16 C 256/2025

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Miroslavem Králem ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO: IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o 20 000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba žalobce, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit žalobci částku 20 000 Kč s 15% úrokem z prodlení ročně z částky 20 000 Kč od 13.10.2022 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

1. Žalobce se svojí žalobou podanou k Městskému soudu v Brně domáhal vydání rozhodnutí, jímž by žalovaná byla uznána povinou zaplatit žalobci částku 20 000 Kč s příslušenstvím představující nezaplacený poskytnutý úvěr z uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru dne 30.5.2022, č. , hodnota, mezi právním předchůdcem žalobce, a to společností , právnická osoba, . a žalovanou. Původní věřitel poskytl žalované celkem 22 000 Kč, a to v platbách dne 30.5.2022 částku 20 000 Kč a dne 2.8.2022 částku 2 000 Kč. Žalovaná na poskytnutý úvěr uhradila jen 5 250 Kč.

2. Žalovaná ve svém písemném vyjádření se k žalobě, jež je součástí odporu proti platebnímu rozkazu, jež byl vydán Městským soudem v Brně dne 27.101.2025 pod č.j. EPR , č. účtu, -8, když v odporu navrhla zamítnutí žaloby z důvodu promlčení.

3. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům. Dne 30.5.2022 uzavřela společnost , právnická osoba, ., IČ: , IČO, s žalovanou jako s klientkou smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, . Na základě smlouvy byl žalované poskytnut spotřebitelský úvěr jiný, než na bydlení, bezúčelový, nezajištěný s možností opakovaného čerpání splacené části úvěru (revolvingový úvěr) při sjednaném limitu úvěru 20 000 Kč. Doba trvání smlouvy byla sjednána v rozsahu 24 měsíců. Z potvrzení o provedené platbě vystavením dne 30.5.2022, respektive 2.8.2022 soud zjistil, že , právnická osoba, potvrzuje, že z účtu společnosti , právnická osoba, . vedeného u platební brány , Anonymizováno, bylo odesláno 20 000 Kč dne 30.5.2022 a dne 2.8.2022 odesláno 2 000 Kč. Z potvrzení o provedení platby ze dne 4.8.2022 soud zjistil, že dne 4.8.2022 byla žalovanou zaplacena částka 2 100 Kč a dne 4.8.2022 částka 3 150 Kč. Dne 18.12.2023 byla uzavřena smlouva o postoupení pohledávek mezi společností , právnická osoba, ., IČ: , IČO, jako postupitelem a společností , právnická osoba, . jako postupníkem. Dne 19.12.2023 byla uzavřena smlouva o postoupení pohledávek mezi společností , právnická osoba, . jako postupitelem a žalobcem jako postupníkem. Z čestného prohlášení klienta ze dne 30.5.2022 soud zjistil, že čistý měsíční hlavní příjem žalované činil k 30.5.2022 částku 54 000 Kč a měsíční výdaje na domácnost 4 000 Kč. Měsíční splátky jiných úvěrů pak činily 3 320 Kč. K uvedenému čestnému prohlášení žalovaná uvedla, že částka 54 000 Kč neodpovídá skutečnosti, neboť to je částka, která byla převzata společností jako příjmové platby na účtu. Skutečná částka představuje asi 38 000 Kč měsíčně čistého.

4. Podle ust. § 419 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen o.z.) je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatel nebo s ním jinak jedná.

5. Podle ust. § 421 odst. 1 o.z. se za podnikatele považuje osoba zapsaná v obchodním rejstříku. Za jakých podmínek se osoby zapisují do obchodního rejstříku stanoví jiný zákon.

6. Podle ust. § 1721 o.z. ze závazku má věřitel vůči dlužníku právo na určité plnění, jako na pohledávku a dlužník má povinnost toto právo splněním dluhu uspokojit.

7. Podle ust. § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

8. Podle ust. § 1970 o.z. poddlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li si strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výši takto stanovená.

9. Podle ust. § 580 odst. 1 o.z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Podle ust. § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, a nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

11. Podle ust. § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle ust. § 2991 odst. 1 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

13. Podle ust. § 9 odst. 1 o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které si sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnout do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

14. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru v platném znění, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

15. Dle ust. § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Po provedeném dokazování a po jeho právním zhodnocení dospěl soud k závěru, že podaná žaloba není důvodná. Pohledávka za žalovanou byla postoupena v souladu s ust. § 1879 a následující o.z. na žalobce, čímž je dána jeho aktivní věcná legitimace v tomto sporu. K otázce platnosti předmětné úvěrové smlouvy uvádí soud následující. Charakter smluvního ujednání mezi účastníky byl spotřebitelskou smlouvou, neboť žalobce v rámci své podnikatelské činnosti poskytl spotřebitelský úvěr. Podle zákona o spotřebitelském úvěru je povinností věřitele posoudit při sjednávání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Z posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak musí být zřejmé, že spotřebitel bude schopen splácet úvěr. V opačném případě je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná. Soud přihlíží k neplatnosti právního ujednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, a to i bez návrhu, jak vyplývá z dikce zákona shora citovaného. Soud má za to, že v projednávané věci žalobce na svoji zákonnou povinnost řádně zkoumat úvěruschopnost žalované rezignoval, když nepostupoval s odbornou péčí při posuzování schopnosti žalované splácet úvěr (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.7.2019 pod sp.zn. 22 Cdo 2178/2018, nález Ústavního soudu ČR sp.zn. III. ÚS 4129/2018). V řízení nebylo prokázáno, že by žalobce vůbec, natož řádně posuzoval schopnost žalované úvěr splácet, čímž rezignoval na své zákonné povinnosti, kdy toliko pravděpodobně spoléhal na údaje výlučně získané od žalovaného vážící k jeho tvrzeným příjmům, které nebyly v průběhu tohoto sporu tvrzeny, natož řádně ověřeny. Jinak řečeno v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce vůbec schopnost žalovaného úvěr vrátit zkoumal, když na uvedeném závěru by ničeho nezměnilo ani případné zjištění, že žalovaná svým podpisem, případně akceptací obsahu smlouvy či prohlášení klienta, by tento stvrdila, že před uzavřením smlouvy s odbornou péči byla řádně posouzena schopnost žalované splatit spotřebitelský úvěr. Pokud se týká běžných měsíčních výdajů, tak i na tuto skutečnost žalobce zcela rezignoval, když ani otázka běžných či nadstandardních měsíčních výdajů žadatele nebyla nikterak zkoumána, natož ověřena. Na uvedeném závěru ničeho nemění ani případné prohlášení žalované ohledně „schopnosti skromného žití“, neboť měsíční výdaje na domácnost ve výši 4 000 Kč soud považuje za naprosto nevěrohodnou, toliko formálně uvedenou za účelem maximálně snížit své náklady a tím navýšit pravděpodobnost možnosti získání žádaného úvěru. Částka 4 000 Kč je naprosto nereálná i jen pro jednu osobu, natož dvě osoby, jak je v čestném prohlášení uvedeno a neodpovídá ani měsíčním nákladům na prosté stravovací potřeby dvou závislých osob, jak uvedeno v čestném prohlášení klienta. V této částce pak již není nikterak zohledněna otázka bytová, otázka případných výdajů v souvislosti zdravotní potřeby, sport, kulturu či volnočasové aktivity a rovněž tato otázka vůbec nezahrnuje jakoukoliv tvorbu úspor pro nenadálé finanční výdaje v souvislosti s vedením domácnosti. V průběhu řízení pak soud dále zjistil, že otázka čistých měsíčních příjmů je vyplněna toliko formálně, neboť ja uvedla samotná žalovaná částka 54 000 Kč vůbec neodráží skutečné příjmy žalované v době vyplnění čestného prohlášení, neboť tato částka měla být žalobcem zaznamenána pouhým součtem příjmů žalované za určité časové období bez očištění o nutné pravidelné výdaje v souvislosti s podnikáním. Dle sdělení žalované pak představoval skutečný čistý měsíční příjem částku kolem 38 000 Kč, tedy částku minimálně o 16 000 Kč měsíčně nižší, než uvedena žalobcem. Ze všech těchto důvodů soud považuje zkoumání finanční otázky u žalované za zcela formální, bez řádného zkoumání či posouzení schopnosti žalované poskytnutý úvěr žalobci vrátit, a proto uvedené skutečnosti týkající se jejich měsíčních příjmů a výdajů považuje za zcela nevěrohodné. Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/2018), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá toliko na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje ověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č.j. 1 As 30/2015-39).

17. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitele včetně pádů spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušující rodinný a sociální vztahy, jeho přechodu do šedé kroniky apod. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikací právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srovnej nález Ústavního soudu ČR ze dne 7.5.2009 sp.zn. I. ÚS 523/2007). Mezi tyto náleží zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaná smlouvu uzavřela, a pokud jí podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusela ji s žalobcem uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů, jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp.zn. 27 Co 221/2019).

18. Vzhledem k výše uvedenému má soud za to, že žalobce se měl podrobněji zabývat zjištěním a zejména následným prověřením zjištěného stavu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1.4.2015 pod č.j. 1 As 30/2015-39) ohledně výdajů žalovaného. Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především, zda dlužník v měsíčním saldu (např. na výpisu z běžného účtu) za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či je, zjednodušeně řečeno, bez zisku či dokonce stále v mínusu a rozpouští úspory, popřípadě zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Soud tak dospěl k závěru, že žalobce dostatečně neprověřil úvěruschopnost žalovaného.

19. Pokud tak byla následně mezi účastníky (žalobcem jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem) uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitelů (§ 580 odst. 1 o.z. ve spojení s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Cdo 2178/18) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o.z., nález Ústavního soudu ČR sp.zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní to znamená, že ujednání o úrocích v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný případně neplatnost namítal (§ 588 o.z.). Pro absolutní neplatnost celé úvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku, to je zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo výše soudem uvedeno (§ 588 o.z.). Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv, shledává judikatura Ústavního soudu ČR, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ČR ze dne 9.2.2011 sp.zn. Pl. ÚS 1/10 bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

20. Vzhledem k tomu, že žalobce poskytl žalované plnění bez právního důvodu, je třeba na plnění ve výši 22.000 Kč nahlížet nikoliv jako na plnění ze smlouvy, ale jako na bezdůvodné obohacení žalované. Vzhledem k tomu, že v průběhu řízení bylo prokázáno, že žalovaná zaplatila toliko 5 250 Kč, čistě teoreticky příslušelo by žalobci právo na zaplacení rozdílu mezi částkou žalobcem žalované poskytnutou a žalovanou dosud vrácenou (22 000 Kč - 5 250 Kč). Soud však současně se zabýval i vznesenou námitkou promlčení a dospěl k následujícím závěrům. Promlčení je tradičním právním institutem, díky němuž dojde k oslabení subjektivního práva v důsledku marného uplynutí času. Tím má motivovat oprávněnou osobu (věřitele) učinit příslušné právní kroky v rámci určité časové hranice. Promlčecí lhůta se sestává ze dvou složek, a to lhůty subjektivní a lhůty objektivní. Počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty je závislý na subjektivních okolnostech, tedy okolnostech spojených s určitým subjektem právního vztahu, který např. zjistí určitou skutečnost. Oproti tomu počátek běhu objektivní promlčecí lhůty je na subjektu právního vztahu nezávislý. Počátek běhu obou lhůt může být totožný, ale může být též odlišný, a to jak v řádu několika dní, tak i měsíců či let. Samotné účinky promlčení nastávají v okamžiku uplynutí jedné z výše uvedených lhůt, podle toho, která uplynula dříve. Ve smyslu ust. § 629 odst. 1 o.z. promlčecí lhůta trvá 3 roky.

21. Podle ust. § 638 odst. 1 o.z. právo na vydání bezdůvodného obohacení se promlčí nejpozději za 10 let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo. Ust. § 629 odst. 1 o.s.ř. stanoví délku subjektivní promlčecí lhůty, která se vymezuje 3 roky a začíná běžet od okamžiku, kdy se ochuzený dozví, že k obohacení došlo a kdo se na jeho úkor obohatil. Naopak objektivní lhůta začne běžet ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo, a není-li rozhodné, zda se ochuzený dověděl o skutečnosti, že k bezdůvodnému obohacení došlo, nebo zda se dozvěděl o tom, kdo je povinen bezdůvodné obohacení vydat. Pro běh objektivní promlčecí lhůty je také nerozhodné, zda ochuzený vyzval povinnou osobu k vydání bezdůvodného obohacení. Objektivní promlčecí lhůta však nemůže začít běžet později, než subjektivní promlčecí lhůta, jak mimo jiné vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ČR I. ÚS 1996/2008. Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že počátek běhu promlčecí lhůty je třeba klást ke dni, kdy došlo k výplatě finančních prostředků, ať již dne 30.5.2022 - 20 000 Kč, tak dne 2.8.2022 - 2 000 Kč. S ohledem na dosud uvedené, tak nejpozději k 2.8.2022 vznikl žalobci nárok na vydání bezdůvodného obohacení, čímž započal oběh objektivní promlčecí lhůty ve smyslu ust. § 638 odst. 1 o.z., neboť již k tomuto datu mohlo být právo na vydání bezdůvodného obohacení poprvé uplatněno žalobcem. Dle názoru soudu však k tomu samému datu došlo i k počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty, neboť obě okolnosti vážící se k ust. § 629 o.z., a to skutečnost, že došlo k bezdůvodnému obohacení a osoba povinná k vydání bezdůvodného obohacení byla žalobci k tomuto datu známa. Dnem 3.8.2022 tak započal běh subjektivní i objektivní promlčecí doby, přičemž 3 letá lhůta marně uplynula dne 2.8.2025. Byla-li podána žaloba k Městskému soudu v Brně až 30.9.2025, nelze než konstatovat, že žalobcem uplatněný nárok je již promlčen, když námitka promlčení byla žalovanou v průběhu řízení opakovaně vznesena.

22. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. Jelikož plně úspěšné žalované dosud žádné náklady řízení nevznikly, soud jí tak ničeho nepřiznal.