115 C 121/2022

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. Hanou Slanou ve věci žalobce: právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa , obec a číslo proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 19 625,08 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 19 625,08 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 8 100,68 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a úroku 56 % ročně z částky 8 100,68 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou doručenou soudu dne 22. 6. 2022 se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky ve výši 19 625,08 Kč spolu s příslušenstvím. Uvedl, že mezi právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba] (dále je„ právní předchůdce“) a žalovaným byla dne 16. 11. 2019 uzavřena smlouva [číslo] s produktovým názvem D S0 HC měsíční 10/2019, na jejímž základě právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému částku 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit tuto částku spolu s poplatkem ve výši 14 893 Kč, který se skládal z úroku po dobu trvání smlouvy ve výši 56 % ročně, dále z částky na zpracování, doručení a flexibilní splácení a z částky za administrativní činnost a komfortní splácení, a to v 18 měsíčních splátkách po 1 661 Kč. Žalovaný neplnil řádně a včas smlouvou sjednané povinnosti, na svůj dluh uhradil 16 688 Kč (dne 11. 12. 2019 částku 1 670 Kč, dne 19. 1. 2020 částku 850 Kč, dne 21. 2. 2020 částku 2 500 Kč, dne 10. 3. 2020 částku 1 660 Kč, dne 9. 4. 2020 částku 1 700 Kč, dne 9. 6. 2020 částku 1 700 Kč, dne 10. 7. 2020 částku 1 700 Kč, dne 28. 7. 2020 částku 1 508 Kč, dne 10. 8. 2020 částku 1 700 Kč a dne 9. 11. 2020 částku 1 700 Kč). Část úhrady ve výši 6 899,32 Kč byla žalobcem započtena na dlužnou jistinu a část úhrady ve výši 9 788,68 Kč na dlužný poplatek. Pro případ prodlení s úhradou pravidelných splátek byla mezi účastníky sjednána povinnost žalovaného uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. S účinností ke dni 1. 2. 2022 právní předchůdce žalobce postoupil pohledávku za žalovaným na žalobce. Podanou žalobou se žalobce domáhá zaplacení dlužné jistiny ve výši 8 100,68 Kč, poplatků ve výši 5 104,32 Kč, sankčních poplatků ve výši 1 500 Kč a smluvní pokuty ve výši 4 920,08 Kč. Podáním ze dne 24. 8. 2022 žalobce doplnil žalobní návrh. Uvedl, že právní předchůdce žalobce s odbornou péčí zjišťoval, ověřoval a hodnotil úvěruschopnost žalovaného, vycházel z informací poskytnutých žalovaným, z dostupných systémů (CEE, BRKI, NRKI) a také z ekonomického modelu, jež je podložen statistickými daty. Právní předchůdce žalobce neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalovaného.

2. Žalovaný se k žalobě, která mu byla doručena, nevyjádřil.

3. Soud provedl následující dokazování, z něhož zjistil tento skutkový stav:

4. Ze smlouvy [číslo] soud zjistil, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným byla dne 16. 11. 2019 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě žalobce poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté finanční prostředky spolu s úrokem ve výši 7 500 Kč s úrokovou sazbou 56 % ročně a poplatkem za zpracování ve výši 7 393 Kč, tj. částku v celkové výši 29 893 Kč v 18 měsíčních splátkách ve výši 1 661 Kč (poslední splátka ve výši 1 656 Kč). Žalovaný se dále zavázal hradit poplatky za zahájení a vymáhání dluhu, poplatky za upomínky a pro případ prodlení s úhradou dluhu také smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky.

5. Ze zákaznické karty žalovaného ze dne 16. 11. 2019 soud zjistil, že ke dni žádosti o poskytnutí úvěru byl žalovaný rozvedený a neměl vyživovací povinnost vůči žádným osobám. Žalovaný byl invalidním důchodcem, důchod žalovaného činil 11 055 Kč. Účelem úvěru byly opravy a rekonstrukce. Odhadované měsíční výdaje činily 3 700 Kč. Totožnost žalovaného byla ověřena předložením občanského průkazu, příjmy žalovaného byly ověřeny předložením výměru důchodu a výpisy z bankovního účtu.

6. Z výpisu z Centrální evidence exekucí ze dne 24. 8. 2022 soud zjistil, že proti žalovanému nebyla ke dni 22.8.2022 zahájena žádná exekuční řízení.

7. Z výzvy ze dne 10. 2. 2022 soud zjistil, že žalobce vyzval žalovaného k okamžitému splacení dluhu. Z potvrzení podání soud zjistil, že výzva byla žalovanému odeslána dne 11. 2. 2022.

8. Z předžalobní výzvy ze dne 20. 5. 2022 soud zjistil, že žalobce upomenul žalovaného na výši dluhu a vyzval jej k jeho zaplacení nejpozději ve lhůtě 7 dnů od datace výzvy. Z potvrzení podání soud zjistil, že předžalobní výzva byla žalovanému odeslána dne 24. 5. 2022.

9. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022 soud zjistil, že s účinností ke dni 1. 2. 2022 právní předchůdce žalobce postoupil pohledávku za žalovaným na žalobce. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 1. 2. 2022, který byl dle potvrzení podání odeslán dne 4. 3. 2022.

10. Z výpočtu smluvní pokuty soud zjistil, že k 1. 2. 2022 činila smluvní pokuta 5 046 Kč.

11. Z výslechu svědkyně [jméno] [příjmení] soud zjistil, že jako obchodní zástupkyně společnosti [právnická osoba] jednala s žalovaným před uzavřením smlouvy, zjišťovala od něj údaje, které zapisovala do zákaznické karty. Po předání informací o žalovaném právnímu předchůdci žalobce, uzavřela na základě pokynu právního předchůdce žalobce s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru. Ke zkoumání poměrů, příjmů a výdajů u žalovaného nevypověděla svědkyně ničeho. S ohledem na množství klientů si na žalovaného nepamatovala.

12. Z e-mailu ze dne 3.8.2023 soud nezjistil žádné skutečnosti rozhodné pro posouzení nároku žalobce.

13. Navrhoval-li žalobce doplnit dokazování výpisem z katastru nemovitostí a dotazem na MSSZ a výpisem z evidence vozidel soud navrhované důkazy neprovedl. Provedení důkazů výpisem z katastru nemovitostí a výpisem z evidence vozidel vyhodnotil soud jako nadbytečné, neboť směřovaly k prokázání skutečností nerozhodných pro posouzení otázky, zda právní předchůdce žalobce se před uzavřením smlouvy s žalobcem dostatečně zabýval schopností žalovaného úvěr splácet. Rovněž důkaz dotazem na MSSZ k pobírání příspěvku na bydlení vypovídá o tom, že v době sjednání úvěrové smlouvy se tímto příjmem právní předchůdce žalobce nezabýval, což svědčí o nedostatečném zkoumání schopnosti žalovaného úvěr splácet a nelze tento nedostatek zhojit dodatečným dotazem.

14. Soud zhodnotil provedené důkazy (jednotlivě i všechny důkazy ve vzájemné souvislosti) z hlediska zákonnosti, závažnosti a pravdivosti a má za to, že tyto důkazy jsou spolehlivým podkladem pro rozhodnutí ve věci, tedy, že nic nebrání tomu, aby z nich soud při rozhodování o věci vycházel.

15. Z jednotlivých listinných důkazů vzal soud za prokázaný tento skutkový děj.

16. Mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným byla dne 28. 6. 2020 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému částku 9 000 Kč za poplatek v souhrnné výši 9 735 Kč. Žalovaný uhradil na dluh částku ve výši 4 716 Kč. S účinností ke dni 1. 2. 2022 právní předchůdce žalobce postoupil pohledávku za žalovaným na žalobce. Žalobce vyzval žalovaného k úhradě dluhu upomínkou ze dne 10. 5. 2022.

17. Soud v projednávané věci aplikoval zákon č. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ občanský zákoník“) a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“).

18. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

19. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

20. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem 21. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

22. Podle § 547 občanského zákoníku musí právní jednání obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

23. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

24. Po podřazení skutkového stavu pod výše uvedená zákonná ustanovení pak dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

25. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Právní předchůdce žalobce v rámci své podnikatelské činnosti poskytoval spotřebitelům úvěry, podle zákona o spotřebitelském úvěru je povinností věřitele posoudit při sjednávání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Z posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak musí být zřejmé, že spotřebitel bude schopen splácet úvěr, v opačném případě je třeba takovou smlouvu považovat za neplatnou.

26. Neplatnost smlouvy ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jakožto důsledek porušení zákonem stanovené povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je nutno vykládat jako neplatnost absolutní. Soud poté k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, přilíží i bez návrhu (srov. rozhodnutí ESD č. C - 679/18 a též ÚS ČR, sp.zn. III ÚS 4129/18). Soud se proto z úřední činnosti nejdříve zabýval platností předmětné smlouvy o úvěru.

27. V posuzované věci žalovaný sdělil právnímu předchůdci žalobce informace o svých pravidelných měsíčních příjmech a výdajích, avšak ze zákaznické karty a listin předložených žalobcem nevyplývá, že by informace poskytnuté žalovaným byly ze strany právního předchůdce žalobce dostatečně zjišťovány, ověřovány a následně hodnoceny. Právní předchůdce žalobce zkoumal a ověřoval pouze příjem žalovaného. Výše tvrzeného příjmu byla ověřena předložením výměry invalidního důchodu a výpisy z bankovního účtu. Právní předchůdce žalobce však žádným způsobem nezkoumal výdaje žalovaného a spokojil se pouze prohlášením žalovaného stran jeho výdajů, nijak údaje, které uvedl, neověřoval. Schopnost splácet úvěr přitom není určena pouze výší příjmů, ale také výší reálných výdajů. Výdaje žalovaného byly stanoveny pouze odhadem na částku 3 700 Kč měsíčně, aniž by bylo zřejmé, za jakým účelem jsou vynakládány (náklady na bydlení, osobní potřeby žalovaného, potřeby domácnosti, úhrada jiných dluhů, výdaje související se zdravotním stavem apod.). Výše výdajů se pak vzhledem k dnešním poměrům jeví jako podezřele nízká. Jistě bylo v možnostech právního předchůdce žalobce ověřit si výši reálných výdajů žalovaného. Právní předchůdce žalobce při zjišťování výdajů žalovaného rovněž nepostupoval s odbornou péči, když při zjišťování výdajů žalovaného vycházel z ekonomického modelu, jež měl podklad ve statistických datech, neboť povinnost ověřovat s řádnou péčí výdajovou stránku žalovaného nelze nahrazovat obecným statistickým modelem, který není schopen určit skutečné měsíční výdaje dané osoby (žalovaného).

28. Uvedl-li žalobce, že v rámci zkoumání úvěruschopnosti žalovaného byly právním předchůdcem činěny dotazy do rozličných systémů, pak je třeba konstatovat, že žalobce předložil toliko výstup z Centrální evidence exekucí, který nadto nebyl proveden ke dni poskytnutí úvěru, tj. dne 16. 11. 2019, ale po podání žaloby dne 24. 8. 2022. Argument žalobce, že žalovanému bylo poskytnuto pouhých 15 000 Kč, kdy lze očekávat i nižší zkoumání úvěruschopnosti, nezbavuje poskytovatele úvěru zákonné povinnosti řádné zkoumat úvěruschopnost žalovaného. Výši poskytovaného úvěru je nutno zohledňovat ve vztahu k životní úrovni dlužníka a jeho finančním možnostem. Příjem žalovaného v době žádosti o úvěr byl nízký (11 055 Kč). S přihlédnutím k tomu, že žalovaný byl invalidním důchodcem a poskytnutý úvěr převyšoval měsíční příjem žalovaného, měl naopak právní předchůdce přistupovat ke zkoumání úvěruschopnosti velice pečlivě a ostražitě, neboť zde právě hrozilo vysoké riziko následné nemožnosti úvěr splácet.

29. Právní předchůdce žalobce tedy postupoval formálně a do formuláře hodnocení klienta uvedl údaje sdělené žalovaným bez toho, aniž by dostatečně ověřil jeho výdaje, ačkoliv poskytnuté údaje samy o sobě vyvolávaly pochybnosti o jejich věrohodnosti. Pouhé doplnění čísel do formuláře k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě, čeho a jak byly tyto údaje získány, proto nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, kdy poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje aktivně prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit, obzvláště pak v případě, že takto poskytnuté údaje vyvolávají pochybnosti o jejich pravdivosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č.j. 1 As 30/2015-39, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018). K odkazu žalobce na rozhodnutí Ústavního soudu ve smyslu požadavku právní jistoty při rozhodování ve skutkově i právně shodných věcech a na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 39 Co 63/2023, pak soud uvádí, že usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 1543/21 se týká pouze způsobu prověřování uvedeného a doloženého příjmu spotřebitele, v projednávané věci však nebyly vůbec zjišťovány, tudíž ani ověřovány skutečné výdaje spotřebitele zcela nezbytné pro posouzení jeho úvěruschopnosti. Rozsudek Městského soudu v Praze sp.zn 39 Co 63/2023 se pak týká situace, kdy žadatel o úvěr měl dostatečně vysoký příjem, tudíž soud dospěl k závěru, že nebylo třeba ověřovat jeho výdaje, toto však v projednávané věci neplatí, neboť podle údajů v zákaznické kartě byl naopak příjem žalovaného poměrně nízký a to 11.055 Kč.

30. Soud proto uzavřel, že smlouva o úvěru byla od počátku absolutně neplatná. V obecné rovině je při plnění z neplatné smlouvy nutné vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem. Ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy současně stanoví povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud nesplacenou jistinu v době přiměřené možnostem spotřebitele. Účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Současně je pak vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru projevem ochrany spotřebitele v tom smyslu, že poskytnutou jistinu není dlužník povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem. Splatnost nevrácené jistiny ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nastává v době přiměřené možnostem spotřebitele, určení počátku prodlení spotřebitele s vrácením nesplacené jistiny proto není možné odvíjet od výzvy věřitele k plnění, jako je tomu v případě obecné úpravy bezdůvodného obohacení dle občanského zákoníku. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli tak nemůže vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Novou dobu splatnosti nevrácené jistiny je v takovém případě nutné určit dle dohody účastníků, v opačném případě ji založí soud svým rozhodnutím. Do této doby však není spotřebitel v prodlení s vrácením poskytnuté jistiny a věřitel není oprávněn žádat nejen veškeré smluvní úroky, poplatky či smluvní pokuty sjednané dle absolutně neplatné smlouvy, ale není ani oprávněn žádat úrok z prodlení, neboť splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021).

31. Ve světle uvedeného by proto žalobci, na kterého byla pohledávka za žalovaným řádně postoupena, vzniklo právo na vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny. Právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši 15 000 Kč, žalovaný na svůj dluh uhradil 16 688 Kč, soud proto výrokem I. žalobu v celém rozsahu, neboť jistina poskytnutá právním předchůdcem žalobce byla ze strany žalovaného zcela uhrazena.

32. O nákladech řízení (výrok II.) soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť z procesního hlediska úspěšnému žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly, resp. z obsahu spisu nevyplývají.

33. Výrok III. tohoto rozsudku je odůvodněn § 4 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Podáním návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu žalobci vznikla poplatková povinnost ve výši 800 Kč. Elektronický platební rozkaz však nebyl vydán. Z přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., konkrétně z položky 2 vyplývá, že pokud soud platební rozkaz nevydá a pokračuje v řízení, doměří navrhovateli poplatek do výše položky 1. Dle položky 1 bod 1 písm. a) činí poplatková povinnost žalobce částku 1 000 Kč. Na základě výše uvedeného uložil soud žalobci výrokem IV. tohoto rozsudku, aby uhradil na účet soudu doplatek soudního poplatku za řízení ve výši 200 Kč