16 C 183/2019

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Miroslavem Králem jako samosoudcem ve věci žalobce: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa , obec proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa , obec o zaplacení 17.450 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba žalobce se v částce 17.450 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně z částky 14.960 Kč od 9.12.2014 do zaplacení, zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku, jež bude vyčíslena v písemném vyhotovení rozhodnutí k rukám právního zástupce žalovaného, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se svojí žalobou podanou k Městskému soudu v Brně domáhal vydání rozhodnutí, jímž by žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobci částku 17.450 Kč s příslušenstvím, neboť na základě smlouvy o úvěru [anonymizována dvě slova] [číslo] ze dne 2.4.2013 poskytl žalobce žalovanému úvěr v souhrnné výši 5.000 Kč. Ve smlouvě se žalovaný zavázal vrátit žalobci vyčerpaný úvěr spolu s příslušenstvím (úroky z čerpané jistiny, [anonymizováno] poplatek), a to v měsíčních splátkách splatných vždy k poslednímu dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém došlo k prvnímu čerpání. První splátka tak byla splatná dnem 31.5.2013, při sjednané [anonymizováno] měsíční splátce 499 Kč. Se splátkou splatnou dne 31.5.2013 se však žalovaný dostal do prodlení o více, než 65 kalendářních dní, které je dle dohody stran obsažené ve smlouvě považováno za hrubé porušení smlouvy, v důsledku čehož byl celý úvěr ke dni 8.12.2014 zesplatněn. Dlužná částka ke dni zesplatnění pak představuje 17.450 Kč, sestává se z dlužné jistiny úvěru ve výši 5.000 Kč, z nesplacených úroků ve výši 2.490 Kč, z nesplaceného [anonymizováno] poplatku ve výši 3.000 Kč, z nesplacené smluvní pokuty za prodlení ve výši 5.560 Kč a z nesplaceného poplatku za vystavení upomínky ve výši 1.400 Kč.

2. Žalovaný ve svém písemném vyjádření se k žalobě, jež je součástí odporu proti platebnímu rozkazu, navrhl její zamítnutí, kdy v následném vyjádření doplnil, že předmětnou smlouvu o úvěru označenou v žalobě nikdy nepodepsal, zpochybňuje pravost uvedeného podpisu a smlouvu tak nepovažuje za platně uzavřenou. Současně poukázal na nedostatečné posouzení úvěruschopnost žalovaného, kdy zákon č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru účinný v době tvrzené uzavřené smlouvy ukládal ve svém ustanovení § 9 odst. 1 poskytovateli úvěru před poskytnutím úvěru s odbornou péčí posoudit schopnost úvěrovaného spotřebitele úvěr splácet, a to na základě informací vyžádaných od spotřebitele a případně na základě nahlédnutí do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Žalovaný dále namítl nepřiměřenou sazbu smluvní pokuty, jež je ve smlouvě uvedena, kdy sazba ve výši 10.000 Kč denně je v daném případě v rozporu s dobrými mravy, neboť je nepřiměřenou při přihlédnutí k výši jistiny, k níž se smluvní pokuta vztahuje a současně převyšuje jistinu samotného úvěru. V následném písemném podání pak žalovaný poukázal na promlčený nárok žalobce za předpokladu, že by soud zjištěný skutkový stav hodnotil jako bezdůvodné obohacení, neboť dle "starého" občanského zákoníku činila promlčecí doba dva roky. Byla-li žaloba podána až v červnu roku 2017, nelze než konstatovat, že od uzavřené smlouvy dne 2.4.2013 marně uplynula lhůta dvou let.

3. Městský soud v Brně provedl důkaz smlouvou o úvěru [anonymizována dvě slova] [číslo] ze dne 2.4.2013, rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20.9.2017, pod č.j. [číslo jednací], jež nabyl právní moci dne 11.10.2017, rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově, pod č.j. [číslo jednací], jež nabyl právní moci dne 18.10.2017 a návrhem na poskytnutí úvěru - přílohou ke smlouvě o úvěru [číslo] ze dne 2.4.2013, ze kterých soud zjistil a vzal za prokázáno, že na základě návrhu na poskytnutí úvěru ze dne 2.4.2013 byla téhož dne uzavřena smlouva o úvěru [anonymizována dvě slova] [číslo] na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 5.000 Kč, jak vyplývá ze shodného tvrzení účastníků tohoto řízení, ačkoliv výše úvěrového rámce byla sjednána v rozsahu 10.000 Kč. Ve smlouvě se žalovaný zavázal vrátit žalobci poskytnutý úvěr včetně úroku ve výši 2,4% měsíčně z čerpané jistiny a [anonymizováno] poplatek, související s poskytnutím úvěru ve výši 150 Kč měsíčně, to vše prostřednictvím měsíčních splátek splatných vždy k poslednímu dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém došlo k prvnímu čerpání. Splatnost první splátky nastala dnem 31.5.2013. Ve smlouvě si účastníci sjednali [anonymizováno] měsíční splátku v rozsahu 499 Kč. Se splátkou splatnou dne 31.5.2013 se však žalovaný dostal do prodlení o více, než 65 kalendářních dní, které je dle dohody stran obsažené ve smlouvě bod [číslo] považováno za hrubé porušení smlouvy, v důsledku čehož byl celý úvěr ke dni 8.12.2014 zesplatněn. Dlužná částka ke dni zesplatnění představuje 17.450 Kč, sestávající se z nesplacené jistiny úvěru ve výši 5.000 Kč, z nesplaceného úroku 2,49% měsíčně z aktuální vyčerpané jistiny úvěru ve výši 2.490 Kč, z nesplaceného [anonymizováno] poplatku ve výši 3.000 Kč, z nesplacené smluvní pokuty za prodlení se splátkami do zesplatnění úvěru ve výši 5.560 Kč, z nesplaceného poplatku za vystavení upomínky ve výši 1.400 Kč. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20.9.2017, pod č.j. [číslo jednací], jež nabyl právní moci dne 11.10.2017 byl rozsudek Okresního soudu v Písku pod č.j. [číslo jednací] ze dne 19.9.2013, kterým byl žalovaný omezen ve způsobilosti (svéprávnosti) tak, že je schopen činit právní úkony s výjimkou těch, které spočívají v hospodaření s finanční částkou přesahující 4.000 Kč měsíčně zrušen. S následným pravomocným uznáním plné svéprávnosti k 18.10.2017.

4. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru v platném znění, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

5. Dle ust. § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

6. Dle ust. § 39 zákona č. 40/1964 Sb. (dále jen o.z.) neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonům nebo je obchází a nebo se příčí dobrým mravům.

7. Dle ust. § 3 odst. 1 o.z. výkon práva a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

8. Dle ust. § 451 odst. 1 o.z., kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Dle odst. druhého, bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

9. Z úřední povinnosti (SDEU C -679/18 OPR-Finance) se soud nejprve zabýval tím, zda žalobce jako věřitel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru splnil svoji povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného, když smlouva byla uzavřena s žalovaným jako spotřebitelem. Sjednaná smlouva o úvěru ze dne 2.4.2013 byla svým charakterem spotřebitelskou smlouvou, neboť žalobce v rámci své podnikatelské činnosti poskytoval spotřebitelům úvěr (§ 419 o.z.). Podle zákona o spotřebitelském úvěru je povinností věřitele posoudit při sjednávání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Z posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak musí být zřejmé, že spotřebitel bude schopen splácet úvěr, jinak je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná. Bylo tak na žalobci jako věřiteli, aby tento s odbornou péčí posoudil, zda dlužník - žalovaný nebude mít zjevný problém úvěr splácet (Nález Ústavního soudu ČR, sp.zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaj o schopnosti úvěr splácet tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č.j. 1 As 30/2015-39).

10. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměru dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelského úvěru, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádů spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky apod. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézt i zásady uznávané demokratickými právními předpisy (Nález Ústavního soudu ze dne 7.5.2009, sp.zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tak vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel smlouvu s žalobcem vůbec uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů úvěru, jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze, sp.zn. 27 Co 221/19). Jak vyplývá ze spisu, žalobce se bezdůvodně spolehl toliko na skutečnosti sdělené mu žalovaným s případným doplněním náhledu do výměru důchodu, insolvenčního rejstříku a prověřením žalovaného prostřednictvím internetového vyhledavače Google cz., aniž by si dále jakkoliv ověřil, jak je zřejmé ze zjištěného skutkového stavu, když případné další zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobce netvrdil ani neprokázal, ačkoliv důkazní břemeno v tomto ohledu tížilo právě jeho.

11. Vzhledem k výše uvedenému má tak soud za to, že žalobce se měl podrobněji zajímat zjištěním a zejména následným prověřením zjištěného stavu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1.4 2015, pod č.j. 1 As 30/15-39). Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především, zda dlužník v měsíčním saldu na výpisu z běžného účtu za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či je, zjednodušeně řečeno bez zisku, či dokonce stále v mínusu a rozpouští úspory, popřípadě zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Žalobce jako poskytoval úvěru, pak zcela rezignoval na nutnost zkoumání otázky, zdali žalovaný jako spotřebitel čerpá další finanční produkty od jiných poskytovatelů úvěru a dále prověřit případné omezení nakládání z příjmy, a to například nahlédnutím právě do insolvenčního rejstříku a do centrální evidence exekucí, kdy z vyjádření žalobce ani ze soudního spisu není zřejmé, že by žalobce prověřoval úvěruschopnost žalovaného nahlédnutím do centrální evidence exekucí. Žalovaný dle svého tvrzení, již v době uzavření smlouvy vystupoval jako povinný v exekučních řízeních a nahlédnutím do centrální evidence exekucí dle názoru soudu mělo být povinnou součástí posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, neboť právě tyto informace vypovídají o schopnosti spotřebitele splácet, případně poskytnutý úvěr. Žalobce se však toliko formálně spokojil s příjmy a tvrzenými výdaji, když prověřováním výdajů žalovaného se vůbec nezabýval. Soud tak dospěl k závěru, že žalobce dostatečně neprověřil výdaje žalovaného a nehodnotil všechny dostupné informace o žalovaném ve svém souhrnu.

12. Žalobce tedy nedostál své zákonem stanovené povinnosti, neboť nepostupoval s odbornou péči při posuzování úvěruschopnosti žalovaného (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2019, pod sp.zn. 33 Cdo 2178/2018). K obdobným závěrům dospěl i Ústavní soud ve svém Nálezu ze dne 26.2.2019, pod sp.zn. III. ÚS 4129/18. Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, což znamená, že ujednání o úrocích ve smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítl (§ 588 o.z.). Pro absolutní neplatnost celé smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše). Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení Pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. P1 .ÚS 1/10 bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

13. Vzhledem k tomu, že žalobce poskytl žalovanému plnění bez právního důvodu, je třeba na toto plnění hledět, nikoliv jako na plnění ze smlouvy, ale jako na bezdůvodné obohacení žalovaného ve smyslu § 451 zákona č. 40/1964 Sb. Byla-li žalovanému poskytnuta částka 5.000 Kč a ta dosud nebyla zaplacena, soudu nezbývá, než konstatovat, že žalovaný z titulu bezdůvodného obohacení dluží žalobci úhradu částky 5.000 Kč.

14. Vznese-li však žalovaný v průběhu řízení námitku promlčení, soud ve smyslu ust. § 107 zákona č. 40/1964 Sb. (dále jen o.z.) zkoumal, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro užití daného ustanovení či nikoliv a dospěl k závěru, že u práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je rovněž stanovena dvojí (kombinovaná) promlčecí doba, tj. subjektivní a objektivní. Pro počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby je i v těchto případech rozhodný den, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně (prokazatelně) dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Oprávněný se dozví o vzniku bezdůvodného obohacení tehdy, má-li k dispozici údaje, které mu umožňují podat žalobu o vydání plnění z bezdůvodného obohacení, tj. když nabyl vědomost o rozsahu bezdůvodného obohacení a osobě obohaceného. Pro počátek tříleté, popřípadě desetileté objektivní promlčecí doby je naopak rozhodný den, kdy k získání bezdůvodného obohacení skutečně (fakticky) došlo. Pokud marně uplynula alespoň jedna z uvedených promlčecích dob a druhou stranou je vznesena námitka promlčení, nelze oprávněnému právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení přiznat.

15. Byla-li dne 2.4.2013 uzavřena smlouva o úvěru mezi žalobcem a žalovaným, na základě které byl téhož dne žalovanému poskytnut úvěr ve výši 5.000 Kč, nelze než konstatovat, že od 2.4.2013 počala běžet subjektivní i objektivní promlčecí doba, která v daném případě představuje dva, respektive tři roky, jak shora uvedeno. Byla-li žaloba podána původně k Okresnímu soudu v Českém Krumlově dne 1.11.2017, nelze než konstatovat, že k 1.11.2017 marně uplynula jako dvouletá, tak tříletá promlčecí doba, neboť počátek obou promlčecích dob je nutné směřovat k 2.4.2013, neboť dne 2.4.2013 žalobce se dozvěděl o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal, neboť téhož dne byla uzavřena absolutně neplatná smlouva o úvěru. Rovněž téhož dne došlo k faktickému získání bezdůvodného obohacení, čímž byl naplněn i znak objektivní promlčecí doby, ta uplynula již v dubnu roku 2016, tedy více než rok před podáním žaloby. Jelikož marně uplynuly obě uvedené promlčecí doby a druhou stranou byla vznesena námitka promlčení, soud nemohl oprávněnému, tedy žalobci právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení přiznat.

16. Vzhledem k tomu, že absolutně neplatná byla z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a zřejmého rozporu s veřejným pořádkem a dobrými mravy celá smlouva, nepřiznal soud žalobci ani úrok ze zápůjčky, neboť podklad pro jejich přiznání byla absolutně neplatná smlouva. Žalobci tak nevznikl ani nárok na zaplacení poplatků. Pro úplnost soud uvádí, že podklad pro přiznání jiných smluvních nároků (úrok, smluvní pokuta, poplatky apod., nedává ani zákon o spotřebitelském úvěru).

17. Protože v projednávané věci nejde o právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných, soud v souladu s ust. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen o.z.), posuzoval daný závazkový vztah ve smyslu zákona č. 40/1964 Sb. (dále jen obč. zák.) ve znění platném do 31.12.2013 a to jak co do dlužné jistiny tak co do dlužných úroků z prodlení.

18. Dle ust. § 3036 zákona č. 89/2012 Sb. podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.

19. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1, kdy plně úspěšnému žalovanému žádné účelně vynaložené náklady řízení nevznikly a soud mu tak ničeho nepřiznal.