115 C 229/2022

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. Hanou Slanou ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobkyně sídlem ulice a číslo , PSČ obec zastoupená advokátkou JUDr. jméno příjmení příjmení , Ph.D. sídlem adresa , obec a číslo proti žalované: ; celé jméno žalované , narozená dne datum bytem adresa žalované o zaplacení 25 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 25 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 25 000 Kč od 1. 3. 2019 do zaplacení a úroku ve výši 15 % ročně z částky 25 000 Kč od 30. 1. 2018 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 2 702 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Městského soudu v Brně doplatek soudního poplatku ve výši 250 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobou podanou na soud dne 24. 10. 2022, doplněnou podáním ze dne 18. 1. 2023, se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 25 000 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba]) uzavřel s žalovanou smlouvu o úvěru, na jejímž základě byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnuté finanční prostředky spolu úrokem ve výši 15 % ročně a sjednaným příslušenstvím ve 13 pravidelných měsíčních splátkách nejpozději do 28. 2. 2019. Ze strany žalované nebylo plněno řádně, žalovaná neplatila sjednané měsíční splátky a vůči právnímu předchůdci žalobkyně jí vznikl dluh, který je předmětem této žaloby. S účinností ke dni 6. 9. 2018 byla část závodu společnosti [právnická osoba] převedena na společnost [právnická osoba], která následně dne 11. 12. 2019 postoupila pohledávku za žalovanou na společnosti [právnická osoba] Smlouvou o postoupení pohledávek ze 9. 6. 2021 společnost [právnická osoba] postoupila pohledávku za žalovanou na žalobkyni.

2. Žalovaná se k žalobě, která jí byla doručena, nevyjádřila.

3. Soud v této věci rozhodoval pouze na základě listinných důkazů, neboť to typová povaha věci umožňuje (skutková zjištění o právně významných skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, lze činit jen na základě listin) a bez jednání ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (účastníci s tímto postupem soudu za použití ustanovení § 101 odst. 4 občanského soudního řádu souhlasili).

4. Dne 29. 1. 2018 byla mezi společností [právnická osoba] a žalovanou uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě které byl žalované poskytnut bezúčelový úvěr ve výši 25 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutou částku spolu s celkovými náklady úvěru ve výši 18 250 Kč a úrokem ve výši 28 % ročně ve 13 pravidelných měsíčních splátkách po 3 250 Kč splatných vždy k 29. dni daného kalendářního měsíce. Žalovaná na svůj dluh neuhradila ničeho.

5. Před uzavřením smlouvy o úvěru žalovaná uvedla, že je svobodná, žije v nájmu spolu s dalšími 2 výdělečně činnými osobami a nemá vyživovací povinnost vůči žádným osobám. Čistý měsíční příjem žalované činil 18 741 Kč, měsíční výdaje žalované byly tvořeny nájemným ve výši 5 000 Kč, náklady na stravování ve výši 3 500 Kč a ostatními výdaji ve výši 1 000 Kč. K ověření příjmů byla předložena pracovní smlouva a výplatní pásky za říjen, listopad a prosinec 2017; z těchto se podává, že žalovaná v období nejméně 3 měsíců před uzavření smlouvy o úvěru dosahoval příjmu 18 741 Kč. Výdaje žalované byly ověřeny předložením nájemní smlouvy a příkazem k úhradě; z těchto se podává, že nájemní smlouva byla uzavřena pouze s žalovanou, přičemž v bytě měl s žalovanou žít pouze nezletilý syn, nar. r. 2010. Nájemné činilo 14 900 Kč a bylo žalovanou hrazeno příkazy k úhradě na účet pronajímatele. 6. [právnická osoba] s účinností ke dni 6. 9. 2018 převedla část závodu na společnost [právnická osoba] Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2019 soud zjistil, že společnost [právnická osoba] postoupila svoji pohledávku za žalovanou na společnost [právnická osoba] [právnická osoba] postoupila svoji pohledávku za žalovanou na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 9. 6. 2021. Předžalobní upomínkou ze dne 17. 10. 2022 byla žalovaná upozorněna na existenci svého dluhu a byla vyzvána k jeho úhradě.

7. Žalovaná žalobkyni výše specifikovanou dlužnou částku neuhradila, resp. nijak v řízení neprokázala (povinnost důkazní byla v tomto případě na její straně), že by tuto svoji smluvní povinnost splnila. Žalovaná netvrdila ani nedoložila jiné skutečnosti, na jejichž podkladě by bylo možno učinit závěr, že nárok uplatněný vůči ní žalobkyní, je z hlediska hmotně právního nedůvodný.

8. Soud v projednávané věci aplikoval zákon č. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ občanský zákoník“) a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“).

9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem 12. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

13. Podle § 547 občanského zákoníku musí právní jednání obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

14. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Po podřazení skutkového stavu pod výše uvedená zákonná ustanovení pak dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části.

16. Soud se z úřední činnosti nejdříve zabýval platností předmětné smlouvy. Smluvní ujednání mezi společností [právnická osoba] a žalovanou, bylo svým charakterem spotřebitelskou smlouvou, neboť právní předchůdce žalobkyně v rámci své podnikatelské činnosti poskytoval spotřebitelům úvěry. Podle zákona o spotřebitelském úvěru je povinností věřitele posoudit při sjednávání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Z posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak musí být zřejmé, že spotřebitel bude schopen splácet úvěr, v opačném případě je třeba takovou smlouvu považovat za neplatnou.

17. V posuzované věci žalovaná sice předložila právnímu předchůdci žalobkyně přehled o svých pravidelných měsíčních příjmech a výdajích, avšak z předložených listin je zřejmé, že předchůdce žalobkyně hodnotil poskytnuté informace zcela formálně a nedostatečně. Předchůdce žalobkyně za účelem ověření úvěruschopnosti žalované vyžádal dostatečné informace (pracovní smlouva, výplatní pásky, nájemní smlouva, příkazy k úhradě), údaje plynoucí z předložených listin však nekorespondují s údaji poskytnutými žalovanou; jejich řádným hodnocením předchůdce žalobkyně nemohl dospět k závěru, že žalovaná bude schopna řádně hradit poskytnutý úvěr.

18. Výše tvrzeného příjmu žalované byla dostatečně ověřena předložením pracovní smlouvy a výplatních pásek za období bezprostředně předcházející uzavření smlouvy o úvěru. Naopak výdajová stránka žalované byla hodnocena zcela nesprávně. Žalovaná uvedla, že žije v domácnosti s dalšími 2 výdělečně činnými osobami, z nájemní smlouvy se však podává, že byt obývá sama pouze s nezletilým synem, nar. r. 2010, ačkoliv navíc v žádosti uvedla, že nemá žádné děti. Žalovaná taktéž uvedla, že měsíční nájem činí 5 000 Kč, z nájemní smlouvy je však zřejmé, že bylo dohodnuto nájemné ve výši 14 900 Kč, nadto i z příkazů k úhradě je zřejmé, že žalovaná hradila nájemné ve výši 15 000 Kč. Za této situace, tak příjem žalované ke dni uzavření smlouvy činil 18 741 Kč, výdaje však činily nejméně 19 400 Kč (nájem 14 900 Kč, stravování ve výši 3 500 Kč a ostatní výdaje ve výši 1 000 Kč). Výdaje žalované ke dni poskytnutí úvěru zjevně převyšovaly její příjmy a je proto zcela nemožné dospět k závěru, že žalovaná byla schopna hradit měsíční splátku úvěru ve výši 3 250 Kč.

19. Právní předchůdce žalobkyně tedy postupoval zcela formálně a do formuláře hodnocení klienta uvedla údaje sdělené žalovanou bez toho, že by tyto údaje dostatečně hodnotil. Pouhé doplnění čísel do formuláře k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, proto nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, kdy poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje aktivně prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit, obzvláště pak v případě, že takto poskytnuté údaje vyvolávají pochybnosti o jejich pravdivosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č.j. 1 As 30/2015-39, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018).

20. Právní předchůdce žalobkyně nedostál své zákonem stanovené povinnosti, když poskytl žalované úvěr v rozporu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Neplatnost smlouvy ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jakožto důsledek porušení zákonem stanovené povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je nutno vykládat jako neplatnost absolutní. Soud poté k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, přilíží i bez návrhu (srov. rozhodnutí ESD č. C - 679/18 a též ÚS ČR, sp. zn. III ÚS 4129/18).

21. Soud proto uzavřel, že smlouva o úvěru byla od počátku absolutně neplatná. V obecné rovině je při plnění z neplatné smlouvy nutné vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem. Ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy současně stanoví povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud nesplacenou jistinu v době přiměřené možnostem spotřebitele. Účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Současně je pak vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru projevem ochrany spotřebitele v tom smyslu, že poskytnutou jistinu není dlužník povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem. Splatnost nevrácené jistiny ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nastává v době přiměřené možnostem spotřebitele, určení počátku prodlení spotřebitele s vrácením nesplacené jistiny proto není možné odvíjet od výzvy věřitele k plnění, jako je tomu v případě obecné úpravy bezdůvodného obohacení dle občanského zákoníku. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli tak nemůže vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Novou dobu splatnosti nevrácené jistiny je v takovém případě nutné určit dle dohody účastníků, v opačném případě ji založí soud svým rozhodnutím. Do této doby však není spotřebitel v prodlení s vrácením poskytnuté jistiny a věřitel není oprávněn žádat nejen veškeré smluvní úroky, poplatky či smluvní pokuty sjednané dle absolutně neplatné smlouvy, ale není ani oprávněn žádat úrok z prodlení, neboť splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021).

22. Ve světle uvedeného proto žalobkyni, na kterou byla pohledávka za žalovanou řádně postoupena, vzniklo právo na vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny ve výši 25 000 Kč. V části nároku na zaplacení úroku ve výši 15 % ročně z částky 25 000 Kč od 30. 1. 2018 do zaplacení soud návrh žalobkyně zamítl, neboť ujednání o smluvním úroku vychází z absolutně neplatné smlouvy o úvěru. Ohledně úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 25 000 Kč od 1. 3. 2019 do zaplacení soud nárok žalobkyně taktéž zamítl, neboť žalovaná se dosud nedostala do prodlení. Mezi účastníky nebyla ujednána lhůta splatnosti poskytnuté a dosud nevrácené jistiny. Žalovaná je dlouhodobě nekontaktní, na výzvy nereaguje. Soudu nejsou známy majetkové a výdělkové poměry žalované, na základě kterých by bylo možné stanovit splatnost nevrácené jistiny a určit způsob jejího splácení. Ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru proto soud určil lhůtu k plnění do tří dnů od právní moci rozsudku s odkazem na § 160 odst. 1 občanského soudního řádu.

23. Z důvodu shora vyložených soud žalobě z části vyhověl (výrok I.) a ve zbytku nárok žalobkyně zamítl (výrok II.).

24. O náhradě nákladů řízení (výrok III.) rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že přiznal žalobkyni, která byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 702 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 250 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a.t.”) sestávající z částky 300 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. d) a.t., z částky 300 Kč za výzvu k plnění dle § 11 odst. 1 písm. d) a.t. a z částky 300 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a.t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a.t. a daň z přidané hodnoty 21 % v částce 252 Kč.

25. Výrok IV. tohoto rozsudku je odůvodněn § 4 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Podáním návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu žalobkyni vznikla poplatková povinnost ve výši 1 000 Kč. Elektronický platební rozkaz však nebyl vydán. Z přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., konkrétně z položky 2 vyplývá, že pokud soud platební rozkaz nevydá a pokračuje v řízení, doměří navrhovateli poplatek do výše položky 1. Dle položky 1 bod 1 činí poplatková povinnost žalobkyně částku 1 250 Kč. Na základě výše uvedeného uložil soud žalobkyni výrokem III. tohoto rozsudku, aby uhradila na účet soudu doplatek soudního poplatku za řízení ve výši 250 Kč.