13 C 256/2024

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Tomášem Klusákem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO: IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 108 265,93 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 72 102,18 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Zamítá se žaloba v části požadavku na zaplacení:a) jistiny ve výši 36 163,75 Kč,b) úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 105 879,93 Kč od 11. 7. 2024 do zaplacení,c) zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 105 879,93 Kč od 11. 7. 2024 do zaplacení,d) kapitalizovaného úroku ve výši 10 508,73 Kč ae) kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 288,99 Kč.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou soudu dne , datum, se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud žalované uložil povinnost k zaplacení částky ve výši 108 265,93 Kč spolu sa) úrokem ve výši 14,75 % ročně z částky 105 879,93 Kč od 11. 7. 2024 do zaplacení,b) zákonným úrokem z prodlení z částky 105 879,93 Kč od 11. 7. 2024 do zaplacení,c) kapitalizovaným úrokem ve výši 10 508,73 Kč ad) kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 288,99 Kč,to vše z titulu smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi účastníky dne , datum, . Žalobkyně uvedla, že na základě uvedené smlouvy, která byla změněna dodatkem ze dne , datum, poskytla žalované úvěr ve výši 115 000 Kč. Ten se žalovaná zavázala splatit nejpozději do , datum, , a to ve 72 měsíčních splátkách ve výši 2 469 Kč. Kromě jistiny se žalovaná zavázala uhradit žalobkyni též sjednané příslušenství (konkrétně úroky ve výši 14,90 % ročně) a dále poplatky a sjednané pojistné. Protože žalovaná sjednané splátky řádně a včas neplatila, žalobkyně přistoupila k zesplatnění celého úvěru. Právě tuto částku učinila žalobkyně předmětem tohoto řízení.

2. Žalovaná se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřila.

3. Soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť lze ve věci rozhodnout jen na základě účastníky předložených důkazů a účastníci s tímto postupem souhlasili (§ 115a o. s. ř.) Zatímco žalobkyně svůj souhlas vyjádřila již ve svém návrhu na zahájení řízení, žalovaná na příslušnou výzvu soudu, která jí byla doručena dne , datum, , nereagovala. S odkazem na znění ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř. má proto soud za to, že žalovaná s postupem podle § 115a o. s. ř. souhlasila. V situaci, kdy žalobkyně na výzvu soudu (č. l. 19) zareagovala podrobným vyjádřením, k němuž doložila důkazy potřebné ke zhodnocení platnosti úvěrové smlouvy, soud nepřistoupil k nařízení jednání, jelikož rozhodovací důvody spočívali v právním posouzení věci, nikoliv ve zjištění, že by žalobkyně neunášela břemeno tvrzení či důkazní (nutnost poučení ve smyslu § 118a o. s. ř).

4. Hned na úvod soud uvádí, že ačkoliv žalobkyně navrhovala vydání rozsudku pro uznání, soud tak neučinil, jelikož pro jeho vydání nebyly splněny podmínky. Základem pro vydání rozsudku pro uznání je totiž procesní úkon žalovaného v rámci zahájeného řízení učiněný vůči soudu. Jde tedy o procesní úkon, který je třeba striktně odlišovat od mimoprocesních hmotněprávních úkonů jako je například uznání dluhu. Kromě toho nelze žalobkyní přeloženou e-mailovou komunikaci považovat ani za platné uznání dluhu, jelikož není zřejmé, jaký dluh, v jaké výši a vzniklý z jakého důvodu žalobkyně údajně uznala.

5. Z předložených listinných důkazů učinil soud tato skutková zjištění (§ 115a ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř.):

6. Dne , datum, podepsala žalovaná žádost o poskytnutí úvěru, v níž žalobkyni požádala o poskytnutí úvěru ve výši 115 000 Kč. Z žádosti mj. vyplynulo, že je žalované , hodnota, let, je svobodná, bezdětná, má základní vzdělání a bydlí u rodičů. Dále žalovaná v žádosti uvedla, že její pravidelný měsíční příjem činí 15 000 Kč, zatímco její výdaje spojené s bydlením představují částku ve výši 3 000 Kč (prokázáno žádostí o poskytnutí osobního úvěru). Žalovaná v době podání žádosti o úvěr nepodnikala, nebyla zaměstnána a neuvedla ani žádné své dřívější zaměstnání. Své tvrzené příjmy ve výši 15 000 Kč měsíčně zároveň ničím nedoložila (prokázáno návrhem na rozhodnutí o poskytnutí úvěru). Žalobkyně si před uzavřením smlouvy o úvěru nechala vyhotovit výpis z registrů BRKI a NRKI, z něhož vyplynulo, že žalovaná nemá u členů uvedených registrů žádnou úvěrovou historii (prokázáno výpisem z registrů BRKI a NRKI). Žalobkyně prolustrovala žalovanou též v rámci svých interních registrů a veřejných rejstříků, z nichž nezjistila žádné informace o dluzích či jiných závazcích žalované (prokázáno návrhem na rozhodnutí o poskytnutí úvěru).

7. Na základě uvedené žádosti byla téhož dne uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, .V ní strany sjednaly, že žalovaná může ve lhůtě do , datum, čerpat bezúčelový úvěr ve výši 115 000 Kč, který bude následně splácet v 72 měsíčních splátkách ve výši 2469 Kč. Součástí smlouvy o úvěru byl též splátkový kalendář, dle něhož měla žalovaná uhradit první splátku ve výši 285,58 Kč dne , datum, , druhou splátku ve výši 1 427,92 Kč dne , datum, , třetí splátku ve výši 2 469 Kč dne 25. 3 2022, a následující splátky ve výši 2 469 Kč vždy k 25. dni daného kalendářního měsíce (prokázáno smlouvou o úvěru + standardními informacemi o spotřebitelském úvěru). Žalovaná úvěr ve výši 115 000 Kč čerpala dne , datum, . Ke dni splatnosti pak uhradila první tři splátky ve výši 285,58 Kč, 1 427,92 Kč a 2 469 Kč. Již s platbou čtvrté splátky se však žalovaná dostala do prodlení. Od uvedeného okamžiku žalovaná sice úvěr částečně splácela, jednalo se však o částečně a opožděné platby. Celkem žalovaná uhradila žalobkyni částku ve výši 42 897,82 Kč (prokázáno výpisem z účtu).

8. Jelikož žalovaná nehradila splátky úvěru řádně a včas, uzavřela s žalobkyní dne , datum, dodatek ke smlouvě o úvěru, na jehož základě došlo k odkladu splátek (prokázáno dodatkem). Žalovaná nicméně ani nadále úvěr řádně nehradila. Žalobkyně ji proto vyzvala k okamžitému splacení dluhu, v němž ji upozornila na možnost zesplatnění celého úvěru (prokázáno výzvou ze dne , datum, vč. doručenky). K tomu nakonec skutečně došlo, jelikož žalovaná ani nadále vzniklý dluh žalobkyni neuhradila. Dne , datum, proto žalobkyně doručila žalované předžalobní výzvu, v níž ji k úhradě dluhu opětovně vyzvala (prokázáno předžalobní výzvou ze dne 29. 5. 2024 vč. potvrzení o doručení).

9. Právním posouzením dospěl soud k závěru, že je žaloba důvodná, ovšem pouze v části týkající se poskytnutých peněžních prostředků na jistině úvěru.

10. Mezi žalobkyní a žalovanou byla dne , datum, uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) ve spojení s § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“). Na jejím základě byla na účet žalované vyplacena částka ve výši 115 000 Kč.

11. Jelikož je žalobkyně osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti ve smyslu § 7 zákona o spotřebitelském úvěru, byla jakožto poskytovatel úvěru povinna před uzavřením smlouvy o úvěru důkladně posoudit úvěruschopnost žalované, jak vyžaduje § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Poklud by tuto svou povinnost nesplnila, byla by smlouva o úvěru absolutně neplatná a žalovaná by byla povinna vrátit žalobkyni toliko poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jejím možnostem (srov. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Proto se soud v prvé řadě zabýval otázkou, zda vůbec žalobkyně tuto svou předsmluvní povinnost splnila.

12. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru měla žalobkyně prověřit úvěruschopnost žalované na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných informací, přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Žalované přitom měla úvěr poskytnout pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti žalované vyplynulo, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalované spotřebitelský úvěr splácet.

13. Posuzování úvěruschopnosti poskytovatelem úvěru představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru. Odborná péče poskytovatele úvěru přitom spočívá mj. v tom, že se nemůže bez dalšího spoléhat na údaje tvrzené spotřebitelem. Jak v tomto ohledu opakovaně zdůraznil Nejvyšší soud, věřitel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nepostupuje s odbornou péčí, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče totiž předpokládá, že poskytovatel údaje, které mu spotřebitel uvedl, ověří, resp. že si je nechá od spotřebitele podložit. Poskytovatel samozřejmě může využívat veřejně dostupné informace (o životním a existenčním minimu, o průměrných výdajích obyvatelstva apod.), ty však musí porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018., sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a 33 Cdo 2981/2022). Obdobně jako Nejvyšší soud se v daném kontextu vyjádřil též Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, který byl publikován ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, a jehož závěry opakovaně citoval též Ústavní soud – viz nálezy sp. zn. III. ÚS 4129/18 či Pl. ÚS 10/17).

14. Uvedené závěry českých soudů jsou zcela v souladu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“), který v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 uvedl, že poskytovatel úvěru má povinnost (a nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací a na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady.

15. V nyní posuzovaném případě žalobkyně sjednávala úvěr s žalovanou, která pouhý měsíc před podáním žádosti o úvěr dosáhla zletilosti. Již sama tato skutečnost měla žalobkyni vést k větší obezřetnosti v rámci zkoumání úvěruschopnosti žalované, obzvláště jde-li o zkoumání jejích výdělkových a majetkových poměrů. S ohledem na věk žalované totiž bylo možné předpokládat, že nemá žádnou úvěrovou historii, a že tedy bude nutné zkoumat její úvěruschopnost zejména z jiných zdrojů, než kterými jsou úvěrové registry a interní databáze žalobkyně. Ačkoliv je ze shora uvedeného zřejmé, že významnou roli v rámci zkoumání úvěruschopnosti hraje zejména ověřování získaných informací, žalobkyně tuto svou povinnost zcela ignorovala a spokojila se s ničím nepodloženými tvrzeními žalované. Žalobkyně neověřovala pravdivost tvrzení žalované ohledně jejích měsíčních příjmů ve výši 15 000 Kč, ačkoliv jí žalovaná neuvedla současné ani minulé zaměstnání, nedoložila jí pracovní smlouvu, výplatnice ani výpisy z účtu. Žalobkyně neověřila ani skutečnost, zda žalovaná skutečně pobývá u rodičů, a zda tedy její náklady na bydlení nepřevyšují tvrzené 3 000 Kč. Ačkoliv si lze jen těžko představit, že člověku nevznikají v průběhu měsíce jiné výdaje než ty spojené s bydlením (např. výdaje na jízdné, ošacení, stravu či zábavu), žalobkyně ani v tomto ohledu blíže neověřovala pravdivost tvrzení, že žalované žádné takové výdaje nevznikají. Ačkoliv judikatura stvrdila, že není dostačující zkoumat výdaje žadatelů o úvěr jen na základě ekonomického modelu, vycházet jen z informací o životním a existenčním minimu a průměrných výdajích obyvatelstva bez zjištění konkrétních informací o žadateli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022), přesně to žalobkyně učinila. Již jen z těchto důvodů lze uzavřít, že žalobkyně svou povinnost dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nesplnila.

16. Jde-li o žalobkyní zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023-13, ten není na projednávanou věc aplikovatelný, neboť se týká jiné skutkové situace (spotřebitel celý spotřebitelský úvěr splatil a až následně se domáhal bezdůvodného obohacení z důvodu nikoliv řádného posouzení úvěruschopnosti). Z uvedeného rozsudku je přitom zcela zjevné, že se vztahuje právě jen na situaci, kdy byl úvěr spotřebitelem zcela splacen. V situaci, kdy úvěr splacen nebyl, platí dle Nejvyššího soudu dosavadní judikatura (např. výše citovaný rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nebo usnesení ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 33 ICdo 27/2021, usnesení ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022, či usnesení ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 33 ICdo 159/2022). Další důvod, proč není argumentace označeným rozsudkem Nejvyššího soudu přiléhavá, spočívá v tom, že dovolací soud v jím řešené věci meritorní rozhodnutí odvolacího soudu zrušil mj. s tím, že závěr odvolacího soudu o nedostatečném posouzení úvěruschopnosti považoval za nepřezkoumatelný. Těžko je pak možné aplikovat nosné důvody judikátu, když je dovolací soud nemohl pro nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí formulovat. V neposlední řadě je třeba zohlednit též skutečnost, že uvedený rozsudek Nejvyššího soudu byl z podstatné části překonán rozsudkem SDEU ze dne 11. 1. 2024 ve věci C-755/22, z něhož plyne, že je možné vyslovit neplatnost úvěrové smlouvy, jestliže poskytovatel úvěru nedostatečně zkoumal úvěruschopnost spotřebitele, a to dokonce za situace, kdy spotřebitel celý úvěr splatil, v průběhu jeho placení ničeho nenamítal a splacením úvěru mu nevznikla žádná újma. S ohledem na potřebu eurokonformního výkladu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10) je proto třeba souhlasit se závěrem, který učinil Okresní soud v Karviné- - pobočka v Havířově, a to, že „[n]edostatek prověření solventnosti nemůže být nahrazen tím, že po uzavření smlouvy dlužník nějakou dobu své povinnosti plní“. V opačném případě by totiž došlo k absurdní situaci, kdy by neplatnost smlouvy přicházela v úvahu pouze tehdy, pokud by spotřebitel nezaplatil ani část úvěru (což v praxi není běžné, neboť většinou spotřebitelé hradí alespoň několik prvních splátek). Poskytovatelé úvěrů by pak nebyli ohroženi neplatností smlouvy v situacích, v nichž by vůbec neověřovali úvěruschopnost spotřebitelů, kteří část úvěru zaplatili, čímž by uvedená zákonná sankce neplatnosti prakticky postrádala využití.

17. Vzhledem k tomu, že s ohledem na okolnosti případu (nízký věk žalované, nedoložené příjmy a výdaje, absence zaměstnání, bydlení u rodičů,…) existovaly před uzavřením smlouvy o úvěru důvodné pochybnosti o schopnosti žalované spotřebitelský úvěr splácet a žalobkyni se tyto pochybnosti nepodařilo odstranit (ostatně se o jejich odstranění ani nepokusila), je nezbytné smlouvu považovat za absolutně neplatnou (srov. § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Proto soud žalobkyni ve smyslu § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru přiznal toliko poskytnutou jistinu ve výši 115 000 Kč, poníženou o již zaplacené úhrady ve výši 42 897,82 Kč, tj. celkem 72 102,18 Kč (výrok I.). Ve zbytku soud žalobu jakožto nedůvodnou zamítl (výrok II.)

18. Žaloba je rovněž nedůvodná v části požadavku na zaplacení úroku z prodlení. Jak totiž plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021: „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“. Citovaný rozsudek byl potvrzen i v navazující praxí Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2023 sp. zn. 23 Cdo 101/2023-133, bod 56.), a je respektován i v praxi nižších soudů (srov. např. následující rozsudky: Městského soudu v Brně ze dne , datum, č. j. , spisová značka, , bod 16. a 17., či ze dne , datum, č. j. , spisová značka, ).

19. S ohledem na shora citovanou judikaturu Nejvyššího soudu dospěl soud k závěru, že nárok žalobkyně na úroky z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaná dostane až tehdy, pokud neuhradí dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím. Je přitom třeba pamatovat na závěry Nejvyššího soudu uvedené v jeho usnesení ze dne 24. 4. 2024 sp. zn. 33 Cdo 3315/2023-62, tedy že „jestliže úvěrující poruší svou povinnost posoudit řádně úvěruschopnost spotřebitele, v důsledku čehož spotřebiteli poskytne úvěr, ačkoli mu jej poskytovat neměl, musí úvěrující strpět vrácení úvěru v době, která zdaleka nemusí odpovídat jeho původnímu očekávání.“20. Protože povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, jaká doba plnění je (či není) přiměřená možnostem spotřebitele, má právě žalovaná (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019) a žalovaná se k věci nevyjádřila, ačkoliv osobně převzala výzvu soudu ze dne 29. 10. 2024, určil soud žalované lhůtu pro vrácení zbývající poskytnuté jistiny dle své úvahy, přičemž za adekvátní považoval lhůtu 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to s ohledem na výši přiznané částky, jakož i s ohledem na nízký věk žalované, u níž lze předpokládat nižší hodnotu úspor.

21. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 146 odst. 2 o. s. ř., a to s ohledem na částečný úspěch žalované ve věci ve výši 2,4 % (žalobkyně byla z 49,3 % úspěšná a z 51,7 % neúspěšná, a rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem tedy činí 2,4 % ve prospěch žalované). Jako neúspěch žalobkyně soud považoval částku 74 034,71 Kč, která zahrnovala též požadované (a soudem nepřiznané) příslušenství kapitalizované ke dni vyhlášení rozhodnutí, a to v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08. Neúspěch ve výši 74 034,71 Kč pak soud porovnával s částkou, kterou žalobkyni tímto rozsudkem přiznal, tj. s částkou 72 102,18 Kč.

22. S ohledem na zanedbatelnou výši úspěchu žalované ve věci, jakož i s ohledem na skutečnost, že žalované v řízení žádné náklad nevznikly, soud nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků (výrok III.)