14 C 213/2023

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Michaelou Silnickou jako samosoudkyní ve věci žalobkyně: Anonymizováno , IČO: IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupená advokátem Anonymizováno sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozená dne Anonymizováno bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 12 042,95 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 8 800,01 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 1 599,77 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně od 28. 10. 2022 do zaplacení z částky 10 399,78 Kč a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 528,96 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 9 377,50 Kč náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 473 Kč a částku ve výši 1 643,17 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 10 399,78 Kč s příslušenstvím z titulu nesplaceného úvěru, který byl žalované poskytnut na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 8. 3. 2021.

2. Žalovaná se ve věci nijak nevyjádřila.

3. V souladu s ustanovením § 115a o.s.ř. soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.

4. Z původního věřitele byla pohledávka za žalovanou následně postoupena na žalobkyni, a to na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 25. 10. 2022 (v návaznosti na Rámcovou smlouvu o postupování pohledávek ze dne 4. 4. 2022) s účinností ke dni 27. 10. 2022.

5. Soud zjistil a vzal za prokázané, že původní věřitel uzavřel s žalovanou dne 8. 3. 2021 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě žalovaná čerpala úvěr ve výši 12 000 Kč a tuto částku žalovaná obdržela při podpisu úvěrové smlouvy, což stvrdila podpisem smlouvy. Tento úvěr měl být splacen nejpozději dne 8. 5. 2022. Žalovaná úvěr v poskytnuté výši čerpala, avšak do uvedeného data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátila, když vrátila pouze částku ve výši 3 199 Kč, což odpovídá dvěma řádně uhrazeným splátkám.

6. Žalobkyně na výzvu soudu ze dne 6. 9. 2023 č. j. 14 C 213/2023-18, ve které soud vyzval žalobkyni k doplnění tvrzení a důkazů ohledně úvěruschopnosti žalované, tak uvedla, že schopnost žalované splácet byla ověřována právní předchůdkyní žalobkyně, když zjišťovala příjmy a výdaje žalované, tedy celkovou finanční situaci včetně údajů o finančních závazcích. Na dokumentu jsou rovněž vyznačeny listiny či doklady, které byly žalovanou předloženy k posouzení její úvěruschopnosti. Žalovaná v době uzavření smlouvy čerpala peněžitou pomoc v mateřství ve výši 5 000 Kč a příspěvek na bydlení ve výši 6 461 Kč, tedy celkem 11 461 Kč měsíčně. Její výdaje na bydlení, energie, dopravu, jídlo, další osobní náklady a splátky stávajících půjček činily měsíčně částku 9 312 Kč. Žalovaná tedy disponovala s volnými prostředky ve výši 2 149 Kč měsíčně. Právní předchůdce žalobkyně měl při posouzení úvěruschopnosti listiny prokazující přiznání peněžité pomoci v mateřství a příspěvku na bydlení, avšak žalobkyně tyto listiny nemá k dispozici, proto je nedoložila.

7. Úvěr byl poskytován žalované v hotovosti při podpisu úvěrové smlouvy.

8. Žalovaná byla upomínána k úhradě dluhu formou upomínek, a nakonec i předžalobní upomínkou.

9. Uvedené skutečnosti vzal soud za prokázané z provedených listinných důkazů, a to smlouva o úvěru č. , hodnota, ze dne 8. 3. 2021 vč. předpisu splátek, žádost o úvěr, formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, výpis z obchodního rejstříku žalobkyně, rámcová smlouva o postoupení pohledávek ze dne 4. 4. 2022, Dílčí smlouva o postoupení pohledávek ze dne 25. 10. 2022, Potvrzení o realizované úplatě, oznámení o postoupení pohledávky vč. poštovního podacího archu dokládající odeslání tohoto oznámení, dopisy zaslané žalované, předžalobní výzva.

10. Soud dospěl k závěru, že na řešenou věc by byla potřeba i úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve spojení s § 2395 občanského zákoníku. V dané věci se jednalo hypoteticky o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 odst. 1 cit. zákona, když se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Právní předchůdkyně žalobkyně byla osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 cit. zákona).

11. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 23. 4. 2020 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) platí, že: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“12. Podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru platí: „(1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. (2) Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.“. (3) Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.“.

13. Z uvedeného je zřejmé, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. Tato právní úprava má základ v předpisech Evropské unie.

14. Soud dospěl k závěru, že žalobce sice prokázal uzavření smlouvy, avšak původní věřitel nedostatečně vyhodnocoval úvěruschopnost žalované, tudíž smlouva byla neplatná, a to absolutně (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Z tvrzení žalobkyně vyplynulo, že žalovaná v době uzavření smlouvy čerpala peněžitou pomoc v mateřství ve výši 5 000 Kč a pobírala příspěvek na bydlení ve výši 6 461 Kč, tedy celkem dosahovala příjmu 11 461 Kč měsíčně (k uvedeným tvrzením neměl žalobce k dispozici žádné důkazy). Její výdaje na bydlení, energie, dopravu, jídlo, další osobní náklady a splátky stávajících půjček činily měsíčně částku 9 312 Kč, přičemž soud z předložené žádosti o půjčku zjistil a vzal za prokázáno, že žalovaná je svobodná, má jednu vyživovací povinnost, bydlí u rodičů, náklady na bydlení činí 1 000 Kč, náklady na jídlo, dopravu a ostatní činí 6 320 Kč a půjčky – splátky 1 992 Kč. Žalovaná tedy „údajně“ disponovala s volnými prostředky ve výši 2 149 Kč měsíčně, tedy by jí zbývala dle propočtu po zaplacení splátky úvěru částka 556 Kč na nějaké další mimořádné výdaje. K žádným tvrzením nebyly předloženy žádné důkazy, neboť jimi žalobkyně nedisponuje, tedy tato tvrzení nelze nijak prokázat. I kdyby soud vycházel z toho, že žalovaná svým podpisem stvrdila správnost údajů, tak s ohledem na to, že má žalovaná jednu vyživovací povinnost, jak sama uvedla, tak tato povinnost není nikde finančně zohledněna. Není zřejmé, zda s osobou, ke které má vyživovací povinnost, žije ve společné domácnosti a jakého věku je vyživovaná osoba, zda existuje soudní rozhodnutí ohledně placení výživného a další potřebné skutečnosti (např. zda je hrazeno výživné ze strany druhého rodiče). Tedy dle žalobkyně by měla žalovaná z částky 2 149 Kč, která jí zůstane k dispozici, hradit zřejmě výživné na další osobu a ještě platit splátku ve výši 1 593 Kč měsíčně, což je dle názoru soudu zcela nereálné a nedostatečné. Vzhledem k tomu se jeví být ověřování úvěruschopnosti žalované jako zcela nedostatečné, což je ale zcela nesprávný přístup (k tomu viz např. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Ústavní soud v nálezu ze dne 26. února 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39). Postup věřitele nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací.

15. Věřitel nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy podle § 588 o. z.

16. Protože bylo žalované poskytnuto plnění na základě neplatné smlouvy, vzniklo na její straně bezdůvodné obohacení (§ 2991 odst. 2 o.z.) a žalovaná je proto povinna toto plnění vydat tomu, na jehož úkor se obohatila (§ 2991 odst. 1 o.z.). Právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku za žalovanou dle § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. na žalobkyni, která je tak ve věci aktivně legitimována. V řízení bylo prokázáno, že žalované byly poskytnuty finanční prostředky v celkové výši 12 000 Kč, žalovaná uhradila celkem částku ve výši 3 199,99 Kč a zbývá uhradit 8 800,01 Kč, proto soud žalobě vyhověl ohledně částky ve výši 8 800,01 Kč (bezdůvodné obohacení, které je žalovaná povinna žalobkyni vydat), ohledně zbývajících částek, které žalobkyně po žalované požadovala z titulu uzavřené úvěrové smlouvy, kterou soud právně kvalifikoval jako neplatnou, soud žalobu zamítl, neboť se nejedná o částky, které by soud mohl přiznat jako bezdůvodné obohacení. Rovněž nelze tyto částky žalobkyni přiznat na základě neplatné úvěrové smlouvy.

17. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru byla od počátku absolutně neplatná. Při plnění z neplatné smlouvy je nutné vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem. Ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy současně stanoví povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud nesplacenou jistinu v době přiměřené možnostem spotřebitele. Účelem ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Současně je pak vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru projevem ochrany spotřebitele v tom smyslu, že poskytnutou jistinu není dlužník povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem. Splatnost nevrácené jistiny v souladu ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nastává v době přiměřené možnostem spotřebitele, určení počátku prodlení spotřebitele s vrácením nesplacené jistiny proto není možné odvíjet od výzvy věřitele k plnění, jako je tomu v případě obecné úpravy bezdůvodného obohacení podle občanského zákoníku. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli tak nemůže vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Novou dobu splatnosti nevrácené jistiny je v takovém případě nutné určit podle dohody účastníků, v opačném případě ji založí soud svým rozhodnutím. Do této doby však není spotřebitel v prodlení s vrácením poskytnuté jistiny a věřitel není oprávněn žádat nejen veškeré smluvní úroky, poplatky či smluvní pokuty sjednané podle absolutně neplatné smlouvy, ale není ani oprávněn žádat úrok z prodlení, neboť splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021). Mezi účastníky nebyla ujednána lhůta splatnosti poskytnuté a dosud nevrácené jistiny. Žalovaná je dlouhodobě nekontaktní, na výzvy nereaguje. Soudu nejsou známy majetkové a výdělkové poměry žalované, na základě kterých by bylo možné stanovit splatnost nevrácené jistiny a určit způsob jejího splácení. Ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru proto soud určil lhůtu k plnění do tří dnů od právní moci rozsudku v souladu s ust. § 160 odst. 1 o.s.ř.

18. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popř. vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalovaná byla převážně úspěšná, proto jí náleží plná náhrada nákladů řízení, ale protože jí žádné náklady řízení nevznikly, tak soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.