13 C 75/2025

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Tomášem Klusákem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO: IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 28 821,79 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 8 350 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části týkající se zaplacenía. částky 8 923,78 Kč,b. kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 994,12 Kč,c. kapitalizovaného úroku ve výši 6 694,70 Kč,d. zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 17 273,78 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení,e. úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 17 273,78 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení,f. částky 11 548,01 Kč,g. kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 674,46 Kč,h. kapitalizovaného úroku ve výši 17 655,22 Kč,i. zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 11 548,01 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení,j. úroku ve výši 10 % ročně z částky 11 548,01 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou soudu dne , datum, se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud žalované uložil povinnost k zaplacení částky v souhrnné výši 28 821,79 Kč s příslušenstvím, a to z titulu smluv o úvěru č. , hodnota, a č. , hodnota, uzavřených mezi žalovanou a , právnická osoba, (dále jen „společnost , právnická osoba, “) v letech , rok, a , rok, . Žalobkyně uvedla, že na základě uvedených smluv poskytla společnost , právnická osoba, žalované dva úvěry ve výši 24 000 Kč a 45 000 Kč, avšak žalovaná tyto úvěry řádně a včas nesplatila. Jelikož společnost , právnická osoba, postoupila uvedené pohledávky vůči žalované na žalobkyni a žalovaná tyto pohledávky ani na výzvu neuhradila, rozhodla se žalobkyně část těchto pohledávek vymáhat po žalované soudní cestou.

2. Z titulu smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, požadovala žalobkyně konkrétně úhradu (dále jako „nárok 1):- částky 17 273,78 Kč- kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 994,12 Kč,- kapitalizovaného úroku ve výši 6 694,7 Kč,- zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 17 273,78 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení,- úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 17 273,78 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení.

3. Z titulu smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, požadovala žalobkyně konkrétně úhradu (dále jako „nárok 2“):- částky 11 548,01 Kč- kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 674,46 Kč,- kapitalizovaného úroku ve výši 17 655,22 Kč,- zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 11 548,01 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení,- úroku ve výši 10 % ročně z částky 11 548,01 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení.

4. V reakci na výzvu soudu k doplnění tvrzení a důkazů ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalované doručila žalobkyně soudu dne , datum, podání, v němž uvedla, že společnost , právnická osoba, s odbornou péčí posoudila schopnost žalované úvěr splácet, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením smluv. Informace byly ověřované oproti dokladům, které žalovaná společnosti , právnická osoba, předložila. Kopie těchto dokladů sice žalobkyně k dispozici nemá, to však dle jejího názoru na správnosti postupu společnosti , právnická osoba, nic nemění. Navíc žalovaná v rámci předsmluvního jednání se společností , právnická osoba, uvedla, že její měsíční příjem činí 60 238 Kč, resp. 49 520 Kč, a proto – i s ohledem na výši úvěrů – bylo ověřeno, že schopnost žalované úvěry splácet byla dostatečná.

5. Žalovaná se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřila.

6. Soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť lze ve věci rozhodnout jen na základě účastníky předložených důkazů a účastníci s tímto postupem souhlasili (§ 115a o. s. ř.) Zatímco žalobkyně svůj souhlas vyjádřila již ve svém návrhu na zahájení řízení, žalovaná na příslušnou výzvu soudu, která jí byla doručena dne 7. 7. 2025, nereagovala. S odkazem na znění ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř. má proto soud za to, že žalovaná s postupem podle § 115a o. s. ř. souhlasila.

7. Z předložených listinných důkazů učinil soud tato skutková zjištění (§ 115a ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř.):A. Nárok 18. Dne , datum, podepsala žalovaná listinu označenou jako „ZÁKAZNICKÁ KARTA – ŽÁDOST O SPOTŘEBITELSKÝ ÚVĚR“ (dále jen „zákaznická karta 1“). Jejím prostřednictvím žalovaná požádala společnost , právnická osoba, o úvěr ve výši 35 000 Kč s měsíční splatností. Ze zákaznické karty 1 vyplynulo, že žalovaná je , Anonymizováno, a má vyživovací povinnost ke , číslo, osobám. Žalovaná v zákaznické kartě 1 dále uvedla, že žije v nájmu a že celkové čisté příjmy její domácnosti činí 60 238 Kč měsíčně. Současně však deklarovala, že její vlastní čistý měsíční příjem, plynoucí ze zaměstnání , Anonymizováno, , činí 15 238 Kč. Tato informace byla podle údajů v zákaznické kartě 1 ověřena pracovní smlouvou žalované a výplatními páskami za měsíce , měsíc, a , měsíc, , rok, . Co se týče výdajů, ty byly uvedeny pouze odhadované, a to ve výši 18 500 Kč měsíčně. Kromě těchto výdajů zákaznická karta 1 obsahovala také údaj o měsíční splátce ve výši 5 680 Kč, kterou žalovaná hradila v rámci staršího úvěru poskytnutého rovněž společností , právnická osoba, (vše prokázáno zákaznickou kartou 1).

9. Téhož dne, tedy , datum, , uzavřela žalovaná se společností , právnická osoba, smlouvu č. , hodnota, , na jejímž základě se tato společnost zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 24 000 Kč. Žalovaná se zavázala tento úvěr splatit formou 18 měsíčních splátek ve výši 2 631 Kč, zahrnujících sjednané poplatky a příslušenství, přičemž celková částka k úhradě činila 47 350 Kč. Roční procentní sazba nákladů (RPSN) dosahovala 162,99 %. Část úvěru ve výši 13 346 Kč byla žalované vyplacena v hotovosti. Zbývající část úvěru ve výši 10 654 Kč jí vyplacena nebyla, neboť byla na základě výslovného ujednání smluvních stran použita k úhradě dosud nesplaceného zůstatku předchozího úvěru žalované u téže společnosti, poskytnutého na základě smlouvy č. , hodnota, (vše prokázáno smlouvou č. , hodnota, ).

10. Žalovaná postupně uhradila na úvěru částku ve výši 15 650 Kč. Poslední splátku přitom zaplatila dne 10. 5. 2023 (prokázáno tabulkou umoření ke smlouvě č. , hodnota, ).B. Nárok 211. Dne , datum, podepsala žalovaná listinu označenou jako „ZÁKAZNICKÁ KARTA – ŽÁDOST O SPOTŘEBITELSKÝ ÚVĚR“ (dále jen „zákaznická karta 2“). Jejím prostřednictvím žalovaná požádala společnost , právnická osoba, o úvěr ve výši 45 000 Kč s měsíční splatností. Ze zákaznické karty 2 vyplynulo, že žalovaná je , Anonymizováno, a má vyživovací povinnost ke , číslo, osobám. Žalovaná v zákaznické kartě 2 dále uvedla, že žije v nájmu a že celkové čisté příjmy její domácnosti činí 49 520 Kč měsíčně. Současně však deklarovala, že její vlastní čistý měsíční příjem, plynoucí ze zaměstnání , Anonymizováno, , činí 14 520 Kč. Tato informace byla podle údajů v zákaznické kartě 2 ověřena pracovní smlouvou žalované a výplatními páskami za měsíce , měsíc, , , měsíc, a , měsíc, , rok, . Co se týče výdajů, ty byly uvedeny pouze odhadované, a to ve výši 19 450 Kč měsíčně. Kromě těchto výdajů zákaznická karta obsahovala také údaj o měsíční splátce ve výši 2 000 Kč, kterou žalovaná hradila v rámci staršího úvěru poskytnutého společností odlišnou od společnosti , právnická osoba, . Ve vztahu ke společnosti , právnická osoba, naopak žalovaná – dle údajů uvedených v zákaznické kartě 2 – žádné jiné měsíční splátky nehradila (vše prokázáno zákaznickou kartou).

12. Téhož dne, tedy , datum, , uzavřela žalovaná se společností , právnická osoba, smlouvu č. , hodnota, , na jejímž základě se tato společnost zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 45 000 Kč. Žalovaná se zavázala tento úvěr splatit formou 24 měsíčních splátek ve výši 3 665 Kč, zahrnujících sjednané poplatky a příslušenství, přičemž celková částka k úhradě činila 87 948 Kč. Roční procentní sazba nákladů (RPSN) dosahovala 106,71 %. Část úvěru ve výši 22 533 Kč byla žalované vyplacena v hotovosti. Zbývající část úvěru ve výši 22 467 Kč jí vyplacena nebyla, neboť byla na základě výslovného ujednání smluvních stran použita k úhradě dosud nesplaceného zůstatku předchozího úvěru žalované u téže společnosti, poskytnutého na základě smlouvy č. , hodnota, (vše prokázáno smlouvou č. , hodnota, ).

13. Žalovaná postupně uhradila na úvěru částku ve výši 70 646 Kč. Poslední splátku přitom zaplatila dne , datum, (prokázáno tabulkou umoření ke smlouvě č. , hodnota, ).C. Nároky 1 a 2 po úhradě posledních splátek14. Žalovaná přestala oba uvedené úvěry náhle splácet (prokázáno tabulkami umoření). Společnost , právnická osoba, proto prostřednictvím smlouvy ze dne , datum, postoupila pohledávky z obou uvedených smluv na žalobkyni (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek vč. přílohy). Tuto skutečnost pak společnost , právnická osoba, oznámila žalované dopisem ze dne 29. 7. 2024 (prokázáno oznámením o postoupení pohledávek vč. podacího lístku). Žalobkyně následně vyzvala žalovanou k úhradě dlužných částek z obou uvedených smluv, a to předžalobní výzvou ze dne 31. 10. 2024 obsahující základní skutkový a právní rozbor věci (prokázáno předžalobní výzvou vč. podacího lístku). Protože žalovaná výzvě nevyhověla, rozhodla se žalobkyně vymáhat dlužné částky soudní cestou.

15. Právním posouzením dospěl soud k závěru, že je žaloba důvodná, ovšem pouze v části nároku 1, která se týká nevrácené části jistiny poskytnutého úvěru.

16. Mezi společností , právnická osoba, a žalovanou byly uzavřeny dvě samostatné smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) ve spojení s § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“). Jelikož byla společnost , právnická osoba, osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti ve smyslu § 7 zákona o spotřebitelském úvěru, byla jakožto poskytovatel úvěru povinna před uzavřením smlouvy o úvěru důkladně posoudit úvěruschopnost žalované, jak vyžaduje § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Pokud by soud došel k závěru, že společnost , právnická osoba, tuto svou povinnost nesplnila, byla by smlouva o úvěru absolutně neplatná, a žalovaná by tak byla povinna vrátit žalobkyni toliko poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jejím možnostem (srov. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Proto se soud v prvé řadě zabýval otázkou, zda vůbec společnost , právnická osoba, tuto svou předsmluvní povinnost řádně splnila.

17. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru měla společnost , právnická osoba, prověřit úvěruschopnost žalované na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných informací, přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Žalované přitom měla úvěr poskytnout pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti žalované vyplynulo, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalované spotřebitelský úvěr splácet.

18. Posuzování úvěruschopnosti poskytovatelem úvěru představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru. Odborná péče poskytovatele úvěru přitom spočívá mj. v tom, že se nemůže bez dalšího spoléhat na údaje tvrzené spotřebitelem. Jak v tomto ohledu opakovaně zdůraznil Nejvyšší soud, věřitel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nepostupuje s odbornou péčí, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče totiž předpokládá, že poskytovatel údaje, které mu spotřebitel uvedl, ověří, resp. že si je nechá od spotřebitele podložit (srov. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018., sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a 33 Cdo 2981/2022). Obdobně jako Nejvyšší soud se vyjádřil též Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, který byl publikován ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, a jehož závěry opakovaně citoval též Ústavní soud – viz nálezy sp. zn. III. ÚS 4129/18 či Pl. ÚS 10/17).

19. Uvedené závěry českých soudů jsou zcela v souladu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“), který v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 uvedl, že poskytovatel úvěru má povinnost (a nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací a na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady.

20. Ačkoliv je ze shora uvedeného zřejmé, že nejvýznamnější roli v rámci zkoumání úvěruschopnosti hraje zejména ověřování získaných informací, společnost , právnická osoba, tuto svou povinnost významně podcenila, a to hned z několika důvodů.

21. V prvé řadě společnost , právnická osoba, důsledně nereflektovala, že žalovaná zjevně nevychází s penězi a nachází se v dluhové pasti. V době, kdy společnost , právnická osoba, sjednávala oba úvěry, totiž musela vědět, že žalovaná je její stávající klientkou, která u ní má další nesplacené úvěry. To je zřejmé nejen ze skutečnosti, že obě smlouvy počítaly s tzv. refinancováním starších úvěrů žalované u společnosti , právnická osoba, , ale též z toho, že obě smlouvy byly uzavřeny krátce po sobě, a vyžadovaly tedy simultánní hrazení splátek. Navíc žalovaná v zákaznické kartě 2 výslovně uvedla, že hradí další (přinejmenším jeden) úvěr u jiné společnosti. Navzdory uvedenému žalobkyně netvrdila ani neprokázala, že by společnost , právnická osoba, úvěrové zatížení žalované blíže zkoumala. Žalobkyně toliko uvedla, že společnost , právnická osoba, ověřila, zda proti žalované není vedeno insolvenční řízení, což ovšem nemůže v daném ohledu stačit.

22. Společnost , právnická osoba, dále nedostatečně ověřovala tvrzené příjmy žalované. Ačkoli žalobkyně ve svém podání ze dne , datum, uvedla, že žalovaná v rámci předsmluvního jednání deklarovala měsíční příjem ve výši 60 238 Kč (nárok 1), resp. 49 520 Kč (nárok 2), toto tvrzení neodpovídá skutečnosti. Uvedené částky totiž žalovaná označila jako celkové čisté příjmy své domácnosti, přičemž její vlastní příjem činil pouze 15 238 Kč v případě nároku 1 a 14 520 Kč v případě nároku 2. Z žádného dalšího podkladu nevyplývá, z čeho pocházely zbývající deklarované příjmy, zvláště s ohledem na skutečnost, že žalovaná uvedla, že je svobodná, a tudíž se nemohlo jednat například o příjmy manžela. Žalobkyně netvrdila ani neprokázala, že by společnost , právnická osoba, blíže zjišťovala, kdo další domácnost s žalovanou sdílel a jaké další příjmy domácnost měla, natož aby ověřovala, zda takové příjmy vůbec existují. Pokud jde o žalobkyní zmiňované ověřování příjmů, to se týkalo pouze příjmů žalované ze zaměstnání, které měly být ověřeny toliko nahlédnutím do pracovní smlouvy a výplatních pásek za dva, resp. tři měsíce. Jelikož sama žalobkyně výslovně uvedla, že si společnost , právnická osoba, nepořídila kopie uvedených dokumentů, lze v souladu s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 z , datum, , č. j. , spisová značka, , uzavřít, že ani tvrzení žalobkyně ohledně údajného ověřování zlomku informací poskytnutých žalovanou nelze považovat za dostačující.

23. I kdyby se soud spokojil s tvrzením, že společnost , právnická osoba, alespoň částečně ověřovala příjmy žalované, nelze přehlédnout skutečnost, že její pravidelné výdaje neověřovala vůbec. V obou případech úvěrových smluv žalovaná uvedla pouze odhadované měsíční výdaje, které navíc převyšovaly její příjmy ze zaměstnání. Společnost , právnická osoba, však nijak nezkoumala, z čeho se tyto výdaje skládají ani jakým způsobem je žalovaná hradí. Nevyžádala si například nájemní smlouvu, ačkoli žalovaná uvedla, že bydlí v nájmu. Dále, přestože měla společnost , právnická osoba, k dispozici informaci, že žalovaná disponuje alespoň jedním bankovním účtem, nevyžádala si výpisy z účtu, které by mohly její finanční situaci blíže objasnit či alespoň přiblížit. V neposlední řadě zůstala zcela bez povšimnutí tvrzení žalované ohledně jejích dvou vyživovacích povinností, které se bezpochyby musely na straně jejích výdajů rovněž projevit.

24. Již jen z těchto důvodů lze uzavřít, že žalobkyně svou povinnost dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nesplnila.

25. Vzhledem k tomu, že před uzavřením obou smluv o úvěru existovaly důvodné pochybnosti o schopnosti žalované spotřebitelské úvěry splácet (bylo zřejmé, že není schopna platit své dřívější úvěry; nebylo objasněno, odkud plynou údajné další příjmy domácnosti žalované, kolik žalovaná hradí na nájemném a na výživném,…) a žalobkyni se tyto pochybnosti nepodařilo odstranit, je nezbytné dojít k závěru, že žalobkyně svou povinnost dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nesplnila, a obě smlouvy je proto potřeba považovat za absolutně neplatné (srov. § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).

26. Jelikož soud došel k závěru, že obě úvěrové smlouvy, které jsou předmětem tohoto řízení, jsou absolutně neplatné, je žalovaná povinna vrátit toliko jistinu poskytnutých úvěrů ve smyslu § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru, tedy částku, která je svou povahou bezdůvodným obohacením.A. Důsledky absolutní neplatnosti smlouvy ve vztahu k nároku 127. V případě smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, žalovaná obdržela od společnosti , právnická osoba, částku ve výši 24 000 Kč. Z této částky pak žalovaná postupně společnosti , právnická osoba, vrátila 15 650 Kč. I nadále je tedy bezdůvodně obohacena o částku 8 350 Kč (tj. 24 000 Kč po odečtení částky 15 650 Kč). Proto soud žalované uložil povinnost k úhradě této částky, a to ve výroku I. tohoto rozsudku. Lhůtu k plnění stanovil soud jako třídenní, plně v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a ze spisu nevyplynulo, že by tuto lhůtu – s ohledem na výši přiznané částky – nebylo možné považovat za lhůtu přiměřenou poměrům žalované.

28. Pokud jde o povinnost žalované uhradit mimo jiné i částku, která byla společností , právnická osoba, použita na splacení jejího dřívějšího úvěru u téže společnosti, soud v této souvislosti odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, . Podle tohoto rozhodnutí je při posuzování výše bezdůvodného obohacení na straně spotřebitele v případě, kdy je úvěrová smlouva absolutně neplatná, nutné vycházet z celkové výše poskytnutého úvěru – bez ohledu na to, že jeho část byla v rámci refinancování použita na úhradu jiného úvěru. I tato částka totiž představuje hodnotu, která se projevila ve snížení pasiv spotřebitele, a tedy i ve snížení pohledávky úvěrující společnosti.

29. V části, která převyšovala bezdůvodné obohacení žalované (výrok II. bod a.), jakož i v části, která se týkala výlučně smluvních instrumentů, které žalobkyni pro absolutní neplatnost smlouvy nelze přiznat (výrok II. body b. až e.), soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

30. Soud nevyhověl požadavku žalobkyně na zaplacení zákonného úroku z prodlení, neboť nárok žalobkyně na úroky z prodlení dosud nevznikl. Žalovaná se totiž nemohla s platbou bezdůvodného obohacení dosud dostat do prodlení, jak plyne například z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Dle něho představuje ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lex specialis k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, a nárok na zákonné úroky z prodlení proto vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (tj. ve lhůtě k plnění stanovené tímto rozsudkem).B. Důsledky absolutní neplatnosti smlouvy ve vztahu k nároku 231. Jde-li o smlouvu o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, , tam je situace mírně odlišná. Na jejím základě totiž společnost poskytla žalované částku 45 000 Kč, avšak žalovaná jí nazpět zaplatila částku vyšší, konkrétně 70 646 Kč. Bezdůvodně obohaceným subjektem tedy zde není žalovaná. Z uvedeného důvodu proto soud musel žalobu v části týkající se nároku 2 jako celku (výrok II. body f. až j.) zamítl.

32. Výrok o náhradě nákladů řízení (výrok III.) vychází z § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož by převážně úspěšná žalovaná měla mít právo na náhradu nákladů řízení v poměrné části. Žalované nicméně žádné náklady řízení nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků.