119 C 12/2023

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Zuzanou Skripovou jako samosoudkyní ve věci žalobce:a) Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO: IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupený advokátem Mgr. Anonymizováno Anonymizováno sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému:

1. Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený dne Anonymizováno . Anonymizováno . Anonymizováno bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 21 124 Kč s příslušenstvím I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 9.000 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku.II. Žaloba, kterou se žalobce domáhá po žalovaném zaplacení částky 6.622 Kč spolu s 8,5% zákonným úrokem z prodlení z částky 15.622 Kč od 30.1.2018 do zaplacení, se zamítá.III. Žaloba, kterou se žalobce domáhá po žalovaném zaplacení částky 5.502 Kč, se zamítá.IV. Žaloba, kterou se žalobce domáhá po žalovaném zaplacení úroku 95,95% ročně z částky 11.920,40 Kč od 30.1.2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 56.678 Kč, se zamítá.V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Podanou žalobu se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 21 124 Kč z příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že žalobce uzavřel s žalovaným dne 24. 7. 2017 smlouvu o úvěru č. , hodnota, . Předmětem smlouvy bylo posunutí úvěru žalovanému ve výši 12 000 Kč. Žalovaný úvěr čerpal dne 26. 7. 2017 převodem na svůj účet. Žalovaný se zavázal spolu s poskytnutým úvěrem zaplatit žalobci úrok z úvěru sjednaný ve výši 151,7 % ročně, a to ve 48 měsíčních splátkách ve výši 984 Kč, splatných vždy k 22 dni každého kalendářního měsíce, počínaje měsícem srpnem 2017. Žalobce tvrdil, že před poskytnutím úvěru řádně a odborně posoudil schopnost žalovaného úvěr splácet, a to na základě dokladu a informací získaných od žalovaného, databázi umožňujících posouzení úvěryschopnosti čárky už i z jiných zdrojů. Do data zesplatnění. žalovaný uhradil žalobci částku ve výši 3 000 Kč. Podanou žalobu se žalobce domáhá zaplacení zbývající části jistiny ve výši 11 920,40 Kč, kapitalizovaného úroku z úvěru ve výši 2 803,60 Kč, smluvní pokuty dle bodu 6.1 smlouvy ve výši 498 Kč, náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2 smlouvy ve výši 400 Kč, dále se žalobce domáhá zaplacení smluvní pokuty dle bodu 6.5 smlouvy ve výši 5 502 Kč a běžícího úroku z úvěru z dlužné zůstatkové jistiny ve výši 11 920, 40 Kč, výše úroku 95,95 %, ročně od 30. 1. 2018 do zaplacení.Žalovaný se ve věci nevyjádřil.Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav.Z karty klienta se podává, že žalovanému byla poskytnuta částka 12 000 Kč. Žalovaný dosud uhradil částku 3 000 Kč, ještě zbývalo doplatit 87 395,26 Kč. Jako trvalé bydliště uvedl žalovaný , adresa, , kontaktní adres na Svitavském nábřeží 870/51 Kč. Žalovaný uvedl, že jeho zaměstnavatel je Česká správa sociálního zabezpečení a bylo mu předepsáno 18 splátek ve výši 984 Kč. Dle úplného výpisu ze seznamu ČNB je žalobce nebankovním poskytovatelem spotřebitelského úvěru. Dle předžalobní výzvy ze dne 18. 4. 2024, včetně poštovního podacího archu ze dne 18. 4. 2023 právní zástupce žalobce před podáním žaloby vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky. Dle výpisu z registru , Jméno zainteresované osoby 0/0, je dlužníkem z produktu revolvingový úvěr a karty, dlužná částka 8 557 Kč. Dle dokladu o vyplacení úvěru dne 26. 7. 2017 byla odeslána částku výši 12 000 Kč na účet 03052653103/0800. Dle prohlášení klienta ze dne 24. 7. 2017 byl žalovaný seznámen s parametry úvěru. Dle rámcové smlouvy o finančních službách uzavřené mezi , právnická osoba, . a žalovaným, , právnická osoba, poskytuje žalovanému finanční služby. Dle sdělení ČSSZ ze dne 13. 7. 2017 žalovaný pobírá invalidní důchod ve výši 10 760 Kč. Z tohoto je prováděna exekuční srážka ve výši 15 535 Kč měsíčně, celkem je tedy vyplácena žalovanému měsíčně částka 9.225 Kč. Dle kopie ústřižku pro příjemce ze dne 20. 7. 2017 a 20. 6. 2017 žalovaný pobíral částku 9 225 Kč za červenec 2017 a červen roku 2017. Dle kopie občanského průkazu byla zjištěna totožnost žalovaného. Z hodnocení klienta ze dne 26. 7. 2017 se podává, že žalobce zjistil, že pravidelným měsíčním příjmem žalovaného je důchod ve výši 9 225 Kč. Žalobce dále identifikoval výdaje žalovaného ve výši životního minima 3 410 Kč, náklady na bydlení, nájemné, inkaso ve výši 1 500 Kč, ostatní doprava, kurzy, záliby 400 Kč, žádná z těchto položek však není podepřena žádnými konkrétními tvrzeními, skutečnostmi a nejsou k jejímu prokázání předloženy žádné důkazy. Celkové výdaje žalovaného byly, ale zjištěny ve výši 5 310 Kč, tato částka není podepřena žádnými důkazy. Žalobce tak tímto způsobem dospěl k identifikaci rezervy na straně žalovaného ve výši 500 Kč a volným zdrojům v příjmech ve výši 3 415 Kč. V oddílu C analýze schopnosti splácet, poznámka k analýze inkaso, nedoloženo. Dle předsmluvního formuláře ze dne 24. 7. 2017 byl žalovaný seznámen s parametry úvěru. Dle výzvy k zaplacení dne 22. 1. 2018, 27. 12. 2017 (dodejka 31. 7. 2017). Žalobce žalovaného vyzýval k úhradě dlužné částky. Dle návrhu na uzavření smlouvy o úvěru ze dne 24. 7. 2017 žalobce požádal o poskytnutí úvěru v celkové výši 12 000 Kč. Celková částka, kterou měl zaplatit, byla 47 232 Kč. Z oznámení ze dne 28. 1. 2018 se podává, že žalovaný byl poučen o možnosti prohlášení celého úvěru za splatný. Dle výpisu z účtu , právnická osoba, byla ve prospěch účtu žalovaného odeslána žalobcem dne 26. 7. 2017 částka výši 12 000 Kč. Dle sdělení, právnická osoba, . ze dne na 30. 10. 2023 v rozhodném období byl majitelem účtu č. , č. účtu, žalovaný.Na základě takto zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení se dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. V řízení bylo prokázáno, že dne 24. 7. 2017 byla mezi žalobcem a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku. Na základě této smlouvy poskytl žalobce žalovanému dne 26. 7. 2017 peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč. Žalobce uzavřel smlouvu jako podnikatel, žalovaný jako spotřebitel. Soud se tedy nejprve z úřední povinnosti (SDEU C-679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda právní předchůdce žalobce před uzavřením Smluv posoudil schopnost žalovaného úvěr splácet s odbornou péčí, tak jak mu ukládá ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel úvěru nespoléhá na údaje o schopnosti splácet tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 ze dne 1. 4. 2015). Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018). Z předložených listinných důkazů však nevyplývá, že by žalobce reálně nějak, natož pak s odbornou péčí, schopnost žalovaného úvěr splácet posoudil, kdy tvrzení žalobce obsažená v návrhu na zahájení řízení o vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného a o jejich ověřování nejsou žádným způsobem doložena. Za této situace tak nelze dospět k jinému závěru, než že žalobce jakožto poskytovatel úvěru své povinnosti posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr s odbornou péčí nedostál a pokud této povinnosti nedostál, jsou Smlouvy s odkazem na ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a na ustanovení § 588 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem absolutně neplatné, neboť jde o smlouvy, které svým účelem odporují zákonu (k tomu srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ČR zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 či opět nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019).V posuzovaném vztahu vystupoval žalobce jako podnikatel, jeho povinností bylo posuzovat úvěryschopnost s odbornou péčí. Této jeho povinnosti ho nezbavuje ani povinnost žalovaného poskytovat pravdivé a relevantní informace. Je vždy na odbornosti a zkušenostech žalobce relevantně zhodnotit schopnosti žalovaného. V případě žalovaného, kdy sám žalobce prokazoval, že zjistil následující skutečnosti: jediný čistý měsíční příjem 922 Kč, výdaje v celkové výši 5 310 Kč, z toho na bydlení a inkaso 1 500 Kč měsíčně, ostatní 400Kč, životní osobní výdaje 3 410 Kč, přičemž tyto náklady nejsou podepřeny žádnými doklady, nájemní smlouvou, inkasem a podobně, považuje soud závěr žalobce o tom, že žalovaný disponuje volnými zdroji ve výši 3 415 Kč měsíčně jako neodborný a ničím nepodložený. Argumentuje-li žalobce rozhodnutími: usnesení Ústavního soudu ČR I Ú¨S 1543/21 ze dne 22.6.2021; rozsudek MS v Praze ze dne 5.4.2023 č.j. 39 Co 63/2023-112; usnesení NS ČR 75 ICm 3132/2019 ze dne 18.1.2022; rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2.11.2020 č. 75 ICm3 132/2019; usnesení NS ČR ze dne 1.7.2020 č.j. 20 Cdo 1522/2020-227; rozsudek NS ČR ze dne 27.9.2023 č.j. 33 Cdo 1819/2023-133 závěry tohoto soudu nejsou v žádném rozporu s touto judikaturou, vždy je však nutno posuzovat daný případ, konkrétně a v daných souvislostech.Soud dospěl k závěru, že přestože neklade na žalobce nároky, aby zkoumal bezúčelový úvěr stejně důkladně jako hypotéku, již při prvotním zhodnocení finanční situace žalovaného je patrné, že závěr žalobce o jeho schopnosti úvěr ve výši 12 000 Kč splácet je nedostatečně nepodložený a předčasný. Soud dodává, že žalobcem použitý termín bagatelní úvěr zákon nezná. Poskytnutá částka již 12 000 Kč je vzhledem k majetkovým poměrům žalovaného (jediný měsíční příjem 9 225 Kč) částka značná, přesahující jeho celkový měsíční příjem. Je povinností žalobce, jako registrovaného poskytovatele nebankovního úvěru, prokázat, že dostál své povinnosti dle § 86 odstavec 1 zákona o spotřebitelském úvěru a řádně s odbornou péčí zkoumal úvěryschopnost klienta, tedy jeho reálnou a věrohodnou schopnost úvěr splácet.Nad rámec výše uvedeného soudu doplňuje i další důvod neplatnosti smlouvy, a to zjevně rozpor jejího obsahu s dobrými mravy (srov. ust. § 588 občanského zákoníku) a skutečnost, že v rozporu s požadavkem přiměřenosti stanoví významnou nerovnováhu práv a povinností v neprospěch žalovaného jako spotřebitele (ustanovení § 813 občanského zákoníku), kdy v tomto směru nelze přehlédnout naprostý nepoměr mezi výší částky poskytnuté žalobcem žalovanému, tedy 12 000 Kč a výši částky, kterou se žalobci za poskytnutí úvěru mělo dostat (částka 87 935,26 Kč).Absolutní neplatnost právního jednání působí přímo ze zákona, a to od počátku, proto subjektivní práva a povinnosti z takto absolutně neplatného právního jednání nevzniknou a absolutně neplatné právní jednání nemůže vyvolat následky předvídané smluvními stranami. Žalobci tak právo na zaplacení kapitalizovaného úroku z úvěru ve výši 2 803,60 Kč, smluvní pokuty dle bodu 6.1 smlouvy ve výši 498 Kč, náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2 smlouvy ve výši 400 Kč, dále smluvní pokuty dle bodu 6.5 smlouvy ve výši 5 502 Kč, běžícího úroku z úvěru ze zbývající dlužné jistiny ve výši 11 920,40 Kč ve výši 95,95 % ročně za dobu od 30. 1. 2018 do zaplacení nevzniklo a nelze proto přiznat. Pokud však žalovaný na základě této neplatné smlouvy jejich předmět převzal, tj. čerpal 26.

4. Dva 26. 7. 2017 ve svůj prospěch peněžní prostředky výši 12 000 Kč, je povinen takto vyčerpané peněžní prostředky vrátit žalobci jako bezdůvodné obohacení. Pokud bylo v tomto směru prokázáno, že žalovaný uhradil žalobci částku 3 000 Kč, je žalobou uplatněný nárok 3 000 Kč důvodný co do rozdílu mezi částkou čerpanou (12 000 Kč a částku již vrácenou 3 000 Kč). S ohledem na shora uvedené jsou tedy žalobě v této části ve výroku I. vyhověl a zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalobci částku ve výši 9 000 Kč.Ustanovení § 87 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru v účinném znění však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy současně stanoví povinnosti spotřebitele vrátit poskytnutou dosud nesplacenou jistinu v době přiměřené možnostem spotřebitele. Účelem ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Současně je pak vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru projevem ochrany spotřebitele v tom smyslu, že poskytnutou jistinu není dlužník povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídajícího možnostem. Mezi účastníky nebyla ujednána lhůta splatnosti poskytnuté dosud nevrácené jistiny. Žalovaný je dlouhodobě nekontaktní, na výzvy nereaguje, soudu nejsou známy majetkové a výdělkové poměry žalovaného, na základě kterých by bylo možno stanovit splatnost nevrácené jistiny a určit způsob jejích splácení. Ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, soud proto určil lhůtu k plnění do 30 dnů od právní moci rozsudku s odkazem na ust. § 160 odst. 1 o.s.ř.K námitce žalobce, že s ohledem na to, že mu bylo dáno poučení § 119a odst. 1 o.s.ř. má legitimní očekávání, že bude ve věci zcela úspěšný, soud uvádí, že dle ustanovení § 119a. odst. 1 o.s.ř. před skončením jednání je předseda senátu povinen účastníky přítomné při jednání poučit, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí být označeny dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v § 205a. Ustanovení § 118b a § 185 odst. 4 část první věty za středníkem, tím nejsou dotčena. K tomu soud uvádí, že dle komentáře Jaromír Jirsa a kol., podle stavu ke dni 1. 4. 2014, svazek II, strana 277 poučení podle tohoto ustanovení zůstalo v textu zákona zachováno i po předchozích novelizacích, avšak v soudní praxi tento institut – dosud tradičně označovaný jako „poslední zvonění“ ztratil do značné míry na významu spolu se zavedením zákonné koncentrace řízení podle ust. §118b ve spojení s ust. § 114c (viz. níže). Ze zákona zásadně nastává okamžik, k němuž se váže zákaz novod (tvrzení a důkazních návrhů). S koncem lhůty podle ust. § 118b odst. 1 jedna věta první, tedy nejpozději 30 dnů po skončení prvního jednání ve věci. Komentované ustanovení úzce souvisí se zásadou neúplné apelace. Skutečnosti a důkazy, které mohl účastník v nezkoncentrovaném řízení před soudem prvního stupně, a po poučení dle ust. § 119a odst. 1 je neoznačil, nemůže již (až na výjimky) uplatňovat v odvolacím řízení. Opačné není-li poučen, nenastane neúplná apelace. K tomu soud uvádí, že je na soudu jeho rozhodnutí a posouzení, aby určil okruh rozhodných skutečností pro posouzení a rozhodnutí o věci. Pokud se soud domnívá, že žalobce neuvedl veškeré rozhodné skutečnosti a neoznačil důkazy, k tomuto účelu slouží poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. Má-li soud za to, že shromáždil okruh veškerých rozhodných skutečností, žalobce a žalovaný označí důkazy, pak soud provede zhodnocení skutkového stavu a právní posouzení věci. S ohledem na shora uvedené se podává, že okamžik, kdy je žalobce poučen dle ust. § 119a odst. 1 o.s.ř. nijak nedává důvod pojmout legitimní očekávání, že bude ve věci zcela úspěšný. Jedná se pouze o poučení předcházející skončení dokazování, kdy účastník může činit poslední důkazní návrhy.Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. Převážně úspěšnému žalovanému přísluší plná náhrada nákladů řízení. Žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.