116 C 265/2023

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Tamarou Göthovou jako samosoudkyní ve věci žalobkyně: a) Jméno žalobkyně , narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A :

1. Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o výživné manželky I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala stanovení vyživovací povinnosti ve výši 50 000 Kč měsíčně s účinností od 23.10.2023 do 27.3.2024, se zamítá.II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 46 464 Kč k rukám právního zástupce žalovaného ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 23.10.2023 se žalobkyně domáhala stanovení povinnosti žalovanému přispívat na její výživu ode dne podání žaloby do právní moci rozsudku o rozvodu manželství ve výši 50 000 Kč měsíčně, z důvodu rozdílné životní úrovně manželů. Čistý příjem žalobkyně jako OSVČ činil necelých 35 tis. Kč, zatímco čistý příjem žalovaného činil částku 180 tis. Kč. Z manželství se narodily dvě dnes již zletilé dcery, obě studující, žalobkyně má ještě vyživovací povinnost k další zletilé dceři z předchozího manželství. Žalobkyně vytvářela během společného soužití manželovi veškerý komfort, který vedl k jeho pracovnímu rozvoji završenému úspěšnou kariérou.

2. Žalovaný s žalobou nesouhlasil. Žalobu pokládá za nátlak v souvislosti s vypořádáním společného jmění manželů. Již v žalobě o rozvod manželství manželka uvedla, že opustila společnou domácnost a žije s novým partnerem. Jelikož se však řízení o rozvod nevyvíjelo podle jejich představ, zejména s ohledem na vypořádání majetku, podala po prvním jednání tuto žalobu. Žalobkyně je zaměstnankyní své vlastní firmy, svůj formální příjem tak může ovlivnit. Vždy byla velice schopná podnikatelka a dokázala vydělat dostatek financí. Žalovaný hradí z vlastních prostředků provoz domu ve spoluvlastnictví a výživné společných dcer a přispívá i na výživu třetí dcery žalobkyně.

3. Žalobkyně požadovala výživné za dobu od podání žaloby tedy 23.10.2023. Soud nemohl přehlédnout, jak se vyvíjela situace v řízení o rozvod manželství vedené pod sp. zn. , spisová značka, a v řízení o výživné manželky. Z žaloby o rozvod manželství sama žalobkyně uvedla, že manželství účastníků bylo dlouhodobě nefunkční, každý z manželů již měl mít jiného partnera. Manželka se odstěhovala ze společné domácnosti, a to již v roce 2021, jelikož manželství bylo pouze formálním svazkem. Manželé žili odděleně, jejich děti dosáhly zletilosti a manželé uzavřeli i dohodu o smluveném režimu oddělených jmění a vypořádání majetku v SJM ve formě notářského zápisu. V protokole z jednání o rozvod manželství, které se konalo dne 5.10.2023, bylo opětovně deklarováno, že oba manželé mají již jiné vztahy. Nicméně u tohoto jednání manžel, s největší pravděpodobností kvůli vypořádání majetku uvedl, že hodlá ještě manželství obnovit. Na toto prohlášení následovala okamžitá reakce v podobě předžalobní výzvy ze dne 10.10.2023 a dne 23.10.2023 podání žaloby o výživné manželky. Manželství účastníků bylo nakonec rozvedeno bez obnovení společného soužití a právní moci nabylo dne 27.3.2024. V rozsudku o rozvod manželství č.j. , spisová značka, ze dne 30.1.2024 se k důvodům rozpadu manželství uvádí, že za příčinu oba manželé označili jak se postupem let, s odrůstáním jejich dcer, čím dál více projevovaly jejich odlišné povahy a zájmy a začali se odcizovat. Manželství se stalo pouze formálním svazkem a zároveň uzavřeli dohodu o vypořádání společného jmění ve formě notářského zápisu. Manželka se ze společné domácnosti odstěhovala již v září 2021 a manželství obnovit nehodlali. Z výpovědi manželky v tomto řízení soud zjistil, že v lednu 2022 navázala intimní vztah se svým nynějším partnerem. Do té doby byli jen přátelé, on ji vypomáhal a ona u něj mohla přespávat. V té době mu zpracovávala architektonický projekt.

4. Podle ustanovení§ 697 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. (o.z.) mají manželé vzájemnou vyživovací povinnost v rozsahu, který oběma zajišťuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň. Vyživovací povinnost mezi manžely předchází vyživovací povinnosti dítěte i rodičů.vzájemně respektovat svou důstojnost, podporovat se, udržovat rodinné společenství, vytvářet zdravé rodinné prostředí a společně pečovat o děti.

6. Podle ustanovení § 2 odst. 3 o.z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

7. Jak vyplývá ze zákonné úpravy vyživovací povinnosti mezi manžely, tato je povinností vzájemnou a trvá po celou dobu trvání manželství až na jedinou výjimku, kdy by plnění vyživovací povinnosti bylo v rozporu s dobrými mravy.

8. V řízení bylo prokázáno, že manželství účastníků nebylo minimálně od roku 2021 harmonické a procházelo zásadním rozvratem. Manželka se v tomto roce odstěhovala, manželé uzavřeli dohodu o vypořádání společného majetku, žili odděleně a měli i jiné partnery.

9. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně navázala intimní vztah se svým současným partnerem v lednu 2022, do té doby byli jen přátelé. Co se týká tvrzených nevěr manžela, tak na posouzení otázky porušení manželské věrnosti osobou jinak oprávněnou k čerpání výživy od manžela, nemá vliv současné zjištění dřívějších předcházejících nevěr ze strany druhého výživou povinného manžela, neboť porušení manželské věrnosti jedním z manželů nelegitimuje druhého z manželů k obdobnému protiprávnímu jednání (viz. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5.1.2004, sp. zn. , spisová značka, ).

10. Po provedeném dokazování a právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, když na straně žalobkyně shledal jednoznačné okolnosti, které vylučují její právo na přiznání výživného manželky pro rozpor s dobrými mravy.

11. S ohledem na uvedený závěr se pak soud již nezabýval majetkovými poměry obou účastníků, jejich výdělkovými možnostmi, ani zjišťováním životní úrovně.

12. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. a přiznal úspěšnému žalovanému náhradu nákladů řízení sestávající z odměny advokáta po 9 300 Kč v souladu s ustanovením § 6, § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen AT) vypočtené z tarifní hodnoty ve výši 250 000 Kč (50 000 Kč x 5 měsíců) za celkem 4 úkony (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě ze dne 28.11.2023, účast u jednání dne 10.9.2024 a 12.11.2024). Ke každému z úkonů pak přísluší režijní paušál ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 3 AT a z odměny a náhrad 21 % DPH ve výši 8 064 Kč. Celkem je žalobkyně povinna nahradit žalovanému částku 46 464 Kč k rukám právního zástupce žalovaného.