13 C 59/2017

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Jiřím Pitrunem a přísedícími jméno příjmení a jméno příjmení ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení částky 12.877,00 Kč s přísl.

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 12 868 Kč s úrokem z prodlení ve výši ve výši 8% ročně z částky 12 868 Kč od 1. 3. 2010 do 30. 6. 2010, ve výši 7,75 % ročně z částky 12 868 Kč od 1. 7. 2010 do 31. 12. 2010, ve výši 7,75 % ročně z částky 12 868 Kč od 1. 1. 2011 do 30. 6. 2011, ve výši 7,75 % ročně z částky 12 868 Kč od 1. 7. 2011 do 31. 12. 2011, ve výši 7,75 % ročně z částky 12 868 Kč od 1. 1. 2012 do 30. 6. 2012, ve výši 7,50 % ročně z částky 12 868 Kč od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012, ve výši 7,05 % ročně z částky 12 868 Kč od 1. 1. 2013 do 30. 6. 2013, ve výši 7,05 % ročně z částky 12 868 Kč od 1. 7. 2013 do 31. 12. 2013, ve výši 7,05 % ročně z částky 12 868 Kč od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2014, ve výši 7,05 % ročně z částky 12 868 Kč od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2015, ve výši 7,05 % ročně z částky 12 868 Kč od 1. 1. 2016 do 31. 12. 2016, ve výši 7,05 % ročně z částky 12 868 Kč od 1. 1. 2017 do 31. 12. 2017, ve výši 7,5 % ročně z částky 12 868 Kč od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2018, ve výši 8 % ročně z částky 12 868 Kč od 1. 7. 2018 do 31. 12. 2018, ve výši 8,75 % ročně z částky 12 868 Kč od 1. 1. 2019 do 30. 6. 2019, ve výši 9 % ročně z částky 12 868 Kč od 1. 7. 2019 do 31. 12. 2019, ve výši 9 % ročně z částky 12 868 Kč od 1. 1. 2020 do 30. 6. 2020, ve výši 7,25 % ročně z částky 12 868 Kč od 1. 7. 2020 do 31. 12. 2020, ve výši 7,25 % ročně z částky 12 868 Kč od 1. 1. 2021 do 30. 6. 2021, ve výši 7,5 % ročně z částky 12 868 Kč od 1. 7. 2021 do 20. 10. 2021, dále od 21. 10. 2021 až do zaplacení dlužné částky s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o 7 procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí.

II. Žaloba co do zaplacení částky 9 Kč s úrokem z prodlení ve výši ve výši 8% ročně z částky 9 Kč od 1. 3. 2010 do 30. 6. 2010, ve výši 7,75 % ročně z částky 9 Kč od 1. 7. 2010 do 31. 12. 2010, ve výši 7,75 % ročně z částky 9 Kč od 1. 1. 2011 do 30. 6. 2011, ve výši 7,75 % ročně z částky 9 Kč od 1. 7. 2011 do 31. 12. 2011, ve výši 7,75 % ročně z částky 9 Kč od 1. 1. 2012 do 30. 6. 2012, ve výši 7,50 % ročně z částky 9 Kč od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012, ve výši 7,05 % ročně z částky 9 Kč od 1. 1. 2013 do 30. 6. 2013, ve výši 7,05 % ročně z částky 9 Kč od 1. 7. 2013 do 31. 12. 2013, ve výši 7,05 % ročně z částky 9 Kč od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2014, ve výši 7,05 % ročně z částky 9 Kč od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2015, ve výši 7,05 % ročně z částky 9 Kč od 1. 1. 2016 do 31. 12. 2016, ve výši 7,05 % ročně z částky 9 Kč od 1. 1. 2017 do 31. 12. 2017, ve výši 7,5 % ročně z částky 9 Kč od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2018, ve výši 8 % ročně z částky 9 Kč od 1. 7. 2018 do 31. 12. 2018, ve výši 8,75 % ročně z částky 9 Kč od 1. 1. 2019 do 30. 6. 2019, ve výši 9 % ročně z částky 9 Kč od 1. 7. 2019 do 31. 12. 2019, ve výši 9 % ročně z částky 9 Kč od 1. 1. 2020 do 30. 6. 2020, ve výši 7,25 % ročně z částky 9 Kč od 1. 7. 2020 do 31. 12. 2020, ve výši 7,25 % ročně z částky 9 Kč od 1. 1. 2021 do 30. 6. 2021, ve výši 7,5 % ročně z částky 9 Kč od 1. 7. 2021 do 20. 10. 2021, dále od 21. 10. 2021 až do zaplacení dlužné částky s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o 7 procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 2 086 Kč.

1. Žalobou – vzájemným návrhem ze dne 20. 5. 2010 se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacené poměrné části nákladů ve výši 12 877 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně k odůvodnění žaloby uvedla, že žalovaný nedodržel svůj závazek z dohody o zvýšení kvalifikace ze dne 20. 4. 2007, tedy že nesetrval po zvýšení kvalifikace v pracovním poměru u žalobkyně po dobu 4 roků. Poukazovala na to, že se žalovaný zavázal pro případ nedodržení sjednané doby uhradit náklady vynaložené na zvýšení kvalifikace, představující náklady spojené s výukou kurzu a náklady na tramvaj v nejvyšší celkové částce 40 000 Kč nejpozději v den skončení pracovního poměru. Žalovaný ukončil kurz řidičů tramvají dne 13. 6. 2007, od tohoto dne měl setrvat v pracovním poměru po dobu 4 roků. Pracovní poměr žalovaného byl ukončen ke dni 28. 2. 2010; žalovaný nedopracoval dobu 1 rok a 105 dnů.

2. Výše uvedený vzájemný návrh byl žalobkyní vznesen ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 13 C 29/2010, ve které se žalovaný (v procesním postavení žalobce) domáhal na žalobkyni (v procesním postavení žalované) určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru. Jak je patrné z protokolu z jednání ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 13 C 29/2010, vzájemný návrh, kterým je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 12 877 Kč s úrokem z prodlení, byl vyloučen k samostatnému projednání.

3. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2017, č. j. 13 C 29/2010-414 byla žaloba, podle které se určuje, že výpověď z pracovního poměru, kterou dala žalobkyně žalovanému dopisem ze dne 17. 12. 2009, je neplatná, zamítnuta. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2017, č. j. 15 Co 161/2017-440 odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 16. 10. 2018, č. j. 21 Cdo 2846/2018-474 odmítl dovolání žalovaného. Usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 45/19 byla ústavní stížnost žalovaného odmítnuta. Pracovní poměr žalobce tak skončil výpovědí ze strany zaměstnavatele, a to proto, že žalobce nesplňoval bez zavinění žalovaného požadavky pro řádný výkon této práce, tedy podle ustanovení § 52 písm. f) zákoníku práce, a proto, že zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, tedy podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce.

4. Žalovaný uplatněný nárok neuznával, rozporoval především správnost kalkulace nákladů požadovaných žalobkyní za výcvik řidiče tramvají. Částku připadající na jednotlivce měl za nepřiměřenou. Navrhoval žalobu zamítnout.

5. Soud provedl důkazy, které na podporu svých tvrzení označili účastníci řízení, a zjistil z nich následující:

6. Podle pracovní smlouvy ze dne 20. 4. 2007, která byla uzavřena mezi žalobkyní na straně zaměstnavatele a žalovaným na straně zaměstnance, vznikl pracovní poměr žalovaného jako řidiče tramvají, místem výkonu práce bylo sjednáno [územní celek] a nástup do práce byl ke dni 24. 4. 2007 (přijetí do kurzu řidičů).

7. Z dohody ze dne 20. 4. 2007, která byla uzavřena mezi žalobkyní na straně zaměstnavatele a žalovaným na straně zaměstnance, se zjišťuje ujednání, podle kterého zaměstnavatel umožnil zaměstnanci získání (zvýšení) kvalifikace v oboru řidič tramvaje. Za tím účelem se zavázal umožnit zaměstnanci účast v kurzu řidičů tramvají pořádaném zaměstnavatelem od 24. 4. 2007. Zaměstnavatel se rovněž zavázal uhradit náklady spojené se získáním (zvýšením) kvalifikace zaměstnance. Oproti tomu se zaměstnanec zavázal účastnit se kurzu řidičů tramvají, ovládnout a osvojit si přednášenou látku a podrobit se předepsané zkoušce ke zjištění odborné způsobilosti. Zaměstnavatel se dále zavázal setrvat po získání (zvýšení) kvalifikace v pracovním poměru u zaměstnavatele po dobu 4 roků. V případě rozvázání pracovního poměru před uplynutím doby 4 roků se zaměstnanec zavázal nahradit nejpozději v den skončení pracovního poměru zaměstnavateli náklady vynaložené na získání (zvýšení) kvalifikace, a to náklady spojené s výukou v kurzu a náklady na tramvaj. Nejvyšší celková částka, do které lze po zaměstnanci náhradu požadovat, byla 40 000 Kč. Pokud by zaměstnanec svůj závazek podle této dohody splnil jen částečně, povinnost náhrady nákladů by se poměrně snížila.

8. Podle výpovědi z pracovního poměru ze dne 17. 12. 2009 byl pracovní poměr žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 20. 4. 2007 rozvázán zaměstnavatelem pro soustavné méně závažné porušování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci. Zaměstnavatel skutkově vymezil výpověď tak, že žalovaný jako řidič tramvají dne 30. 6. 2009 převzal od vedoucího střediska dopis, v němž mu bylo vytýkáno porušování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci – konkrétně opakované nedodržování jízdního řádu (předčasný odjezd ze zastávek), zavinění tří drobnějších dopravních nehod a opakované překročení maximálně povolené rychlosti. I přes upozornění na možnost výpovědi nedošlo na straně žalovaného k nápravě, neboť i následně opakovaně nedodržoval jízdní řád tím, že předčasně odjížděl ze zastávky a porušil tak ustanovení směrnice žalobkyně, která stanoví, že řidič vozidla MHD je povinen dodržovat jízdní řád, ze zastávky je povolen odjezd v předepsaném čase, eventuálně odjezd se zpožděním způsobeným dopravním provozem. Předčasný odjezd ze zastávky není přípustný. Dále bylo kontrolou výpravčího zjištěno, že žalovaný vykonával práci řidiče v neschváleném oděvu namísto ve stejnokroji. Tentýž přestupek zjistil i technik jízdy a dopravní dispečeři. Tímto jednáním žalovaný porušil ustanovení směrnice žalobkyně, podle které jsou zaměstnanci přicházející služebně do styku s veřejností povinni vykonávat službu ve stejnokroji. Zaměstnavatel opakované nedodržování jízdního řádu a opakované nepoužívání stejnokroje při výkonu práce řidiče MHD vyhodnotil jako důvod k rozvázání pracovního poměru. Předmětná výpověď byla žalovaným napadena u zdejšího soudu, řízení bylo vedeno pod sp. zn. 13 C 29/2010 a skončilo zamítavým rozhodnutím soudu prvního stupně, které bylo následně pravomocně potvrzeno v řízení odvolacím; dovolání a ústavní stížnost byly odmítnuty. Předmětná výpověď tak byla platným právním jednáním a vyvolala zaměstnavatelem zamýšlené právní účinky.

9. Z kalkulačního listu č. ED [číslo] pro nástupní kurz řidičů tramvají se zjišťují částky, které připadají na jednoho účastníka kurzu řidiče tramvají, a to na učebnu částka 1 173,60 Kč, na výuku částka 6 111,56 Kč, na praktický výcvik žáka za lektora ED částka 14 976,09 Kč a za jízdu částka 62 154,89 Kč. Celkové náklady na jednoho účastníka tak představovaly částku 84 416,14 Kč.

10. Žalovaný předložil vlastní rozpočet školicích nákladů. Žalovaný vyčíslil náklady na jednoho řidiče v kurzu tramvají částkou 21 109,89 Kč. Žalovaný tuto jedině oprávněnou částku stanovil vlastním odhadem. Žalovaný byť soudem poučen ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř. neoznačil žádné důkazy k této částce.

11. Soud vzal z výše uvedených listinných důkazů za prokázané, že žalobkyně a žalovaný sjednali kvalifikační dohodu, podle které byl žalovaný, pro případ nesplnění závazku zaměstnance setrvat u zaměstnavatele v zaměstnání po sjednanou dobu, povinen zaplatit žalobkyni poměrnou část nákladů spojených se získáním kvalifikace řidiče tramvají.

12. Podle ustanovení § 231 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákoník práce“), zvýšením kvalifikace se rozumí změna hodnoty kvalifikace; zvýšením kvalifikace je též její získání nebo rozšíření. Podle ustanovení § 231 odst. 2 zákoníku práce zvyšováním kvalifikace je studium, vzdělávání, školení, nebo jiná forma přípravy k dosažení vyššího stupně vzdělání, jestliže jsou v souladu s potřebou zaměstnavatele.

13. Podle ustanovení § 234 odst. 1 zákoníku práce uzavře-li zaměstnavatel se zaměstnancem v souvislosti se zvyšováním kvalifikace kvalifikační dohodu, je její součástí zejména závazek zaměstnavatele umožnit zaměstnanci zvýšení kvalifikace a závazek zaměstnance setrvat u zaměstnavatele v zaměstnání po sjednanou dobu, nejdéle však po dobu 5 let, nebo uhradit zaměstnavateli náklady spojené se zvýšením kvalifikace, které zaměstnavatel na zvýšení kvalifikace zaměstnance vynaložil, a to i tehdy, když zaměstnanec skončí pracovní poměr před zvýšením kvalifikace. Závazek zaměstnance k setrvání v zaměstnání začíná od zvýšení kvalifikace.

14. Podle ustanovení § 234 odst. 3 zákoníku práce kvalifikační dohoda musí obsahovat a) druh kvalifikace a způsob jejího zvýšení nebo prohloubení, b) dobu, po kterou se zaměstnanec zavazuje setrvat u zaměstnavatele v zaměstnání po ukončení, zvýšení nebo prohloubení kvalifikace, c) druhy nákladů a celkovou částku nákladů, kterou bude zaměstnanec povinen uhradit zaměstnavateli, pokud nesplní svůj závazek setrvat v zaměstnání.

15. Podle ustanovení § 234 odst. 4 zákoníku práce kvalifikační dohoda musí být uzavřena písemně.

16. Podle ustanovení § 235 odst. 2 zákoníku práce nesplní-li zaměstnanec svůj závazek z kvalifikační dohody pouze zčásti, povinnost nahradit náklady zvýšení nebo prohloubení kvalifikace se poměrně sníží.

17. Podle ustanovení § 235 odst. 3 zákoníku práce povinnost zaměstnance k úhradě nákladů z kvalifikační dohody nevzniká, jestliže a) zaměstnavatel v průběhu zvyšování kvalifikace zastavil poskytování plnění sjednaného v kvalifikační dohodě, protože zaměstnanec se bez svého zavinění stal dlouhodobě nezpůsobilým pro výkon práce, pro kterou si zvyšoval kvalifikaci, b) pracovní poměr skončil výpovědí danou zaměstnavatelem, pokud nejde o výpověď z důvodů porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, nebo jestliže pracovní poměr skončil dohodou z důvodů uvedených v § 52 písm. a) až e), c) zaměstnanec nemůže vykonávat podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb nebo rozhodnutí příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává, práci, pro kterou si zvyšoval kvalifikaci, popřípadě pozbyl dlouhodobě způsobilosti konat dále dosavadní práci z důvodů pracovního úrazu, onemocnění nemocí z povolání, nebo pro ohrožení touto nemocí anebo dosáhl-li na pracovišti určeném pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu ochrany veřejného zdraví nejvyšší přípustné expozice, d) zaměstnavatel nevyužíval v posledních 12 měsících po dobu nejméně 6 měsíců kvalifikaci zaměstnance, které zaměstnanec na základě kvalifikační dohody dosáhl.

18. Po podřazení skutkového stavu pod výše uvedená ustanovení dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná. Žalobkyně splnila svůj závazek z kvalifikační dohody a umožnila žalovanému zvýšení (získání) kvalifikace. Žalovaný však porušil ujednání kvalifikační dohody, nesetrval v pracovním poměru u žalobkyně po dobu 4 let. Pracovní poměr žalovaného byl rozvázán výpovědí ze strany zaměstnavatele, mimo jiné z důvodů porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni náklady spojené se zvýšením kvalifikace, které žalobkyně na zvýšení kvalifikace zaměstnance vynaložila. Výše nákladů, vynaložených žalobkyní v souvislosti s kurzem řidiče tramvají, který žalovaný absolvoval, představovala částku 84 416,14 Kč. Mezi žalobkyní a žalovaným bylo dohodnuta nejvyšší celková částka 40 000 Kč, do které lze po zaměstnanci náhradu požadovat. Jelikož žalovaný svůj závazek z kvalifikační dohody splnil jen částečně, povinnost náhrady nákladů se poměrně snížila. Žalovaný získal kvalifikaci dne 13.6.2007, kdy ukončil kurz řidiče tramvají. Jeho závazek z kvalifikační dohody trval od 13.6.2007 do 13.6.2011 (tj. 1461 dní, pozn.: únor roku 2008 měl 29 dnů). Pracovní poměr skončil ke dni 28.2.2010, tedy do uplynutí sjednané doby zbývalo 470 dní. Pokud podělíme částku, kterou mohla maximálně žalobkyně po žalovaném požadovat, celkovou délkou závazku, dostaneme částku připadající na jeden den (40 000 Kč: 1461 dní = 27, 37850787 Kč/den). Vynásobíme-li částku připadající na jeden den neplnění závazku dobou, která zbývala do uplynutí čtyř let, dostaneme částku, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni (27, 37850787 Kč x 470 dnů = 12 867, 89869 Kč, po zaokrouhlení částka 12 868 Kč).

19. Předmětná kvalifikační dohoda vyhovovala zákonným předpokladům zákoníku práce, tedy byla sjednána písemně, obsahovala druh kvalifikace a způsob jejího zvýšení nebo prohloubení, dobu, po kterou se zaměstnanec zavazuje setrvat u zaměstnavatele v zaměstnání po ukončení, zvýšení nebo prohloubení kvalifikace, druhy nákladů a celkovou částku nákladů, kterou bude zaměstnanec povinen uhradit zaměstnavateli, pokud nesplní svůj závazek setrvat v zaměstnání.

20. V případě rozvázání pracovního poměru před uplynutím doby 4 roků se žalovaný zavázal nahradit nejpozději v den skončení pracovního poměru, tj. ke dni 28.2.2010, žalobkyni náklady vynaložené na získání (zvýšení) kvalifikace, a to náklady spojené s výukou v kurzu a náklady na tramvaj. Žalovaný nezaplatil žalobkyni žádnou částku a dostal se dne 1.3.2010 do prodlení s plněním peněžitého závazku. S ohledem na tuto skutečnost vznikl žalobci i nárok na úrok z prodlení dle ustanovení § 517 odst. 1,2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31.12.2013, ve spojení s nařízením vlády č. 142/1994 Sb.

21. Soud nevycházel z kalkulace, které se dovolával žalovaný. Žalovaný, byť poučen, neoznačil soudu důkazy k částce 21 109,89 Kč, tedy neprokázal opodstatněnost této částky. Žalovaný, i když připouštěl jistou výši„ oprávněných nákladů na jedince“, tak odmítal žalobkyni cokoliv na nákladech za kurz řidiče tramvají hradit. Žalovaným předestřená argumentace je mylná, závazek platně vznikl a žalovaný tak byl pro případ nedodržení sjednané doby povinen zaplatit žalobkyni poměrnou část z dohodnuté nejvýše přípustné částky. Žalovaný nepopíral sjednání kvalifikační dohody, ani to, že kurz řidiče tramvaje absolvoval, ani nesporoval, že žalobkyně musela za kurz řidiče tramvaje vynaložit peněžní prostředky. Žalovaný považoval obecně za nespravedlivé, že mu byla dohoda jako„ nováčkovi“ předestřena. Soud má za nepřípadné všechny námitky žalovaného, že smlouvu musel uzavřít, resp. že jí uzavíral jako nováček, že je smlouva neplatná pro rozpor se zákoníkem práce, a že se mu žalobkyně mstí kvůli jeho žalobě na neplatnost skončení pracovního poměru. Vždyť žalovaný není žádný elév, naopak je zkušený, svéprávný, vysokoškolsky vzdělaný člověk, který dovede vyhodnotit povinnosti, plynoucí pro něho z právního jednání. Jedna z povinností plynula pro žalovaného ze smluvního ujednání kvalifikační dohody, a to povinnost zaplatit žalobkyni poměrnou část nákladů za to, že nesplnil svůj závazek setrvat v zaměstnání u žalobkyně po určitou dobu. Ze strany žalobkyně nejde v případě nároku z kvalifikační dohody o žádný akt msty, ale o právem přípustný výkon práva. Výše citovaná ustanovení zákoníku práce dovolují předmětné právní jednání, podle kterého se i„ nováček“ může zavázat k povinnostem zaměstnance při získávání kvalifikace. Je zřejmé, že žalobkyně musela vynaložit ze svého náklady na vzdělávání řidičů. Částky za výuku žáků v kurzu řidičů tramvají nejsou nadsazené. Žalovaný v rámci výuky absolvoval teoretickou i praktickou část. Hodinová dotace na výcvik řidiče je možná značná, ale odpovídající požadavkům na výkon toho povolání. Budoucí řidič tramvaje musel v kurzu získat od lektorů spoustu znalostí, osvojit si díky nim řadu dovedností, musel najezdit předepsaný počet kilometrů s různými typy tramvají. Práce lektorů je ohodnocena přiměřenými částkami. Kalkulované náklady na jednoho účastníka (84 416,14 Kč) jsou přiměřené, odpovídající nákladům žalobkyně.

22. Žalovaný se staví ve sporech s žalobkyní do role ukřivděného člověka, nicméně nutno říci, že v souvislosti s žalobou o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru (vedenou u zdejšího soudu pod sp. zn. 13 C 29/2010-414) mu všechny soudní instance České republiky řekly, že z titulu neplatného rozvázání pracovního poměru brojí proti žalobkyni zcela zbytečně, že výpověď ze strany žalobkyně byla oprávněná. Žalovanému se žádná křivda v civilním řízení nestala, měl by jako vzdělaný člověk akceptovat rozhodnutí soudu.

23. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem soud shledal žalobu důvodnou a žalobnímu návrhu vyhověl co do částky 12 868 Kč. Soud zamítl nárok co do částky 9 Kč. Důvodem nepatrného zamítnutí bylo to, že žalobkyně kalkulovala s celkovou dobou 1460 dní, když nezohlednila přestupní rok 2008, který měl 366 dnů.

24. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1, 2 o. s. ř. Podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně byla ve sporu převážně úspěšná, proto by jí soud přiznal náklady řízení ve výši 2 089 Kč, přičemž tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč a dále zahrnují tři paušální náhrady nákladů podle ustanovení § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., po 300 Kč za tyto úkony: písemné podání ve věci samé, příprava účasti na jednání, účast na jednání před soudem, dále je nutno připočíst daň z přidané hodnoty při sazbě 21 % ve výši 189 Kč. Při zohlednění míry úspěchu (99,93 %) a neúspěchu (0,07 %) má žalobkyně nárok na náhradu nákladů řízení v odpovídající 99,86 %, tj. výsledná částka 2 086 Kč.

25. Žalovaný je povinen uložené povinnosti splnit do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. l o.s.ř.).