112 C 79/2019

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Ondřejem Sekvardem Ph.D. ve věci žalobce: ; právnická osoba, IČO: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa, obec a číslo proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného, narozený dne datum bytem ulice a číslo, PSČ, obec zastoupený opatrovníkem příjmení jméno příjmení, advokát se sídlem adresa, obec o zaplacení 114.849,91 Kč s příslušenstvím - úvěr

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit mu částku 114 849,91 Kč s úrokem z prodlení ve výši 138,71 Kč, ročním úrokem z prodlení ve výši 9 % z částky 113 467,69 Kč za dobu od 29. 7. 2018 do zaplacení a ročním úrokem ve výši 14,9 % z částky 113 467,69 Kč za dobu od 29. 7. 2018 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně na náhradě nákladů řízení částku 24 300 Kč, do patnácti dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se žalobou podanou dne 27. 3. 2019 domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit mu částku 114 849,91 Kč s příslušenstvím. Mezi účastníky byla dne 1. 4. 2016 uzavřena smlouva o úvěru na částku 130 000 Kč, přičemž dluh měl být hrazen v 84 splátkách po 2 533 Kč. Úrok byl sjednán ve výši 14,9 % ročně a měsíční pojistné 177 Kč. Žalovaný řádně úvěr nesplácel, byl proto žalobcem sesplatněn k 28. 7. 2018 a žalovaný k jeho úhradě vyzván. Součástí žalované částky je jistina ve výši 113 467,69 Kč, kapitalizované úroky z prodlení ve výši 138,71 Kč, poplatky ve výši 1 382,20 Kč. Ve vztahu k prověření úvěryschopnosti žalobce sdělil, že příjem byl prověřen výpisem z účtu, v interním systému byly zjištěny jeho úvěrové závazky, následně byla odečtena částka na běžné živobytí a zjištěn disponibilní příjem s ohledem na výši splátky.

2. Opatrovník žalovaného nárok neuznal v plném rozsahu. V prvé řadě dospěl k závěru, že ve věci není dána pravomoc a příslušnost českých soudů, a to s přihlédnutím k čl. 17 nařízení Rady č. 1215/2012, když bydliště má žalovaný ve Francii. V opačném případě by ani tak nebylo možné vyhovět žalobě, neboť nebylo prokázáno, že byla smlouva uzavřena se žalovaným v písemné formě, když zcela chybí i jeho podpis. Uvedená skutečnost má vliv na úročení jistiny úvěru. Rovněž uvedl, že úvěryschopnost nebyla prověřena dostatečně a smlouva je tak zcela neplatná. I poplatky, jež jsou požadovány, jsou sjednány neplatně, neboť nejsou přiměřené tomu, za co jsou účtovány. Jedná se o paušální sankci, která není sjednána individuálně.

3. V dalším průběhu řízení setrvali účastníci na svých stanoviscích.

4. Po provedeném dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.

5. Mezi účastníky byla dne 1. 4. 2016 uzavřena smlouva o úvěru na částku 130 000 Kč s roční úrokovou sazbou 14,90 %. Spláceno mělo být v 84 splátkách po 2 533 Kč splatných k 15. dni v měsíci. Žalovaný vzal rovněž na vědomí všeobecné obchodní podmínky a sazebník poplatků. Současně se žalovaný zavázal hradit pojistné ve výši 177 Kč měsíčně. Již v samotné smlouvě bylo uvedeno, že zásilka bude považována za doručenou, byť žalovaný vědomě zmaří její dojití, resp. bude považována za doručenou, pokud jde o došlou zásilku, třetí pracovní den po odeslání poštou. Rovněž bylo zakotveno právo žalobce dluh sesplatnit, pokud se klient dostane do prodlení se dvěma splátkami. Úvěr byl poskytnut (výpis z účtu). Z interního systému žalobce (č. l. 113) soud zjistil, že žalovaný měl být svobodný, bydlící ve státním bytě s měsíčním příjmem 40 000 Kč. Z transakční historie bylo zjištěno, že žalovaný měl s drobnými poruchami hradit do března 2018, aby dluh následně narostl do výše žalované jistiny, pročež na poplatcích dluží 1 382,20 Kč, když tyto se týkaly pojistného a rovněž nákladů spojených s prodlením za částku 300 Kč, resp. 900 Kč. Jejich výše vyplynula ze sazebníku poplatků (č. l. 114 až 119). Ze všeobecných obchodních podmínek bylo zjištěno, že žalobce měl doručovat na adresu uvedenou ve smlouvě (ulice), pročež klient měl povinnost hlásit změnu adresy (body 3.6 a 3.7). Podmínky rovněž umožňovaly uzavření smlouvy elektronickou formou využitím systému SERVIS 24 (bod 22.1) – to žalovaný učinil, čemuž nasvědčuje záznam elektronické komunikace – č. l. 77 až 87, z něhož byla patrná jeho identifikace pomocí sms kódu a telefonního čísla uvedeného ve smlouvě, stejně jako parametry návrhu a kód pro přijetí takového návrhu. Dopisem žalobce z 26. 6. 2018 žalovaného (na adresu ulice) vyzval k úhradě tehdy dlužné částky do 28. 7. 2018 s tím, že v opačném případě bude dluh sesplatněn. K tomu došlo dalším oznámením z 28. 7. 2018 na stejnou adresu. U žádného z dopisů nebyla předložena doručenka, pouze podací arch – č. l. 97 a 98. Dle interního systému (č. l. 99) měly být obě zásilky vráceny jako nedoručitelné. Žalovaný byl vyzván k úhradě dopisem z 24. 1. 2019 (na adresu ulice).

6. Soud v prvé řadě musel vyřešit procesní námitky opatrovníka, ty nepovažoval za důvodné. V projednávané věci nebylo možné aplikovat jím zmiňované ustanovení čl. 17 nařízení Rady č. 1215/2012, neboť se mezi účastníky nejednalo o právní vztah obsažený v tam uvedeném výčtu. Naopak šlo o vztah z úvěrové smlouvy ve smyslu čl. 7 odst. 1 téhož nařízení, pročež s ohledem na ve všeobecných obchodních podmínkách zakotvenou povinnost smluvních stran hlásit druhé straně změny údajů uvedených ve smlouvě bylo na žalovaném, aby případnou změnu adresy žalobci sdělil. V případě, že tak neučiní, je na místě aplikovat závěry uvedené v rozhodnutí Soudního dvory EU ve věci C -327/10 – právnická osoba, vs jméno jméno příjmení, podle kterého je to poslední známé bydliště žalovaného určující příslušnost soudu k projednání věci. Soudem, v jehož obvodu se takové bydliště nachází, je Městský soud v Brně, neboť poslední známou adresou je adresa ulice v obec uvedená žalovaným v dané smlouvě. Žádné další sdělení z jeho strany obsaženo ve spisu není. S přihlédnutím k uvedené okolnosti ostatně byl žalovanému ustanoven i procesní opatrovník v dané věci a nedošlo rovnou k zastavení řízení, jež by se jinak nabízelo při nesplnění podmínek čl. 7 odst. 1 nařízení Rady č. 1215/2012.

7. Dalšími námitkami opatrovníka, jež bylo třeba primárně vyřešit, byly ty týkající se chybějícího podpisu žalovaného na smlouvě a toho, že smlouva nebyla uzavřena v písemné podobě. Zde soud dospěl k závěru, že v dané věci bylo využito možnosti uzavřít smlouvu v elektronické podobě cestou internetového bankovnictví, jak to měl žalobce zakotveno ve všeobecných obchodních podmínkách, a to cestou služby SERVIS 24. Za takové situace i všeobecné obchodní podmínky uvádějí, že podpis je nahrazován příslušnými identifikačními kódy, ať již sms, nebo jinou formou autentizace klienta. V projednávané věci bylo učiněno zadost ustanovení § 562 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OZ”), neboť žalobce předložil jednak smluvní dokumentaci, jednak i elektronické zachycení požadavku žalovaného na parametry úvěru, s nimiž vyslovil souhlas zadáním příslušného kódu pro přijetí návrhu. Smlouva tak měla potřebné náležitosti.

8. Smlouva samotná jinak byla soudem posuzována s přihlédnutím k § 2395 OZ, podle něhož se úvěrující zavazuje na požádání úvěrovaného poskytnout mu peněžní prostředky a oproti tomu stojí závazek úvěrovaného mu tyto prostředky vrátit s úrokem. S přihlédnutím k vymezení práv a povinností obou účastníků v předložených dokladech dospěl soud k závěru, že o takový vztah se jedná i v projednávané věci, když měla vzniknout smlouva o úvěru. Žalobce žalovanému poskytl úvěr ve výši 130 000 Kč, který mu tento měl vrátit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 533 Kč/měsíc, k tomu připočítáno i pojištění. Protože žalovaný na svůj dluh přestal hradit pravidelné splátky (jejich delší dobu trvající platba je ostatně průkazem toho, že to byl skutečně žalovaný, kdo smlouvu uzavřel), žalobce zbytek jeho dluhu ke dni 28. 7. 2018 sesplatnil. Jelikož v dané věci je žalovaný spotřebitelem, je však třeba na jeho postavení aplikovat rovněž zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni podpisu smlouvy (dále též jen„ zákon“), a to s ohledem na skutečnost, že smluvní vztah účastníků nespadá pod výjimky stanovené v ustanovení § 2 zákona. Z ustanovení § 9 odst. 1 zákona plyne, že úvěrující je povinen s odbornou péčí učinit takové kroky, aby dostatečně prověřil schopnost úvěrovaného mu poskytnuté prostředky vrátit. K tomu je nepochybně nezbytné zkoumat příjmovou složku – existenci pracovněprávního vztahu, délku jeho trvání a výši mzdy, stejně jako složku výdajovou – náklady na bydlení, dopravu, existující závazky či snad dokonce exekuce či insolvenci. V daném případě (příjmová) výdělková strana byla zkoumána pouze na základě informací poskytnutých samotným žalovaným - svobodný, žije v pronajatém bytě, pracuje jako administrativní pracovník s čistým příjmem ve výši 40 000 Kč/měsíc. V zásadě lze mít za to, že příjmová strana žalovaného byla prokazována pouze tvrzeními o příjmu ze právnická osoba s. r. o., když však tato korespondovala s tvrzeními samotného žalobce dle údajů v interním systému, resp. ve výňatcích z výpisu běžného účtu poskytnutých soudu.

9. Z žádného dokladu předloženého žalobcem se však nepodává, že by jakýmkoliv způsobem ze strany žalobce byla ověřena výdělková strana - existenci pracovněprávního vztahu by naznačoval původ příjmu. I kdyby soud vzal za v podstatě notorietu, že bankovní instituce prověřuje klienty v databázích SOLUS, BRKI a NRKI či insolvenčním rejstříku, z ničeho nevyplývá, že se žalobce po žalovaném domáhal požadování informací i o výdajích, nepočítaje v to další produkty u daného žalobce. Sám se pouze spokojil se svým interním postupem výpočtu potenciálních nákladů na živobytí včetně bydlení a zcela rezignoval na podrobnější zkoumání. Takový přístup však soud nepovažuje za dostatečné prověření úvěryschopnosti, zejména za situace, kdy v řadě případů lze dokládat běžným výpisem z účtu i výdaje na bydlení, jež se z výpisů podávají, nebo doklady týkající se nájemních vztahů. Výdajová stránka žalovaného tak ze strany žalobce zkoumána v podstatě nebyla. K žádnému ověření zjištěných výdajů tedy ani dojít nemohlo. Soud si je vědom toho, že nelze po žalobci požadovat nekonečnou lustraci a požadovat předložení všech dokladů o výdajích úvěrovaného, na druhou stranu nelze vycházet pouze z neověřovaných informací klienta a spolehnout se pouze na ně. O tom ostatně nehovoří ani judikatury zmiňovaná žalobcem na podporu dostatečnosti jím zvoleného přístupu.

10. Za této důkazní situace pak je na místě dle názoru soudu aplikovat poslední větu § 9 odst. 1 zákona, dle kterého„ věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná“. Dle shora uvedené právní úpravy je sankcí nedostatečného prověření úvěruschopnosti žalovaného neplatnost smlouvy jako celku (též rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, publikovaný v systému ASPI pod č. JUD424006CZ). Přicházela tak v úvahu pouze otázka potenciálního bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 OZ, na jehož vrácení by měl jinak samozřejmě žalobce právo, když je zřejmé, že součet plateb žalovaného nepřevýšil původně poskytnutou výši„ úvěru“. Toto obohacení by ovšem muselo být nejprve splatné po realizované výzvě k jeho vrácení podle § 1958 odst. 2 OZ.

11. V projednávané věci byly prokázány pouze výzvy a doklady o jejich odeslání, nikoli však jakýkoli doklad o jejich doručení. Nepostačoval ani žalobcem předložený podací arch. Ten sám o sobě nemůže mít hmotněprávní účinky spočívající ve stanovení data splatnosti konkrétního dluhu. Nutný byl dle přesvědčení soudu doklad o doručení. Žalobce disponoval pouze interním záznamem, že zásilka byla nedoručitelná. To je však dle názoru soudu málo, zejména v situaci, kdy k takovému závěru může žalobce dospět pouze poté, co se mu taková zásilka vrátí, pročež by neměl být problém ji soudu předložit k důkazu. Žalobce tak neučinil, nejspíše s přihlédnutím k jím zastávané interpretaci příslušného ustanovení všeobecných obchodních podmínek stran považování odeslané zásilky za doručené. Jeho argumentace by však byla na místě pouze tehdy, kdy by se jednalo o došlou zásilku, jak ostatně uvedené ustanovení podmínek zní. Nejedná se pouze o zásilku odeslanou. Uplatnění uvedené argumentace je tak možné pouze tehdy, kdy je zřejmé, že zásilka došla, neví se pouze kdy, což je ostatně opakování dikce § 573 OZ. Nemůže však mít širší dopady, než k nimž je možné dojít především jazykovým výkladem uvedeného ustanovení. O došlou zásilku se v daném případě nejednalo průkazným způsobem – interní záznam soud nepovažuje za dostatečný důkaz o dojití (byť neúspěšném), kdy je pouze nejasné, kdy se tak stalo.

12. Lze souhlasit se žalobcem, že za doručení výzvy k úhradě by bylo možné považovat i doručení předžalobní výzvy, nicméně i ta by musela být doručena, což rovněž dokládáno nebylo. Nebylo možné za dostatečný úkon považovat ani doručování žaloby procesnímu opatrovníkovi, u něhož tento důsledek je vyloučen již ustálenou judikaturou. Soud pak zcela pomíjí zcela ojedinělou a spíše excesivní argumentaci Krajského soudu v Brně v usnesení z 16. 6. 2021, č. j. 28 Co 231/2020-119, vyžadující pro takové případy ustanovení hmotněprávního opatrovníka, doručení žaloby, aby byl dluh splatný, a následně standardní postup. Takový přístup je zcela v rozporu se zásadou dispoziční a překračuje roli soudu, jak je vymezena procesními normami.

13. Za doručenou nebylo možné považovat žalobu ani v případě, kdy se soud pokoušel tak učinit na adresu, jež byla zjištěna ve Francii. Z pokusu o doručení se podává, že zásilku převzala třetí osoba, když jinak na zjištěné adrese bylo nalezeno označení žalovaného. Bylo tak na místě zvážit, zda není možná aplikace závěrů rozsudku Nejvyššího soudu z 24. 10. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1415/2018 (dostupný v systému ASPI pod č. JUD389473CZ), a považovat zásilku za doručenou, dostane-li se do sféry adresáta a ten tak má možnost se s ní seznámit. V projednávané věci byla zásilka předána třetí osobě, která vyjádřila ochotu ji převzít. To je však dle názoru soudu málo na to, aby bylo možné dospět k závěru, že se tak zásilka dostala do sféry dispozice samotného adresáta, který měl možnost se se zásilkou seznámit, byť by pak bylo pouze na něm, proč tak třeba neučinil.

14. Žalobce tak neunesl důkazní břemeno o tom, že byl dluh řádně sesplatněn, resp. že žalovaný byl vůbec k zaplacení jakékoli částky účinně vyzván. Tyto skutečnosti nicméně nebrání žalobci, aby se o sesplatnění dluhu pokusil znovu s větším úspěchem.

15. Soud tak s ohledem na uvedené skutečnosti žalobu zamítl.

16. Výrok o náhradě nákladů řízení je pak odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 OSŘ, kdy úspěšný účastník má právo na náhradu nákladů řízení vůči tomu, kdo neuspěl. Žalovaný byl ve věci úspěšný, protože žaloba byla v plném rozsahu zamítnuta, nicméně pro jeho pasivitu v řízení mu žádné náklady nevznikly, a proto mu soud právo náhradu nákladů řízení nepřiznal.

17. Výrok pod bodem III. je pak dán ustanovením § 148 odst. 1 OSŘ, když s přibráním opatrovníka do řízení vznikly náklady České republice, která tak má podle výsledku právo na jejich náhradu. V důsledku neúspěchu žalobce je na něm, aby uhradil České republice – Městskému soudu v Brně náklady řízení v souvislosti s přibráním opatrovníka žalovaného. I zde platí lhůta k plnění podle § 160 odst. 1 OSŘ Náklady opatrovníka tvoří odměna za zastoupení v celkové výši 22 800 Kč za pět úkonů právní služby, ve výši 4 560 Kč/úkon podle § 7 bod 5 ve spojení s § 12a odst. 1 a 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ advokátní tarif“), dále paušální náhrada výdajů za každý z úkonů právní služby podle § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu, jimiž jsou převzetí a příprava zastoupení, 2x vyjádření ve věci samé, a účast na jednání dne 26. 5. 2021 a dne 14. 7. 2021 dle § 11 odst. 1 písm. b), d) a g) advokátního tarifu v celkové výši 1 500 Kč Celkem přiznal ustanovenému opatrovníkovi odměnu a náhradu hotových výdajů za řízení před soudem prvního stupně ve výši 24 300 Kč, což je částka, kterou musí žalobce uhradit České republice – Městskému soudu v Brně. Proti tomuto rozsudku je přípustné odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Městského soudu v Brně. Nesplní-li povinný dobrovolně tímto rozsudkem uloženou povinnost, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.