13 C 38/2025

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Tomášem Klusákem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO: IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 20 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Zamítá se žaloba v části požadavku na zaplacení:a) úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 20 000 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení,b) zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % z částky 20 000 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení,c) kapitalizovaného úroku ve výši 1 476,58 Kč ad) kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 4 425 Kč.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 569,76 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobou doručenou soudu dne , datum, se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud žalované uložil povinnost k zaplacení částky ve výši 20 000 Kč spolu sa) úrokem ve výši 14,75 % ročně z částky 20 000 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení,b) zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % z částky 20 000 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení,c) kapitalizovaným úrokem ve výši 1 476,58 Kč ad) kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 4 425 Kč,to vše z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně – , právnická osoba, – dne , datum, . Žalobkyně uvedla, že na základě uvedené smlouvy poskytla její právní předchůdkyně žalované úvěr ve výši 20 000 Kč. Ten se žalovaná zavázala splatit nejpozději do , datum, , a to ve 21 měsíčních splátkách ve výši 2 300 Kč. Kromě jistiny se žalovaná zavázala uhradit žalobkyni též poplatky v souhrnné výši 28 285 Kč. Protože žalovaná sjednané splátky řádně a včas neplatila (za celou dobu trvání smlouvy neuhradila jedinou sjednanou splátku), vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě celé dlužné částky.

2. Žalovaná se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřila.

3. Soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť lze ve věci rozhodnout jen na základě účastníky předložených důkazů a účastníci s tímto postupem souhlasili (§ 115a o. s. ř.) Zatímco žalobkyně svůj souhlas vyjádřila již ve svém návrhu na zahájení řízení, žalovaná na příslušnou výzvu soudu, která jí byla doručena dne , datum, , nereagovala. S odkazem na znění ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř. má proto soud za to, že žalovaná s postupem podle § 115a o. s. ř. souhlasila.

4. Z předložených listinných důkazů učinil soud tato skutková zjištění (§ 115a ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř.):

5. Dne , datum, podepsala žalovaná žádost o poskytnutí úvěru, v níž požádala , právnická osoba, o poskytnutí úvěru ve výši 10 000 Kč. Z žádosti mj. vyplynulo, že je žalované , hodnota, let, je svobodná, žije v nájmu, má , hodnota, vyživovací povinnosti a nepobírá mzdu, jelikož se nachází na rodičovské dovolené. Dále žalovaná v žádosti uvedla, že její pravidelné měsíční příjmy činí v souhrnu 9 260 Kč, zatímco její pravidelné měsíční výdaje vycházejí na 2 892 Kč. V žádosti také uvedla, že její domácnost disponuje i dalšími příjmy ve výši 30 000 Kč. Žalovaná v době podání žádosti o úvěr nepodnikala. Své tvrzené příjmy ve výši 9 260 Kč měsíčně údajně doložila rozhodnutím o přiznání dávky, které však k žádosti ani ke smlouvě o úvěru přiloženo nebylo Další tvrzené příjmy ani uvedené výdaje žalovaná ničím nepodložila, a nebyly tedy nijak ověřovány (prokázáno žádostí o poskytnutí úvěru).

6. Na základě uvedené žádosti byla téhož dne uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, . V ní strany sjednaly, že žalovaná bude čerpat úvěr ve výši 20 000 Kč, který bude následně – společně s poplatky v souhrnné výši 24 946 Kč – splácet ve 21 měsíčních splátkách ve výši 2 300 Kč (prokázáno smlouvou o úvěru). Žalovaná úvěr čerpala dne , datum, . Ke dni splatnosti pak neuhradila žádnou z požadovaných splátek (prokázáno tabulkou umoření).

7. Jelikož žalovaná nehradila splátky úvěru řádně a včas, žalobkyně ji vyzvala k okamžitému splacení dluhu (prokázáno výzvou ze dne , datum, vč. podacího lístku).

8. Právním posouzením dospěl soud k závěru, že je žaloba důvodná, ovšem pouze v části týkající se poskytnutých peněžních prostředků na jistině úvěru.

9. Mezi žalobkyní a žalovanou byla dne , datum, uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) ve spojení s § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“). Na jejím základě byla žalované vyplacena částka ve výši 20 000 Kč.

10. Jelikož je žalobkyně osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti ve smyslu § 7 zákona o spotřebitelském úvěru, byla jakožto poskytovatel úvěru povinna před uzavřením smlouvy o úvěru důkladně posoudit úvěruschopnost žalované, jak vyžaduje § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Poklud by tuto svou povinnost nesplnila, byla by smlouva o úvěru absolutně neplatná a žalovaná by byla povinna vrátit žalobkyni toliko poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jejím možnostem (srov. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Proto se soud v prvé řadě zabýval otázkou, zda vůbec žalobkyně tuto svou předsmluvní povinnost splnila.

11. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru měla žalobkyně prověřit úvěruschopnost žalované na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných informací, přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Žalované přitom měla úvěr poskytnout pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti žalované vyplynulo, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalované spotřebitelský úvěr splácet.

12. Posuzování úvěruschopnosti poskytovatelem úvěru představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru. Odborná péče poskytovatele úvěru přitom spočívá mj. v tom, že se nemůže bez dalšího spoléhat na údaje tvrzené spotřebitelem. Jak v tomto ohledu opakovaně zdůraznil Nejvyšší soud, věřitel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nepostupuje s odbornou péčí, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče totiž předpokládá, že poskytovatel údaje, které mu spotřebitel uvedl, ověří, resp. že si je nechá od spotřebitele podložit. Poskytovatel samozřejmě může využívat veřejně dostupné informace (o životním a existenčním minimu, o průměrných výdajích obyvatelstva apod.), ty však musí porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018., sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a 33 Cdo 2981/2022). Obdobně jako Nejvyšší soud se v daném kontextu vyjádřil též Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, který byl publikován ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, a jehož závěry opakovaně citoval též Ústavní soud – viz nálezy sp. zn. III. ÚS 4129/18 či Pl. ÚS 10/17).

13. Uvedené závěry českých soudů jsou zcela v souladu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“), který v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 uvedl, že poskytovatel úvěru má povinnost (a nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací a na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady.

14. V nyní posuzovaném případě právní předchůdkyně žalobkyně sjednávala úvěr s žalovanou, která v době podání žádosti o úvěr nebyla zaměstnána, nepodnikala a nacházela se na rodičovské dovolené. Již sama tato skutečnost měla žalobkyni vést k větší obezřetnosti v rámci zkoumání úvěruschopnosti žalované, obzvláště jde-li o zkoumání jejích výdělkových a majetkových poměrů. S ohledem věk žalované (tj. čerstvých , hodnota, let) zároveň bylo možné předpokládat, že zřejmě nemá žádnou či jen minimální úvěrovou historii, a že tedy bude nutné zkoumat její úvěruschopnost především z jiných zdrojů, než kterými jsou například úvěrové registry a interní databáze právní předchůdkyně žalobkyně.

15. Ačkoliv je ze shora uvedeného zřejmé, že významnou roli v rámci zkoumání úvěruschopnosti hraje zejména ověřování získaných informací, žalobkyně tuto svou povinnost zcela ignorovala a spokojila se s ničím nepodloženými tvrzeními žalované. Žalobkyně nikterak neověřovala pravdivost tvrzení žalované ohledně dalších měsíčních příjmů její domácnosti ve výši 30 000 Kč a ohledně zbylých příjmů údajně vyžádala rozhodnutí o přiznání dávky, které však ke smlouvě ani nepřiložila. Ačkoliv si lze jen těžko představit, že člověku, který je na rodičovské dovolené, bydlí v nájmu a má celkem , hodnota, vyživovací povinnosti, vznikají v průběhu měsíce toliko výdaje ve výší 2 892 Kč, žalobkyni ani v tomto ohledu nepřišlo nic zvláštního a s pouhým tvrzením žalobkyně se spokojila. Kromě toho je též zcela nepravdivé tvrzení žalobkyně, dle něhož byly v případě žalované ověřovány listinné dokumenty vč. nájemní smlouvy, když z doložené smluvní dokumentace vyplývá pravý opak. V neposlední řadě nelze pominout ani skutečnost, že zatímco žalovaná zažádala o úvěr ve výši 10 000 Kč, byla jí na základě úvěrové smlouvy vyplacena bez dalšího dvojnásobná částka.

16. Vzhledem k tomu, že s ohledem na okolnosti případu (nízký věk žalované, nedoložené příjmy a výdaje, absence zaměstnání, rodičovská dovolená, , hodnota, vyživovací povinnosti,…) existovaly před uzavřením smlouvy o úvěru důvodné pochybnosti o schopnosti žalované spotřebitelský úvěr splácet a žalobkyně tyto pochybnosti neodstranila, je nezbytné smlouvu považovat za absolutně neplatnou (srov. § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Soud na tomto místě uvádí, že zkoumání úvěruschopnosti neproběhlo dle shora uvedeného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, a proto nebylo nutné ani žalobkyni poučovat k doplnění skutečností a důkazů dle § 118a o. s. ř. Proto soud žalobkyni ve smyslu § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru přiznal toliko poskytnutou jistinu ve výši 20 000 Kč (výrok I.). Ve zbytku soud žalobu jakožto nedůvodnou zamítl (výrok II.)

17. Žaloba je rovněž nedůvodná v části požadavku na zaplacení úroku z prodlení. Jak totiž plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021: „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“. Citovaný rozsudek byl potvrzen i v navazující praxí Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2023 sp. zn. 23 Cdo 101/2023-133, bod 56.), a je respektován i v praxi nižších soudů (srov. např. následující rozsudky: Městského soudu v Brně ze dne , datum, č. j. , spisová značka, , bod 16. a 17., či ze dne , datum, č. j. , spisová značka, ).

18. S ohledem na shora citovanou judikaturu Nejvyššího soudu dospěl soud k závěru, že nárok žalobkyně na úroky z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaná dostane až tehdy, pokud neuhradí dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím. Je přitom třeba pamatovat na závěry Nejvyššího soudu uvedené v jeho usnesení ze dne 24. 4. 2024 sp. zn. 33 Cdo 3315/2023-62, tedy že „jestliže úvěrující poruší svou povinnost posoudit řádně úvěruschopnost spotřebitele, v důsledku čehož spotřebiteli poskytne úvěr, ačkoli mu jej poskytovat neměl, musí úvěrující strpět vrácení úvěru v době, která zdaleka nemusí odpovídat jeho původnímu očekávání.“19. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., a to s ohledem na částečný úspěch žalobkyně ve věci ve výši 24 % (žalobkyně byla z 62 % úspěšná a z 38 % neúspěšná, a rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem tedy činí 24 %). Jako neúspěch žalobkyně soud považoval částku 12 226,51 Kč, která zahrnovala požadované (a soudem nepřiznané) příslušenství kapitalizované ke dni vyhlášení rozhodnutí, a to v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08. Neúspěch ve výši 12 226,51 Kč pak soud porovnával s částkou, kterou žalobkyni tímto rozsudkem přiznal, tj. s částkou 20 000 Kč.

20. S ohledem na výši úspěchu žalované ve věci soud přiznal náhradu nákladů řízení částečně procesně úspěšné žalobkyni, a to ve výši uvedených 24 %. S ohledem na právní zastoupení žalobkyně ze strany advokáta vypočetl soud náhradu nákladů řízení v souladu s příslušnými ustanoveními vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996., Sb., advokátního tarifu. Vycházel přitom ze skutečnosti, že právní zástupce žalobkyně učinil v řízení celkem tři úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 advokátního tarifu [převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem, písemné podání ve věci samé – žaloba]. Jelikož byly první dva uvedené úkony provedeny před novelu advokátního tarifu účinnou od 1. 1. 2025, rozhodoval soud ohledně nich dle znění advokátního tarifu účinného do 31. 12. 2024. Poslední uvedený úkon pak soud posuzoval dle aktuální právní úpravy. Na nákladech řízení přiznal soud žalobkyni částku ve výši 24 % z 2 373 Kč, tj. 569,76 Kč (výrok III.)

21. Lhůtu k plnění stanovil soud ve vztahu k e všem peněžitým nárokům jako třídenní, a to v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř.