo o opaku, ale rovněž na žalobci, aby v případě, že se s dětmi chce vidět častěji, projevil iniciativu, toto žalované sdělil a společně se pokusili na styku domluvit, i bez soudního rozhodnutí. Nemůže však čekat, že se vše bude realizovat tak, že mu žalovaná bude ke každému styku děti iniciativně nabízet a vozit mu je až na práh.

20. Ve vztahu ke druhé části peněžitého požadavku žalobce je soud toho názoru, že uvedené zásahy žalované do osobnostní sféry žalobce by určitou formu satisfakce zasluhovaly. Nelze na druhou stranu přehlédnout, že se nejedná o takovou formu zásahu a takovou formu dopadu do právní sféry žalobce, jíž by bylo na místě zmírnit peněžitou formou, ale dle názoru soudu spíše formou morální. Pro rozhodnutí o tom, zda je na místě peněžitá či morální satisfakce, je totiž podstatná i intenzita zásahu.

21. Žalovaná o úmyslu změnit pobyt dětí informovala žalobce s předstihem, byť ne příliš dlouhým, když v mezidobí mezi účastníky nedošlo k dohodě, přestože byli oba na nutnost dohody, in eventum úpravu soudním rozhodnutím, upozorněni orgánem sociálně právní ochrany dětí. Žalovaná rovněž žalobci sdělila své pracovní i osobní důvody, ohledně styku s dětmi mu vždy vycházela vstříc, rozsah styku žalobce s dětmi se fakticky rozšířil. Je též zřejmé, že se změnou bydliště dětí do místa vzdáleného desítky kilometrů je automaticky spojena změna předškolního i školního zařízení, jakož i změna lékaře, jehož je třeba někdy operativně s dětmi navštívit. Soud je tedy toho názoru, že jakkoli žalovaná porušila práva žalobce každou dílčí změnou jím zmiňovanou a formálně se o těchto změnách mohl žalobce dovídat postupně, byly tyto změny předvídatelné s ohledem na změnu základní otázky v podobě bydliště. Jednotlivé významné záležitosti soud z logiky věci posuzuje jako jednu, změna předškolního zařízení, praktického lékaře a trvalého pobytu se stěhováním na větší vzdálenost nevyhnutelně souvisí. Při nedosažení dohody mezi účastníky bylo na místě, aby v případě nesouhlasu jeden z účastníků přikročil k řešení uvedených problémů soudem. Nakonec to byl žalobce, kdo návrh podal, jeho návrhu vyhověno nebylo, přičemž bylo nejspíše lze očekávat, že děti po určité době realizace uvedeného faktického režimu byly na tento navyklé, pročež by jistě bylo obtížné, ne-li nemožné, faktický režim zpětně měnit.

22. Z hlediska intenzity zásahu bylo třeba uvážit i to, že„ jediná“ hodnota, která byla dotčena, byl chybějící nutný souhlas žalobce, který byl, byť dodatečně, nahrazen soudním rozhodnutím. Na jeho vztahu s dětmi, a to je nejdůležitější hodnota, která stojí v pozadí sporu účastníků, se tento přístup žalované nemohl projevit zásadní měrou. Jediným důsledkem porušení povinností žalovanou je nemožnost otce se vyjádřit k daným otázkám před učiněním uvedeného rozhodnutí, byť důsledkem uvedeného postupu je realizace styku s dětmi ve formě, která podle žalobce není vyhovující (jakkoli ji sám navrhl v opatrovnickém řízení), přesto však srovnatelná se stavem předchozím. S ohledem na uvedenou intenzitu zásahu by bylo nepřiměřené přiznat žalobci jakoukoli peněžitou satisfakci.

23. V úvahu tak přicházela pouze satisfakce morální, tu nicméně žalobce nežádal. K tomu soud poukazuje na to, že je vždy na žalobci, zda v konkrétní věci žádá či nežádá morální satisfakci za zásah do svých práv. Pro tyto účely je instruktivní rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4364/2013 (publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/2017), podle něhož„ Morální zadostiučinění i zadostiučinění v penězích sledují stejný cíl, tj. přiměřeně s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu optimálně, a tím účinně vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu, tedy nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby. Obecně platí, že zadostiučinění v penězích (relutární satisfakce) plní podpůrnou (subsidiární) funkci, takže nastupuje vždy až poté, kdy se morální zadostiučinění ukáže (ať zcela, nebo zčásti) nepostačujícím. Tuto relutární satisfakci je třeba považovat za občanskoprávní prostředek v zásadě výjimečného charakteru. Nicméně je třeba zdůraznit, že je vždy na poškozeném, aby si zvolil podle svého uvážení, zda bude požadovat nějaké zadostiučinění a v jaké formě. Obecně platí, že pokud dotčená fyzická osoba o přiznání přiměřeného zadostiučinění nepožádá, nemůže o něm soud sám jednat, a tudíž o něm s ohledem na § 153 odst. 2 o. s. ř. ani rozhodnout (ne eat iudex ultra petita partium) (srov. ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1–459. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 181). Zvolit si formu zadostiučinění může žalobce i s vědomím, že v případě, kdy soudy shledají, že forma zadostiučinění je s ohledem na zjištěné okolnosti jednotlivého případu nepřiměřená, bude žaloba zamítnuta.“. Soud je toho názoru, že v projednávané věci si žalobce zvolil nepřiměřenou formu satisfakce.

24. Ze všech uvedených důvodů tak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

25. Nad rámec sděleného má soud zapotřebí uvést, že je nanejvýš nevhodné, aby rodiče, kteří mezi sebou mají spory týkající se úpravy vzájemných vztahů s nezletilými dětmi a nejsou schopni se dohodnout (ovšem nejen tyto typy sporů), řešili svoje nikoli ideální vztahy v jiných řízeních, pokud k tomu není skutečně zásadní důvod. Nejsou ojedinělé případy, kdy některý z rodičů neúspěšných v opatrovnickém řízení má snahu„ vyřídit“ si účty s tím druhým cestou sporu na ochranu osobnosti a takové řízení buď použít jako prostředek ke znepříjemnění života druhého, jako odvetu, nebo jako páku k prosazení svých představ o řešení opatrovnické nebo majetkové otázky. K takovým hrám skutečně soudní řízení vhodné není. V prvé řadě taková aktivita zabírá čas účastníkům, kteří by jej mohli trávit efektivněji, ve druhé řadě je to pak stojí nemalé částky na nákladech řízení. V konečném důsledku poškozují své vzájemné vztahy, což se dříve nebo později může projevit i na jejich vztazích s dětmi, kteří si buď na sobě, nebo ve svém vztahu k jednomu z rodičů odnesou vzpomínky na jejich vzájemné chování, případně si z nich vezmou nedobrý příklad chování ke svému vlastnímu protějšku v budoucnosti. Taková výbava dítěte by rozhodně nebyla dobrou vizitkou rodiče. Soud pevně věří, že si z toho účastníci vezmou ponaučení a uvedeného přístupu se vyvarují alespoň do budoucna.

26. Výrok o náhradě nákladů řízení je pak odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 OSŘ, kdy úspěšný účastník má právo na náhradu nákladů řízení vůči tomu, kdo neuspěl. Výše odměny zástupce žalované je pak dána ustanovením § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ advokátní tarif“), a to ve výši 3 100 Kč/úkon spočívající v přípravě a převzetí věci, vyjádření k žalobě ze dne 14. 5. 2021, replice k vyjádření žalobce ze dne 27. 9. 2021, účasti u jednání dne 29. 9. 2021 Celkem tak činí odměna 12 400 Kč. Dále má zástupce žalované právo na paušální náhradu za uvedené úkony podle § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu ve výši 300 Kč/úkon podle § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu ve výši 1 200 Kč. Součástí náhrady je též daň z přidané hodnoty, jíž je zástupce žalované plátcem, podle § 137 odst. 3 OSŘ ve výši 2 856 Kč Celkem tak náhrada nákladů řízení činí částku 16 456 Kč, kterou je žalobce povinen zaplatit žalované ve lhůtě podle § 160 odst. 1 OSŘ k rukám jeho zástupce podle § 149 odst. 1 OSŘ.