16 C 132/2025

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Miroslavem Králem ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO: IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o 12 820,60 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba žalobce se v částce 2.820,60 Kč s 12,75% úrokem z prodlení ročně z částky 12.820,60 Kč od 29.10.2024 do zaplacení, zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplati žalobci částku 10.000 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci k rukám zástupce žalobce na nákladech řízení částku 909 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se svojí žalobou podanou k Městskému soudu v Brně domáhal vydání rozhodnutí, jímž by žalovaná byla uznána povinnou zaplatit žalobci částku 12.820,60 Kč s příslušenstvím představující nezaplacený poskytnutý úvěr, a to na základě uzavřené smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 28.4.2024, a to mezi původním žalobcem - společností , právnická osoba, a žalovanou. Na základě uzavřené smlouvy byl žalované poskytnut úvěr ve výši 10.000 Kč a tato se zavázala vrátit poskytnutý úvěr spolu s příslušným navýšením ve výši 12.820,60 Kč. Žalovaná však své povinnosti nedostála a na poskytnutý úvěr ničeho neuhradila.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům. Dne 28.4.2024 uzavřela společnosti , právnická osoba, jako věřitel s klientem - žalovanou smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které byl žalované poskytnut úvěr ve výši 10.000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr spolu s příslušným navýšením vrátit žalobci do 12 měsíců ode dne poskytnutí finančních prostředků, a to prostřednictvím 12 splátek ve výši 1.462,07 Kč, splatných vždy do 28. dne v měsíci, počínaje měsícem květnem 2024. Z výpisu z běžného účtu vedeného bankou Creditas soud zjistil, že dne 28.4.2024 byla zaslána částka 10.000 Kč na účet č. , č. účtu, , kdy ze stejného účtu, jehož majitelem je , Jméno žalované, byla zaslána částka 0,01 Kč jako identifikační platba pro účel poskytnutí úvěru. Předžalobní výzvou k okamžité úhradě dluhu ze dne 28.10.2024 byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky 11.430,26 Kč představující dluh na jistině, smluvní úrok, smluvní pokutu a poplatek za upomínku. Dne 15.11.2024 byla sepsána výzva k úhradě před podáním žaloby, kterou byla žalovaná vyzvána k úhradě celkové dlužné částky 16.045,86 Kč do 3 dnů. Podáním ze dne 15.11.2024 byla žalovaná seznámena s postoupením pohledávky na žalobce, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6.12.2023. Ze sdělení , právnická osoba, . ze dne 23.7.2025 soud zjistil, že žalovaná je majitelem účtu č. , č. účtu, , jež je veden u , právnická osoba, . Z podacího lístku č. , Anonymizováno, soud zjistil, že výzva k úhradě dlužné částky byla podána na doručující orgán dne 15.11.2024.

4. Podle ust. § 419 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen o.z.) je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatel nebo s ním jinak jedná.

5. Podle ust. § 421 odst. 1 o.z. se za podnikatele považuje osoba zapsaná v obchodním rejstříku. Za jakých podmínek se osoby zapisují do obchodního rejstříku stanoví jiný zákon.

6. Podle ust. § 1721 o.z. ze závazku má věřitel vůči dlužníku právo na určité plnění, jako na pohledávku a dlužník má povinnost toto právo splněním dluhu uspokojit.

7. Podle ust. § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

8. Podle ust. § 1970 o.z. poddlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li si strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výši takto stanovená.

9. Podle ust. § 580 odst. 1 o.z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Podle ust. § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, a nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

11. Podle ust. § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle ust. § 2991 odst. 1 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

13. Podle ust. § 9 odst. 1 o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které si sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnout do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

14. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru v platném znění, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

15. Dle ust. § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. K otázce platnosti předmětné úvěrové smlouvy uvádí soud následující. Charakter smluvního ujednání mezi účastníky byl spotřebitelskou smlouvou, neboť žalobce v rámci své podnikatelské činnosti poskytl spotřebitelský úvěr. Podle zákona o spotřebitelském úvěru je povinností věřitele posoudit při sjednávání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Z posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak musí být zřejmé, že spotřebitel bude schopen splácet úvěr. V opačném případě je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná. Soud přihlíží k neplatnosti právního ujednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, a to i bez návrhu, jak vyplývá z dikce zákona shora citovaného. Soud má za to, že v projednávané věci žalobce na svoji zákonnou povinnost řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného rezignoval, když nepostupoval s odbornou péčí při posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.7.2019 pod sp.zn. 22 Cdo 2178/2018, nález Ústavního soudu ČR sp.zn. III. ÚS 4129/2018). V řízení nebylo prokázáno, že by žalobce vůbec, natož řádně posuzoval schopnost žalovaného úvěr splácet, čímž rezignoval na své zákonné povinnosti, kdy toliko pravděpodobně spoléhal na údaje výlučně získané od žalovaného vážící k jeho tvrzeným příjmům, které nebyly v průběhu tohoto sporu tvrzeny, natož řádně ověřeny. Jinak řečeno v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce vůbec schopnost žalovaného úvěr vrátit zkoumal, když na uvedeném závěru by ničeho nezměnilo ani případné zjištění, že žalovaný svým podpisem, případně akceptací obsahu smlouvy či prohlášení klienta, by tento stvrdil, že před uzavřením smlouvy s odbornou péči byla řádně posouzena schopnost žalovaného splatit spotřebitelský úvěr. Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (Nález Ústavního soudu ČR pod sp.zn. III. ÚS 4129/2018), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá toliko na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje ověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č.j. 1 As 30/2015-39).

17. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitele včetně pádů spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušující rodinný a sociální vztahy, jeho přechodu do šedé kroniky apod. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikací právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srovnej nález Ústavního soudu ČR ze dne 7.5.2009 sp.zn. I. ÚS 523/2007). Mezi tyto náleží zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaná smlouvu uzavřela, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusela ji s žalobcem uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů, jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp.zn. 27 Co 221/2019).

18. Vzhledem k výše uvedenému má soud za to, že žalobce se měl podrobněji zabývat zjištěním a zejména následným prověřením zjištěného stavu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1.4.2015 pod č.j. 1 As 30/2015-39) ohledně výdajů žalovaného. Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především, zda dlužník v měsíčním saldu (např. na výpisu z běžného účtu) za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či je, zjednodušeně řečeno, bez zisku či dokonce stále v mínusu a rozpouští úspory, popřípadě zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Soud tak dospěl k závěru, že žalobce dostatečně neprověřil úvěruschopnost žalovaného.

19. Pokud tak byla následně mezi účastníky (žalobcem jako věřitelem a žalovanou jako dlužníkem) uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitelů (§ 580 odst. 1 o.z. ve spojení s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Cdo 2178/18) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o.z., nález Ústavního soudu ČR sp.zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní to znamená, že ujednání o úrocích v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaná případně neplatnost namítala (§ 588 o.z.). Pro absolutní neplatnost celé úvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku, to je zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo výše soudem uvedeno (§ 588 o.z.). Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv, shledává judikatura Ústavního soudu ČR, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ČR ze dne 9.2.2011 sp.zn. Pl. ÚS 1/10 bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

20. Lze tak uzavřít, že ze strany právního předchůdce žalobce nebyly ověřeny ani příjmy ani výdaje žalované, což je pro posouzení otázky úvěruschopnosti žalované v tomto řízení zcela zásadní. Vzhledem k tomu, že soud shledává uzavřenou smlouvu o úvěru za neplatnou, poskytl právní předchůdce žalobce žalované plnění ve výši 10.000 Kč bez právního důvodu. V případě vyplacení částky 10.000 Kč, ke které neexistoval legitimní důvod, vzniklo na straně žalované přijetím plnění bez právního důvodu bezdůvodné obohacení. Žalovaná je proto ve smyslu ust. § 2991 o.z. povinna vydat žalobci to, oč se na úkor žalobce obohatila, tj. žalovaná je povinna žalobci vrátit na jistině částku 10.000 Kč představující rozdíl mezi částkou vyplacenou a žalovanou dosud nevrácenou (10.000 Kč - 0 Kč).

21. Výrok II. rozsudku soud tak zavázal žalovanou k úhradě částky 10.000 Kč, tedy částky, která byla žalované vyplacena a žalovanou žalobci dosud nevrácena.

22. S ohledem na shora uvedené tak žalovaná nebyla povinna právnímu předchůdci žalobce hradit cokoliv nad rámec II. soudního rozhodnutí, když výrokem I. byla žaloba v rozsahu částky 2.820,60 Kč včetně příslušenství zamítnuta.

23. Při plnění z neplatné smlouvy je nutné vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem. Ust. § 87 odst. 1,2 zákona o spotřebitelském úvěru však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy, současně stanovení povinnosti spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud nesplacenou část jistiny v době přiměřeným možnostem spotřebitele. Účelem ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, a to v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách, případně dalších poplatcích. Současně je pak vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru projevem ochrany spotřebitele v tom smyslu, že poskytnutou jistinu není dlužník povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem. Splatnost nevrácené jistiny v souladu s ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nastává v době přiměřené možnostem spotřebitele. Určení počátku prodlení spotřebitele s vrácením nesplacené jistiny, proto není možné odvíjet od výzvy věřitele k plnění, jako je tomu v případě obecné úpravy bezdůvodného obohacení podle občanského zákoníku. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli tak nemůže vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení ve smyslu § 1970 o.z. Novou dobu splatnosti nevrácené jistiny je v takovém případě nutné určit podle dohody účastníků, v opačném případě ji založí svým rozhodnutím soud. Do této doby však není spotřebitel v prodlení s vrácením poskytnuté jistiny a věřitel není oprávněn žádat nejen veškeré smluvní úroky, poplatky či smluvní pokuty sjednané podle absolutně neplatné smlouvy, ale není ani oprávněn žádat úrok z prodlení, neboť splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.4.2022 pod č.j. 33 Cdo 3675/2021). Mezi účastníky nebyla ujednána lhůta splatnosti poskytnuté a dosud nevrácené jistiny.

24. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy soud vycházel z původně žalované částky 12.820,60 Kč Kč včetně příslušenstvím (100% předmětu řízení). V případě plného úspěchu by žalobci příslušelo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení zcela, a to za 3 úkony právní služby po 400 Kč, 3 režijní paušály po 100 Kč a soudní poplatek ve výši 800 Kč, což v součtu včetně 21% DPH vyjma SOPu představuje 2.615 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobce v tomto sporu nebyl zcela úspěšný, soud po odpočtu neúspěchu od úspěchu přiznal žalobci celkem 34,77% z částky 2.615 Kč, což v daném případě představuje 909 Kč, přičemž i v tomto kontextu odkazuje na nález Ústavního soudu ČR ze dne 30.8.2010 pod č.j. I. ÚS 2717/08, dle kterého je-li předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství (např. úroky z prodlení), je nutno při rozhodování o náhradě nákladů řízení dle míry úspěchu ve věci dle ust. § 142 o.s.ř. zvážit míru úspěchu v celém rozsahu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též příslušenství, které bylo soudem kapitalizováno ke dni vydání tohoto rozhodnutí, tedy k 22.1.2026 v rozsahu částky 2.019,77 Kč. Lze tak uzavřít, že celkový nárok žalobce uplatněný v této žalobě představuje součet částky 12.820,60 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 2.019,77 Kč, rozdíl tak činí 34,77% při odpočtu neúspěchu od úspěchu, což v rámci finančního vyjádření představuje v daném případě 909 Kč na náhradě účelně vynaložených nákladů tohoto řízení.

25. Lhůta ke splnění povinnosti byla soudem stanovena s odkazem na § 160 odst. 1o.s.ř. v rozsahu 3 dnů.

26. Protože byly splněny všechny zákonné předpoklady pro postup dle § 115a o.s.ř., soud ve věci vyhlásil rozhodnutí, aniž by nařídil jednání.