112 C 69/2021

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Ondřejem Sekvardem, Ph.D. ve věci žalobce údaje o účastníkovi údaje o zástupci zmocněnce údaje o účastníkovi proti údaje o účastníkovi údaje o zástupci , o určení vlastnictví a vydání věci z úschovy a o vzájemném návrhu žalovaného 1) na určení vlastnictví,

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem osobního motorového vozidla zn. Jaguar [anonymizováno], černé barvy, [příjmení]: [anonymizováno], rok výroby 2012, a vydání uvedeného vozidla ze soudní úschovy vedené Městským soudem v Brně pod sp. zn. 100 Sd 455/2021, se zamítá.

II. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 2) a 3) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů řízení částku 11 616 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného 1).

IV. Žalovaný 1) je vlastníkem vozidla zn. Jaguar, VIN: [anonymizováno], typ [anonymizováno].

V. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů řízení o vzájemném návrhu částku 5 388 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného 1).

1. Žalobce se žalobou podanou dne 13. 4. 2021 domáhal určení vlastnictví k vozidlu specifikovanému ve výroku pod bodem I. a jeho vydání z úschovy. Uvedené vozidlo koupil 14. 12. 2020 od žalovaného 3), který jej nabyl od žalovaného 2). Žalovaný 2) jej koupil od [právnická osoba] [anonymizováno] z Litvy (dále též jen„ leasingový nájemce“ nebo„ nájemce“). Žalobce před pořízením vozidla provedl kroky směřující k prověření minulosti vozidla, jakož i oprávnění žalovaného 3) vlastnické právo k němu převést. V příslušné evidenci nebylo vozidlo evidováno jako odcizené, pročež neměl důvodu domnívat se, že by tomu mělo být ve skutečnosti jinak. Prodejce mu ukázal i dokumenty z Litvy. Při pokusu o jeho registraci 28. 1. 2021 však policie uvedené vozidlo zajistila, protože mělo být nahlášeno jako kradené. Poté si obstaral další dokumenty z předchozích převodů, z nichž plynulo, že vlastníkem vozidla byla [právnická osoba] [anonymizováno]. Vozidlo bylo v České republice řádně registrováno a téměř jeden rok užíváno, současně byly plněny všechny povinnosti s provozováním vozidla spojené. Protože při koupi vozidla jednal v dobré víře, tato by měla být chráněna, oproti tomu žalovaný 1) nebyl dostatečně aktivní, aby své právo ochránil.

2. Žalovaný 1) nárok žalobce odmítl. Oslovila ho [právnická osoba] [anonymizováno] za účelem poskytnutí leasingu. Sám žalovaný 1) proto vozidlo, jež je předmětem řízení, od dotyčné společnosti koupil a následně jí ho pronajal smlouvou ze 17. 8. 2018. Dotyčná společnost měla splácet leasingové splátky a poté, co s tím přestala, odstoupil žalovaný 1) od leasingové smlouvy a požadoval vrácení vozidla, k čemuž do 8. 2. 2020 nedošlo. Žalobce nemohl být při koupi vozidla v dobré víře, neboť z dokumentů je zřejmé, že [právnická osoba] [anonymizováno] byla pouze provozovatelem vozidla, nikoli vlastníkem. To lze zjistit z technického průkazu, který měl i žalobce podle svých slov k dispozici. Oproti tomu žalovaný 1) v něm byl uveden jako vlastník. Na nabytí vlastnického práva žalobce nelze aplikovat jím citované ustanovení § 1109 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „občanský zákoník“), ale naopak § 1110 občanského zákoníku, kdy je držitel povinen věc vydat vlastníku, pokud ten prokáže, že věc pozbyl ztrátou nebo svémocným odnětím a neuplynula doba delší než tři roky, pokud věc byla nabyta od podnikatele, který při své činnosti s takovými věcmi obchoduje. Dle žalovaného 1) však u žalobce není ani uvedená dobrá víra, když dotyčný zanedbal svoji investigativní povinnost, nejen s ohledem na hodnotu vozidla, ale i s ohledem na dokumentaci, kterou měl k dispozici. Dále žalovaný 1) uplatnil vzájemný návrh na určení vlastnictví, na základě týchž skutkových tvrzení, stejně jako námitku, že na straně žalobce není dán naléhavý právní zájem ani procesní podmínky související s požadavkem na vydání vozidla z úschovy.

3. Žalovaný 2) k žalobě uvedl, že vozidlo prodal žalovanému 3) dne 10. 11. 2020. Sám vozidlo nabyl kupní smlouvou z 19. 12. 2018 od [právnická osoba] [anonymizováno] z Litvy po předchozím vyhledání vozidla na webu www.mobile.de. S vozidlem nebylo nic v nepořádku. Následně vozidlo prodal, protože byla nutná oprava, jejíž výše pro něj nebyla přijatelná.

4. Žalovaný 3) sdělil, že žalobci vozidlo prodal 14. 12. 2020 oproti hotovosti, když žalobce si jej prověřil, připojil na diagnostiku a zkušebně se projel. Sám vozidlo vlastnil krátce a nevyhovovalo mu. Vlastnické právo podle něj na žalobce řádně přešlo.

5. Žalobce v replice k vyjádření žalovaných uvedl, že žalovaný 3) je autorizovaný prodejce motorek a je důvěryhodným subjektem. Sám žalobce není osobou, která by podnikala v oboru. Neměl důvod pochybovat o tvrzeních žalovaného 3) odůvodňujících, že vozidlo mělo v době koupě stále české SPZ. Vozidlo bylo v ČR řádně přihlášené, prováděly se technické kontroly a byly placeny poplatky. Na kupní smlouvě žalovaného 2) bylo prohlášení litevské společnosti, že je vlastníkem. Žalovaný 1) by měl v prvé řadě uplatnit nárok na náhradu škody po uvedené litevské společnosti.

6. Po provedeném dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Z kupní smlouvy ze 17. 8. 2018 (č. l. 72 a 73) a leasingové smlouvy ze 17. 8. 2018, včetně jejích dodatků (přílohy žalovaného 1/), bylo zjištěno, že žalovaný 1) nejprve koupil předmětné vozidlo od [právnická osoba] [anonymizováno], aby jej této společnosti téhož dne pronajal. Vozidlo bylo téhož dne převzato (předávací protokol – č. l. 80). Na základě podmínek leasingu, které byly součástí smlouvy, bylo patrno, že nájemce byl povinen platit žalovanému 1) příslušné leasingové splátky a po plném zaplacení bylo možné, aby vozidlo bylo převedeno do jeho vlastnictví. Podle podmínek též nebyl nájemce oprávněn vozidlo dále převádět bez souhlasu žalovaného 1). Splátkový kalendář byl opakovaně dodatky prodlužován, naposledy do 15. 1. 2020. Dopisem z 6. 2. 2020 (č. l. 81 p. v.) žalovaný 1) od leasingové smlouvy pro neplacení ze strany nájemce odstoupil, na což měl podle všeobecných leasingových podmínek právo, a požádal o vrácení předmětu leasingu. Z kupní smlouvy z 19. 12. 2018 ve spojení s fakturou (č. l. 14 až 16) bylo zjištěno, že předmětné vozidlo bylo prodáno [právnická osoba] [anonymizováno] žalovanému 2) za částku 19 400 EUR. Uvedené vozidlo bylo dále kupní smlouvou z 10. 11. 2020 prodáno žalovaným 2) žalovanému 3) za částku 240 000 Kč (č. l. 10 až 13). Nakonec kupní smlouvou ze 14. 12. 2020 (č. l. 7 až 9) bylo vozidlo prodáno žalovaným 3) žalobci za částku 22 000 EUR. Ve všech smlouvách bylo uvedeno, že prodávající prohlašuje, že je výlučným vlastníkem předmětu prodeje.

7. Z potvrzení o zajištění věci (č. l. 17 a 18) bylo zjištěno, že předmětné vozidlo bylo zajištěno policií, protože bylo možné očekávat, že o vydání vozidla požádá cizí stát. Uloženo do úschovy soudu bylo usnesením ze 4. 5. 2021 (č. l. 41 a 42). Jako odcizené bylo v Schengenském systému vozidlo dle uvedeného usnesení evidováno od 3. 7. 2020. V technickém průkazu figuroval jako vlastník a provozovatel vozidla stále žalovaný 2) (č. l. 19 a 20), k registraci v ČR došlo 8. 1. 2019. Z litevského technického průkazu bylo zjištěno, že jako vlastník je u vozidla veden žalovaný 1), nájemce jako provozovatel (č. l. 21, rovněž evidence vozidel - č. l. 83 p v.). Totožně byl nájemce uveden i v dokladu o provedené technické kontrole (č. l. 22).

8. Z dokladu o lustraci v databázi CEBIA (č. l. 24 až 28) z 13. 12. 2020 soud zjistil, že historie vozidla byla v databázi uvedena od ledna 2019, období od roku 2012 do té doby nebylo ověřeno. Patrná byla oprava škodní události v květnu 2018. V databázi vozidel v ČR a SR nebylo k datu lustrace vozidlo evidováno jako odcizené.

9. Z oznámení (č. l. 75) soud zjistil, že v Litvě probíhá trestní řízení stran předmětného vozidla, když žalovaný 1) byl vyzván k uplatnění svých práv v řízení v ČR, což ve lhůtě učinil (29. 3. 2021).

10. Z webových stránek (č. l. 70) bylo zjištěno, že žalovaný 3) je prodejcem motorek, nových i ojetých. Z výpisu obchodního rejstříku (č. l. 85) soud zjistil, že žalobce byl v letech 2008 až 2015 společníkem a jednatelem společnosti zabývající se mimo jiné nákupem a prodejem motorových vozidel, včetně ojetých.

11. Předtím, než se soud mohl zabývat meritem sporu, bylo třeba vyřešit otázku, zda žalobce a rovněž žalovaný 1) vzhledem ke svému vzájemnému návrhu mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem podle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OSŘ“). Účelem určovací žaloby je stanovit existenci práva nebo právního vztahu tak, aby toto určení vyřešilo mezi účastníky řízení sporné právní otázky, tedy spor o existenci práva či právního vztahu – usnesení Nejvyššího soudu ze 4. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2938/2010 (publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 10150). Žaloba tak má preventivní charakter, a její použití je na místě v případě ohrožení práva či existence nejistoty v právním vztahu, přičemž ochrany nelze dosáhnout jiným efektivnějším způsobem (rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, publikovaný v systému ASPI pod č. JUD9618CZ). Takové řešení musí být relativně trvalé, tedy pozitivní rozhodnutí o určovací žalobě musí předejít případným sporům do budoucna. Naléhavý právní zájem není dán především tam, kde je možné žalovat na plnění.

12. Jakkoli si je soud vědom toho, že v zásadě je primární v tuto chvíli řízení o úschově, kde by se měli žalovaný 1) se žalobcem svářit o předmět úschovy a domáhat se jeho vydání, aby následně proběhlo řízení o určení vlastnictví, resp. o povinnosti, že dotyčný odporující subjekt není oprávněn odepřít souhlas s vydáním předmětu úschovy, není dle názoru soudu na místě, aby pouze z těchto procesních důvodů soud vyčkával na zcela formální nesouhlas některého z účastníků daného řízení, který je podmínkou proto, aby se druhý z tvrzených vlastníků domáhal svého práva cestou určovací žaloby. V projednávané věci je evidentní, že žalobce i žalovaný 1) se domáhají určení vlastnictví ke stejné věci a jeden druhému nedá souhlas, aby soud vydal věc odporujícímu subjektu. Nelze též přehlédnout, že civilní řízení bylo zahájeno relativně brzy poté, co bylo vozidlo zajištěno a fakticky byla úschova vozidla realizována až v listopadu 2021. V situaci, jaká nastala, je zřejmé, že vztahy mezi žalobcem a zejména žalovaným 1) mohou být vyřešeny pouze cestou určovací žaloby. Je však zcela zřejmé, že současně by k vydání vozidla z úschovy žalovanému 1) nemohlo dojít pouze vyřešením žalobního požadavku žalobce, ale též pozitivním rozhodnutím o jeho vlastnickém právu, byť by jinak posouzení tohoto práva bylo předběžnou otázkou pro účely rozhodnutí o nároku žalobce. Určení musí být konstatováno výrokem proto, aby bylo možné na podkladě takového rozhodnutí dosáhnout požadovaného cíle, jímž je vydání věci z úschovy, k němuž může dojít pouze ve vztahu k oprávněnému subjektu. Pouhé posouzení dané otázky jako předběžné by nebylo řešením. Soud tak má za to, že žalobce i žalovaný 1) měli na požadovaném určení naléhavý právní zájem.

13. V návaznosti na vyřešení otázky naléhavého právního zájmu se soud zabýval meritem sporu, když žalobu považoval za projednatelnou, byť petit ze strany žalobce týkající se vydání věci z úschovy nebyl zcela konkrétní. Bylo tomu tak proto, že řízení o úschově dostalo svou spisovou značku relativně pozdě. To soud nepovažoval za překážku, když bylo zřejmé, čeho se úschovní řízení týká, pročež bylo identifikováno nezaměnitelným způsobem předmětem zajištění. Soud pouze doplnil spisovou značku sporu. Projednání věci rovněž nebránilo ani to, že žalobce svoji žalobu formuloval jinak, než jako požadavek, že druhý z účastníků není oprávněn odepřít udělení souhlasu s vydáním předmětu úschovy. K danému závěru soud vedly zejména právní úvahy uvedené níže, z nichž rovněž plyne, že žalovaní 2) a 3) nebyli ve věci pasivně legitimováni, neboť nejsou účastníky sporného právního vztahu, přestože se jich zprostředkovaně skutek poměrně úzce dotýká. Ve vztahu k nim tedy od počátku byla žaloba odsouzena k neúspěchu, neboť si sami vlastnické právo k vozidlu nenárokovali.

14. Pokud jde o samotné hmotněprávní posouzení toho, kdo je vlastníkem předmětu řízení, je třeba uvést následující. Každou z kupních smluv, která byla v řízení předložena, musel soud posoudit izolovaně z hlediska platnosti a z toho následně plynoucích následků pro případný další převod. Na tomto místě lze konstatovat, že při absenci bližšího ujednání v každé z kupních smluv, bylo na místě pro účely určení rozhodného práva, jímž se ta která smlouva řídila, aplikovat čl. 4 odst. 1 písm. a) nařízení Rady č. 593/2008, kdy je vždy rozhodující právní řád státu, jehož je příslušníkem prodejce. Z toho je evidentní, že na kupní smlouvu mezi žalovaným 3) a žalobcem nelze uplatnit český občanský zákoník, čímž argumentoval žalobce, ale slovenský právní řád v podobě slovenského občanského zákoníku - zákon č. 40/1964 Z. z.

15. V prvé řadě zde byla kupní smlouva mezi leasingovým nájemcem a žalovaným 2). K tomu, aby bylo možné nabýt na základě takové smlouvy vlastnické právo, musel by být oprávněným subjektem již primární převodce. Leasingový nájemce však nebyl vlastníkem, což vyplynulo jak z kupní a leasingové smlouvy, ale zejména z jejích podmínek, které umožnily, aby vlastnické právo bylo nabyto až po řádném uhrazení všech leasingových splátek, byl pouhým držitelem vozidla. Jelikož k uhrazení splátek nedošlo, ostatně nikdo to v řízení ani netvrdil, mohl žalovaný 1) v souladu se smluvními ujednáními od smlouvy odstoupit, čímž vznikla nájemci povinnost předmět leasingu vrátit. Přestože již podle podmínek nebyl nájemce oprávněn s předmětem leasingu dále nakládat, převedl jej na žalovaného 2) čtyři měsíce po uzavření leasingové smlouvy, aby i přesto následně uzavřel se žalovaným 1) další tři dodatky prodlužující splatnost leasingových plateb. Na takové jednání se nedá hledět jinak než jako na podvodné a na základě něho nepochybně nemohl nájemce převést vlastnické právo na žalovaného 2). Jak bylo již výše uvedeno, i právě uvedený právní vztah nepodléhal české právní úpravě, nýbrž úpravě litevské, neboť se z kupní smlouvy nedá uzavřít, že by byla sjednána volba práva. Smlouva byla absolutně neplatná, protože převodce neměl právo s předmětem převodu disponovat. Podle čl. 6.305 odst. 1 Litevského občanského zákoníku (zákon č. VIII -1864) je závazkem prodejce při uzavření kupní smlouvy převést vlastnické právo. K tomu v projednávané věci evidentně nemohlo dojít, pročež ani žalovaný 2) nemohl vlastnické právo nabýt.

16. Na jeho straně nemohla být ani dobrá víra, kterou i litevský občanský zákoník předpokládá v čl. 4 odst.

1. Bylo tomu tak s ohledem na dokumenty, které byly ke kupní smlouvě přiloženy, jimiž se ostatně zaštiťuje i žalobce, z nichž plyne, že leasingový nájemce byl pouze držitelem vozidla, nikoli jeho vlastníkem. Přestože tak již v samotné kupní smlouvě uvedl, že prohlašuje, že je vlastníkem, toto prohlášení pravdivé nebylo, pročež tuto nepravdivost mohl žalovaný 2) při vynaložení větší pečlivosti zjistit a leasingový nájemce nemohl na žalovaného 2) vlastnické právo převést podle čl. 4.48 odst. 1 Litevského občanského zákoníku a žalovaný 2) nemohl vlastnické právo vydržet s ohledem na čl. 4.68 odst. 1 téhož zákoníku pro již shora uvedené neuplynutí případné vydržecí doby v trvání tří let, která je v Litvě stejná.

17. Za dané situace žalovaný 2) jako pouhý držitel věci nedobrověrný nemohl opět převést nic jiného než držbu. To se též stalo, když na smlouvu mezi žalovanými 2) a 3) je na místě uplatnit český občanský zákoník, konkrétně § 2079, podle něhož„ kupní smlouvou se prodávající zavazuje, že kupujícímu odevzdá věc, která je předmětem koupě, a umožní mu nabýt vlastnické právo k ní, a kupující se zavazuje, že věc převezme a zaplatí prodávajícímu kupní cenu“. Uvedené povinnosti žalovaný 2) nemohl dostát, byť nevědomky, neboť sám vlastníkem nebyl, pročež i na tuto smlouvu nelze hledět jako na platnou. K nabytí vlastnického práva žalovaným 3) by tak mohlo dojít výhradně na podkladě žalobcem citovaných ustanovení § 1109 a násl. občanského zákoníku. Protože nepřipadá s ohledem na okruh okolností připouštějících do úvahy nabytí vlastnictví od nevlastníka § 1109 občanského zákoníku, je třeba se zabývat § 1110 a 1111 občanského zákoníku. V prvém případě„ Získal-li někdo v dobré víře za úplatu použitou movitou věc od podnikatele, který při své podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku obchoduje takovými věcmi, vydá ji vlastníku, který prokáže, že věc pozbyl ztrátou nebo že mu věc byla odňata svémocně a že od ztráty nebo odnětí věci uplynuly nejvýše tři roky.“ Uvedené ustanovení by bylo aplikovatelné za situace, kdyby bylo zřejmé, že žalovaný 2) je subjektem obchodujícím s použitými motorovými vozidly, což nicméně nikdo netvrdil ani neprokazoval. Zbývá tak ustanovení § 1111 občanského zákoníku, podle něhož„ získal-li někdo movitou věc za jiných okolností, než které stanoví § 1109 nebo 1110, stane se vlastníkem věci, pokud prokáže dobrou víru v oprávnění převodce převést vlastnické právo k věci. To neplatí, pokud vlastník prokáže, že věc pozbyl ztrátou nebo činem povahy úmyslného trestného činu“.

18. Z posledně citovaného ustanovení je zřejmé, že v konečném důsledku není podstatné, zda žalovaný 3) byl v dobré víře či nikoli za situace, kdy je zřejmé, že žalovaný 1) věc pozbyl v důsledku jednání, jež má povahu trestného činu. V projednávané věci není nezbytné, aby povahu takového jednání kvalifikovaly orgány činné v trestním řízení meritorním rozhodnutím. Postačí, pokud je z okolností zřejmé, že vozidlo bylo převedeno za okolností, které spáchání takového činu nasvědčují, což je mimo pochybnost. Ze strany leasingového nájemce se nabízí ve vztahu k žalovanému 1) zpronevěra, resp. ve vztahu k žalovanému 2) podvod. Již uvedená okolnost by postačila k tomu, aby vyloučila jakoukoli možnost, že se žalobce v konečném důsledku mohl stát vlastníkem. Soud je však toho názoru, že na straně žalovaného 3), stejně jako na straně jeho předchůdce, nebyla dána dobrá víra v oprávnění převodce vlastnické právo k předmětu převodu.

19. Poslední v řadě kontraktů byla smlouva mezi žalovaným 3) a žalobcem, která s ohledem na shodnou státní příslušnost obou subjektů podléhala již slovenské úpravě. Stejně jako v České republice je závazkem prodávajícího převést na kupujícího vlastnické právo k věci, je podle § 588 a násl. zákona č. 40/1964 Z.z., občiansky zákoník, povinností kupujícího za předmět koupě zaplatit. Současně je však třeba přihlédnout při absenci jiné právní úpravy obdobné naší v § 1109 a násl. českého občanského zákoníku ke starořímské zásadě, že„ nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má“. Rozhodně je třeba vyloučit aplikaci ustanovení § 446 bývalého (a slovenského současného) obchodního zákoníku umožňující nabytí od nevlastníka, aniž by v mezidobí uplynula případná vydržecí doba dobrověrného nabyvatele, která je podle § 134 občianského zákoníku tříletá. Ta evidentně neuplynula, a to nikomu ze zúčastněných subjektů.

20. Z dokazování vyplynulo, že všechny zúčastněné subjekty měly k dispozici doklady týkající se zápisu vozidla v evidenci vozidel v Litvě, z nichž jednoznačně plyne, že vlastníkem vozidla není [právnická osoba] [anonymizováno], která byla pouze provozovatelem. V takové situaci nemohl nikdo z nich být v dobré víře, že vlastníkem je. Lze v zásadě uvěřit údivu žalobce, jak může být odcizené vozidlo nějakou dobu registrované v České republice, následně být převedeno s čistým záznamem v databázi CEBIA a teprve poté být zadrženo. Vysvětlení je jednoduché a plyne z provedeného dokazování. Z jednání nájemce je patrné, že leasingový nájem a splátkový kalendář si prodlužoval již v době, a to opakovaně, kdy již vozidlo k dispozici neměl, a toto převedl na další subjekt. Žalovaný 1) sice v zásadě mohl požadovat, aby mu nájemce vozidlo občas ukázal a být při ochraně svých práv aktivnější, na druhou stranu spoléhal se na plnění platebních povinností a až v situaci, kdy se stalo zřejmým, že platby realizovány nebudou, odstoupil od smlouvy a začal řešit věc trestní cestou. Konec konců k tomu, aby se domáhal určení vlastnického práva, nebylo třeba od leasingové smlouvy odstupovat, protože své právo na podkladě dané smlouvy neztratil, pouze jej smlouva limitovala v tom, že jej nájemce byl oprávněn užívat a držet. Z dalších listin se dá dovodit, že oznámení o odcizení vozidla bylo v Schengenském systému zaznamenáno již v létě 2020, tedy v době, kdy vozidlo stále ještě bylo evidováno v České republice na žalovaného 2) před provedením převodů na žalovaného 3) a žalobce. V okamžiku, kdy bylo vozidlo vypátráno, bylo zajištěno a žalovaný 1) své právo uplatnil, nikoli sice žalobou, ale reakcí na výzvu orgánu činného v trestním řízení. Již tato okolnost a vyjádření k žalobě ostatně svědčí o tom, že tvrzené vlastnické právo žalobce žalovaný 1) zpochybňuje, nikoli naopak, jak se pokoušel tvrdit žalobce. V takovém případě by totiž byl popřen naléhavý právní zájem žalobce, jednoduše řečeno, bez reakce žalovaného 1) by žaloba žalobce nebyla úspěšná již z procesního důvodu, nikoli pro meritorně zjištěné nedostatky v nabývacích titulech. Z právě uvedeného je tedy zřejmé, že žalobce nikdy vlastnické právo nenabyl, nestalo se tak totiž ani u jeho předchůdců a vlastníkem je stále žalovaný 1). Proto byla žaloba žalobce zamítnuta a vzájemnému návrhu žalovaného 1) naopak vyhověno. Neúspěch požadavku na vydání věci z úschovy pak je toho vcelku logickým důsledkem.

21. Výrok pod bodem II. je odůvodněn skutečností, že dotyční žalovaní stáli na straně žalobce, ten je zažaloval spíše z procesní opatrnosti, jak se to soudu jeví, měl by jim tak povinnost uhradit náklady řízení, které díky jeho přístupu vznikly, a to podle § 142 odst. 1 OSŘ, nicméně žádné náklady nepožadovali, proto soud rozhodl, jak je uvedeno.

22. Výrok pod bodem III. a V. je odůvodněn tím, že žalovaný 1) byl úspěšný nejen ve věci žaloby žalobce (§ 142 odst. 1 OSŘ), která byla zamítnuta, ale rovněž byl úspěšný i ve svém vzájemném návrhu. Jakkoli byly předměty obou řízení v zásadě obdobné, nebylo na místě, aby bylo o náhradě nákladů řízení rozhodnuto pouze jedním výrokem. Rovněž tak nebylo na místě, aby povinnost k hrazení nákladů řízení stíhala žalované 2) a 3), díky jejichž jednání žádné náklady žalovaný 1) nevynaložil a vzájemný návrh vůči nim logicky ani nesměřoval, protože oni sami procesně odpovídajícím způsobem vlastnické právo nezpochybňovali.

23. Výše nákladů řízení o nároku žalobce je dána odměnou za zastoupení z tarifní hodnoty 45 000 Kč podle § 9 odst. 3 písm. a) (určení vlastnictví), § 9 odst. 1 (vydání věci z úschovy), § 7 bod 5 a § 12 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen„ advokátní tarif“), ve výši 2 900 Kč podle § 7 bod 5 advokátního tarifu spolu s paušální náhradou nákladů za každý úkon právní služby, jimiž byly příprava a převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě a účast u jednání podle § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu ve výši 300 Kč/úkon podle § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu v celkové výši 900 Kč. Dále má žalobce právo na náhradu částky odpovídající dani z přidané hodnoty, jejímž je zástupce žalovaného 1) plátcem, podle § 137 odst. 3 OSŘ ve výši 2 016 Kč Celkem tak náhrada nákladů řízení, kterou je žalovaný povinen zaplatit, činí 11 616 Kč.

24. Ve vztahu k vzájemnému návrhu je na místě ocenit výši odměny podle § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu částkou 2 500 Kč podle § 7 bod 5 advokátního tarifu, když v řízení byl učiněn právě jen tento úkon, přičemž k tomu je třeba připočítat paušální náhradu ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu podle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu a daň z přidané hodnoty ve výši 588 Kč. Rovněž tak je povinen žalobce uhradit žalovanému 1) soudní poplatek za podání vzájemného návrhu, který soudu uhradí žalovaný 1), ve výši 2 000 Kč Celkem je tak za řízení o vzájemném návrhu žalobce povinen žalovanému 1) zaplatit částku 5 388 Kč. Je tak povinen učinit ve lhůtě podle § 160 odst. 1 OSŘ k rukám zástupce žalovaného 1) podle § 149 odst. 1 OSŘ, a to spolu s výše uvedenou částkou.

25. Ve vztahu k oběma nákladovým výrokům má soud za to, že není na místě, aby pouze pro účely nákladů řízení bylo prováděno ocenění předmětu řízení, neboť je sice zřejmé, že předmět řízení je ocenitelný, na druhou stranu pouze pro účely vyřešení otázky nákladů řízení postupovat tak, že náklady řízení budou navyšovány, nepovažuje soud za procesně ekonomické. Uvedené zvýšené náklady tak subsumoval pod pojem plnění penězi neocenitelné, nebo ocenitelné s nepoměrnými obtížemi.