14 C 237/2022

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Michaelou Silnickou jako samosoudkyní ve věci žalobkyně: ; , IČ: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: ; celé jméno žalované , narozená dne datum bytem adresa žalované o zaplacení 25 000 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 25 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 8,50 % ročně od 10. 5. 2022 do zaplacení z částky 25 000 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 001,37 Kč a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 1 280 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně doplatek soudního poplatku ve výši 91 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalovaná je povinna zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně doplatek soudního poplatku ve výši 213 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované původně zaplacení částky ve výši 25 000 Kč s příslušenstvím z titulu nesplaceného úvěru, který byl žalované poskytnut na základě smlouvy o úvěru ze dne 14. 10. 2021, [číslo]. V průběhu řízení vzala žalobkyně žalobu částečně zpět co do zaplacení kapitalizovaných úroků ve výši 5 648 Kč a smluvní pokuty ve výši 4 300 Kč, proto soud v rozsahu tohoto částečného zpětvzetí řízení částečně zastavil pravomocným usnesením ze dne 9. 11. 2022, č. j. 14 C 237/2022-18.

2. Žalovaná se ve věci nijak nevyjádřila.

3. V souladu s ustanovením § 115a o.s.ř. soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.

4. Soud zjistil a vzal za prokázané, že žalobkyně nabyla pohledávku za žalovanou na základě Smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 8. 12. 2021 mezi společností [právnická osoba], jako původním věřitelem a postupitelem a žalobkyní jako postupníkem a novým věřitelem.

5. Soud zjistil a vzal za prokázané, že původní věřitel [právnická osoba] uzavřel s žalovanou dne 14. 10. 2021 smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalovaná čerpala úvěr ve výši 25 000 K, žalovaná čerpala úvěr bezhotovostně převodem na svůj účet. Tento úvěr měl být splacen nejpozději dne 13. 11. 2021. Žalovaná úvěr v poskytnuté výši čerpala, avšak do uvedeného data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátila.

6. Úvěruschopnost žalované ověřoval původní věřitel tím způsobem, že žalovaná byla lustrována z veřejně dostupných databází – Insolvenční rejstřík, ale i Bankovní registr klientských informací, Nebankovní registr klientských informací. Rovněž původní věřitel prověřil bonitu žalované, tedy kroky vedoucí k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr. Žalobkyně na výzvu soudu ze dne 1. 11. 2021 doplnila tvrzení k ověřování úvěruschopnosti v době sjednávání úvěru v tom směru, že žalobkyně důkazy o posuzování schopnosti žalované splácet úvěr nedisponuje.

7. Úvěr byl poskytován žalované z bankovního účtu původního věřitele na bankovní účet žalované.

8. Žalovaná byla upomínána k úhradě dluhu formou upomínek a nakonec i předžalobní výzvou ze dne 1. 9. 2022.

9. Uvedené skutečnosti vzal soud za prokázané z předložených listinných důkazů, a to kopie smlouvy o úvěru ze dne 21.10.2021, výpis z účtu u [anonymizována dvě slova], kopie Smlouvy o postoupení pohledávek, kopie přílohy smlouvy o postoupení pohledávky, dopis s návrhem mimosoudního řešení ze dne 10.05.2022, upomínky 1 – 3, předžalobní výzva ze dne 1. 9. 2022 vč. dokladu o odeslání.

10. Soud dospěl k závěru, že na řešenou věc se aplikuje úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve spojení s § 2395 občanského zákoníku. V dané věci se jednalo o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 odst. 1 cit. zákona, když se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Právní předchůdkyně žalobkyně byla osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 cit. zákona).

11. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) platí, že:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 12. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru platí:„ (1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. (2) Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. (3) Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.“ 13. Z uvedeného je zřejmé, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. Tato právní úprava má základ v předpisech Evropské unie.

14. Soud dospěl k závěru, že žalobce sice prokázal uzavření smlouvy, avšak původní věřitel nedostatečně vyhodnocoval úvěruschopnost žalované, tudíž smlouva je neplatná, a to absolutně (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Žalobkyně nepředložila jediný doklad o příjmové či výdajové stránce žalované v době sjednávání úvěrové smlouvy. Žalobkyně nepředložila žádné podklady, z kterých by se vůbec mohl podávat obraz o osobních, majetkových a výdělkových poměrech žalované v době sjednávání úvěru. To je ale zcela nesprávný přístup (k tomu viz např. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Ústavní soud v nálezu ze dne 26. února 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39). Postup věřitele nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací.

15. Věřitel nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy podle § 588 o. z. Žalobkyni tak nevzniklo a nelze jí přiznat právo na jakékoliv plnění z titulu smlouvy.

16. Protože bylo žalované poskytnuto plnění na základě neplatné smlouvy, vzniklo na její straně bezdůvodné obohacení (§ 2991 odst. 2 o.z.) a žalovaná je proto povinna toto plnění vydat tomu, na jehož úkor se obohatila (§ 2991 odst. 1 o.z.) Právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku za žalovanou dle § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. na žalobkyni, která je tak ve věci aktivně legitimována. V řízení bylo prokázáno, že žalované byly poskytnuty finanční prostředky v celkové výši 25 000 Kč a že zbývá uhradit 25 000 Kč, proto soud žalobě vyhověl ohledně částky ve výši 25 000 Kč (bezdůvodné obohacení, které je žalovaná povinna žalobkyni vydat). Ohledně zbývajících částek, které žalobkyně po žalované požadovala z titulu uzavřené úvěrové smlouvy, kterou soud právně kvalifikoval jako neplatnou, soud žalobu zamítl, neboť se nejedná o částky, které by soud mohl přiznat jako bezdůvodné obohacení.

17. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru byla od počátku absolutně neplatná. Při plnění z neplatné smlouvy je nutné vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem. Ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy současně stanoví povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud nesplacenou jistinu v době přiměřené možnostem spotřebitele. Účelem ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Současně je pak vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru projevem ochrany spotřebitele v tom smyslu, že poskytnutou jistinu není dlužník povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem. Splatnost nevrácené jistiny v souladu ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nastává v době přiměřené možnostem spotřebitele, určení počátku prodlení spotřebitele s vrácením nesplacené jistiny proto není možné odvíjet od výzvy věřitele k plnění, jako je tomu v případě obecné úpravy bezdůvodného obohacení podle občanského zákoníku. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli tak nemůže vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Novou dobu splatnosti nevrácené jistiny je v takovém případě nutné určit podle dohody účastníků, v opačném případě ji založí soud svým rozhodnutím. Do této doby však není spotřebitel v prodlení s vrácením poskytnuté jistiny a věřitel není oprávněn žádat nejen veškeré smluvní úroky, poplatky či smluvní pokuty sjednané podle absolutně neplatné smlouvy, ale není ani oprávněn žádat úrok z prodlení, neboť splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021).

18. Mezi účastníky nebyla ujednána lhůta splatnosti poskytnuté a dosud nevrácené jistiny. Žalovaná je dlouhodobě nekontaktní, na výzvy nereaguje. Soudu nejsou známy majetkové a výdělkové poměry žalované, na základě kterých by bylo možné stanovit splatnost nevrácené jistiny a určit způsob jejího splácení. Ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru proto soud určil lhůtu k plnění do tří dnů od právní moci rozsudku v souladu s ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

19. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalobkyně měla úspěch částečný (viz výrok I. a II. a částečné zpětvzetí žaloby). Žalobkyně byla úspěšná co do jistiny 25 000 Kč, neúspěšná co do částek 1 001,37 + 5 648 + 217 + 4 300, tj. 11 166,37 Kč. Za těchto okolností soud rozhodl o tom, že žalobkyně má právo na poměrnou náhradu nákladů řízení. Žalobkyně byla ve věci úspěšná do výše 70 %, po odečtení neúspěchu ve výši 30 % jí náleží náhrada nákladů řízení v rozsahu 40 %.

20. Náklady řízení se skládají ze soudního poplatku 1 263 Kč (k tomu srov. níže), odměny advokáta po 300 Kč/úkon podle 14b odst. 1 bod 2. advokátního tarifu, za úkony: 1) převzetí a příprava zastoupení - § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu; 2) výzva k plnění - § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu; 3) sepsání a podání žaloby - § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu; 4) podání ve věci samé (částečně zpětvzetí žaloby) - § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu.

21. Ke třem úkonům odměny ke každému náleží paušální náhrada hotových výdajů po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu. K odměně a paušálním náhradám náleží podle § 137 odst. 3 o. s. ř. náhrada za DPH 21 %, tj. 336 Kč.

22. Z celkové částky 3 199 Kč představuje podíl 40 % náhradu nákladů řízení ve výši 1 280 Kč. Celková částka náhrady nákladů řízení je na základě ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám právního zástupce žalobkyně.

23. Žalobce zaplatil soudní poplatek ve výši 1 172 Kč za návrh na vydání elektronického platebního rozkazu. Elektronický platební rozkaz nebyl vydán (kvůli tomu, že žaloba postrádala vylíčení určitých skutečností). Zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jako„ poplatkový zákon“) stanoví v položce 2 bodu 2 Sazebníku, že pokud nebyl vydán elektronicky platební rozkaz,„ doměří“ soud poplatek podle položky 1 (v nynějším případě jde o doplatek ve výši 304 Kč, jelikož poplatek podle položky 1 bodu 1. písm. b) Sazebníku činil 1 476 Kč).

24. Je třeba vyložit i otázku splatnosti doměřeného doplatku v případě převodu věci z agendy CEPR do agendy C. Doplatek doměřeného poplatku není splatný podáním formulářové elektronické žaloby (na rozdíl od sníženého poplatku za žalobu) podle § 4 odst. 1 písm. a), nýbrž podle § 4 odst. 1 písm. i) poplatkového zákona až v souvislosti s rozhodnutím soudu ve věci samé. Nejde totiž o případ, kdy žalobce zaplatil poplatek v nesprávné výši a měl by být vyzván k jeho doplacení pod hrozbou zastavení řízení, ale o případ, kdy nedoplatek na poplatku vznikl v souvislosti s převodem věci z agendy CEPR do agendy C, který navíc nemůže žalobce, jakkoliv ovlivnit. V takovém případě bude sice povinností žalobce, resp. podle výsledku řízení žalovaného, doměřený poplatek zaplatit, ale až tehdy, kdy se stane splatným, tedy v návaznosti na právní moc konečného rozhodnutí. K uvedeným závěrům již dospěla judikatura. Jde zejména o usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2014, sp. zn. 93 Co 56/2013, které přitom bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu a je evidováno jako R 48/2014 (svazek 5, ročník 2014, str. 724). Dále jde např. o usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 8 Co 38/2019, které je dostupné veřejnosti např. na www.beck-online.cz (je tam vedeno i jako“ Výběr 97/2019).

25. Soud dospěl k závěru, že je třeba uložit povinnost zaplatit doplatek poplatku jak žalobkyni v rozsahu 30 %, tak žalované v rozsahu 70 %. Soud v tomto závěru odkazuje na citované usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 8 Co 38/2019, přičemž neshledává důvody se od něj odchýlit (viz i § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a v něm obsažený princip právní jistoty). Navíc stejný právní názor plyne i z publikovaného usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 93 Co 56/2013:„ Nejde totiž o případ, kdy žalobce zaplatil poplatek v nesprávné výši a měl by být vyzván k jeho doplacení pod hrozbou zastavení řízení, ale o případ, kdy nedoplatek na poplatku vznikl v souvislosti s převodem věci z agendy CEPR do agendy C, který navíc nemůže žalobce jakkoliv ovlivnit. V takovém případě bude sice povinností žalobce, případně podle výsledku řízení žalovaného, doměřený poplatek zaplatit, ale až tehdy, kdy se stane splatným, tedy v návaznosti na právní moc konečného rozhodnutí.“ Soud proto výrokem IV. a V. tohoto rozsudku uložil účastníkům povinnost zaplatit rozdíl v soudním poplatku.